Program Gemini byl pro NASA triumfem. Všechny důležité úkoly, které musely být splněny předtím, než se astronauti vydají k Měsíci, Gemini zvládla během deseti pilotovaných letů. Podařilo se měnit parametry dráhy, bylo provedeno první rendez-vous, rendez-vous na prvním obletu (technika, která přišla později ke slovu při startu lunárních modulů z povrchu Měsíce), spojení dvou objektů, vycházky do volného prostoru, použití navigačního počítače a v neposlední řadě byly také otestovány palivové články, které byly nutností při letech, trvajících až dva týdny, kdy by baterie nepostačovaly k zajištění provozu lodi.  Všechny pilotované lety Gemini se uskutečnily v rozmezí let 1965 až 1966. Tento údaj napovídá o neuvěřitelném tempu celého programu. Není divu- závod o Měsíc byl v plném rozmachu. Ovšem ani Gemini se nevyhnuly mnohdy velmi nebezpečné momenty. Některé z nich si připomeneme v dalších dílech miniseriálu. Dnešní díl se jmenuje:

Start- nestart, aneb „Jen sedíme a dýcháme!“

Čtvrtá pilotovaná mise Gemini měla být velmi ambiciózním podnikem. Start byl naplánován na 25. říjen 1965 a na programu bylo první spojení s jiným tělesem na oběžné dráze- družicí, známou pod zkratkou GATV-Gemini- Agena Target Vehicle.

Tento stroj byl zkonstruován specificky pro potřeby programu Gemini jako cílové těleso. Byl vlastně spojením přídavného raketového stupně s názvem  Agena- D a spojovacího adaptéru. GATV byla vybavena vlastním stabilizačním systémem a motorem, který umožňoval poměrně významné změny parametrů oběžné dráhy. Celá operace s GATV měla fungovat takto: nejdříve jej vynesl nosič Atlas na příslušný orbit a zhruba o 101 minut později pak měla startovat posádka Gemini. Ta měla Agenu stíhat a eventuálně se s ní spojit. Prvním exemplářem GATV, určeným pro ostrý test se spojením na orbitu, byl stroj s výrobním číslem 5002. Na Mys jej dopravili v srpnu 1965. K operacím s tímto strojem se mezitím připravovala posádka Gemini VI.

Její velitel Wally Schirra byl zkušeným kosmickým harcovníkem. Byl jedním z původní sedmičky amerických astronautů a na pažbě měl zářez za třetí orbitální let Mercury- mise MA-8. Ta proběhla jako podle učebnice a Schirra tehdy v říjnu 1962 svým způsobem zachránil reputaci NASA, pošramocenou nešťastným letem Scotta Carpentera. Byl vyhlášeným vtipálkem a jeho „gotchas“(tedy kanadské žertíky- gotcha je fonetickým přepisem fráze I got you!, čili „Dostal jsem tě!“) byly proslulé mezi širokou komunitou NASA i jeho osobních přátel.

Jeho kolegou při tomto letu měl být Tom Stafford, rodák z Oklahomy, který si za svůj ležérní „Okie“ (Oklahomský) přízvuk vysloužil u některých kolegů přezdívku „Mumbles“, čili něco jako „Drmola“. Ostřílený testpilot byl dokonce autorem dvou učebnic pro frekventanty školy zkušebních pilotů. Při prvním výběru se do oddílu astronautů nedostal mimo jiné díky svému vzrůstu- příliš velkému na těsnou kabinu Mercury. Druhý výběr pak pro Stafforda znamenal uvedení mezi astronauty. Byl natolik dobrý, že měl letět jako první z astronautických nováčků z „The New Nine“ (tedy nové devítky, jak si druhá skupina přezdívala). Jeho misí měl být první pilotovaný let Gemini, spolu s Alem Shepardem. Jenže zasáhl osud v podobě Ménièrova syndromu, který Ala Sheparda zdánlivě navždy zbavil aktivního statusu pilota a astronauta. Gemini potom na oběžné dráze vyzkoušeli Gus Grissom a John Young a na Stafforda čekala rotace do hlavní posádky Gemini VI.

