Posádka první orbitální stanice se zabydlela v novém domově a prováděla experimenty podle letového plánu. I přes nemožnost pozorování pomocí komplexu  ONA byl jejich program nabitý. Jenže fakt, že posádka byla sestavena relativně nedávno a měla za sebou pouhé čtyři měsíce výcviku (jmenování záložní posádkou přišlo pro Dobrovolského, Volkova a Pacajeva v polovině února) se podílel na jistém napětí a čím dál častějších konfliktech v rámci posádky a také mezi posádkou a řídícím střediskem. Nedostatek výcviku a malá „sehranost“ posádky ovšem nebyla jediným faktorem. Vyskytly se problémy, které prostě nikdo nečekal: osvětlení uvnitř stanice bylo nedostatečné- na několika pracovních místech bylo v podstatě šero; kosmonauti byli nuceni ze začátku nepřetržitě nosit biomedicínské pásy se senzory, které způsobovaly alergické reakce; pracovní náplň byla předimenzována a hlavně, díky charakteristikám orbitu a rozložení komunikačních „oken“, den na stanici netrval 24 hodin, ale 23 hodin a 35 minut. Neustále se tak posouvala  doba práce a odpočinku, s čímž si cirkadiánský rytmus organizmů Dobrovolského, Volkova a Pacajeva nevěděl rady. Není divu, že muži byli podráždění a zejména Vladislav Volkov byl iniciátorem častých rozepří, se kterými si komunikátoři v řídícím středisku v Jevpatorii na Krymu často nevěděli rady. Domlouvat mu musel sám hlavní konstruktér Vasilij Mišin.

Ale potom, 11 den letu, události nabraly lehce dramatický spád.

 30 minut od domova (2/2)

Na začátku jednoho z komunikačních oken 16. června přišlo Volkovovo hlášení „Na stanici je opona.“ Kontroloři si nedokázali vzpomenout na význam kódového slova, a tak se museli optat Volkova ještě jednou. Odpovědí jim byl Volkovův zvýšený hlas: „Na palubě hoří! Přesunujeme se do lodi!“ Protože kosmonauti zapomněli vzít do Sojuzu evakuační manuál, požadovali, aby jim komunikátor v řídícím středisku přečetl instrukce pro rychlé odpojení Sojuzu od stanice. Ze střediska ale přišel příkaz lokalizovat zdroj ohně. Kosmonauti zjistili, že hustý dým, který zaplnil interiér stanice, vychází zpod jednoho z panelů v přepážce mezi pracovním prostorem a motorovým úsekem Saljutu. Pak ale komunikační okno skončilo. Po opětovném navázání spojení o pár desítek minut později kosmonauti hlásili, že jsou stále uvnitř Saljutu a podařilo se jim vypnout přístroj, který produkoval onen kouř. Úrovně kyslíku i CO₂ byly v normě a tak jedinou připomínkou napjatých momentů zůstala krátkodobá bolest hlavy u všech tří mužů a zapáchající kouř, o který se postaral environmentální systém.

Posádka byla požárem emocionálně vyčerpána a na mysl se vkrádala myšlenka na zkrácení mise. Nakonec se podařilo kosmonauty usmlouvat na původní délku letu. Psychologicky znamenala tato epizoda jistý zlom, zvláště pro „Vadima“ Volkova. Po uklidnění situace několik hodin prospal a čím víc se blížil konec letu, tím více se dopouštěl chyb a měl sklony k nervozitě. Jako jistý ventil působila malá oslava 38. narozenin Viktora Pacajeva- první narozeniny pozemšťana ve vesmíru. Čas se ale vlekl a kosmonauti se čím dál více těšili na návrat.

