Experiment byl u konce. Mladý muž se pousmál a protáhl se. Deset dní izolace bylo úspěšně za ním. Z reproduktoru se ozval hlas jednoho z lékařů- nyní měl povolení odlepit protivné senzory z těla. Psal se 23. březen 1961 a čtyřiadvacetiletý benjamínek sovětského oddílu kosmonautů Valentin Bondarenko měl pocit dobře vykonané práce. Deset dní pobytu v izolační komoře bylo za ním. Nejen, že byl Bondarenko izolován od vnějších podnětů, ale navíc byl celkový tlak v komoře snížen na úroveň, která měla simulovat nadmořskou výšku 5 km. Aby mohl Bondarenko dýchat, byl parciální tlak kyslíku zvýšen na 430 mm rtuťového sloupce. Dalo se říct, že atmosféra v komoře byla z velké části tvořena kyslíkem. Valentin si o této skutečnosti nemyslel nic. Byl rád, že jeho pobyt zde končí. Přestože nijak nestrádal- vedle něj na stolku byl dokonce elektrický vařič, na kterém si mohl uvařit čaj a ohřát jídlo- těch deset dní bylo opravdu dlouhých. Bondarenko se už viděl venku, když si strhával biosenzory z hlavy a hrudníku a dezinfikoval kůži kousky gázy, namočené v lihu. Stačila malá chvilka nepozornosti a jeden ze smotků nedopadl do odpadkového koše. Místo toho přistál přímo na vařiči, který byl nedopatřením zapnutý. Bondarenkovy zorničky se rozšířily úlekem: gáza v kyslíkové atmosféře komory vytvořila prskající ohnivou kouli. Než měl Valentin čas jakkoli reagovat, oheň přeskočil na jeho bavlněnou kombinézu, která byla po deseti dnech dokonale nasáklá kyslíkem! Snažil se plameny uhasit sám, ale byl to nerovný zápas. Komora se změnila na ohnivé inferno. Po pár sekundách si plamenů všimli lékaři, kteří dohlíželi na průběh experimentu. Pokusili se otevřít dveře komory, ale neuvědomili si, že rozdíl tlaků je příliš velký. Nezbylo než čekat, než se úrovně vyrovnají a přitom pozorovat zoufalý Bondarenkův boj s požárem. Když se dveře konečně otevřely, doktorům se naskytl hrůzný pohled. Valentin Bondarenko na pokraji vědomí stále opakoval: „Je to moje vina, odpusťte, je to jen moje vina…“. Jeho tělo pokrývaly strašlivé popáleniny a byl div, že vůbec žije. Po několika marných hodinách zápasu se zubatou Valentin Bondarenko svůj boj prohrál. Kyslíková atmosféra jako součást kosmického výzkumu si vybrala svou první krutou daň. Nebude poslední…

Citrón a plameny

Program Gemini skončil misí GT-12 v listopadu 1966. Všechny cíle se podařilo splnit, cesta k Měsíci byla otevřená. Jenže s Gemini se tak daleko doletět nedalo. Tedy- dalo, o cirkumlunární misi Gemini se dokonce vážně uvažovalo, ale o přistání na měsíčním povrchu nemohlo být ani řeči. Bylo třeba vyvinout zcela nový stroj pro tříčlennou posádku, který by byl schopen udržet s rezervou onu posádku naživu po dobu 14 dní a umožnit její přistání na měsíčním povrchu. Zrodil se program Apollo.

Zajímavým faktem byla skutečnost, že v době, kdy bylo rozhodováno o udělení kontraktu na stavbu velitelského modulu Apolla, nebylo ještě jasné, jak se vlastně na Měsíc poletí. Oznámení o vítězi tendru- firmě North American Aviation- bylo učiněno 28. listopadu 1961. To, že preferovaným profilem měsíční výpravy bude Lunar Orbit Rendez-vous (neboli spojení u Měsíce- více o něm někdy příště na našem blogu), vešlo ve známost až 10. července 1962.