Že kosmické závody byly v té době v centru zájmu nejvyšších stupňů vládní hierarchie, dokazuje i roztomilá historka z období tréningu posádky v polovině roku 1965. Na průběh příprav se přijel podívat sám viceprezident USA Hubert Humphrey. Schirra zrovna nacvičoval manévr spojení s Agenou a Humphrey přijal jeho pozvání do kokpitu simulátoru, aby mohl zakusit pocity astronauta. Jakmile byly uzavřeny příklopy, Humphrey se Schirry otázal, zda je venku slyšet, co si posádka v simulátoru povídá. Po ujištění, že stěny simulátoru jsou zvukotěsně, požádal viceprezident Schirru, aby ho nechal deset minut schrupnout a pak mu řekl, co se vlastně dělo, aby nácvik mohl popsat své suitě a médiím. „Od toho dne jsem se stal fanouškem Huberta Humphreyho.“, napsal posléze Schirra.

Ale mise Gemini VI nebyla žertovným podnikem. Jako poslední let starého typu kabiny Gemini, odkázaného na palubní baterie, byl striktně omezen na dva dny. Schirra ale předpovídal problémy s dodávkou energie mnohem dříve během letu a nakonec bylo dohodnuto, že jestliže se podaří splnit určené cíle, mise může být ukončena po jednom dni. Tomu také odpovídal počet plánovaných experimentů- včetně dvou spojení s GATV (jedno během denní a jedno během noční fáze) jich bylo pouze sedm. Také pohonný systém Ageny dělal plánovačům vrásky. Hlavní motor nebyl považován za dostatečně spolehlivý, aby mohl být otestován s připojenou Gemini a Schirra usilovně loboval za to, aby bylo manévrování soulodí provedeno alespoň pomocí orientačních motorků GATV.

25. října 1965 na odpalovacím komplexu 14 čekala na svou chvíli Agena na vrcholu nosiče Atlas. O pár mil dál, na rampě číslo 19, leželi v katapultovacích křeslech kabiny Gemini VI na vrcholu rakety Titan oba hlavní protagonisté nadcházející historické mise. Systém Titan- Gemini postrádal záchrannou věžičku, jaká byla připojena ke špičce předcházejícího typu lodi- kabiny Mercury. Astronauti však nemohli zůstat bez možnosti záchrany v první fázi startu a tak bylo rozhodnuto o použití katapultovacích křesel. Ta byla firmou Weber navržena tak, aby dokázala uniknout eventuální ohnivé kouli po výbuchu Titanu a překonala tak horizontální vzdálenost 800 ft. (243 metrů). Raketový motor v křeslech proto musel být velmi výkonný. Během testů se ne vždy vše dařilo úplně podle plánu- jednou dokonce systém odpálil křeslo proti zavřenému poklopu kabiny. Přihlížející John Young tehdy suše poznamenal: „Z toho by tě pěkně rozbolela hlava, naštěstí jenom na chvilku.“ Je faktem, že křesla by dávala šanci na záchranu v případě fatální poruchy Titanu na rampě. Případná záchrana z dosud letícího nosiče však byla mírně řečeno pofiderní, protože astronauti by byli vystaveni proudu spalin z motorů.

Buď jak buď, Schirra a Stafford teď procházeli vlastním odpočtem a současně očekávali start Ageny. Přesně v 10:00:04 hodin místního času (15:00:04 UTC) stiskl vedoucí startu Tom O’Malley tlačítko, které poslalo Agenu k obloze. V ten okamžik uslyšeli astronauti na rampě 19 vzdálené hřmění. Vypadalo to, že jejich mise právě začala- tedy alespoň z poloviny. Všechno vypadalo normálně, start Atlasu s Agenou na špici vykazoval nominální hodnoty. Agena se úspěšně oddělila od nosiče a měla zažehnout vlastní motor, který by ji dostal na příslušnou dráhu. Ale hned po odpojení byly zaznamenány oscilace polohy Ageny, které stabilizační systém nedokázal korigovat. V 376. sekundě došlo k zážehu motoru a v ten okamžik bylo ztraceno spojení. Radary letectva zaznamenaly na místě, kde se Agena měla nalézat, ne jedno, ale pět těles. V řídícím středisku si zatím nepřipouštěli neúspěch, přerušili odpočet startu Gemini v čase T-42 minut a čekali na potvrzení zachycení signálu sledovacími stanicemi. Když neuspěla stanice na Bermudách, ani na Ascension Island a nakonec i stanice Carnavon v Austrálii hlásila „No joy, no joy!“ (nemáme spojení), byl start Gemini VI zrušen.