Konečně nadešel 29. červen. Experimenty byly ukončeny, výsledky zaznamenány, nezbytnosti zabaleny a umístěny v návratovém modulu. Kosmonauti vpluli do Sojuzu a uzavřeli za sebou příklop. Potom se přemístili z orbitálního úseku Sojuzu do návratového modulu a uzavřeli další příklop, který oba moduly dělil. Jenže ani po dotažení rukojeti nezhasnul na přístrojovém panelu Sojuzu indikátor „poklop otevřen“! To bylo kritické- orbitální úsek měl být před vstupem do atmosféry odhozen a jen poklop měl kosmonauty, kteří neměli k dispozici skafandry, dělit od vakua vesmíru. A teď se ukazovalo, že není hermeticky uzavřen! „Poklop není hermeticky uzavřen! Co máme dělat? Co máme dělat?“ volal na zem polekaně Volkov, který měl mezi kontrolory na zemi pověst „nerváka“. Teď ale měl pádný důvod. Alexej Jelisejev, který měl službu v řídícím středisku jako komunikátor, instruoval posádku, aby zkusila poklop znovu otevřít a zavřít. Transparent však ani teď nezhasnul. Rychlá porada specialistů ve středisku vyústila v názor, že na vině je zřejmě vadný senzor, jeden z několika, které měly signalizovat uzavření příklopu. Podobaly se tlačítku domovního zvonku a pravděpodobně po uzavření poklopu onen vadný spínač nesepnul kontakt, který by vyslal příslušný signál do přístrojové desky. Rada střediska zněla: vadný spínač zmáčknout a přelepit lepicí páskou. Ostatní spínače na prověrku těsnosti stačí. „Zhasnul! Indikátor zhasnul! Všechno je v pořádku!“ zvolal do rádia s úlevou Volkov. Odpojení od stanice nyní už nic nebránilo.

Po rozpojení Sojuz-11 oblétl Saljut a Pacajev pořídil několik fotografií opuštěné stanice. Bylo to naposled, co ji spatřilo lidské oko. Bylo to také naposled, co Pacajev držel v ruce fotoaparát. Za pár hodin už nebude mezi živými, stejně jako jeho dva kolegové…

Na přípravu k přistání měli kosmonauti dva orbity. Bylo 29. června 1971, 22:35:24 UTC, když se automaticky zapálil brzdící motor KTDU-35, aby pracoval 187 sekund a poslal Sojuz-11 zpět do atmosféry. Stalo se tak v momentě, kdy komunikaci převzaly sledovací lodě v Atlantiku. Poslední hlášení z lodi o něco dříve proběhlo v režii Dobrovolského: „Začínám sestupovou proceduru!“ a Volkov dodal: „Připravte koňak, uvidíme se zítra!“ (komunikace proběhla v 00:16 Moskevského času, Volkov si asi neuvědomil, že už je po půlnoci). Po brzdícím manévru vylétla loď z oblasti, která umožňovala komunikaci se zemí. Co bylo zvláštní- posádka neohlásila ukončení zážehu. Nad Francií došlo v 22:48:28 UTC k odpálení dvanácti explozivních šroubů, které oddělily orbitální úsek od návratového modulu, a dalších šest šroubů oddělilo přístrojový úsek. Po chvíli se vracející se návratový modul dostal do přímého dosahu řídícího střediska v Jevpatorii. Před brzdícím manévrem ze země kosmonauti dostali požadavek, aby během sestupu rádiem nepřetržitě komentovali dění kolem. Ale z nějakého důvodu nyní posádka mlčela, ani jindy hovorný Volkov se na opakované volání komunikátora Alexeje Jelisejeva neozval. Podle radarů byl Sojuz správně na sestupové dráze a přistání mělo proběhnout v plánované oblasti. Nikdo netušil, jaká tragédie se všem čekajícím odehrává nad hlavou.

Kosmonauti v kombinézách byli připoutání ke svým křeslům. Neuvěřitelně těžká mise byla za nimi. Loď překročila pobřeží Evropy nad Portugalskem. Automatika zorientovala Sojuz tak, aby orbitální úsek směřoval vzhůru a přístrojový úsek dolů. Kosmonauti očekávali třesk pyrotechnických výbušek, které ohlásí rozdělení lodi. Ten se nad Francií také ozval. Současně s ním se však ozvalo podivné svištění spojené s alarmem ve sluchátkách. Kosmonauti ihned pocítili změnu tlaku a pohled na ukazatele vnitřního tlaku kabiny na palubní desce byl výmluvný. Dekomprese! Je třeba rychle najít zdroj úniku! Jenže svištění se mísilo se statickým šumem rádia a také bylo zachycováno mikrofony na kuklách a zesilováno do sluchátek. Kosmonauti tedy vypnuli rádio. Proto s nimi země nemohla navázat kontakt. Podle kardiogamů jejich tep raketově vzrostl. Uvědomovali si smrtelné nebezpečí. Je to opět neposlušný poklop? Dobrovolskij se odpoutal z křesla a laboroval s jeho uzavíracím mechanizmem. Ale v nastalém rádiovém tichu muži poznali, že svistot pochází z odvětrávacích ventilů u poklopu. Nejblíže k jejich kohoutům měl Dobrovolskij a také Pacajev. Ten se natáhl po kohoutu ventilu č. 2 nad svým křeslem a snažil se o jeho uzavření. Jenže ventil uzavřený už byl. Takže ventil č. 1! Pacajev i Dobrovolskij vypluli ze sedadel a otáčeli ovládacím kohoutem ventilu. Za normálních podmínek to trvalo 35 sekund. Jenže osud byl tentokrát rychlejší. Kabinou se šířil chlad a mlha, způsobená kondenzací vodních par a kosmonautům se začalo kalit vědomí. Dobrovolskij se instinktivně snažil připoutat a zamotal se přitom do popruhů, zatímco Pacajev zůstal neupoután. Jejich čas, stejně jako čas Volkova, který marné zápolení svých druhů sledoval bezmocně ze svého křesla, vyprchal.

