Zpáteční cesta Apolla-11 probíhala v poklidné atmosféře. To nejdůležitější bylo za nimi, teď byl čas na urovnání myšlenek. Mezi „domácími pracemi“ v podobě úkonů a procedur k údržbě svého kosmického domova byli tři muži Apolla-11 hvězdami dvou televizních přenosů. Během prvního pozorovali diváci na celém světě ukázku efektů stavu beztíže, druhý zase nabídnul reflexi Armstronga, Aldrina a Collinse ohledně uplynulých historických dnů. Neil si vzal slovo jako první a připomenul nesmrtelnou inspiraci Julese Verna. Mike připomenul všechny, kteří se podíleli na konstrukci, stavbě a testování strojů, které je dovezly až na Měsíc, Buzz zase zasadil misi Apolla-11 do širšího rámce lidské zvídavosti, bez které by tato cesta nebyla možná. Přenos uzavřel opět Neil, který připomenul, na čích ramenou Apollo-11 stálo- od velikánů vědecké historie, přes americkou administraci, až po pracovníky průmyslu, jejichž dílem byl hardware Apolla. Když přenos skončil, nastal opět na palubě relativní klid. Bylo to ale ticho před bouří. Protože následující den čekal astronauty návrat do zemské atmosféry druhou kosmickou rychlostí. A to není zrovna všední záležitost…
Neil Armstrong- Kolumbus nového věku (10/11)
Návrat domů
Meteorologové měli pro středisko řízení letu dost špatné zprávy. V místech, kam mělo Apollo zamířit, se začala formovat silná tropická bouře. Do původní oblasti kabina dosednout nemůže. Záchranná loď Hornet proto dostala pokyn přesunout se asi 400 km na severozápad, do oblasti, kde byl klid. Apollo-11 mezitím nabíralo rychlost, jak se nořilo hlouběji do gravitačního pole Země. Vše bylo připraveno na přistání za úsvitu 24. července.
V 16:21:12 UT byl ve vzdálenosti 3293 km od Země odhozen servisní modul. Velitelský modul Columbia byl zorientován tak, aby mířil tepelným štítem ve směru letu- posádku na to žertem upomenul capcom Ron Evans: „Tady je váš přátelský záložní pilot velitelského modulu. Šťastnou cestu a nezapomeňte vstoupit do atmosféry BEF („blunt end forward“- plochou částí napřed)!“ Armstrong, Aldrin a Collins nyní seděli oproti startu skutečně ve svých křeslech- Neil vlevo, Mike uprostřed a Buzz vpravo. Během sestupu se měli spoléhat na počítač, ale byli připraveni okamžitě zasáhnout v případě jeho poruchy. Úhel, pod kterým měli do atmosféry vstoupit, měl mít ideálně sklon 6,5°pod horizont.
V 16:35:05 UT, 195 hodin, 03 minuty a 5.70 sekund po startu se začala Columbia nořit rychlostí 39715,4 km/h do hustých vrstev atmosféry. Při této rychlosti by tření Columbii během sestupu zničilo, proto byla její dráha podobná velké „žabce“ jakou dělají kameny hozené na vodu. Téměř ihned po vstupu do atmosféry ve výšce 90 km počítač modul natočil tak, aby vzniklý vztlak kabinu „odrazil“ zase zpět do vesmíru. Třením se ale mezitím snížila její rychlost, proto se kabina po úhledné balistické křivce vrátila do atmosféry definitivně a pokračovala v sestupu.
Astronauty během této fáze čekala nádherná podívaná. Kolem nich se rozhořela světelná show, jak Columbia rozžhavila vzduch kolem sebe na teplotu několika tisíc stupňů. Collins onen pocit přirovnal k sezení „uprostřed gigantické žárovky o výkonu minimálně milion wattů“. Desítky odstínů se střídaly v ohnivém chvostu, měřícím několik kilometrů. Sílící šumění vzduchu posádku ujišťovalo o faktu, že Země je stále blíž. Pak inferno pohaslo a čerň vesmíru a záři rozžhaveného plazmatu vystřídalo modré nebe.
Potápěči na palubě záchranných helikoptér pozorovali oblohu, kterou prosvětlovaly první paprsky úsvitu. Poznenáhlu se na ranním nebi objevila nová hvězda, jejíž svit sílil. Ona hvězda se pohybovala rychle směrem na východ a v její stopě zůstávaly menší zářící objekty. Columbia se vrací domů, přesně načas. Mezi potápěči je i Clancy Hatleberg, první člověk, kterého posádka po návratu spatří.