Program Mercury a Gemini konstrukčně zajišťovala firma McDonnell. Vztahy mezi McDonnellem a NASA byly velmi dobré a často i neformální. Pokud bylo třeba udělat nějakou konstrukční změnu, bylo to otázkou často pouze několika hodin. A když měli astronauti přesto s něčím problém, stačilo zajít za „starým Macem“, jak se přezdívalo Jimu McDonnellovi, a ten problém vyřešil. Není divu, že v takovémto prostředí se dařilo kabiny Mercury a Gemini stavět a upravovat ke všeobecné spokojenosti obou stran.

Ovšem přiklepnutí kontraktu firmě North American Aviation (NAA) všechno změnilo. Firma NAA nejenže neměla žádnou významnou zkušenost v kosmickém výzkumu, ale hlavně to byl obrovský kolos. Oproti domácké atmosféře u McDonnella vztahy mezi kontraktorem na jedné straně a NASA s astronauty na druhé straně velmi ochladly. Každá nová specifikace nebo změna konstrukčního detailu procházela byrokratickým kolečkem a její implementace se neúměrně protahovala. Navíc měli astronauti pocit, že v provozech v kalifornském Downey nejsou vítáni. Zdálo se jim, že inženýři NAA o jejich názory a zkušenosti nestojí. A k tomu všemu se všude vkrádal závazek zesnulého prezidenta Kennedyho, který nasměroval USA k tomu, že do konce dekády (tedy do konce roku 1969) vyšle člověka na Měsíc a vrátí jej bezpečně zpět.

V takovéto nervózní atmosféře probíhal vývoj a konstrukce velitelského a servisního modulu Apolla. Ovšem CSM (Command and service module- velitelský a sevisní modul) byl velmi zajímavým a komplikovaným strojem. Kuželovitý velitelský modul o průměru 3,9 m a výšce 3,2 m poskytoval životní prostor třem členům posádky a zajišťoval jejich „pohodlí“ (pokud se tak dá nazývat prostor 6,17 m³) po dobu přibližně dvou týdnů. Na něj byl napojen válcovitý servisní modul o délce 7,4 m včetně charakteristické trysky motoru SPS. Obsahoval palivo, kyslíkové a vodíkové kryogenické nádrže, palivové články, orientační motorky a hlavně motor SPS (Service Propulsion Systém), který byl nutný pro vstup na měsíční orbit, návrat k Zemi i pro vstup do atmosféry. Astronauti do něj neměli přístup a před vstupem do atmosféry se odhazoval. Celá sestava vážila přes 30 tun a byla nesmírně komplikovaným a v mnoha ohledech novátorským technickým kouskem.

V první fázi měl být otestován koncept CSM na oběžné dráze okolo Země. K tomu měla sloužit specifikace Block I, která krom několika drobných odlišností od verze Block II neměla spojovací zařízení pro připojení lunárního modulu, servisní modul měl trochu jiné rozmístění vybavení a hlavně- velitelský modul Block I měl i přes protesty astronautů dvoudílný poklop průlezu. Jeho vnitřní část se otevírala dovnitř. Aby se tak stalo, bylo jej nutno pomocí ráčny na šesti místech odšroubovat, vtáhnout dovnitř a uložit mezi stěnu kabiny a opěrky hlavy. Teprve pak bylo možno otevřít vnější část poklopu, po ní i poklop na aerodynamickém krytu a vystoupit z kabiny.

Proslýchalo se, že k volbě příklopu otevíraného dovnitř a prostého jakékoli pyrotechniky, přispěla i neblahá zkušenost Guse Grissoma s odpáleným průlezem po přistání jeho Mercury „Liberty Bell“. Ovšem oficiální důvod pro toto řešení byl pádný a měl svou logiku. Pokud by uzavírací mechanismus ve vakuu kosmu selhal, vnitřní tlak v kabině by pomohl udržet poklop přimáčknutý na místě a zamezil tak úniku vnitřní atmosféry do prostoru.  Nevýhodou byl poměrně dlouhý čas, který byl potřeba k jeho otevření – podle předpokladů to bylo 90 sekund. V případě nouze mohla tato minuta a půl hrát klíčovou roli, navíc při nácviku se posádka tomuto času nikdy ani nepřiblížila.

