Tom Stafford, Vance Brand a Deke Slayton se chystali na přistání. Servisní modul byl po brzdícím zážehu odhozen, teď už nebylo cesty zpět. Astronauti však byli klidní. Kabiny Apolla byly lety prověřenými stroji. Už šestnáctkrát téměř bez problémů měkce přistály na vodní hladinu. Z obrovské sestavy, která se ze startovací rampy vydala na cestu do oblastí obrovských výšek a rychlostí, zbyla při návratu na zem pouhá nepatrná část o hmotnosti přibližně pět tun. Velitelský modul dokázal své astronauty ochránit při všech přechozích misích. Pouze v případě Apolla-15 selhal jeden ze tří velkých hlavních padáků, dva ostatní však poskytovaly dostatečnou rezervu pro bezpečné zbrzdění pětitunového velitelského modulu. Jinak vždy všechno fungovalo na jedničku. Je ironií, že nejdramatičtějším přistáním Apolla byla jeho poslední mise, kdy jedna vynechaná položka v checklistu málem vyústila v tragédii. Jak to u letů do vesmíru chodí- technika a okolnosti neodpouštějí. Psal se 24. červenec 1975 a v oblasti, kam Apollo směřovalo, bylo krásné počasí- dohlednost 16 km, lehká oblačnost, vlny o výšce něco málo přes metr…

Deke Slayton- nehrající kapitán (8/8)

Narůstající šum v kabině Apolla ujišťoval tři muže na palubě, že se noří hlouběji a hlouběji do hustých vrstev atmosféry. Ohnivé inferno aerodynamického ohřevu bylo za nimi, teď už jen čekat na vypuštění padáků a připravit se na dosednutí na hladinu. Mezitím však musela posádka vykonat mnoho drobných úkonů, které byly pro zdárné završení letu zásadní. Tom Stafford držel v ruce checklist pro přistání a diktoval jednotlivé položky. Kvůli vzrůstajícímu hluku musel podstatně zvyšovat hlas a navíc bylo ve sluchátkách slyšet poměrně silné pískání zpětné vazby, Brand a Slayton však pohotově plnili jeho pokyny. Jenže do celé naučené choreografie se nenápadně vloudila chybička. Buď Vance Brand přeslechl Staffordův povel, nebo Tom Stafford jednu položku checklistu vynechal (dodnes si zúčastnění nevybavují, jak to vlastně bylo). Buď jak buď, Brand ve výšce 9 km neaktivoval přepnutím spínače systém ELS („Earth Landing Systém- systém přistání na Zem“). Ten fungoval jako časovač pro odhození krytu padákových šachet, vypuštění brzdícího, výtažného a hlavních padáků a dalších úkonů. Krom jiného tento systém také otevíral ventil, kterým se do kabiny vpustil okolní vzduch, aby se vyrovnal tlak uvnitř a vně kokpitu. Současně s tímto systémem měl Brand přepnout ještě jeden spínač, který definitivně deaktivoval trysky orientačního systému RCS. Ani tento spínač Brand nepřepnul… Hluk v kabině byl neuvěřitelný, Brand Stafforda skutečně nemusel slyšet.

Když v sedmi kilometrech kabina stále padala jako kámen a kryt padákových šachet se ne a ne odhodit, Brand pochopil, že je něco špatně a instinktivně sáhnul po dvou jiných přepínačích. Jeden manuálně odhazoval kryt šachet a druhý vypouštěl brzdící padáček a otevíral odvětrávací ventil. V ten moment se kabina naplnila čímsi čpavým a dráždivým. Všichni tři muži se rozkašlali a bylo jim také hned jasné, o co jde. Ventilem se do kabiny dostal oxid dusičitý, používaný v motorcích orientačního systému RCS jako okysličovadlo- jedna z trysek byla umístěna přímo nad ventilem. Brzdící padáček rozkýval kabinu a stále aktivovaný systém RCS se snažil oscilace korigovat. Posádce vůbec nebylo do smíchu, dimer oxidu dusičitého patří mezi vysoce toxické látky, které dokáží zabít člověka už v koncentraci 4 molekuly mezi 10 000 molekulami vzduchu.