Téměř na sekundu přesně 9 minut po vstupu do atmosféry se otevírá výtažný, pak brzdící padák a následují tři malé pilotní padáčky v závěsu s krásnými bílo-oranžovými kopulemi tří hlavních padáků. Záchranné jednotky potvrdily vizuální kontakt a vrtulníky zamířily k očekávanému místu přistání. Na palubě lodi USS Hornet se na přivítání posádky chystal prezident Nixon a lodní kapela začala ladit své nástroje.
24. července 1969, v 16:50:35 UT, tedy 5:50:35 místního (Havajského) času, po 195 hodinách, 18 minutách a 35 sekundách skončila mise Apolla-11 mohutným šplouchnutím do vln severního Pacifiku, 3.1 km od středu přistávací oblasti, asi 2660 km východně od ostrova Wake a 24 km od čekající USS Hornet. Z 3238,94 tun, které před osmi dny opouštěly startovací rampu, teď zbylo pouze 4931,9 kg. Padáky zprvu obrátily Columbii špicí dolů, do polohy zvané „Stable 2“, po necelých osmi minutách se však díky k tomu určeným nafouknutým balónům loď s měsíčními poutníky obrátila opět do správné polohy. Teď byla řada na potápěčích.
Nejdříve nafoukli kolem návratového modulu nafukovací límec a pak se všichni krom Clancy Hatleberga přesunuli na nafukovacích člunech proti větru od Columbie. Clancy na sebe navlékl BIG („Biological Isolation Garment“- biologický izolační oblek) a postavil se na límec k vstupnímu poklopu modulu. Ten se na chvíli pootevřel a Clancy dovnitř hodil tři obleky BIG. Celá tahle šaráda byla důsledkem obav z neznámých „měsíčních mikroorganizmů“, které by mohli astronauti zavléci na Zemi. Když byli Armstrong a spol. připraveni, vylezli z Columbie ven do připraveného člunu, Armstrong poslední, jak se na velitele a kapitána lodi sluší. Na člunu je Hatleberg řádně pošplíchal dezinfekčním roztokem. Několik okamžiků si pak čtyři muži vzájemně roztok roztírají po svých černých kostýmech, ke své nevoli. Podle většiny zúčastněných jsou tyto manévry naprostým nesmyslem- co když jsou případné bakterie rezistentní vůči dezinfekci? Kdo zabrání, aby se rozmnožily v moři, kam bude posléze onen gumový člun, na kterém všichni stojí, potopen? A hlavně- na Měsíci beztoho žádné bakterie nejsou (tedy krom těch, které jsme tam zavlekli my, jak dokázalo Apollo-12).
Konečně tady byl vrtulník a postupně astronauty vyzvedl z člunu- nejdříve Aldrina, pak Collinse a nakonec Armstronga. Tři minuty před sedmou místního času přistál vrtulník na palubě USS Hornet. Na přistání se seběhli snad všichni, kdo měli nohy. Námořníci vyhazovali čepice do vzduchu, ale Neil a jeho posádka si moc slavnostní nálady neužili- vrtulník s astronauty sjel jedním z palubních výtahů do podpalubí, kde na ně čekal modifikovaný obytný přívěs MQF („Mobile Quarantine Facility“- mobilní karanténní jednotka). V oblecích BIG je v tu chvíli už pořádně horko a astronautům se téměř zcela zamlžily průzory. Naštěstí někoho napadlo namalovat na zem bílé čáry, takže když se otevřou dveře vrtulníku, mohou po nich lehce nejistou chůzí za doprovodu břeskného pochodu v podání lodní kapely přejít do přívěsu MQF. Pak za nimi zaklaply dveře a začala dlouhá izolace.
Neila a jeho dva kolegy zprvu doplňují ještě dva pracovníci NASA- lékař Bill Carpentier a mechanik John Hirasaki, který se také stará o domácí práce. Po krátké sprše čeká astronauty první oficialita- krátkým projevem je vítá prezident. Neil, Buzz a Mike jej sledují přes okno MQF a jeho projev jim zprostředkovává interkom. Nixon označuje jejich misi jako „největší týden v historii světa od okamžiku Stvoření“. Astronauti jsou z toho mírně zaskočeni, celá ta hysterie, odehrávající se na Zemi během jejich letu, je naprosto minula. Všichni tři se ale těší na to, až za pár desítek minut dorazí do podpalubí jejich věrná Columbia.