Dalším faktorem, který se nepozorovaně vkrádal do hry, byla atmosféra na palubě lodí. Od prvních letů kabin Mercury Američané používali čistý kyslík. Důvod byl dvojí. Použití jediného plynu znamenalo také relativně jednoduchou kyslíkovou instalaci. Jedna sada nádrží, jedna sada potrubí a jedna sada ventilů. Pokud by byl použit mix plynů, jako to praktikovali Sověti, nádrže, potrubí a ventily znamenaly hmotnost navíc a mnohem komplikovanější konstrukci systému. Druhým důvodem byl tlak v kabině. Díky kyslíkové atmosféře nebylo nutno udržovat vysoký tlak, stačilo přibližně 5 psi (34,5 kPa) oproti tlaku 14,5 psi (101,3 kPa), se kterým létali Sověti a který odpovídal tlaku na hladině moře. To znamenalo další úsporu hmotnosti, protože konstrukce lodi mohla být méně odolná. Pro pozemní testy nicméně Američané používali tlak 16,7 psi (115 kPa), který měl napodobit rozdíl tlaku mezi interiérem a vakuem vesmíru.

Jak už bylo řečeno, vývoj a stavba Apolla probíhala ve zvláštní atmosféře, kdy na jednu stranu působil Kennedyho termín a na straně druhé určitá arogance a nepružnost na straně NAA. Objevovaly se malé i větší závady takřka na všech systémech. Dokumentace nebyla včas aktualizována. Simulátor v Downey neodpovídal skutečnému stavu úprav CSM. V roce 1965 navštívil několikrát továrnu v Downey generál Sam Phillips (ředitel lunárního programu Apollo- tedy jedna z nejvýše postavených osob programu) se svým týmem. Výstup z těchto návštěv vešel ve známost jako „Phillipsova zpráva“. Její závěry byly s ohledem na NAA katastrofální. Phillips v ní dokonce píše: „Já a mí lidé jsme naprosto ztratili důvěru ve schopnosti NAA jako organizace. … Velmi vážně pochybuji, zda NAA hodlá vykonat řádně svou práci.“. O rok později už byl jeho tón smířlivější, ale nedostatky stále přetrvávaly.

Mezitím byla 21. března 1966 jmenována posádka pro první pilotovaný let Apolla: nám dobře známý veterán Gus Grissom, první Američan, který vystoupil do volného prostoru a uznávaný atlet ve vrcholné kondici Ed White a nadějný nováček Roger Chaffee. Mise dostala název AS-204, ačkoli sami astronauti o ní hovořili jako o letu Apollo-1. Grissom měl možnost určit délku trvání letu podle konkrétní situace, ale v zásadě to mělo být něco mezi 6 orbity a 14 dny. Apollo-1 mělo létat po oběžné dráze Země a zevrubně testovat všechny důležité komponenty, zkoušet navigační postupy, prověřit manévrovací systém, palubní počítač, motor SPS. Všechno bylo natolik nové a důvěra ve výtvor NAA tak malá, že se Grissom nechal slyšet „Pokud se posádka vrátí živá, bude mise úspěšná.“

Start byl naplánován na 21. února 1967. Části CSM včetně velitelského modulu samotného dorazily na Mys v srpnu 1966 a v září byl velitelský modul připojen k servisnímu modulu. Znepokojivě ovšem začal narůstat počet závad a odchylek od dokumentace. Z původních 80 problémů se seznam během šesti dnů rozrostl na šokující číslo 152! Mezi ně patřily netěsnosti v motoru SPS, problémy s chlazením, defekty v environmentálním systému, nedoladěný software palubního počítače, lajdácky provedená elektrická instalace. Po zkouškách v hypobarické komoře, které byly provázeny dalšími závadami, byla loď v lednu 1967 dopravena na rampu číslo 34 a připojena na vrchol Saturnu-IB. V oněch dnech měli astronauti naposledy trochu volna, aby si odpočinuli doma předtím, než se definitivně přesunou na Mys k předstartovním přípravám. Když naposledy odcházel z domu, Gus Grissom zašel na zahradu a ze stromu utrhl citrón. Ten pak pověsil nad průlez do simulátoru velitelského modulu jako výraz nejvyššího znechucení veškerým děním okolo konstrukce a stavby Apolla. Nicméně i on byl zasažen „cestovní horečkou“ a byl rozhodnut letět, ať jsou problémy s lodí jakékoli.