Medicína hovoří při dekompresi o době užitečného vědomí. To je doba, po kterou je člověk schopen aktivně usilovat o svou záchranu. V tomto případě trvala asi 13 sekund. Pak byli kosmonauti sice při vědomí, ale vzhledem ke stále horšímu okysličení mozku a svalů byli paralyzováni a po několik sekund se z nich stali pouzí pozorovatelé vlastního konce. Mezitím stále řidší atmosféra v kabině odstartovala děsivé a bolestivé procesy v jejich tělech: se snižujícím se tlakem začal také klesat bod varu kapalin a v jejich krvi, vnitřnostech a tkáních se začaly objevovat bubliny dusíku. To vedlo k otokům a bolestivým křečím. Konečně přišlo bezvědomí. Srdeční tep se zpomalil a arteriální tlak začal klesat. Naproti tomu venózní tlak, vzhledem k uvolňování plynů, začal stoupat a během minuty překročil úroveň arteriálního tlaku. Cirkulace krve se zastavila. Odpařování vodní páry z dýchacích cest vedlo k omrzlinám kolem nosů a úst. Vzduch v dýchacích cestách při nedostatku okolního tlaku expandoval a následkem toho plíce a dýchací cesty popraskaly. Do 90-100 sekund byli už všichni tři muži ve stádiu klinické smrti. Biologická smrt nastala u Volkova po 80 sekundách, u Pacajeva po 100 sekundách a u Dobrovolského po 120 sekundách od začátku dekomprese.  Až po více než 11 minutách začal do kabiny proudit životodárný vzduch. Pro Dobrovolského, Volkova a Pacajeva ale už bylo příliš pozdě…

Sojuz-11 přistál 29. června 1971 v 23:16:52 UTC po letu, trvajícím 23 dní, 18 hodin, 21 minut a 43 sekund. Ještě na padáku jej zpozorovaly záchranné vrtulníky a tlumočily řídícímu středisku informaci o úspěšném dosednutí modulu na zem. Pak nastalo dlouhé mlčení. Teprve po několika desítkách minut se dočkali nervózní kontroloři a generálové v řídícím středisku trojmístného číselného kódu, který udával stav tří mužů na palubě. Kód byl odstupňován jako ve škole: 5 znamenalo, že kosmonaut je ve výborné kondici, 1 znamenala smrt (v SSSR a nyní v Rusku je stupnice známek opačná oproti té naší). Kód, který řídící středisko od velitelství záchranných jednotek obdrželo, zněl: 111. Všichni tři muži jsou mrtví.

Ve stepi zhruba 200 km východně od Džezkazganu se odehrávala scéna, na kterou by všichni přítomní nejraději zapomněli, ale nikomu přesto nikdy z paměti nevymizely. Modul ležel na boku a záchranáři, kteří přistáli ve vrtulnících nedaleko, k němu běželi v očekávání pohledu na rozesmáté tváře kosmonautů. Ale poklop se neotevíral, kosmonauti byli stále uvnitř. Záchranáři rozjařeně ťukali na plášť modulu, ale opět bez odezvy. Když byl konečně otevřen průlez, jeden z nich se napůl vsunul dovnitř. Do dnešního dne tento muž nechce podrobně hovořit o tom, co uvnitř uviděl. Kosmonauti byli bez známek vědomí a života zhrouceni ve svých křeslech. Po několika minutách se je podařilo vytáhnout ven a začaly zoufalé pokusy o jejich oživení. Dochoval se videozáznam, na kterém se záchranáři snaží dávat posádce umělé dýchání a nepřímou srdeční masáž. Dobrovolskij byl údajně ještě teplý a u Pacajeva měli zachránci dojem, že zachytili náznak tepu. To ale byl s největší pravděpodobností jen klam. V té době byli muži mrtví už více než půl hodiny. Stali se prvními lidmi, kteří zemřeli přímo ve vesmíru. Od návratu na zem je v momentu smrti dělilo 30 minut…