Astronauti byli pochopitelně otrávení, ale v příslušných střediscích NASA zavládla přímo panika. Nikdo zatím netušil, proč Agena selhala a nový exemplář bude k dispozici až na začátku příštího roku.  Naštěstí Walter Burke, jeden z pracovníků McDonellu, přišel s nápadem nejprve vypustit Gemini VII s posádkou Borman- Lovell, která měla v plánu dlouhodobou, čtrnáctidenní misi, a teprve pak vypustit Gemini VI, pro kterou by „sedmička“ posloužila jako cílové těleso. Spojovací adaptér by sice nemohl být na sedmičce umístěn kvůli váhovým limitům, ale minimálně sblížení obou těles a let ve formaci byl možný. Po tahanicích a přemlouvání pohlavárů NASA nakonec kývla. Nejdůležitější bylo, jak zajistit, aby jedno řídící středisko bylo schopno obsluhovat dvě lodi. Řešení se však našlo a věci se daly opět do pohybu. Schirra a Stafford nepřijdou o svou velkou chvíli. Alespoň v to doufali.

4. prosince 1965 v 19:30:03 UTC odstartovala z rampy číslo 19 sestava Titan- Gemini VII a byla úspěšně navedena na oběžnou dráhu. Pro obsluhu startovací rampy nastal závod s časem. Bylo třeba odpalovací zařízení v rekordní době připravit pro start Schirrovy a Staffordovy Gemini, přejmenované na Gemini VI-A. Pracovníkům se povedl husarský kousek a šibeniční termín stihli. V neděli 12. prosince bylo vše připraveno na start další mise.

Schirra a Stafford leželi v křeslech a očekávali start jejich Titanu. V řídícím středisku se nervózně ošíval Charlie Harlan, operátor, který měl na starosti sledování funkce nosiče. Vedle něj seděl astronaut C.C.Williams, který měl sledovat tlak v nádržích Titanu. Mezi nimi byl červený přepínač se štítkem „abort“, tedy přerušení startu. Normálně měl v pravomoci přerušení mise letový ředitel, ale u problémů s nosičem se počítala každá sekunda a proto byl přepínač přímo u lidí, kteří nejlépe věděli, co se s Titanem děje. Harlan i Williams doufali, že ani dnes se neobjeví během startu BFRC- zkratka  pro havárii Titanu, která znamenala „The Big Fucking Red Cloud“ (Velký zku…ný červený mrak- tedy ohnivá koule hořícího toxického paliva). Pokud by byli toho názoru, že je třeba start přerušit, stiskli by spínač, který by vypnul motory Titanu. Současně by se na palubní desce Gemini rozsvítilo červené varovné světlo. Následovalo by capcomovo varování „Abort!“ a po těchto dvou krocích- ne dříve- by astronauti (nebo alespoň jeden z nich) zatáhli za kovové oko, které spouštělo katapultážní sekvenci. Celý proces neměl trvat více než tři sekundy. To byla doba, za kterou měl podle odhadů a propočtů Titan zkolabovat do podoby hromady trosek na úpatí rampy a během těchto tří sekund se měla rozvinout ona BFRC- ohnivá koule.

Přiblížil se čas startu. Ten měl proběhnout následovně: v čase T=0 měl být vydán povel k zážehu. Kontrolky na palubní desce Gemini měly zablikat a s nárůstem tahu opět pohasnout. V momentě, kdy tah přesáhne 77%, by povolily pyrotechnicky ovládané svorky, které držely Titan na rampě. Po nadzvednutí nosiče o necelé 3 cm (1,5 inch) nad rampu měly odpadnout kabely, které pojily Titan se zemí a následkem toho se mimo jiné měly rozběhnout palubní hodiny. Jejich aktivací oficiálně proběhl start.

