11 minut a 49,33 sekund po startu bylo Apollo-11 navedeno na parkovací oběžnou dráhu kolem Země. Armstrong, Aldrin a Collins si velmi pochvalovali výkon Saturnu: přes poměrně značné vibrace byl jeho let mnohem klidnější, než jejich předchozí svezení na špicích raket Titan. Titan byl koncipován původně jako nukleární nosič, proto se u něj nebral příliš velký ohled na pohodlí nákladu. Podle vzpomínek astronautů Titan neustále trhavě „čenichal“ do všech stran, jak počítač korigoval polohu a hledal svůj naprogramovaný koridor. Zato Saturn- to byla jiná káva. Přetížení během startu nepřesáhlo 4,5g, v některých fázích letu byl dokonce menší než 1g. Okamžitě po vstupu na orbit se v kabině rozběhla frenetická činnost. Neil a jeho kolegové museli během půldruhého oběhu zkontrolovat veškeré systémy Apolla, aby se ujistili, že budou moci opustit nízkou oběžnou dráhu směrem k Měsíci. Nejrušnější jsou tyto chvíle pro Mika Collinse- jako pilot velitelského modulu je odpovědný mimo jiné i za kontrolu nastavení inerciální plošiny- soustavy tří gyroskopů, které zachovávají konstantní polohu během manévrů lodi, a jsou pro její orientaci životně důležité. Kontrola nastavení se provádí zaměřením palubního sextantu na příslušný soubor hvězd. Mike s uspokojením konstatoval, že zaměření plošiny souhlasí s přesností na 0,01°. Přes veškerý ruch mají tři muži možnost na pár sekund nad Havají obdivovat východ slunce, a pak nastává okamžik pravdy. Houston oznamuje: „Apollo-11, tady Houston. Máte zelenou pro TLI (Trans- Lunar Injection- navedení na dráhu k Měsíci)!“ Astronauti jsou opět usazeni ve svých křeslech, na hlavách mají opět helmy, které předtím na chvíli odložili. 2 hodiny, 44 minut a 16,2 sekund po startu se opět zažehává motor třetího stupně S-IVB, a urychluje Apollo žádaným směrem. Když o 5 minut a 46,83 sekund později motor utichá, Apollo-11 je urychleno oproti orbitální rychlosti o 10981.7 km/h, tedy dost na to, aby se vymanilo ze spárů zemské přitažlivosti. Neil Armstrong, Buzz Aldrin a Mike Collins jsou definitivně na cestě k Měsíci.

Neil Armstrong- Kolumbus nového věku (8/11)

Sestup

Po navedení na dráhu k Měsíci mají astronauti možnost okénky sledovat vůčihledě se zmenšující Zemi. Ani teď si však nemohou příliš vydechnout- je třeba vysvobodit LM z jeho dočasného úložiště v adaptéru na vrcholu S-IVB, třetího stupně Saturnu. Collins z levého křesla řídí tichý balet, při kterém se Apollo odděluje od S-IVB. Čtyři panely, které dosud Apollo podepíraly, odlétají do stran a Collins svou loď pomalu otáčí tak, aby mířila čumákem, a tedy stykovacím zařízením, ke střeše LM, nyní, po odlétnutí panelů odhaleného ve svém hnízdě. Pomalu se Columbia sune k Eaglu a po několika sekundách cvaknou tři západky ve špici stykovacího zařízení Apolla, které se právě zachytily za své protějšky v konusu dokovacího zařízení LM. Stykovací sonda Apolla se zatahuje a velitelským modulem se ozývají údery: 12 západek pevného spojení udělalo bezebytku svou práci. Teď jen trochu zacouvat- a soulodí Columbia- Eagle je volné. Nepotřebný S-IVB se dalším zážehem vydává na heliocentrický orbit.

Armstrongovi a jeho dvěma spolupoutníkům začíná rutinní koloběh „domácích prací“, majících za cíl udržet loď v perfetkní kondici. Fotoaparáty polykají první cívky filmu, a ke slovu přicházejí i kamery, kterými divákům na Zemi trio Apolla-11 ukazuje zajímavosti pobytu v beztíži a nechává je nahlédnout do svého kosmického příbytku. Druhý den letu probíhá plánovaná korekce dráhy- poprvé se ke slovu dostává hlavní motor SPS v servisním modulu Columbie. Ne že by to bylo skutečně třeba- třísekundové „škytnutí“ má za úkol ověřit funkci motoru, Apollo letí po „Free Return Trajectory“, tedy „Dráze volného návratu“, která je v případě selhání motoru prožene velkým obloukem kolem Měsíce a zpět k Zemi na ideálním kurzu pro vstup do atmosféry. Vyrušením v klidné cestě je pouze kontrola interiéru a systémů LM třetí den letu. Selanka už ale nebude mít dlouhého trvání. 19. července ve 3:11:55 UT prolétá Apollo bodem, kde se vyrovnávají gravitační síly Země a Měsíce. Měsíc už nevypadá jako malý plochý kotouč, jak jej známe ze Země, teď už je to obrovská koule s plasticky vystupujícími krátery, pohořími a proláklinami.