Na 27. ledna 1967 byla naplánována zkouška, zvaná „plugs out test“. „Plugs out“ znamená „zástrčky ven“, jednalo se o prověrku přechodu nosiče a lodi na vnitřní zdroje v momentě, kdy se odpojí kabely pozemních obslužných zařízení. Tedy simulace odpočtu až po posledních pár momentů před zážehem motorů. Nešlo o nijak nebezpečnou operaci- Saturn ani Apollo nebyly naplněny palivem a neměly instalovánu žádnou pyrotechniku. Riziko tak bylo minimální. Ale hodiny osudu začaly hlasitě odtikávat poslední hodiny nevinnosti amerického kosmického programu.

Brzy odpoledne místního času se posádka nasoukala do kabiny. Vlevo ležel Gus Grissom, uprostřed Ed White, napravo Roger Chaffee. Hned po připojení na environmentální systém kabiny si Grissom stěžoval na zápach, který připomínal zkyslé mléko. Skutečně slibný začátek. Test se pak začal opožďovat oproti plánu, hlavně díky všudypřítomným problémům s komunikací. Kdesi v síti mezi kabinou, kontrolním střediskem startu na Mysu a řídícím střediskem v Houstonu byl zapnutý mikrofon, který rušil spojení. Nebylo možné jej vystopovat a tak byla komunikace mezi zainteresovanými velmi komplikovaná.

Komunikační zádrhely byly ovšem chronickou potíží Apolla. Deke Slayton dokonce toho dne uvažoval, že by se uvelebil pod sedadly astronautů a monitoroval spojení na improvizovaném příposlechu. Nakonec tento nápad spolu s Grissomem zavrhli, znamenalo by to dlouhé hodiny ve velmi stísněném prostoru a Slayton by také nebyl připojen ke stejnému okruhu, jako astronauti. Nakonec vše sledoval z bunkru, vzdáleného půl kilometru od odpalovacího komplexu. Spolu s ním v bunkru mimo jiné seděl i budoucí člen posádky Apolla-14 Stu Roosa, coby capcom.

Nad Mysem Kennedy (jak byl Canaveral přechodně pojmenován) se začínalo stmívat. Test se ani nestačil dostat k vytažení oněch zástrček, o nichž byla řeč, a už jej bylo nutno poněkolikáté přerušit, tentokrát ale přerušení připadlo na „okno“ v čase T-10. Takováto okna byla zakomponována do odpočtu, aby bylo možno vyřešit eventuální problémy, aniž by se narušila kontinuita předstartovních příprav. Spojení nepřestávalo zlobit: zatímco na Chaffeho kanálu bylo vše víceméně v pořádku, na Whitově okruhu spojení kolísalo a Grissom nebyl takřka schopen rozluštit, co mu capcom říká. Už docela nazlobený Gus prohlásil do mikrofonu:  „Říkám- jak se máme dostat na Měsíc, když se nedokážeme dorozumět ani mezi dvěma nebo třemi budovami?“ Pozemní obsluha horečně hledala řešení problému a posádka měla chvíli na oddych. V nepohodlné poloze vleže na zádech v natlakované kabině už muži strávili pět a půl hodiny. Bylo 18:30:54 místního času (23:30:54 UTC) a v útrobách lodi se začal rozbíhat řetězec událostí, který už nebylo možné zastavit…

