Štítek ‘Rusko’

Spolupráce nás zavede na Mars

Mars má mezi všemi planetami Sluneční soustavy z pohledu lidstva mimořádné postavení. Je podobný Zemi, mohl na něm existovat život a hlavně je dost blízko na to, abychom k němu mohli vysílat kosmické průzkumníky v počtu větším než malém. Objektivně vzato musíme uznat, že v průzkumu Marsu hrají prim Američané, kteří k Rudé planetě poslali nejen několik družic, ale také přistávací moduly a vozítka. Rusové už takové štěstí neměli a jejich projekty končily povětšinou z různých příčin nešťastně. Evropa až doposud stála trochu v závětří. Nyní se zdá, že i ona by mohla přispět se svou troškou do mlýna. Chystá totiž misi ExoMars.

Kosmotýdeník 25. díl (3. 3. – 9. 3. 2013)

Orion při testech

V novém díle Kosmotýdeníku se znovu podíváme na připravovanou loď Orion. Tentokrát se však blíže podíváme na misi EFT-1 (Exploration Flight Test-1). Tento let bude sice bezpilotní, ale kabina bude natlakována a bude plně připravena na let. Dále si prohlédneme práci robotické paže Canadarm2, která je na Mezinárodní vesmírné stanici a připojila kosmickou loď Dragon a vyložila její náklad. A nakonec se dozvíte něco o ruské kosmonautice. Po dlouhé době se do vesmíru podívá ruská kosmonautka. Jelena Serovová se připravuje na svůj let, který by měl přijít v druhé polovině příštího roku.

35 let od letu Sojuzu-28

Logo první mezinárodní mise

Letos je tomu už 35 let, kdy do exkluzivního klubu dvou kosmických velmocí, jejichž občané překročili hranice atmosféry, vstoupila třetí země. Do té doby mohl celý svět slýchat při komunikaci kosmonautů a astronautů se zemí jen angličtinu a ruštinu. V březnu 1978 zazněla z kosmického prostoru- pro mnohé překvapivě- čeština. Mnozí škarohlídové okamžitě přispěchali s podoteky, že ona čeština byla chabá, s častými pomlkami a tápáním při hledání odpovídajících slov. To možná byla částečně pravda. Ovšem fakt, že třetím státem, který měl svého zástupce ve vesmíru, bylo Československo, už nikdy nikdo nezmění. Ať už si můžeme o zákulisí tohoto letu a důvodech, které stály za jeho realizací, myslet cokoli, Vladimír Remek, Sojuz-28 a první březnový týden roku 1978 vstoupil do dějin kosmonautiky.

Kritické momenty kosmonautiky 24. díl

Mir

Devadesátá léta znamenala pro nově vzniklou Ruskou federaci balancování na hraně chaosu a finančního kolapsu. Všechna odvětví ruského průmyslu a služeb byla více či méně zasažena hospodářským rozvratem a výjimkou nebyl ani kosmický průmysl. Tato bývalá výkladní skříň sovětského režimu se najednou ocitla na periferii zájmu mocných. Také běžní občané měli při honbě za obživou jiné starosti, než adoraci hrdinů vesmíru. Postupem času se i mnoho legendárních kosmonautů ocitlo na periferii společnosti v nuzných podmínkách- jako příklad může sloužit třeba Nikolaj Rukavišnikov, kterého podvodníci připravili o byt v Moskvě a tak musel podzim svého života trávit v malém zahradním domku. RKA (Ruská federální kosmická agentura) se potýkala s fatálním nedostatkem financí a také s faktem, že mnoho subdodavatelů se po rozpadu SSSR ze dne na den ocitlo na území jiného státu. To znamenalo nejen logistické a administrativní problémy, ale také zvýšené náklady. Mnoho podniků si totiž od RKA a koncernu Energia, který vyráběl a kompletoval letový hardware, nechávalo za své systémy a komponenty platit v dolarech- tedy měně, které se RKA zoufale nedostávalo. Vítaným přilepšením byl pak společný projekt s NASA, kdy v průběhu devadesátých let vykonávali američtí astronauti dlouhodobé pobyty na palubě ruské orbitální stanice Mir. Amerika získala zkušenosti z dlouhodobých pobytů v první polovině sedmdesátých let na své stanici Skylab. Od té doby ale uplynulo mnoho času, takže NASA hodlala tuto novou možnost řádně využít. Jenže zřejmě nikdo nepočítal s tím, že Rusko devadesátých let má svá specifika…