2. července se konal státní pohřeb, během kterého byly urny s popelem kosmonautů vloženy vedle Komarova a Gagarina do kremelské zdi. Mezi odborníky se mezitím spekulovalo, zda za smrtí kosmonautů nestojí dlouhá doba strávená v beztíži, zda fyziologická hranice nebyla prolomena. Následné analýzy ale prokázaly, že smrt zavinila chybná technika a falešná sebedůvěra v použité technologie.

Jak už bylo řečeno, Sověti od dob Voschodu-1 létali bez ochranných skafandrů. U Voschodu-1 to bylo dáno nedostatkem prostoru a protože mise proběhla úspěšně, praxe pokračovala i na Sojuzech. Díky tomu bylo možno na orbit posílat tříčlenné posádky bez nutnosti instalovat těžký environmentální systém skafandrů.

A jaká konkrétní příčina stála za tragédií Sojuzu-11? V kabině se u poklopu nacházely dva odvětrávací ventily o průměru 2 cm. Ve vesmíru byly zakryty stykovacím prstencem orbitálního modulu, jejich ústí bylo odkryto až po jeho odhození. Jeden se měl otevřít 5 km nad zemí a umožnit tak ventilaci kabiny. Druhý měl zůstat zavřený. Systém dvou ventilů byl přijmut kvůli možnosti přistání na vodu. Pokud by se otevřený ventil dostal pod vodu, posádka by jej zavřela a otevřela druhý, který byl umístěn na druhé straně a tedy pravděpodobně nad hladinou. Ventily byly vlastně korkovým válcem s gumovým těsněním. Oba měly dva stupně ovládání: auto a manuální.  Měly manuálně ovládanou záklopku a automaticky ovládaný kulový uzávěr. Ten byl uvolňován miniaturní rozbuškou, která se měla odpálit a vyhodit uzávěr z jeho „hnízda“ ve zmíněné výšce 5 km. Pokud byla buď záklopka, nebo kulový uzávěr (nebo oba komponenty) v poloze „uzavřeno“, ventil byl vzduchotěsný. Před přistáním byl ventil č. 2 v konfiguraci „zavřeno- zavřeno“, tedy jak záklopka, tak kulový uzávěr byl na místě. Ventil č. 1 byl ve stavu „otevřeno- zavřeno“, tedy manuální záklopka byla otevřena a kulový uzávěr byl na místě.  Jeho aktivací mohl začít proudit do kabiny vzduch zvenčí, aniž by kosmonauti museli zdlouhavě otáčet manuálním kohoutem, který ovládal záklopku. Zde je třeba podotknout, že během výcviku byly ventily v opačné konfiguraci, tedy ve stavu „otevřeno- zavřeno“ byl ventil č. 2. Před startem došlo ke změně konfigurace, ale kosmonautům to nikdo neřekl. Proto se Pacajev snažil zavřít nejdříve ventil č. 2, který ale byl již uzavřen a ztratil tak cenné sekundy.

Orbitální a návratový modul spojovalo 12 explozivních šroubů. Aby byla zajištěna hermetičnost spoje, kombinovaná síla, kterou šrouby poutaly oba moduly dohromady, byla 100 tun. V momentě oddělení byly explozivní šrouby odpáleny v rozmezí 0,16 sekundy. Tento krok proběhl v pořádku. Jenže odvětrávací ventily Sojuzu-11 skrývaly jeden fatální defekt.

Kulové uzávěry byly na místě přidržovány aretačním šroubem. Ten měl být utažen silou 50 kg. Jenže kontrola na ostatních Sojuzech, včetně kusů, které už prošly kosmickým letem, ukázala, že šrouby byly v některých případech utaženy pouze 30 kilogramy, některé 20 kg a některé byly prakticky takřka úplně neutažené. Jak zmínil generál Šatalov, člen vyšetřovací komise, ANI JEDEN z prověřovaných šroubů nebyl dotažen předepsanou silou. Šatalov údajně jen špatně skrýval emoce, protože mezi prověřovanými kusy byl i jeho Sojuz-10, kterým letěl na jaře.