Ta je skutečně o dvě hodiny později vyzvednuta z vody, přemístěna do podpalubí a plastikovým tunelem propojena s MQF. John Hirasaki z ní za asistence Mika Collinse přenáší deníky a manuály, a posléze i vzorky. Ty putují samostatně letadlem přímo do Houstonu. Posádka začíná pracovat na svých zprávách o průběhu mise, mezitím probíhají první lékařská vyšetření. Po jejich skončení prohlašuje všech pět „zajatců“ MQF místní bar za otevřený a vydávají se prozkoumat místní ledničku. Neil si nalévá skleničku skotské, a večeře, sestávající ze steaku a opékaných brambor, jen korunuje velký den. Astronauti usínají hlubokým spánkem. Druhý den pak Collins naposledy přechází do Columbie, a fixem píše na její palubní desku „Kosmická loď 107- alias Apollo-11- alias Columbia. Nejlepší loď, jaká kdy sjela z výrobní linky. Bůh jí žehnej. Mike Collins, CMP“
O den později Hornet dorazil do přístavu v Pearl Harboru. Odtud vedla cesta pěti mužů uvnitř MQF nejprve šnečím tempem na podvalníku na místní letiště Hickam Field, odkud je nákladní C-141 Starlifter převezl do Houstonu. Tam na ně čekaly jejich rodiny (zatím však pouze přes sklo…) a hlavně LRL („Lunar Receiving Laboratory“- Příjmová lunární laboratoř), speciální budova, ve které budou zkoumány vzorky, a kde astronauti stráví zbytek karantény. Ta je naplánována na 21 dní, počínaje lunární EVA. Lékaři jsou toho názoru, že tři týdny jsou dostatečně dlouhá doba na rozvoj symptomů případné měsíční infekce.
28. července o půl třetí ráno Houstonského času za astronauty zaklaply dveře LRL. Tento komplex byl nepoměrně větší, než MQF, a bylo tady více rozptýlení, než v přívěsu, kde Neil trávil dlouhé hodiny hrou na ukulele a maratonskou partičkou Gin Rummy s Mikem Collinsem. V LRL také bylo k dispozici větší osazenstvo- dva kuchaři, jeden zástupce tiskového oddělení NASA, další lékař a uklízeč. John Hirasaki se tak konečně zbavil povinnosti živit pět hladových krků. Postupně osazenstvo LRL narostlo až na patnáct osob- kdokoli byl během práce se vzorky vystaven přímému kontaktu s nimi, skončil uzavřen s astronauty uvnitř „fešáckého vězení“. Tak se do mužského kolektivu dostala i jedna žena, jejíž příchod atmosféru LRL značně oživil.
Zatímco Mike a Buzz začali po několika dnech pociťovat téměř nesnesitelnou nudu, Neilovi tato poustevnická vsuvka naprosto vyhovovala. Kromě zprávy o misi, na kterou čekali nejen inženýři a plánovači, ale také posádky dalších letů, byla izolace vítanou možností mentálně se připravit na život po Apollu. Neil si potřeboval si vytýčit nový směr. Záhy po vstupu do LRL pochopil, že to nebude jednoduchá úloha: na stole v obývacím pokoji jej a jeho kolegy čekaly výtisky nejdůležitějších deníků a týdeníků, a k dispozici byly záznamy televizních reportáží z průběhu mise. Ke svému údivu astronauti zjistili, že obrovská vlna zájmu, která se kolem jejich letu a jich samých zvedla, je větší, než si dokázali představit ve svých nejdivočejších snech. Na palubě Columbie, a potom v MQF a LRL byli pohodlně izolováni od dění venku, a v jednom okamžiku se Buzz obrátil na Neila s udiveným pohledem: „Neile, my jsme vlastně o to všechno přišli…“
5. srpna oslavil Neil v karanténě své 39. narozeniny. Šéfkuchař jej překvapil dortem, jinak klid v LRL narušily jen formuláře. První z nich byl spíše míněn jako legrační rozptýlení- jednalo se o celní deklaraci, do které Neil, Mike a Buzz uvedli jako náklad měsíční prach a kameny. Ovšem druhý formulář posádka musela vyplnit bez jakýchkoli žertů- úřední šiml byl neoblomný. Šlo o formulář potřebný pro proplacení cestovního příkazu, který platil pro všechny vládní zaměstnance- a tedy i pro posádku Apolla-11. V něm astronauti uvedli, že cestovali z Houstonu (stát Texas) přes Cape Kennedy (Florida), Měsíc, do Pacifiku u Havaje a zpět do Houstonu. Astronauti cestovali „vládním letadlem, vládní kosmickou lodí, USN Hornet, letounem USAF“. Za cestu na Měsíc obdržel každý člen posádky diety v závratné výši 33 dolarů a 31 centů…