Kritické momenty kosmonautiky 23. díl

Mir

Naprostá většina krizových situací během pilotovaných cest do vesmíru se odehrála při nejexponovanějších fázích letu- během startu a přistání. Pokud nepočítáme Apollo-13, v průběhu letu samotného se zatím kosmonauti a astronauti dokázali většinou vyhnout momentům, kdy je od velkého průšvihu dělilo pár sekund. I když… Tak úplně pravda to není. Na konci devadesátých let minulého století začala NASA spolupracovat s RKA(Ruská federální kosmická agentura, známá také jako „Roskosmos“) a vypravovat společné expedice na orbitální stanici. Pro Američany to byl výhodný způsob, jak před počátkem stavby ISS z první ruky obnovit zkušenosti s dlouhodobým pobytem na oběžné dráze, který se shuttlem nebyl možný. Pro Rusy to pro změnu zase byla příležitost, jak získat nemalé finanční prostředky v podobě tvrdé měny. Dalo by se říci, že hlavním zaměřením společných pobytů Američanů a Rusů na orbitální stanici nebyla ani tak věda a bádání, jako spíše plnění politických cílů vedení NASA a špiček ve Washingtonu a ekonomické zájmy RKA a Kremlu. Stanicí, na kterou se Američané vydávali, byl legendární Mir- historicky první modulární stanice, jejíž základní modul se vydal na orbit v roce 1986. Postupně se stanice rozrostla na docela velké monstrum. Její konečná podoba zahrnovala 7 modulů (včetně jednoho dokovacího modulu pro připojení amerických raketoplánů) a množství nehermetických konstrukcí a komponentů. Dlouhou dobu Mir držel rekord jako nejdéle nepřetržitě obývaný kosmický stroj a byl svědkem nejdelšího nepřetržitého pobytu jednoho člověka ve vesmíru- Valerij Poljakov v letech 1994-1995 strávil na jeho palubě (a zčásti také na palubách transportních Sojuzů při cestě na stanici a zpět) 437 dní a 18 hodin. Nicméně ke konci aktivní životnosti stanice, kde se také odehrála níže zmíněná dramata, už byl Mir přestárlou a jen zčásti funkční stanicí, jejíž údržba zabírala stále více času na úkor vědy a experimentů…

Má Sea Launch své dny sečtené?

Asi nejneobvyklejší kosmodrom na světě se potýká s vážnými, ba až existenčními problémy. Poslední kapkou byla havárie rakety Zenit 3-SL, která měla 1. února vynést na oběžnou dráhu telekomunikační družici Intelsat 27. Raketa ale místo toho selhala a skončila ve vlnách oceánu cca. 2,5 kilometru od rampy. Protože se nejednalo o první havárii rakety Zenit 3-SL, bude mít teď kosmodrom Sea Launch hodně práce. Nejen s tím, aby si u zákazníků získal zpět pošramocenou důvěru, ale hlavně kvůli tomu, aby vůbec přežil. Je totiž v nezáviděníhodné situaci – už před havárií měl minimum zakázek a poslední neúspěch mu reputaci v očích potenciálních zájemců určitě nezvýšil.

Kritické momenty kosmonautiky 18. díl

Orbitální stanice Saljut-6

Každá- a tím spíše lidská- návštěva za brány vesmíru je neuvěřitelně drahým podnikem. Do ceny pilotovaného letu je nutno započítat nejen hardware, který let po technické stránce umožní. Podle náročnosti mise je třeba také různě dlouhého výcviku posádky, k čemuž je nutno využít široké spektrum zařízení, simulátorů a nástrojů. Letový plán je třeba naplnit experimenty, z nichž mnohé znamenají i celoživotní práci svých tvůrců. Kosmonauti a astronauti se musí s experimenty seznámit, naučit se ovládat s nimi spojená zařízení a mnohdy také interpretovat jejich výstupy. Podstatnou část výcviku tvoří řešení nouzových situací, jejichž počet a vzájemné kombinace jdou do tisíců. O hardware samotný se starají malé „armády“ kvalifikovaného personálu. Zkrátka- ať už se jedná o let trvající několik měsíců, nebo několik dní, prostředky a úsilí, vložené do jeho zajištění, jsou astronomické.

