Už na počátku šedesátých let uvažovala NASA o náboru členů vědecké obce coby potenciálních astronautů. Tento plán pak prošel mnohými peripetiemi, nakonec však v průběhu podzimu 1964 NASA oznámila, že hledá do svého astronautického kádru vědecké pracovníky, kteří splňují následující kritéria: věk do 34 let, maximální výška 182 cm, bakalářský nebo doktorský titul v oblasti přírodních věd, techniky nebo medicíny, eventuálně odpovídající ekvivalent praxe. Spolu s dalšími náležitostmi měly být přihlášky zaslány NASA nejpozději do 31. prosince 1964. V té době Story Musgrave získával svou atestaci v nemocnici v Lexingtonu. V létě zahlédl v jakémsi časopise noticku o kroku, který se NASA chystá učinit a najednou si byl jistý, že jeho život bude směřovat do vesmíru. Neměl žádný pocit nerozhodnosti, zda zůstat, či nezůstat u chirurgie. Absolutně bez váhání se během zlomku sekundy rozhodl a své další úsilí napřel směrem k vesmíru. Protože první výběr astronautů-vědců už nemohl stihnout, rozhodl se pro další studium – podle jeho názoru mu tak měly stoupnout šance pro přijetí do kádru NASA. Po ročním úsilí měl v roce 1966 v ruce postgraduální diplom v oboru fyziologie a biofyzika. Právě včas, 26. září téhož roku NASA oznámila, že hodlá přibrat do svých řad další skupinu vědců…

Story Musgrave – neobyčejná story (2/6)

V plánu bylo doplnit oddíl astronautů o 20-30 nových členů. Do výběrového procesu se na počátku roku 1967 dostalo něco málo přes devět stovek uchazečů. Nejprve byla v rámci NAS (National Academy of Science – americký ekvivalent Akademie věd) hodnocena jejich vědecká kvalifikace. Ze všech uchazečů komise vybrala 69 kandidátů, které postoupila NASA k dalšímu testování. Následovaly tradiční nenápadné výzvědy v okolí kandidátů (které v případě předchozí skupiny astronautů-vědců NASA vynechala a stálo ji pak hodně práce, aby zabránila docela slušnému skandálu, ale o tom někdy příště…), a poté, opět tradiční, pekelný týden v San Antoniu. Na půdě tamní vojenské lékařské školy kandidáti podstoupili celou baterii testů a procedur, které měly vytřídit muže s ne zcela dokonalou fyzickou a psychickou konstitucí. Nechyběla ani minutová výdrž na centrifuze při přetížení 9g.
V závěru týdne čekala kandidáty zajímavá atrakce: akrobatický let na proudovém T-38. Pro některé strašák, pro Storyho přesladká třešnička na dortu. Po krátkém oddychu pak v červnu čekal na kandidáty pohovor s výběrovou komisí v Houstonu. Své potenciální kolegy zpovídali mimo jiné i Al Shepard a Deke Slayton. 4. srpna 1967 byla oficiálně oznámena jména jedenácti nejúspěšnějších kandidátů, kteří splnili všechna kritéria a měli se zařadit do oddílu astronautů. K obrovské radosti Storyho Musgravea mezi jmény bylo i to jeho.
Celá rodina se tak mohla připravit na stěhování z Kentucky do horkého Houstonu. Nebylo to nic jednoduchého, protože stádečko dětí se mezitím rozrostlo o dva další přírůstky, Christophera Todda and Jeffreyho Paula. Story a Patricia si našli dům v El Lago – předměstí Houstonu. Ovšem ještě než začala vážná práce v řadách astronautů, čekaly nováčky dvě zprávy.