V neděli 10. srpna v 9 hodin večer místního času pro tři hrdiny konečně skončilo jejich uvěznění v LRL. Žádné symptomy se u nich neprojevily, a tak mohli vyjít do horkého houstonského večera, pořádně se nadechnout nefiltrovaného vzduchu, nasednout do aut s čekajícími řidiči, a vydat se domů. Okamžitě poté, co projeli branou komplexu MSC na veřejnou silnici, se za každý ze tří vozů zavěsilo několik aut a dodávek s reportéry a kameramany…
Pondělí strávil Neil doma, aby se vyhnul reportérům, druhý den se pak vrátil do práce- v jeho kanceláři v MSC na něj čekaly pytle pošty. Odpoledne se pak v auditoriu MSC konala první tisková konference po přistání. Neil, Buzz a Mike během ní odpovídali na otázky, které během následujících dnů, týdnu, let a desetiletí uslyší ještě nesčetněkrát. Jedna z nich přinesla zajímavý vhled do Neilova nitra. Na otázku, jestli měl na Měsíci nějaký specifický okamžik, kdy byl ohromen tím, co se děje, odpověděl tento jindy uzavřený a zdánlivě neromantický muž stručně „Asi 21 a půl hodiny…“
Pro Neila a jeho dva kolegy začínal zcela nový život- život, který jednoho z nich přivede do propasti depresí a alkoholizmu a dalšího přinutí stáhnout se téměř zcela do ústraní. Pouze jeden ze slavné trojice bude schopen žít víceméně normálně, pokud to vůbec tak pojmenovat lze. Život po Apollu měl být mnohem těžší, než si tito tři muži dokázali připustit…
(článek má pokračování)
Zdroje obrázků:
http://www.lpi.usra.edu/resources/apollo/frame/?AS11-44-6664
http://www.honeysucklecreek.net/images/Apollo_11/A11_re-entry.jpg
http://www.navyhistory.org/wp-content/uploads/2012/01/Apollo-11-8-Neil-Armstrong-is-hoisted-to-helicopter-Close-.jpg (kredit: AWHC Norvel Wood)
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Apollo_11_crew_in_quarantine.jpg
http://www.viceland.com/viceblog/60372381Armstrong-39th-birthday-2.jpg
http://magazine.uc.edu/content/dam/magazine/images/favorites/web-only/armstrong/Moon_rocks.jpg (kredit: Luama Mays)
Co dodat?
naprosto neuvěřitelné a strhující.
Opět jsem řádky hltal takovou rychlostí, že jsem si článek musel přečíst hned dvakrát.
Jen tak dál…
Pedro
Děkuji, stále znovu mě překvapuje, že se to někomu chce číst- notabene dvakrát! 😀
Je to tak.
Trochu to znám, když jedu s kamarádem fotit na stejné místo, podobným sklem a pak si navzájem ukazujeme fotky, jemu se líbí více ty moje a mě zase ty jeho. Jako autor něčeho se na své dílo díváš jinýma očima, než lidé kteří si tvé dílo přečtou. Každopádně né aby tě napadlo to zabalit. Myslím, že by tu hodně čtenářů plakalo, včetně mě.
Pedro
Žádné balení zatím nehrozí, díky reakcím čtenářů (potitivním i negativním) mě to baví pořád stejně 😉
Ty diety mě dostaly 😀 Ale vážně: pěkné články, dík!
Holt nevděčná práce státních zaměstnanců… 🙂
Díky za pochvalu!
Také čtu dvakrát ,na jedno přečtení hodně zajímavých informací ,děkuji a přeji hodně odhodlání k dalším úžasným článkům.
Děkuji za pochvalu, další články v rámci seriálu Vesmírné osudy už jsou na cestě u mě i u Lukáše Houšky. 😉
Jako vždy super a ty diety, to je tedy rane 🙂 Kolik že to vyšlo na jeden kilometr?
Písmenko se schovalo….to je tedy ranec, tam mělo být…
Díky za pochvalu!
Mám pocit, že diety se počítají nikoli ze vzdálenosti, ale z počtu započatých dnů na cestě. Takže by to mělo být cirka 3 dolary a 70 centů na den. Na druhou stranu- stravu dostávali Armstrong a spol. erární, ubytování taky platil erár, o dopravu se většinu času staral jakýsi šofér jménem Isaac…
Když se to vezme kolem a kolem, ono těch třicet babek nakonec nebylo až tak málo 😀