V ten okamžik přístroje techniků zaznamenaly výpadek střídavého proudu v lodi, který trval dvě a půl vteřiny. Ve stejný moment se nevysvětlitelně zvýšil průtok kyslíku do skafandrů posádky. O několik vteřin později si lékaři všimli skokového nárůstu tepu a dechové frekvence astronautů. V 18:31:04 se ozval Grissom na svém zašuměném komunikačním kanále. Jeho krátký výkřik nebyl nikdy přesně interpretován, mohlo se jednat o zvolání „Hey!“, ale také mohlo jít o slovo „Fire!“ (oheň). Další se ozval Chaffee: „Oheň, cítím oheň!“ a White se přidal: „Požár v kokpitu!“

V kontrolním bunkru se Deke Slayton podíval na monitor, který ukazoval poklop Apolla. Kulaté okénko uprostřed bylo normálně temné, nyní však bylo osvětleno jasnou září zevnitř. Bylo vidět ruce, které se natahovaly k mechanizmu otevírání a zavírání poklopu. Po několika momentech se k nim přidal druhý pár rukou. To museli být White s Grissomem, byli dokonale vytrénováni a jejich pohyby byly rychlé a přesné. Ale toho dne stál osud proti nim. Normálně bylo nutné poklop, vážící několik desítek kilogramů odjistit, vtáhnout dovnitř a vsunout mezi opěrky hlavy a stěnu pod průlezem. Jenže teď v kabině působením čím dál větší výhně stoupal tlak. Muži neměli sebemenší šanci poklop odtrhnout proti narůstajícímu rozdílu tlaků. Přesto posádka bojovala o svůj život tak, jak byla naučená.

Gus Grissom sklopil Whiteovu opěrku hlavy, aby Ed mohl dosáhnout na první ráčnu. Roger Chaffee zapnul kabinové osvětlení na maximum a udržoval rádiový kontakt. Ed White bojoval s rukojetí ráčny a Gus mu pomáhal s jejím otáčením. Podařila se jim skoro jedna celá otočka. V rádiu se ozvalo zoufalé Chaffeeho zvolání „Máme tu vážný požár, hoříme, dostaňte nás odsud!“, následoval krátký bolestný výkřik a pak už jen ticho. Od momentu, kdy si Grissom všiml požáru, uplynulo pouhých 18 sekund.

Technici v Bílém pokoji se mezitím snažili dostat k poklopu, aby mohli vyprostit posádku. Kabina se mezitím proměnila na kremační pec: z kyslíkové instalace se stalo ústí autogenu, hadice s chladícím glykolem popraskaly a gejzíry zapáleného chladiva tryskaly jako fantasmagorické ohňostroje, pruhy velcra (obchodní název suchého zipu) s prskáním vybuchovaly. Tlak v kabině narostl na 36 psi (248 kPa)- dvojnásobek konstrukčního limitu kabiny. Stěny Apolla takovou zátěž nevydržely a a trup lodi výrobního čísla 012 se pod Chaffeeho křeslem roztrhl. Prasklinou unikl dusivý toxický černý kouř, který okamžitě zaplavil Bílý pokoj. Vlna horka zahnala kašlající a dávící techniky zpět k jeho dveřím. Poté se střídavě potápěli do kouřové zástěny v marném pokusu nahmatat poklop. Přibíhali další pracovníci, kteří byli v době vzniku požáru v nižších patrech obslužné věže a snažili se najít plynové masky. Mezitím vyprchaly palubní zásoby kyslíku a plameny očividně potemněly- byly teď živeny pouze vybavením kabiny a glykolem z chladicího systému. Kouř byl všudypřítomný a dusivý.