Po třiceti sekundách se dusícím se mužům podařilo aktivovat automatický systém ELS a trysky přestaly pálit. Ve 21:18:48 UT poslední Apollo žuchlo do oceánu s pořádným nárazem, který podle pozdějšího tvrzení Toma Stafforda musel mít intenzitu téměř 10g. Apollo se okamžitě převrátilo do polohy „Stable II“, tedy špicí dolů. Přidušení astronauti viseli ve svých křeslech, Brand omdlel, Slaytonovi také nebylo zrovna do tance, jen Stafford byl schopen rozepnout své popruhy, vypadnout opatrně na stěnu kabiny a vytáhnout z příslušných schránek pod svým sedadlem kyslíkové masky. Jednu podal Slaytonovi, jednu nasadil sobě a poslední přimáčkl na obličej Brandovi, kterého životodárný kyslík začal téměř okamžitě probouzet. Pak přehodil páčkový přepínač, kterým nafoukl dva balóny na špici kabiny. Ty pak Apollo obrátily do polohy „Stable I“, tedy špicí nahoru a Stafford otevřel odvětrávací ventily naplno a malinko pootevřel i příklop kabiny. A jak Deke později vzpomínal, teď byla řada na něm, aby vyrobil vlastní průšvih. Kabina přistála blízko středu zvolené oblasti, proto byli během krátké doby u kabiny žabí muži. Jeden z nich nakouknul do okénka a Deke mu se zařivým úsměvem ukázal dva palce nahoru. Pochopitelně po tomto ujištění nikdo neurychlil zajištění lodi a tak Stafford a spol. čekali uvnitř kabiny, stále ještě čpící toxickými výpary na to, až Apollo palubní jeřáb záchranné lodi USS New Orleans vyloví z vody. K tomu došlo až po drahné chvíli.

Zpočátku nikdo netušil, k čemu na palubě Apolla došlo, až při tiskové konferenci na palubě New Orleans se během telefonátu prezidenta Forda se astronauti prořekli. Šokovaní lékaři okamžitě tiskovou konferenci přerušili a posádku neprodleně odveleli na palubní marodku. Po necelé hodině se u všech tří objevily příznaky rozsáhlého zápalu plic. Nakonec vše dopadlo dobře a nikdo z trojice netrpěl žádnými následky vdechnutí vysoce toxické substance. Pro Slaytona však celá věc přinesla lehký šok poté, co se dozvěděl, jak blízko nevědomky byl k vyřazení z posádky Apolla.

Po patálii s oxidem dusičitým totiž Stafford, Brand a Slayton strávili dva týdny v nemocnici v Honolulu, kde byl pečlivě sledován jejich stav a zejména jejich dýchací cesty a plíce. A na jednom Slaytonově rentgenu lékaři objevili malý stín. Podle všeho by se mohlo jednat o malý nádor. Když se Slayton vrátil do Houstonu, okamžitě se nechal operovat. Nalezený nádorek byl naštěstí nezhoubný, nicméně Dekovi i tak zatrnulo. Vyšlo najevo, že byl vidět i na snímcích, pořízených před letem, tehdy si jej však nikdo nevšiml. Kdyby na něj lékaři před letem přišli, znamenalo by to okamžité vyloučení z posádky a z letového statusu. Osud však šel jinou cestou a Deke si mohl připsat 217 hodin a 28 minut ve vesmíru. Konečně si také mohl připnout vlastní, plně zasloužená zlatá astronautická křidélka…

Po nezbytném propagačním turné posádek projektu ASTP/EPAS, které se nevyhnulo ani Sovětskému svazu, byl čas vrátit se zase k normální práci. Od prosince 1975 se Slayton vrátil na místo manažera atmosférických letových testů Shuttlu a byl u toho, když Fred Haise a Gordon Fullerton 12. srpna 1977 poprvé přivedli prototyp Enterprise k samostatnému přistání na dráze základny Edwards poté, co jej ve výšce 7300 metrů odpoutali od „mateřského“ letounu B-747 SCA. Dvě posádky pro ALT byly prvními, které Slayton osobně nevybíral, tuto pravomoc po něm převzal George Abbey.

Po ukončení ALT měl Deke na starosti podporu nadcházejících letů OFT („Orbital Flight Test“- Orbitální letové testy). První z nich provedli John Young a Bob Crippen 12. dubna 1981 a vzhledem k tomu, že se jednalo o první případ, kdy kosmickému letu nepředcházely žádné bezpilotní testovací mise, stal se let STS-1 nejriskantnějším testovacím letem v dějinách kosmonautiky a aviatiky vůbec. Deke už koncem sedmdesátých let nenápadně zkoumal své možnosti ohledně dalšího startu do kosmu, tentokrát na palubě Shuttlu, odpovědí mu bylo ale jen zdvořilé mlčení. Rozhodl se, že jakmile se lety OFT rozjedou, odejde do penze. U NASA vydržel ještě do druhého letu STS-2 v listopadu téhož roku. Ačkoliv- ani tehdy to nebylo tak přímočaré, to by ani nebyl Slayton…