Tou první bylo přivítání Dekem Slaytonem, který měl od začátku výběru své pochybnosti o přibírání nových kádrů v době, kdy se na obzoru začaly vynořovat rozpočtové škrty. Na rovinu upozornil nově příchozí, že jejich šance na let v rámci programu Apollo jsou mizivé, a že pokud se některý z kandidátů rozhodne odejít, nebude mu nijak bránit. Na to konto si jedenáctka vědců dala název XS-11. V angličtině se tato zkratka vyslovuje jako “excess eleven“, tedy něco jako “Přebytečná jedenáctka“. Nakonec se však sedm z jedenácti členů této skupiny do vesmíru podívalo, z toho čtyři vícekrát. Pravda, čekání bylo dlouhé, ale výsledek za to určitě stál…
Po tomto drsném probuzení pak přišla další rána – nováčci budou muset podstoupit roční pilotní výcvik v řadách USAF. Pro některé kolegy to byla téměř noční můra a v soukromých rozhovorech zpochybňovali tento krok – co má vlastně let nadzvukovou stíhačkou společného s letem v kosmické lodi? Téměř nic, a těch několik styčných bodů, jako třeba přetížení, se daly nasimulovat jinak a efektivněji. NASA však byla neoblomná a na 53 týdnů trvajícím výcviku (s přestávkami pro výcvik pro přežití a základním astronautickým výcvikem) trvala. Storymu však tato odbočka nevadila, naopak – vzhledem ke své fascinaci létáním a také ke zkušenostem z Koreje to pro něj byla další z mnoha potěšení, která mu život servíroval. Tudíž se pouhého půl roku po přestěhování do Houstonu rodina Musgraveových stěhovala znovu, tentokrát bylo cílem městečko Lubbock. Na místní základně Reece AFB měl Story projít výcvikem. Na rok, strávený v tomto koutě Texasu, kde panovalo stejně horké a vlhké klima jako v Houstonu, navíc kořeněné občasným přechodem tornáda, vzpomínal Story a Patricia jako na jedno ze šťastných období. Milí lidé, skvělé zázemí a v případě Storyho také jedna z nejúžasnějších prací na světě. Komu se také poštěstí trávit pracovní dny v “kanceláři“ vysoko na obloze?
V létě 1969 Musgraveova roční stáž u USAF skončila. Snad by to ani nebyl on, kdyby jeho výsledky v pilotním výcviku nebyly vynikající. Až natolik, že získal cenu “Reese Air Force Base Commander’s Trophy“ coby nejlepší absolvent tamního pilotního kurzu. S pilotními křidélky na hrudi mohl Musgrave, Patricia a jejich pět potomků sbalit své věci a definitivně se přesunout do Houstonu.
Tam panovala elektrizující atmosféra. Na floridské rampě LC-39A totiž stála sestava AS-506. Pod touto zkratkou se skrýval Saturn V s Apollem 11 na špici. Houston se měl stát hlavním městem nadcházejících dní. 20. července byl Story s většinou ostatních astronautů v řídicím středisku a na obrazovce sledoval dění, které vyvolávalo mrazení v zádech. Lidská bytost poprvé stanula na půdě jiného světa. V jeden okamžik už Story nedokázal vydržet mezi čtyřmi zdmi střediska, vyšel ven, zaklonil hlavu a zadíval se na Měsíc. Zrovna v této chvíli jsou na jeho povrchu dva muži a dívají se sem, dolů na nás. Když se Story rozhlédl, zjistil, že na trávníku a cestách kolem střediska stojí desítky lidí a stejně jako on se zakloněnou hlavou zírají na Měsíc. Tento den Storyho utvrdil v přesvědčení, které si vypěstoval se vstupem do NASA: s tímto tempem bude on jedním z těch, kteří se vydají k Marsu. Jedny z Kentuckých novin v té době čtenářům přiblížily Musgraveovo evangelium: „Před koncem století astronaut (myšleno Musgrave – pozn. aut) předpovídá přistání člověka na Marsu a má za to, že on bude jedním z účastníků tohoto letu. Říká, že planetární mise je jeho životní ambicí.”
Musgrave a ostatní pracovníci NASA nemohli tušit, že na konci století nebude mít jejich agentura ani finanční prostředky, ani pevnou vizi, potřebnou ke splnění tohoto nevyhnutelného kroku.