Konečně se podařilo obsluze pootevřít poklop. Asi patnácticentimetrová škvíra uvolnila poslední vlnu žhavých výparů. Pak bylo možno poklop otevřít úplně a nechat jej spadnout pod sedadla. Systémový technik Reece nahlédl do lodi. Mezi kotouči dýmu a sazemi pokrytými stěnami kabiny viděl pomrkávat několik kontrolek na palubní desce. Bylo jasné, že požár sám uhasnul- nemělo jej co dále živit. Od jeho vzplanutí uplynulo 5 minut. Reece se snažil pátrat pohledem po známkách života. Neviděl však vůbec nic, co by připomínalo skafandry, nebo aspoň kontury postav. Kouř byl stále ještě příliš hustý. Až po dalších pěti minutách bylo možno rozeznat těla posádky tam, kde si pro ně přišla smrt. Ed White ležel na zádech napříč sedadly s rukama vztaženýma nad hlavou v marném pokusu otevřít poklop. Gus Grissom ležel pod sedadly na podlaze kabiny. Roger Chaffee ležel stále připoután ve svém křesle přesně tak, jak mu velely natrénované nouzové postupy, které překonaly i jeho pud sebezáchovy. Americký kosmický sen se během několika desítek sekund sesunul do ohořelého nitra kabiny Apolla-1.

Veškeré dění na Mysu se úplně zastavilo. Začalo se s dokumentací a úklidem následků katastrofy. Nejhorší práce čekala na pracovníky určené k vyproštění posádky. Práce jim zabrala více než hodinu a půl, protože skafandry se částečně roztavily a spekly dohromady s nylonovým potahem křesel a stěn kabiny. Posmrtná prohlídka těl ale odhalila, že se na nich plameny podepsaly jen minimálně. Skafandry splnily svou ochrannou funkci velmi dobře. Smrtícím faktorem byly toxické plyny, které se dostaly prohořelými hadicemi do skafandrů a následně do plic všech tří mužů. Příčinou smrti bylo oficiálně zadušení vdechnutím oxidu uhelnatého.

Okamžitě začalo vyšetřování tragédie. NASA v obavách před ukončením financování programu ze strany kongresu rychle ustavila vlastní vyšetřovací komisi pod vedením Floyda Thompsona- ředitele výzkumného centra v Langley. Ani tak se agentuře nepodařilo vyhnout grilování před kongresmany, kteří váhali, zda dobytí Měsíce stojí za tak strašlivou lidskou a v neposlední řadě také finanční oběť. Přesvědčil je až Frank Borman, veterán Gemini-VII a zástupce astronautů ve vyšetřovací komisi. Ten při kongresovém slyšení řekl: „Zastavme ten hon na čarodějnice a pojďme pracovat.“

Co stálo za požárem a tragédií nikdy neuskutečněné mise AS-204 (název Apollo-1 používali sami astronauti a po tragédii jejich vdovy prosadily, aby byl zanesen jako oficiální název)? Nejvíce kritiky se sneslo přirozeně na North American Aviation. Jejich zarážející standardy při konstrukci se podepsaly na výsledku největším dílem. Ovšem žádná tragédie tohoto druhu nemá jedinou příčinu, vždy jde o sled malých opomenutí, náhod a nedomyšlených detailů. Následující řádky jsou pouze pravděpodobnou verzí vzniku požáru. Celou pravdu se už nikdy nedovíme…

Oheň podle všeho vzplanul někde v oblasti pod nohama Guse Grissoma. Jednou ze slabin kabiny Apollo byla elektrická instalace. Dráty a kabely, procházející interiérem, ležely volně na podlaze bez jakékoli ochrany, dokonce nebyly ani staženy k sobě. Technici po nich běžně šlapali, stejně tak astronauti. Jeden z kabelů vedl pod sedadlem Grissoma kolem dvířek, které zajišťovaly přístup k patronám oxidu lithného, které zachycovaly oxid uhličitý z atmosféry kabiny. Naneštěstí měla tato dvířka poměrně ostré hrany. Během zkoušek a testů byla několikrát otevřena a jednou z hran pravděpodobně třela o kabel. Obnažily se dráty, které vedly uvnitř, a začal odpočet ke katastrofě.

Onen výpadek proudu, registrovaný v 18:30:54 byl průvodním jevem zkratu, který se vytvořil mezi dvěma odizolovanými dráty. Jiskření v kyslíkové atmosféře kabiny vznítilo hořlavé materiály v okolí kabelu a dál už smutný příběh známe. Posádka neměla sebemenší šanci.