Už v roce 1980 zjistil, že je možné být u NASA jako „pracující důchodce“ díky osobnímu doporučení administrátora. A když se ke všemu doslechl, že tento přístup praktikuje nejen jeho přímý nadřízený programový manažer Shuttlu Bob Thompson, ale i Chris Kraft, či Max Faget, nebylo o čem přemýšlet. Ke své penzi si tak mohl připsat i plat zaměstnance NASA. V témže období se mu ale začalo rozpadat manželství. Marge doufala, že poté, co si splní sen v podobě letu do vesmíru, Deke konečně opustí NASA a budou moci vyměnit Houston za místo s lepším klimatem. Slayton však zatím nechtěl odcházet od rozdělané práce a nakonec rozpory mezi oběma manželi vygradovaly natolik, že od roku 1978 začali žít odděleně. Formálně se rozvedli v roce 1983, Deke se potom v říjnu téhož roku oženil podruhé s jistou Bobbie Belle Jones. Tento vztah pak vydržel až do Dekovy smrti…

Perspektiva u NASA se Dekovi začala halit do mlhavého oparu a postupně usoudil, že je čas na změnu prostředí. Do definitivní výslužby odešel 27. února 1983. Čtyři dny předtím si připsal poslední „skok“ v T-38. Dohromady od prvních nesmělých krůčků ve vzduchu až po tento okamžik nasbíral úctyhodných 7164 letových hodin. Jenže bez létání a bez vesmíru nedokázal vydržet ani teď.

Co se vesmíru týče, vyřešilo jeho nutkání oslovení, pocházející od jistého gentlemana jménem David Hannah. Hannah založil firmu Space Services Inc. a doufal, že se mu podaří vyvinout malý nosič pro vynášení komerčních nákladů do vesmíru. Raketa dostala jméno Conestoga a 9. září 1982 byl Deke coby manažer programu přítomen úspěšnému startu, který byl milníkem v dějinách kosmonautiky- poprvé soukromá raketa dosáhla na suborbitální dráze za hranice vesmíru. Po své rezignaci z NASA pak Deke nastoupil do funkce prezidenta společnosti Space Services. Po dlouhém zápolení o kontrakty na vynášení komerčních nákladů firma na počátku 90. let sfúzovala s EER Systems Corporation a zaměřila se na lety sondážních suborbitálních raket. Deke se pak stal ředitelem jedné z divizí vzniklé korporace- o pár stupňů níže, než původní pozice prezidenta, ale stále mohl pracovat v odvětví, ve kterém se pohyboval několik předchozích desetiletí.

Co se týká hladu po létání na hraně, ten dokázal zahnat… létáním na hraně. Letecká formule 1, tedy závody kolem pylonů, jsou v USA nesmírně populární a Slaytona zcela pohltily. Koupil si závodní speciál Wiiliams Midget Racer 17 a pojmenoval jej Stinger-21. Během dalších osmi let se zúčastnil třiačtyřiceti závodů, a přestože nikdy nevyhrál, rozhodně si nevedl špatně. A svého rudého Stingera naprosto miloval.

V září se v nevadském Renu koná každoroční vrchol závodní sezóny. V roce 1991 Deke doufal v dobré umístění. Jenže ještě během léta se začal cítit trochu zvláštně. Jakoby ztrácel rovnováhu. Nebyl to neustálý pocit, přicházelo to ve vlnách, jen občas. Podobalo se to stavům, které zažíval před lety Al Shepard. Slayton si dobře uvědomoval, že tentokrát to není legrace. Sám sebe okamžitě uzemnil a přesvědčil svého přítele Dustyho Dowda, aby Stingera v Renu létal on. Dusty nakonec rudé Slaytonovo žihadlo dokázal dovést k vítězství v závodě o stříbrnou trofej. Pak už Stinger odpočíval v hangáru v Kansasu, kde jej Deke hangároval.

Uběhlo pár měsíců a poznenáhlu si Slayton začal všímat, že se v jeho zorném poli objevují slepé skvrny. Tentokrát překonal svou stavovskou nechuť k bílým plášťům a obrátil se k nim o pomoc. Jejich verdikt byl zdrcující- zhoubný nádor na mozkovém kmeni a prorůstající až k optickému nervu. Jeho přesný typ má odhalit až biopsie. Ta probíhala při plném vědomí a během ní Deke zažil velmi znepokojivý pocit, kdy se mu zdálo, naprosto fyzicky a zřetelně, že celý jeho mozek je zahalen jakýmsi tmavým mrakem. Tehdy poprvé pocítil hranice své existence, poprvé si byl nucen připustit svou smrtelnost. Svůj zážitek přetransformoval do typicky slaytonovského pragmatického přístupu. Sepsal poslední vůli a dal do pořádku své věci v pracovním i osobním životě. Začal také se spisovatelem Mikem Cassutem sérii rozhovorů, ze kterých měla později vzejít kniha „Deke!: U.S. Manned Space from Mercury to the Shuttle“

Zdálo se, že po první sérii chemoterapie se tumor začíná zmenšovat. Deke tuto zprávu pochopitelně přivítal s radostí a zamířil znovu do práce. EER Systems Corporation čekal boj o velký kontrakt a dva testovací starty nové rakety s názvem Starbird. Oba proběhly úspěšně, Slaytonovi však osud víc času nehodlal dát…