Ve 14:54:06 UTC se Titan pod Schirrou a Staffordem probral k životu. Oba slyšeli a cítili kvílení a rachot motorů. Hodiny na palubní desce se rozběhly. Vtom ale rachot zmizel a nastalo zlověstné ticho! Astronauti zatajili dech. Nadzvedla se sestava Titan- Gemini nad rampu? Pokud ano, byť jen o jediný centimetr, během mrknutí oka nastane ohnivý kolaps, ze kterého lze uniknout jen pomocí obávaných katapultážních křesel. Na rozhodnutí měli astronauti jen tři sekundy a čas běžel.

Mezitím v řídícím středisku Harlan sledoval, jak kontrolky nárůstu tahu podle plánu problikly a hodiny začaly odpočítávat. Najednou tah poklesl a přístroje ukazovaly vypnutí motorů. Tehdy Harlan plně pocítil tíhu své zodpovědnosti. Musel bleskově rozhodnout a naštěstí bylo jeho rozhodnutí správné.  Nepřepnul páčku „Abort“ vedle svého pultu, ale zakřičel na komunikačním kanále letového ředitele Chrise Krafta „Neproběhl start, neproběhl start!“.

Mezitím na rampě 19 tloukla dvě srdce skoro v pásmu infarktu. Schirra třímal v ruce katapultážní madlo. Jen na něm teď bylo, zda dnes se Staffordem odejdou po svých, aby mohli zkusit štěstí někdy příště, nebo zda se bude jejich budoucnost ubírat hodně nejistou trajektorií, kterou jim udělí raketové motory jejich křesel. Staffordovi hlavou probleskla myšlenka na to, že už několik hodin sedí v 100% kyslíkové atmosféře, takže tkanina skafandrů už je kyslíkem pořádně nasáklá. Malá jiskra, natož zážeh raketového motoru křesla by z obou mužů vyrobila v mžiku dva spektakulární pyrotechnické efekty, řítící se do korun palem, rostoucích nedaleko rampy.  V rozhodování Schirrovi nepomohl ani fakt, že capcom Al Bean zatím mlčel. Má zatáhnout za spoušť? Nebo čekat? Čas běží… Tohle všechno proběhlo během oněch tří vteřin, nutných k úspěšné katapultáži.

Nakonec se Schirra rozhodl počkat. Oba astronauti necítili žádný pohyb rakety směrem vzhůru. Oba bývalí testpiloti si během svých kariér vytvořili dokonalý cit pro stroj, se kterým je spojen jejich osud, a často létali podle „seat- of- the- pants“ (tedy podle intuice, piloti přímo říkávají, že nejvíce v letounu důvěřují pocitům svého sedacího svalu). Svým instinktům věřili i tentokrát. Schirra za katapultážní madlo nezatáhl. Pouze zahlásil klidným hlasem do rádia: „Ok, just sitting here, breathin‘.“ (Jen sedíme a dýcháme.)

Video na Youtube, které zachycuje napjaté okamžiky po přerušení startu, včetně legendární věty Wallyho Schirry „Ok, just sitting here, breathin‘.“  Na dramatické momenty vzpomíná i sám Schirra.

V řídícím středisku zatím probíhala po počátečním šoku horečná aktivita. Bylo jasné, že dnes se nikam neletí a přestože se raketa zatím neporoučela k zemi v moři dýmu, bylo třeba ji zajistit a zabezpečit, což byl delikátní a náročný úkol. O většinu operací se postaraly sekvencery a počítače na rampě a v nosiči samotném, přesto musí operátoři ve středisku učinit mnoho rozhodnutí bez jediné chyby. Když se dým z motorů rozptýlil, byla k raketě vztyčena obslužná věž a po 90 minutách už tým šéfa rampy Guenthera Wendta pomáhal astronautům při vystupování z lodi.