Tato tragédie v sobě nese podivný paradox. Mnozí zainteresovaní, včetně většiny astronautů mají za to, že díky němu se lidstvo dostalo na Měsíc. Kdyby totiž požár nevypukl tehdy na rampě, neštěstí by se zcela jistě stalo během některého z letů a pravděpodobně by znamenalo okamžitý konec programu. Takto ale prošla konstrukce lodi Apollo a řízení programu důležitými úpravami. Několik manažerů bylo přeřazeno. Byla zavedena mnohem důslednější kontrola kvality práce. Dříve exponované části elektrické instalace byly zakryty a zabezpečeny. Veškeré hořlavé materiály byly z kabiny odstraněny, včetně velcra, jehož použití před smrtí kritizoval sám Grissom. Dokonce letové plány byly napříště vytištěny na nehořlavém papíře. Během pozemních operací bylo upuštěno od čistě kyslíkové atmosféry. Byl použit mix kyslíku a dusíku v poměru 60/40, který byl mnohem méně náchylný ke vzniku požáru. Během startu byl s přibývající výškou tento mix upouštěn a postupně nahrazován čistým kyslíkem. Nebylo tak nutno měnit konstrukci trupu, nebo jej vyztužovat, aby byl odolnější. Hlavně ale byl zkonstruován nový průlez, otevíraný směrem ven. Celá procedura se vešla do pěti sekund a astronaut ji mohl provést jediným prstem. Byla do něj také vestavěna láhev s tlakovým dusíkem, díky které bylo možné kryt odstřelit během zlomku sekundy.

Smrt tří astronautů zasáhla jejich kolegy o to více, že k ní nedošlo v temných dálkách vesmírného prostoru, ale na rampě, ani jediný milimetr nad zemí, na vrcholu nenatankované rakety během neškodného testu. Zároveň si každý člen oddílu astronautů uvědomoval, že oběť Grissoma, Whitea a Chaffeeho zachránila život možná právě jemu.

Pokud by byl naživu, stal by se podle Deka Slaytona Gus Grissom prvním člověkem, který by otiskl své šlépěje do měsíčního prachu. Jistým způsobem se však na Měsíc přece jen dostal: jeho jméno je spolu se jmény ostatních zahynuvších astronautů a kosmonautů umístěno na plaketě, kterou dovezla na Měsíc posádka Apolla-15…

„ If we die, we want people to accept it. We are in a risky business and we hope that if anything happens to us it will not delay the program. The conquest of space is worth the risk of life.“

(Jestliže zahyneme, chceme, aby se s tím lidé smířili. Naše práce je riskantní a doufáme, že ať se nám stane cokoli, nezpomalí to program. Dobývání vesmíru stojí za riziko obětí.)

Gus Grissom po misi Gemini-3,  březen 1965

Zdroje informací:
B. Evans “Escaping the Bonds of Earth – the fifties and sixties”
E. Kranz “Failure is not an Option”
R.R.Lawrence „The mammoth book of space exploration and disaster“
D. Slayton, M. Cassut „Deke!“
J. Lovell, J. Kluger „Apollo 13“
G. Brooks, J. Grimwood, L. Swenson „Charriots for Apollo“
C. Burgess, K. Doolan, B. Vis „Fallen astronauts“

Zdroje obrázků:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/f/f1/Bondarenko_valentin.jpg
http://www.wired.com/images_blogs/wiredscience/2012/04/ApolloCSM-660×604.gif
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/e/e5/AS-204_-_hatch.jpg/311px-AS-204_-_hatch.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/5/5e/Apollo_1_Prime_Crew_-_GPN-2000-001159.jpg/300px-Apollo_1_Prime_Crew_-_GPN-2000-001159.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/18/A1prayer.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/9/9b/Apollo_1_fire.jpg/320px-Apollo_1_fire.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/8/84/Fallen_Astronaut.jpg/240px-Fallen_Astronaut.jpg