Brzy ráno v neděli 13. června 1993 Donald Kent Slayton zemřel ve svém domě v League City na předměstí Houstonu. Rakovina nakonec souboj vyhrála. Následující sobotu se v JSC konal smuteční ceremoniál, kterého se zúčastnil Al Shepard, John Glenn, Wally Schirra, Alexej Leonov, administrátor NASA Dan Goldin a další. Vzdali čest muži, který pomáhal formovat americký kosmický program a jehož jméno bude synonymem profesionality a poctivé práce. Dnes jeho jméno připomíná mimo jiné i pravidelný letecký den „Deke Slayton Airfest“ ve wisconsinském LaCrosse, či „Deke Slayton Cancer Center“ , které nabízí své služby onkologickým pacientům v texaském Websteru. Deke získal za své zásluhy mimo jiné Distinguished Flying Cross, The Collier Trophy a James H. Doolittle Award.

„Taťka“ Slayton, jak mu astronauti přezdívali, měl u svých svěřenců naprostou autoritu, byl však pro ně vždy tak trochu záhadou. Šrámy, které na cestě životem utržil, jej naučily, že se počítá jen práce a odhodlání, proto si nikoho nepouštěl příliš k tělu. A pověst chodící hádanky Deke potvrdil i po své smrti.

13. června 1993 v 7:57 ráno tamního času pozorovali četní svědci na letišti John Wayne v Orange county v Kalifornii červený Williams Midget Racer s registrací N21X, který vzlétl z místní plochy, prováděl nad letištěm přízemní akrobacii a pak odlétl ve stoupavém letu západním směrem. Letoun svým velmi hlučným vystoupením přilákal velkou pozornost, mimo jiné i proto, že porušil hlukové předpisy, které zakazovaly létání v tuto časnou dobu. 20. července dorazil dopis s napomenutím od FAA (Federal Aviation Administration) do schránky vlastníka červeného Williams Raceru s registrací N21X. Onen vlastník již však byl pět týdnů po smrti a proto jej otevřela jeho vdova- Bobbie Slayton.

Šokovaná Bobbie napsala FAA odpověď, ve které příslušné činitele informovala, že její manžel zemřel ve 3:22 východního času, tedy šest hodin před zmiňovaným incidentem, a dále pak, že dotyčný letoun byl před několika měsíci věnován muzeu sportovních letounů ve Sparks v Nevadě a momentálně je vystavován s vyjmutým motorem. A do třetice- Slaytonův Stinger měl v rámci snížení hmotnosti vymontovaný elektrický startér a proto potřeboval k nastartování pomocníka k protočení vrtule, zatímco pilot manipuloval s ovládacími prvky v kabině. Svědkové však uváděli, že letoun nastartoval sám.

Záhada letounu N21X nebyla nikdy vyřešena, nicméně možná má pravdu Dekova žena Bobbie. Ta celou záležitost později okomentovala tak, že „Dekovi zřejmě trvalo šest hodin, než našel svého přítele Guse Grissoma, který mu pomohl nahodit motor…“

„Decide what you want to do and then… never give up until you’ve done it.“

„Rozhodněte se, co chcete dělat a pak… se nikdy nevzdávejte, dokud to neuskutečníte.“

Donald Kent Slayton (1924- 1993)

 
Zdroje informací:

D. Slayton, M. Cassut : „Deke!“
C. Burgess: „Selecting  the  Mercury  Seven- The  Search  for America’s  First  Astronauts“
A. Shepard, D. Slayton, J. Barbree: „Moon Shot-The Inside Story of America’s Apollo Moon Landings“
E. C. Ezell, L. N. Ezell: „The Partnership -A  History of the Apollo-Soyuz Test  Project“
D.Scott, A. Leonov: „Two Sides of The Moon“
T. Stafford, M. Cassut: „We Have Capture- Tom Stafford and the Space Race“
wikipedia.org
jsc.nasa.gov
nationalaviation.org
americaspace.com
collectspace.com

Zdroje obrázků:

http://www.spacefacts.de/graph/drawing/large/english/astp_landing.htm
http://history.nasa.gov/astp/post%20recovery.jpg
http://37.media.tumblr.com/tumblr_lxxifi5coc1r8047ro1_400.jpg
http://www.wired.com/images_blogs/thisdayintech/2009/09/conestoga_pad2-400×498-custom.gif
https://c2.staticflickr.com/4/3746/12523523813_d35bfb548c_z.jpg
http://www.flightglobal.com/assets/getasset.aspx?itemid=15954
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Astronaut_Donald_K._Slayton_and_cosmonaut_Aleksey_A._Leonov_in_the_Soyuz_Orbital_Module.jpg