Astronauti se chystají na jednu z nejdůležitějších etap letu: LOI. Pod touto zkratkou se skrývá termín „Lunar Orbit Insertion“, tedy „Usazení na lunárním orbitu“. Apollo se musí otočit tryskou SPS proti směru letu, a na přesně stanovenou dobu motor zažehnout. Výsledné zpomalení způsobí, že Apollo-11 začne cirkulovat na oběžné dráze Měsíce. To vše musí proběhnout za odvrácenou stranou Měsíce, tedy mimo spojení s řídícím střediskem. V 75 hodin, 41 minut a 23 sekund MET („Mission Elapsed Time“- tedy čas od startu) Apollo-11 vklouzává za měsíční kotouč a na kanále spojení s Houstonem se rozhostí ticho, narušované jen šumem statického signálu. Neil, Buzz a Mike jsou teď na všechno sami. Pokud zážeh bude trvat příliš krátce, vydají se po jedné z nesčetných trajektorií kamsi do hlubin vesmíru. Pokud se naopak příliš protáhne, Apollo se roztříští o povrch Měsíce, aniž se kdokoli na Zemi dozví, co se stalo špatně. Sekundy a minuty se v řídícím středisku zdají jako věčnost.
A pak, v 76:15:30 MET, na sekundu přesně v očekávaném čase, je sledovací stanicí v Madridu zachycen signál Apolla. Brzdící zážeh, trvající 5 minut a 57,53 sekund zpomalil Apollo o kýžených 3201.3 km/h. Apollo-11 nyní létá po orbitu kolem Měsíce! O dvě hodiny později následuje ještě jeden zážeh, LOI-2, který „cirkularizuje“ oběžnou dráhu Apolla, která teď má apocynthion (měsíční ekvivalent apogea) ve výšce 122.4 km a pericynthion ve 100.9 km.
Už během chvil bezprostředně po LOI měli astronauti za odvrácenou stranou Měsíce možnost malinko se porozhlédnout po krajině, kterou dosud mělo možnost přímo spatřit pouze šest párů lidských očí. V „kochání se“ pokračují i na přivrácené straně, kde si může Armstrong poprvé prohlédnout místo v oblasti Mare Tranquillitatis, kam se zítra pokusí usadit Eagla. Mezi zážehy probíhá ještě jeden televizní přenos, po jeho ukončení a LOI-2 Armstrong s Aldrinem ještě jednou kontrolují LM a částečně jej oživují. Potom se ukládají ke spánku a začínají se koncentrovat na zítřejší velký den…

O necelých 12 hodin později, 20. července v podvečer světového času, vplouvají oba hlavní aktéři opět do LM, aby jej začali probouzet z částečného spánku. Velký den je tady! Po několika hodinách práce se v čase 100:12:00 MET za odvrácenou stranou Měsíce konečně Eagle odpojuje od Columbie a oba stroje začínají samostatný let. „Orel roztáhl křídla“, oznamuje Neil v narážce na jméno LM. Eagle vykresluje před Columbií úhledný kotrmelec, aby mohl Mike Collins vizuálně zkontrolovat, zda nenese nějaká viditelná poškození, a zda jsou čtyři nohy přistávacího zařízení ve správné poloze. „Myslím, že máte moc pěkný létající stroj, Eagle, i když je vzhůru nohama,“ hodnotí Mike vzhled LM v momentě, kdy je vůči němu obrácen o 180°. „Nevím, kdo je tady vzhůru nohama,“ odtuší Neil, pro něj je teď hlavou vzhůru Columbia s Collinsem uvnitř. Pak se Columbia od Eagla začíná pomalu vzdalovat. Neilovi a Buzzovi ještě zní v uších jedna z posledních Mikových rad před odpojením: „Pánové, hlavně to tam na povrchu nepřehánějte. Jestli uslyším, že funíte a hekáte, budu po vás držkovat!“
Zpoza Měsíce se Columbia a Eagle vynořují jako samostatné objekty a v řídícím středisku si letový ředitel Gene Kranz může odškrtnout jeden ze stupínků, které vedou ke kýženému přistání. Když dnes jeho směna nastupovala do služby, oslovil své kontrolory na komunikačním okruhu: „Ode dne, kdy jsme se narodili, jsme byli předurčeni být v tomto čase na tomto místě a dnes se budeme podílet na přistání Američana na Měsíci. Ať se stane cokoli, budu stát za každým z vašich rozhodnutí. Vešli jsme do této místnosti jako tým a jako tým z ní i odejdeme. Odteď nikdo ze sálu (řízení letu- pozn. aut.) neodejde, ani do něj nevstoupí, dokud buďto přistaneme, nebo havarujeme, nebo přerušíme sestup. Od této chvíle existují pouze tyto tři možnosti.“