O tom, že by Story Musgrave byl zařazen do některé z lunárních expedic, nemohlo být ani řeči. Na to přišel do řad NASA příliš pozdě. Přesto udělal během výcviku na ostatní velmi dobrý dojem. Dokonce tak dobrý, že když na počátku roku 1971 Deke Slayton na jedné z pravidelných pondělních porad oddílu astronautů oznámil své záměry ohledně posádek programu Skylab, Storyho jméno se ocitlo mezi nimi. Story měl být jmenován jako “Science Pilot“ do záložní posádky mise SL-2, tedy prvního letu ke Skylabu (pod označením SL-1 se skrýval start samotného Skylabu, samozřejmě v bezpilotním režimu).
Jeho parťáky měli být velitel Walt Cunningham a pilot velitelského modulu Bruce McCandless II (mimo jiné muž, který byl capcomem během historické měsíční EVA Apolla 11). Ovšem záhy došlo ke změně. Walt Cunningham měl za sebou let v Apollu 7, které, ač samotná mise proběhla nadmíru úspěšně, proslulo tenzí mezi pozemním týmem a posádkou. Letoví kontroloři a zejména Chris Kraft byli rozhodnuti, že s nikým z posádky Apolla 7 už nechtějí mít nic do činění. Walt vzal práci v záložní posádce s nadějí, že možná ještě někdy poletí. Když mu ale bylo dáno jasně najevo, že se tak nestane, odešel od NASA. Na jeho místo v záložní posádce SL-2 přišel Russel “Rusty“ Schweickart, veterán Apolla 9. Složení posádek pro Skylab bylo oficiálně potvrzeno 18. ledna 1972.
Mezitím se Story dostal v rámco NASA na velmi zajímavou pozici: po Rustym Schweickartovi převzal žezlo tzv. “Lead Spacewalkera“, tedy člověka, který měl na starosti koordinaci vypracovávání procedur, postupů, nástrojů a technik pro EVA. Vzhledem k tomu, že Story pracoval jako záloha na misi SL-2, ve které byly zahrnuty EVA, byl tento krok rozhodně správný. Musgrave proto mohl testovat skafandry a plány pro jednotlivé vycházky. A jen tak mimochodem se účastnil prací na návrhu a tvorbě postupů případných oprav jistého kosmického teleskopu…
Práce v obřích bazénech v Huntsville a v Houstonu bylo jedním z dalších potěšení, protože během základního výcviku prošli budoucí astronauti mimo jiné i lekcemi potápění s tlakovými lahvemi a Storymu podmořský svět natolik učaroval, že se potápění stalo jedním z jeho hlavních koníčků.
14. května 1973 Skylab zamířil na oběžnou dráhu. Ovšem během startu se přihodilo něco, co převrátilo pečlivě plánovaný program SL-2 naruby. 63 sekund po vzletu se utrhnul mikrometeorický štít a jeden z hlavních slunečních panelů. Druhý panel se zasekl ve složené poloze. Stanici se nedostávalo energie a interiér se začal přehřívat. Start Pete Conrada a jeho party na misi SL-2 byl pozdržen a v rekordní době byly vypracovány postupy, jak stanici uvést do funkčního stavu. Vyžadovalo to ovšem také vycházky do volného prostoru a tady dostal Story šanci ukázat, co umí. S Rusty Schweickartem strávili nekonečné hodiny v NBL (“Neutral Buoyancy Laboratory“ – tedy obří bazén, ve kterém se nacvičují EVA), aby ověřili možnosti záchrany Skylabu. Jejich práce byla excelentní a všechno stihli v termínu.
25. května odstartoval z Floridy Saturn-IC s misí SL-2. První EVA, během které se Joe Kerwin pokoušel z otevřeného průlezu Apolla uvolnit zaseknutý sluneční panel, dopadla neúspěšně. Ovšem druhá vycházka Pete Conrada a Joe Kerwina, která měla za cíl uvolnit onen zlořečený panel už přímo z povrchu stanice, splnila svůj cíl. Velkou zásluhu na tom měla i práce Storyho Musgravea, který pro své kolegy na palubě Skylabu připravil odrazový můstek v podobě sady základních postupů a technik.

