Štítek ‘Apollo-1’

Den vzpomínek na ty, kteří se nevrátili

Day of Remembrance

Poslední čtvrtek v měsíci lednu NASA každoročně pořádá Day of Remembrance, Den vzpomínek. Tedy připomínku posádek kosmických lodí, které neměly to štěstí se vrátit domů. Všechny tři největší americké tragédie v oblasti pilotovaných letů se staly v rozpětí několika dní na přelomu ledna a února. V pátek 27. ledna 1967 uhořela trojice astronautů v lodi Apollo 204 (později překřtěné na Apollo 1). V úterý 28. ledna 1986 byl v 73. sekundě letu nad Floridou zničený raketoplán Challenger se sedmi astronauty na palubě. A nakonec v sobotu 1. února 2003 shořel během přistávacího manévru raketoplán Columbia. Opět se sedmičlennou posádkou.

Připomínka černého týdne pilotované kosmonautiky

Na přelomu ledna a února si připomínáme tři tragédie, které připravily o život celkem 17 mužů a žen. Skoro to vypadá jako kdyby nějaká zvrhlá a zákeřná náhoda chtěla tyto tři nehody vměstnat do krátkého časového období – jako kdyby chtěla zdůraznit jak moc nebezpečné lety do vesmíru jsou. Jako kdyby chtěla říct, že kosmonautika byla, je a bude nebezpečná. Jako kdyby nás chtěla postrčit k tomu, abychom k lidem, kteří létají do vesmíru a posouvají naše znalosti dál, chovali ještě větší úctu. Dokud bude kosmonautika pokračovat, dokud si budeme připomínat tyto nehody, pak tito lidé nezemřeli zbytečně. Položili svůj život na oltář technického rozvoje. Za dobývání vesmíru zaplatili tu nejvyšší daň.

Cape Canaveral Then and Now – dokonáno jest

Prototyp stupně CBC rakety Delta IV, vlevo pak raketa Polaris.

Vyhlídkový komentovaný okruh „Cape Canaveral Then and Now“ byl bez diskuse tím nejzajímavějším, co mohl běžný smrtelník vidět z amerických kosmických středisek. Žádné aranžované muzeum, ale dechberoucí cesta skrz nefalšovanou historii na mysu Canaveral. Z důvodu „zpřísněných bezpečnostních opatření“ byl ovšem okruh s okamžitou platností uzavřený. Oč jsme přišli? Namátkou jmenujme možnost projít si startovací rampu 34, kde v lednu 1967 uhořeli astronauti Virgil Grissom, Edward White a Roger Chaffee. Nebo navštívit rampu 14, odkud se na svoji historickou misi vydal John Glenn a další astronauti.

Kritické momenty kosmonautiky 10. díl

Valentin Bondarenko

Experiment byl u konce. Mladý muž se pousmál a protáhl se. Deset dní izolace bylo úspěšně za ním. Z reproduktoru se ozval hlas jednoho z lékařů- nyní měl povolení odlepit protivné senzory z těla. Psal se 23. březen 1961 a čtyřiadvacetiletý benjamínek sovětského oddílu kosmonautů Valentin Bondarenko měl pocit dobře vykonané práce. Deset dní pobytu v izolační komoře bylo za ním. Nejen, že byl Bondarenko izolován od vnějších podnětů, ale navíc byl celkový tlak v komoře snížen na úroveň, která měla simulovat nadmořskou výšku 5 km. Aby mohl Bondarenko dýchat, byl parciální tlak kyslíku zvýšen na 430 mm rtuťového sloupce. Dalo se říct, že atmosféra v komoře byla z velké části tvořena kyslíkem. Valentin si o této skutečnosti nemyslel nic. Byl rád, že jeho pobyt zde končí. Přestože nijak nestrádal- vedle něj na stolku byl dokonce elektrický vařič, na kterém si mohl uvařit čaj a ohřát jídlo- těch deset dní bylo opravdu dlouhých. Bondarenko se už viděl venku, když si strhával biosenzory z hlavy a hrudníku a dezinfikoval kůži kousky gázy, namočené v lihu. Stačila malá chvilka nepozornosti a jeden ze smotků nedopadl do odpadkového koše. Místo toho přistál přímo na vařiči, který byl nedopatřením zapnutý. Bondarenkovy zorničky se rozšířily úlekem: gáza v kyslíkové atmosféře komory vytvořila prskající ohnivou kouli. Než měl Valentin čas jakkoli reagovat, oheň přeskočil na jeho bavlněnou kombinézu, která byla po deseti dnech dokonale nasáklá kyslíkem! Snažil se plameny uhasit sám, ale byl to nerovný zápas. Komora se změnila na ohnivé inferno. Po pár sekundách si plamenů všimli lékaři, kteří dohlíželi na průběh experimentu. Pokusili se otevřít dveře komory, ale neuvědomili si, že rozdíl tlaků je příliš velký. Nezbylo než čekat, než se úrovně vyrovnají a přitom pozorovat zoufalý Bondarenkův boj s požárem. Když se dveře konečně otevřely, doktorům se naskytl hrůzný pohled. Valentin Bondarenko na pokraji vědomí stále opakoval: „Je to moje vina, odpusťte, je to jen moje vina…“. Jeho tělo pokrývaly strašlivé popáleniny a byl div, že vůbec žije. Po několika marných hodinách zápasu se zubatou Valentin Bondarenko svůj boj prohrál. Kyslíková atmosféra jako součást kosmického výzkumu si vybrala svou první krutou daň. Nebude poslední…