Ledový klid Wallyho Schirry toho dne zachránil misi, která tak mohla odstartovat o tři dny později a vykonat první kosmické rendez-vous v dějinách. Gemini VI-A se k Gemini VII přiblížila na pouhých 30 cm. Během zbývajících chvil mise, která trvala 1 den, 1 hodinu, 54 minut a 24 sekund, si dokonce astronauti našli čas na to, aby znovu zvedli tlak a tep celého řídícího střediska. Stafford totiž oznámil na zem, že vidí objekt, který vypadá jako satelit, který se pohybuje ze severu na jih pravděpodobně po polární dráze a evidentně se nachází těsně před vstupem do atmosféry. Nato se do sluchátek konsternovaných kontrolorů ozvala známá melodie „Jingle bells“, kterou hrál na foukací harmoniku Schirra a broukáním a cinkáním rolniček doprovázel Stafford. Oním neznámým objektem nebyl nikdo jiný, než růžolící bělovousý chlapík v červeném, který v čase Vánoc rozdává radost dětem po celé západní polokouli. Další Schirrova gotcha!

Co však stálo za selháním Titanu? A proč se rozběhly hodiny, když raketa pořád ještě stála na rampě? Technici zjistili, že za vším stál jeden z kabelů, kterým byl nosič spojen s počítači a sekvencery na zemi. Normálně kabel potřeboval 18 kg v tahu, aby se odpojil ze zásuvky v trupu Titanu, ale vibrace během zážehu jej uvolnily a „vyklepaly“ ven. Tím se spustily hodiny a elektronika rakety si „myslela“, že došlo ke startu. Avšak senzory zrychlení nezaregistrovaly žádný pohyb vzhůru a na základě těchto rozporných údajů automatika v čase T+1,2 sekundy vypnula motory. Kontrola pak odhalila, že některé zásuvky na trupu Titanu nejsou tak těsné, jak by měly být.

Jenže během probírání se grafy a daty z onoho nešťastného přerušeného startu technici s překvapením a mrazením v zádech přišli na to, že ještě předtím, než došlo k přerušení startu, začal tlak okysličovadla a tah v jednom z motorů klesat! Důkladná kontrola motoru odhalila, že v potrubí okysličovadla u ústí plynového generátoru zůstala zapomenutá záslepka velikosti náprstku. Během výroby, ještě v továrně Martin, byl plynový generátor sejmut z motoru na rutinní pročištění. Aby se do něj nedostal prach, bylo potrubí opatřeno záslepkou. Na tu se posléze zapomnělo a plynový generátor i s nešťastným víčkem pak putoval na motor a motor putoval do spodní části Titanu sériového čísla 62-12561.

Posádka Gemini VI-A tak měla vlastně štěstí v neštěstí. Pokud by zástrčka kabelu fungovala správně, inkriminovaný motor by samovolně zhasnul během odpoutání nosiče od rampy. Následovalo by vypnutí druhého, ale to už by celá sestava zřejmě byla ve vzduchu. Pád na rampu a jeho následky by byly mnohem horší a pro posádku s velkou pravděpodobností fatální.

Schirra a Stafford prožili kritické momenty, o jejichž vyústění rozhodl velitelův klid a rozvaha. Na pomoc ovšem měli celý tým řídícího střediska, který byl při řešení krize neméně důležitý. O pár měsíců později se ale dva jiní muži ocitli ve smrtelném nebezpečí daleko od domova a v naprosté izolaci…

O tom však až v příštím díle.

Zdroje informací:
B. Evans „Escaping the Bonds of Earth – the fifties and sixties“
B. Hacker, J. Grimwood „On the Shoulders of Titans- a History of Project Gemini“
E. Kranz „Failure is not an Option“
R.R.Lawrence „The mammoth book of space exploration and disaster“
http://www.ejectionsite.com

Zdroj obrázků:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/d/de/Gemini_7_in_orbit_-_GPN-2006-000035.jpg/242px-Gemini_7_in_orbit_-_GPN-2006-000035.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/0/08/S66-25781_PR.jpg/320px-S66-25781_PR.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/d/db/Gemini_6_prime_crew.jpg/300px-Gemini_6_prime_crew.jpg
http://www.ejectionsite.com/ejctpic/gemini1.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/f/f6/Atlas-Agena_6_Launch.jpg/205px-Atlas-Agena_6_Launch.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/9/94/Gemini_6_launch_abort.jpg/320px-Gemini_6_launch_abort.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/f/fe/Gemini_VI_Launch_-_GPN-2000-000612.jpg/321px-Gemini_VI_Launch_-_GPN-2000-000612.jpg