Po skončení mise SL-2 Story pracoval jako capcom u dvou dalších letů ke Skylabu. Ve své roli podal excelentní výkony, které by si zasloužily jmenování do nějaké hlavní posádky. Jenže… Jenže žádná další hlavní posádka prostě nebyla. S ukončením letů Apolla v roce 1975 také dočasně skončila přítomnost Američanů ve vesmíru. Spojené státy čekaly na svůj nový kosmický dopravní prostředek, zvaný Space Shuttle. Původní plány počítaly se zahájením provozu ještě v průběhu sedmdesátých let, ale čím dál více bylo zřejmé, že se tento termín nepodaří stihnout. Story během dlouhého čekání pracoval na vývoji a testování skafandrů EMU (“Extravehicular Mobility Unit“), určených pro výstupy do prostoru v rámci programu Shuttle, “raketových křesel“ MMU (“Manned Maneuvering Unit“), záchranného systému pro první starty raketoplánu, environmentálních systémů a podobně. V roce 1979 byl pak Musgrave převeden do skupiny kolem laboratoře SAIL (“Shuttle Avionics Integration Laboratory“ – laboratoř pro integraci avioniky Shuttlu), kde se testovala veškerá elektronika a hlavně software raketoplánu, včetně palubních počítačů, díky kterým mohl nový stroj létat.
Story byl zpočátku svým převedením do řad SAIL rozzloben. Po osmi letech byl odtržen od své práce na skafandrech zrovna v době, kdy se schylovalo k vyvrcholení celého cyklu – design byl hotov a začaly být zadávány zakázky na skutečné letové exempláře. Zatímco dosud byl zcela ponořen do světa EVA, nyní se měl učit i ty nejmenší detaily o softwarové architektuře a fungování elektronických útrob raketoplánu. Ovšem poznenáhlu začala Storyho nová práce bavit, jako fanoušek elektroniky a počítačů zjistil, že je to oblast pro něj jako stvořená. Dnes se na tuto etapu dívá jako možná na své nejdůležitější období před svými lety do vesmíru.

Je téměř neuvěřitelné, že během celé kariéry v NASA se Story nenechával omezit pouze na aktivity související s jeho povoláním. Začal se věnovat poezii, nevynechal jedinou příležitost k létání (od oblíbeného plachtění až po dovádění v T-38) a, snad aby nevyšel z formy, nenechával spát ani své medicínské vzdělání. Od roku 1967 pracoval na částečný úvazek jako chirurg na traumatologii v Denveru. Jeho mentor z dob studií v Kentucky, Dr. Eisman pracoval právě v místní Všeobecné nemocnici jako šéfchirurg a právě na něj se Story obrátil s tím, že by se rád udržel jako lékař ve formě. Dr.Eisman byl nadšen a povedlo se mu pro Storyho zajistit místo. Tak začalo více než dvacetileté období, kdy Musgrave jednou za měsíc v pátek odpoledne nasedl v Houstonu do T-38, přeskočil do Denveru, do skříňky v šatně lékařů uložil svou pilotní kombinézu, navlékl lékařský plášť a vypravil se za pacienty.
Jeho práce v Denveru byla pestrá – neomezoval se jen na chirurgii. V daný víkend mohl během páteční noci operovat těžký úraz, ráno vést porody, odpoledne trhat zuby na místní stomatologii a nedělní dopoledne strávit jako denní lékař na JIP. Podle svých slov se nikdy svým uměním nedostal nad úroveň stážisty, na nějaký velký osobní rozvoj v tomto ohledu prostě nebyl čas. Práce s pacienty mu ale přinášela obrovské uspokojení a spolupráce s denverskou Všeobecnou trvala až do roku 1989.
Horší už to bylo s rodinným životem. Někdy v průběhu práce v NASA se mu začala Patricia odcizovat, a v roce 1979 se jejich cesty rozdělily. Manželství bylo formálně rozvedeno v roce 1981, po 21 letech. Story a Patricia však nadále zůstali přáteli a i nadále udržovali velmi těsné kontakty.