Kritické momenty kosmonautiky 17. díl

O kosmická dramata nebyla zejména během prvních, „pionýrských roků“, nouze. To jsme koneckonců mohli sledovat v předchozích dílech tohoto seriálu. Ale ani později, když technologie pokročila a kosmické cesty se staly alespoň navenek rutinou, neobešlo se vše bez zádrhelů a kritických momentů. Ty se jen taktak odehrály bez obětí a ve dvou případech bohužel došlo i na daň nejvyšší. Vzhledem k počtu součástek a systémů je pravděpodobné, že při každém letu jich několik selže. Kdosi se během programu Apollo vyjádřil v tom smyslu, že jestliže Apollo obsahuje více než 5 milionů součástek a předpokládáme 99% spolehlivost, zbývající procento znamená 5 tisíc poruch během letu. Pokud se jedná „pouze“ o palubní toaletu, není to až takový problém. Pokud ovšem selže součástka, která má přímý vliv na průběh mise, nastávají dramatické chvíle. Započítejme do rovnice také lidský faktor i mnohdy nevypočitatelné vnější vlivy a nelze se ubránit dojmu, že dosud jsme při cestách do vesmíru (i přes zmíněné oběti) měli neuvěřitelné štěstí.

Kritické momenty kosmonautiky 16. díl

Volkov (vlevo) a Dobrovolskij na palubě Saljutu-1

Posádka první orbitální stanice se zabydlela v novém domově a prováděla experimenty podle letového plánu. I přes nemožnost pozorování pomocí komplexu ONA byl jejich program nabitý. Jenže fakt, že posádka byla sestavena relativně nedávno a měla za sebou pouhé čtyři měsíce výcviku (jmenování záložní posádkou přišlo pro Dobrovolského, Volkova a Pacajeva v polovině února) se podílel na jistém napětí a čím dál častějších konfliktech v rámci posádky a také mezi posádkou a řídícím střediskem. Nedostatek výcviku a malá “sehranost” posádky ovšem nebyla jediným faktorem. Vyskytly se problémy, které prostě nikdo nečekal: osvětlení uvnitř stanice bylo nedostatečné- na několika pracovních místech bylo v podstatě šero; kosmonauti byli nuceni ze začátku nepřetržitě nosit biomedicínské pásy se senzory, které způsobovaly alergické reakce; pracovní náplň byla předimenzována a hlavně, díky charakteristikám orbitu a rozložení komunikačních “oken”, den na stanici netrval 24 hodin, ale 23 hodin a 35 minut. Neustále se tak posouvala doba práce a odpočinku, s čímž si cirkadiánský rytmus organizmů Dobrovolského, Volkova a Pacajeva nevěděl rady. Není divu, že muži byli podráždění a zejména Vladislav Volkov byl iniciátorem častých rozepří, se kterými si komunikátoři v řídícím středisku v Jevpatorii na Krymu často nevěděli rady. Domlouvat mu musel sám hlavní konstruktér Vasilij Mišin.

Kritické momenty kosmonautiky 15. díl

Posádka Sojuzu-10: (odzadu) Jelisejev, Šatalov, Rukavišnikov

Po neúspěchu v závodě o Měsíc se Sovětský svaz rozhodl namířit své úsilí v dobývání vesmíru trochu jiným směrem. Zmínky o Sovětském pilotovaném měsíčním programu nadlouho zmizely z oficiálních dokumentů a teprve po rozpadu SSSR a otevření archivů mohla laická veřejnost nahlédnout pod pokličku plánovaných měsíčních misí.
Směr, kterým se Sověti začali ubírat, byl ovšem také zajímavý a nebyl prostý překážek, problémů a skvělých nápadů a řešení. Cílem se stal dlouhodobý pobyt na orbitálních stanicích.
22. dubna 1971 ve 23:54:06 UTC z Bajkonuru odstartovala mise Sojuz-10. Na její palubě byl zkušený velitel Vladimir Šatalov, palubní inženýr Alexej Jelisejev a nováček- kosmonaut- výzkumník Nikolaj Nikolajevič Rukavišnikov. Cíl: měsíční pobyt na první plnohodnotné orbitální stanici Saljut-1.