Než začne Eagle svůj sestup, vykonávají Armstrong a Aldrin ještě zážeh, zvaný DOI („Descent Orbit Initiation“- uvedení na sestupový orbit). Ten upravuje dráhu modulu do mírně protáhlé elipsy tak, aby její pericynthion ležel přibližně 13 km nad měsíčním povrchem. Poprvé tak zapalují motor sestupového stupně, který bude mít za pár desítek minut klíčovou roli. Motor funguje na jedničku, ovšem po vynoření se zpoza odvrácené strany řídící středisko registruje první problémy: komunikace s Eaglem je přerušovaná a chvílemi se ztrácí úplně. Středisko tedy musí spoléhat na Collinse, který kolegům bude případně tlumočit pokyny ze Země. Právě Collins Armstrongovi a Aldrinovi oznamuje, že mají od střediska zelenou pro PDI. PDI („Powered Descent Initiation“), tedy navedení na motorový sestup, není nic jiného než zapálení motoru v sestupovém stupni. Ten astronauti vypnou až metr nad povrchem. Tedy pokud všechno půjde dobře…
Eagle teď letí tryskou sestupového motoru napřed, okénky dolů. V určený okamžik mačká Aldrin na klávesnici počítače PNGS („Primary Navigation and Guidance Systém“- primární navigační a naváděcí systém) tlačítko „Proceed“. O několik sekund později, ve 102:33:05.01 MET, se nehlučně zažehává motor sestupového stupně. Armstrong s Aldrinem zprvu poznávají úspěšný zážeh jen podle údajů na palubní desce, ústup beztíže je velmi nenápadný a pozvolný. Modul začíná po obří křivce „padat“ směrem k povrchu. Až do tohoto okamžiku byly veškeré úkony odzkoušeny během mise Apolla-10, okamžikem zapálení brzdícího motoru se Apollo-11 vydává na naprosto neznámé teritorium.

Téměř vzápětí se opět na okamžik přeruší spojení. Collins své kolegy upozorňuje: „Ztratili vás!“ Aldrin rychle přepíná na jinou anténu a spojení se obnovuje. Mezitím Armstrong porovnává pohledem z okénka orientační body s plánem. „Minuli jsme orientační bod pro tři minuty příliš brzy (kráter Maskelyne W, který měl Armsotrong vidět proti značce na rámu okénka přesně tři minuty po PDI). Vypadá to, že budeme při přistání trochu dlouzí.“ Během oddělování Eaglu od Columbie zůstala v přechodovém tunelu trocha tlaku, Eagle tento zbytek vzduchu „nakopnul“ a o osmdesát minut později se tato malá chyba promítla do o malinko větší rychlosti v okamžiku PDI. Teď se LM podle plánu otáčí kolem své osy tak, aby okénka mířila vzhůru. Přistávací radar je totiž umístěn na spodní straně LM, z pohledu astronautů vzadu, teď měl konečně volný výhled na povrch. Okamžitě začíná Měsíc „oťukávat“ svými impulzy a hlásí posádce vzdálenost modulu od měsíčního povrchu a jeho rychlost. Čísla poměrně dobře souhlasí s údaji, generovanými počítačem PNGS. Dobré znamení. Záhy se ale věci začínají komplikovat. A to pořádně.
Ukazatel času, uplynuvšího od startu ze Země ukazuje 102:38:22, když se  Armstrongovi s Aldrinem ve sluchátkách ozývá bzučák hlavního alarmu a zároveň se na přístrojové desce rozsvěcí žlutá varovná kontrolka. Počítač PNGS oznamuje posádce, že je s ním cosi v nepořádku.  „Alarm programu!“, ohlašuje Neil na Zem. Pak mrkne na obrazovku počítače, kde zelenými číslicemi svítí kód poruchy. 1202, tenhle kód ještě nikdy neviděl, ani si nedokáže vybavit, co označuje. Kódů je tolik, že není v lidských silách zapamatovat si je všechny.