Jeho rozhled v otázkách medicíny mu koneckonců pomáhal i v jeho práci v NASA. Zejména v oblasti EVA, ale i v přípravě medicínských experimentů na palubách raketoplánů měl Story renomé odborníka na svém místě. Co je ovšem platná veškerá aktivita, pokud je omezena jen na zemi? Story chtěl létat. Zatím nic netušil, ovšem jeho chvíle se pomalounku zjevovala na obzoru.
12. dubna 1981 se k obloze vznesla startovní sestava mise STS-1. Raketoplán se konečně stal skutečností! Lety se rozjely a NASA se posunula do nové éry. A za necelý rok po prvním startu, 2. března 1982, bylo oznámeno složení posádky pro let STS-6, tedy šestého letu tohoto nového dopravního prostředku na orbit. Mise STS-6 měla vypustit první satelit TDRS pomocí urychlovací plošiny IUS, ale hlavně – mělo se jednat o inaugurační let druhého raketoplánu ve flotile NASA. Orbiter s označením OV-099 a jménem “Challenger“ měla na orbitu vyzkoušet posádka pod vedením veterána Paula Weitze. Ke Storyho nadšení se v posádce objevilo i jeho jméno, po 16 letech mělo být jeho čekání u konce.

Vůbec nic si nedělal z toho, že pro souhrnný věk 191 let se posádce STS-6 pokoutně přezdívalo “The Geritol Bunch“ (Geritolová parta, podle doplňku stravy pro seniory), raději se s ostatními pyšnil přezdívkou “F Troop“. Byla to narážka jednak na šestý let v pořadí (F je šestým písmenem abecedy) a také na populární komediální seriál, situovaný do období divokého západu. Spolu s velitelem Paulem Weitzem měl na orbit letět pilot Karol “Bo“ Bobko, MS 1 (“Mission Specialist“ – letový specialista) Story Musgrave a MS2 Don Peterson. Mise měla odstartovat 27. ledna 1983.
K velkému překvapení a nadšení spadla během výcviku posádce do klína ještě jedna historická příležitost. V listopadu 1982 zamířila na orbit mise STS-5, v rámci které mělo dojít k první EVA programu Space Shutle. Jenže závada na elektrickém systému skafandru Joe Allena znamenala odpískání vycházky do volného prostoru. Šanci nyní dostali Story Musgrave a Don Peterson při letu STS-6. Moc času na nácvik vycházky sice neměli, ovšem Story byl, vzhledem ke své dřívější specializaci, odborníkem na systémy a procedury při EVA a proto nebyl až tak velký problém všechno dohnat.
Když se 30. listopadu 1982 otevřela obrovská vrata hangáru VAB a na dopravníku z něj vyjela startovní sestava pro let STS-6, Story ji doprovázel celou cestu na rampu 39A. Tahle mašinka je tady pro něj a doveze ho na orbit a pak zase bezpečně zpátky. Nebylo to ovšem bez zádrhelů – v prosinci byl objeven únik vodíku v motorové sekci Challengeru, který si vyžádal výměnu všech tří motorů přímo na rampě. V únoru zase prudká bouře kontaminovala satelit TDRS, který se v té době nacházel ve speciálním boxu na obslužné otočné věži RSS (“Rotating Service Structure“). Bylo třeba satelit zavézt zpět do hangáru, kde byl vysušen, očištěn a přezkoušen. Nové datum startu bylo stanoveno na 4. dubna 1983. Toho dne měl Story Musgrave spolu se svými kolegy přetrhnout pouto pozemské gravitace a spatřit náš domov z nové, úžasné perspektivy…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Nasa-logo.gif
http://www.storymusgrave.com/images/biography/biographies/anne/Anne_Lenehan_Biog_graphic6.jpg (kredit: Story Musgrave)
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:StoryMusgrave.jpg
http://www.achievement.org/autodoc/photocredit/achievers/mus0-037 (kredit: Story Musgrave/Academy of Achievement)
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Sts-6-crew.jpg