V momentě odpálení šroubů se  dynamickým rázem kulový uzávěr ve ventilu č. 1 kvůli nedotaženému aretačnímu šroubu uvolnil ze svého lůžka, a protože manuální záklopku kosmonauti přesně podle palubní dokumentace při přípravě na přistání otevřeli, mohla atmosféra kabiny uniknout do vesmíru. V mechanizmu ventilu byl později nalezen střelný prach, používaný v explozivních šroubech, což odpovídá popsanému scénáři.  Během 112 sekund (podle některých zdrojů už po 60 sekundách) klesl tlak v kabině prakticky na nulu…

O příčinách tragédie se na veřejnosti mnoho nemluvilo a v interních kruzích se rozjela poměrně nechutná hra na hledání obětního beránka. Šéfkonstruktér Vasilij Mišin přišel s teorií, podle které měli kosmonauti možnost únik zastavit přiložením palce na vývod  ventilu v kabině. Jak ale měli takto přečkat návrat do atmosféry s přetížením 3,3 g, to už neřekl. Také vedoucí konstruktér Sojuzu Konstantin Feoktistov (sám veterán letu Voschod-1) prohlásil: “ (kosmonauti) mrhali časem! Bylo nutno jednat okamžitě. Palubní inženýr měl vědět, co dělat. Měli na to celých 30 sekund!“ Ve skutečnosti bylo prakticky během 13 sekund po všem a kosmonauti byli sice ještě pravděpodobně při vědomí, ale přesto odsouzeni k smrti.

Smrt Dobrovolského, Volkova a Pacajeva opět zastavila pilotovaný sovětský kosmický program. Poté, co bylo zjištěno, že smrt v podobě špatně utažených aretačních šroubů číhala i na palubě Sojuzů, které měly po této misi následovat, bylo třeba důkladných změn v procesech a managementu stavby Sojuzů. Další posádka startovala až v září 1973. Byla pouze dvoučlenná a oba kosmonauti, Vasilij Lazarev a Oleg Makarov, měli na sobě nově vyvinuté skafandry Sokol.

Tragédie Sojuzu-11 také znamenala začátek konce šéfkonstruktéra Vasilije Mišina. Po dalších blamážích v podobě ztráty tří dalších Saljutů (z toho jeden při startu a dva po navedení na orbit) a debaklech při odpalování měsíčních raket N-1 byl sesazen a nahrazen úhlavním nepřítelem Koroljova a potažmo celé OKB-1, Valentinem Petrovičem Gluškem. Ten pak položil základ dnešnímu koncernu NPO Energia.

A co se stalo s Valerijem Kubasovem, jehož nález na plíci vyřadil jeho posádku z mise? Jak se ukázalo, tuberkulóza to nebyla. Onen stín na rentgenu byl projevem alergické reakce na insekticid, který byl to léto ve velkém rozprašován v okolí Bajkonuru. Kubasov se do vesmíru podíval dohromady třikrát, z toho dva lety vykonal po onom osudovém roce. Dodnes má proč děkovat osudu, který jej zdánlivě tak zákeřně podvedl 3. června 1971…

„Zdá se mi, že kosmický let je boj, do něhož musí člověk v poměrně krátkém čase vložit všechny své vědomosti a zkušenosti, všechny své síly, získané v životě. Vesmír je vhodným místem pro ty, kteří se chtějí tomuto boji věnovat…“
Georgij Timofejevič Dobrovolskij před startem Sojuzu-11.

Zdroje informací:
Grujica S. Ivanovich „Salyut- The First Space Station“
B. Chertok „Rockets and People vol. IV“
D.Scott, A. Leonov „Two Sides of the Moon“
B. Evans “Escaping the Bonds of Earth – the fifties and sixties”
A. Siddiqi „Challenge to Apollo“
C. Burgess, K. Doolan, B. Vis „Fallen Astronauts“
C. Burgess, R. Hall „The First Soviet Cosmonaut Team“
M. Codr „Sto hvězdných kapitánů“
http://www.svengrahn.pp.se/trackind/salyut1/salyut1.html

Zdroje obrázků:
http://www.astronautix.com/graphics/q/qsl1inf2.jpg (kredit: RKK Energia)
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/drawings2/soyuz-11_dobrovolsky.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/c/cc/Salyut_1.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/drawings2/soyuz-11.jpg
http://static.panoramio.com/photos/original/35267103.jpg