V řídícím středisku rázem houstne napětí. Přišel zrovna nyní okamžik, kdy bude nutno přerušit sestup? Co když v následující sekundě počítač zkolabuje? Pohledy se otáčejí ke konzoli s cedulkou „Guidance (Navádění)“. Dnes u ní sedí šestadvacetiletý Steve Bales. On teď rozhodne, jestli mise může pokračovat. Má na to přibližně 15 sekund. Začíná se potit. Slyší, jak Armstrong naléhavě žádá: „Dejte nám instrukce pro ten alarm!“ Najednou Balesovi bleskne hlavou, že během simulací na podobný alarm už narazil. Tehdy zareagoval špatně- nechal misi přerušit. Ukázalo se, že to nebylo třeba, tehdy bylo do manuálů přidáno pravidlo, že alarmy, začínající číslem 1, jsou důležité, nikoli však kritické. Tohle všechno Balesovi letí hlavou, když mu do sluchátek zahuláká čtyřiadvacetiletý Jack Garman z jeho podpůrného týmu: „Steve! Steve! Je to 1202, jeden z těch „jedeme- dál- pokud- nezačne- vyskakovat- příliš- často“! To Balese utvrzuje ve vlastním rozhodnutí. „Jedeme dál!“, zakřičí na celé středisko tak hlasitě, až se Gene Kranz málem rozesměje. Devět sekund po oznámení alarmu dostává Armstrong od capcoma Charlieho Dukea odpověď: „Pro tenhle alarm máme zelenou!“
Celý problém spočíval v nadbytečném úkonu, který vykonal mimo plán Aldrin. Zapnul totiž AGS („Abort Guidance System“- systém navádění pro přerušení letu), tedy systém, který měl pomoci Eagle dovést zpět ke Columbii v případě, že by PNGS selhal. Setkávací radar teď marně vyhledával Columbii, aby měl k dispozici potřebné údaje. To zahlcovalo hlavní počítač PNGS, který začal potlačovat méně důležité operace a dával tuto skutečnost najevo právě alarmem 1202. Jestli se alarm nebude objevovat trvale, v sestupu bude možné pokračovat.
Armstronga slova capcoma uklidňují. Podvědomě sleduje pohyby Eaglu. Žádné trhavé pohyby, žádné eratické chování. Po letu se svěří s tím, že byl odhodlán pokračovat, i kdyby odpověď střediska nedostal včas. Během následujících čtyř minut se 1202 objevuje ještě třikrát, tentokrát však už nevyvolává stejnou záplavu adrenalinu. Ale tři sekundy po posledním alarmu se náhle objevuje jiný, tentokrát je to 1201. Bales v řídícím středisku jej vidí na své konzoli, nečeká na nic a volá capcoma: “Pro tenhle alarm máme zelenou“. Duke informaci předává posádce: „Máme zelenou, stejný typ, máme zelenou!“
Mezitím Eagle pokračuje směrem k povrchu. Nastává okamžik, kdy se překlápí do vertikální polohy. Aldrin je plně zaměstnán kontrolou údajů na počítači a palubní desce, Armstrong se však konečně může podívat na krajinu pod nimi. Ve sluchátkách zní astronautům další alarmy počítače, a přestože je Aldrin promptně utišuje, přece jen vyrušují Armstronga z jeho soustředění. Teď by měl zachytit známé orientační body. Ale krajinu pod sebou vůbec nepoznává- vinou oné vyšší rychlosti během PDI je Eagle mimo plánovanou přistávací oblast. Teď je LM ve výšce přibližně 700 metrů nad povrchem a autopilot funguje tak, jak byl naprogramován. Netuší, že Eagle je jinde, než měl být, a navádí jej na přistání přímo na svah velkého kráteru, do pole obrovských balvanů.
Armstrongův tep vylétává ze 120 úderů za minutu na 130, 140, 150 úderů. „Pěkně kamenitá oblast,“ utrousí do interkomu a ve výšce 150 metrů přebírá řízení prostřednictvím aktivace programu P66. Počítači nechává na starost pouze ovládání tahu motoru. Rozhoduje se kamenitou oblast přeletět. Naklání Eagla vpřed a snižuje rychlost klesání. V řídícím středisku všichni s údivem sledují, jak se křivka trajektorie na monitorech začíná zplošťovat. Modul teď letí téměř horizontálně vysokou rychlostí. Armstrong nemá čas vysvětlit své rozhodnutí, o poli balvanů ví jen on, Aldrin má hlavu skloněnou k displeji počítače a ukazatelům rychlosti a klesání Eagla, které nepřetržitě hlásí Armstrongovi. Capcom Charlie Duke na popud Deke Slaytona  tiše navrhuje: „Asi bychom teď měli být potichu.“ Deke nechce Armstronga vyrušovat z jeho soustředění.
Do situace se ale začíná vkrádat další kritický faktor: zásoba paliva se teď rapidně tenčí. Jestli dojde, nebudou mít Armstrong s Aldrinem vzhledem k malé výšce šanci na záchranu- nacházejí se teď v situaci, zvané „křivka mrtvého muže“. Armstrong konečně nachází příhodné místo k přistání a brzdí Eagla, aby jej nepřeletěl. Výška: 30 metrů. Před Aldrinem náhle hrozivě blikne kontrolka minimálního množství paliva. Do 94 sekund musí Armstrong buď přistát, nebo se pokusit o přerušení. „60 sekund!“, ozývá se o chvíli později z řídícího střediska informace o zbývajícím palivu, modul je teď ve výšce 22 metrů. Nikdo nečekal, že s tak malou zásobou paliva se bude Eagle s astronauty ještě stále pohybovat nad povrchem. Už měli být dávno dole. Nikdo také netuší, že ve skutečnosti Eaglu zbývá mnohem více času, než se zdá- palivo, divoce se přelévající v nádržích, odhalilo předčasně senzor kritického množství paliva. Ten spustil kontrolku a od něj se odvíjela hlášení o množství paliva z řídícího střediska. To ale vyjde najevo až mnohem později.
Mezitím se Aldrin na chvíli podívá z okénka a vidí úžasný výjev- stín Eaglu se vznáší nad povrchem a prach, který zvedá jeho motor, vypadá jako deka, která odlétává radiálně do všech stran bez jakéhokoli víření- něco, co na Zemi není možné. „40 stop, 2,5 dolů. Zvedáme trochu prachu!“ Armstrong se snaží přes prachový závoj spatřit vrcholky kamenů, aby mohl odhadnout pohyb Eaglu. „30 sekund!“, zní od capcoma informace o zbývajícím palivu. O devět sekund později se ozývá Aldrin: „Signálka kontaktu!“ Jedna ze tří tyčových sond na nohách Eagla se dotknula měsíčního povrchu! „Vypínám!“, odpovídá vzápětí Armstrong. Od zapálení motoru uběhlo 756.39 sekund.

JE NEDĚLE 20. ČERVENCE 1969, 20:17:39.90 UT; 15:17:39 HOUSTONSKÉHO ČASU; 102 HODIN, 45 MINUT A 39.90 SEKUND PO STARTU APOLLA-11 Z FLORIDY!

Aldrin ze sebe chrlí body checklistu: „ACA out of Detent. Mode Control, both Auto. Descent Engine Command Override, Off. Engine Arm, Off. 413 is in.“ Nejdříve zabezpečit systémy Eaglu, na uvědomění si toho, co právě zvládli, bude čas potom. Teprve po několika sekundách se k sobě Armstrong s Aldrinem otáčejí, podávají si ruce a poplácají se vzájemně po zádech.
„Vidíme, že jste dole, Eagle,“ připomíná se Houston prostřednictvím capcoma Charlieho Dukea. Armstrong má připraven svůj nový volací znak, o kterém předem nikomu neřekl: „Houstone, tady základna Tranquility, Orel přistál!“ Normálně velmi výřečnému Dukeovi se zaplete překvapením jazyk: „Rozumím, Tuanq…. Tranquility. Vidíme vás na zemi (sic!), kvůli vám tady spousta chlapů zmodrala. Teď znovu dýcháme, díky!“ Do jeho slov se v pozadí mísí jásání celého sálu. Dokázali to!
Krom kontrolorů v řídícím středisku miliarda lidí po celém světě u svých televizorů přihlíží, jak odtikávají první sekundy nové éry. Od tohoto momentu člověk osobně navštěvuje nové světy, plní se tak touha stovek generací snílků. Do nového věku lidstvu pomohlo vejít přes 400 000 jedinců, podílejících se na projektu Apollo. Přesto bude tento okamžik navždy synonymem pro člověka, který stál spolu s Buzzem Aldrinem na vrcholku této obrovské lidské pyramidy. Právě započala éra Neila Armstronga…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Apollo_11_Launch_-_GPN-2000-000628.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Earth_from_Apollo_11_after_translunar_injection.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Apollo_11_Lunar_Module_Eagle_in_landing_configuration_in_lunar_orbit_from_the_Command_and_Service_Module_Columbia.jpg
http://www.lpi.usra.edu/lunar/missions/apollo/apollo_11/images/approach_lg.gif