Americká sonda Psyche úspěšně prošla šest měsíců trvající kontrolou technického stavu a ukázalo se, že je po startu v naprostém pořádku a nic ji nemusí omezovat. Experti zodpovědní za její řízení již aktivovali futuristicky vyhlížející iontové motory, které vydávají lehce namodralou záři. Tento pohon bude v zápřahu téměř nepřetržitě, když se bude sonda pohybovat v hlubokém vesmíru. Sonda Psyche se na svou cestu z Kennedyho střediska vydala 13. října loňského roku na raketě Falcon Heavy od SpaceX. Nosič udělil sondě dostatečnou rychlost a ta se tak dostala na dráhu okolo Slunce, která zasahovala až za oběžnou dráhu Marsu.
Následující rok bude sonda ve fázi, kterou plánovači mise označili jako „full cruise“. Ke slovu se tedy dostávají iontové motory, jejichž manévry postupně upraví dráhu sondy tak, aby nakonec zamířila do hlavního pásu planetek. Iontové motory fungují na principu vyvrhování „nabitých atomů“, tedy správně iontů xenonu a při jejich funkci vzniká výše zmíněný namodralý nádech. Tyto motory potřebují ke svému chodu velké množství elektřiny, kterou dodávají fotovoltaické panely sondy. Tah vytvářený vyvrhováním ionizovaného xenonu je slabý, ale bohatě dostačuje. Dokonce i v režimu full cruise bude tlak vytvářený iontovým pohonem srovnatelný s tlakem, který na Vaši dlaň vyvinou tři položené pětikoruny – pro slovenské čtenáře tři dvaceticenty.
Sonda se nyní nachází více než 300 milionů kilometrů od Země, vůči které se pohybuje rychlostí 37 km/s, tedy zhruba 135 000 km/h. Sonda se pohybuje v prostředí vakua, takže kolem sebe nemá žádnou atmosféru, která by ji zpomalovala. Postupně tak zrychlí až na 200 000 km/h. Jejím cílem je na kovy bohatá planetky Psyche, ke které dorazí v roce 2029 a po dobu dvou let bude provádět její průzkum. Data, která nasbírá, pomohou vědcům lépe porozumět vzniku kamenných planet s kovovým jádrem, což se týká i Země. Vědci totiž mají k dispozici náznaky, že by cílová planetka, která má v nejširším místě průměr 280 kilometrů, může být jádrem protoplanety, tedy stavebního bloku mladé planety.
Tým zodpovědný za sondu Psyche se v uplynulých měsících věnoval provádění kompletních zkoušek všech palubních systémů. Tato kontrola ukázala, že všechny inženýrské systémy pracují podle očekávání a trojice vědeckých přístrojů zatím funguje bez zaváhání. Magnetometr dokonce pracuje tak dobře, že dokázal zachytit vyvržení nabitých částic ze Slunce a nebyl sám! To samé se podařilo také gamma a neutronovému spektrometru. V prosinci pak dvojice kamer, která je součástí snímkovacího přístroje, pořídila první fotografie. „Až do této chvíle jsme zapínali a kontrolovali různé kousky vybavení potřebné k dokončení mise a nyní můžeme oznámit, že pracují krásně,“ uvedl Henry Stone, projektový manažer mise Psyche z kalifornské JPL, která spravuje tuto misi a dodal: „Jsme na správné cestě a těšíme se na nadcházející blízký průlet kolem Marsu.“
Trajektorie totiž zavede sondu k Rudé planetě na jaře roku 2026. Během samotného průletu sonda vyřadí z provozu své iontové motory a využije gravitaci planety, aby upravila svou dráhu okolo Slunce. Po průletu se pohonný systém opět vrátí do režimu full cruise. A další zastávkou už bude planetka Psyche. Nuda však pozemní tým rozhodně nečeká, protože se budou testovat možnosti technologického demonstrátoru laserového přenosu dat DSOC (Deep Space Optical Communications). Už nyní se tomuto zařízení podařilo překonat očekávání, když letos v dubnu přeneslo data na vzdálenost 226 milionů kilometrů při přenosové rychlosti 264 megabitů za sekundu, což už je srovnatelné se širokopásmovým pozemským internetem.
Přeloženo z:
https://www.nasa.gov/
Zdroje obrázků:
https://d2pn8kiwq2w21t.cloudfront.net/original_images/jpegPIA23875.jpg
https://pbs.twimg.com/media/FJudl7NWQAUPSRA?format=jpg&name=large
https://d2pn8kiwq2w21t.cloudfront.net/original_images/PIA24930.jpg
Experti zodpovědní za její řízení již aktivovaly … Opravdu?
Díky moc, původně tam byly týmy, ale pak jsem to přepsal a tohle tam už zůstalo. Opraveno.
Pro hlášení chyb je lepší použít „Kontaktujte autora: hlášení chyb, nepřesností, připomínky“ – žluté tlačítko pod článkem.
Sorry, ale těleso o velikosti v řádu stovek kilometrů nemůže být jádrem planetesimály, protože planetesimála je z protoplanetárního disku akrecí vytvořené těleso o průměru cca 1 km. Spíše by mohlo jít o jádro protoplanety (za dodnes dochovanou protoplanetu bývá považována Vesta) a možná i skutečné malé planety. Měsíc má kovové jádro o průměru kolem 600 km.
Vycházel jsem z textu na webu NASA: „Scientists have evidence that the asteroid, which is about 173 miles (280 kilometers) across at its widest point, may be the partial core of a planetesimal, the building block of an early planet.“
Nevím, jaká terminologie je zavedená u NASA, ale fakt je, že v USA v tom asi mají bordel, jak je patrné i z anglické wikipedie, kde jsou pojmy protoplaneta a planetesimála používány dost volně:
https://en.wikipedia.org/wiki/4_Vesta
https://en.wikipedia.org/wiki/Protoplanet
https://en.wikipedia.org/wiki/Planetesimal
V češtině jsou naštěstí oba pojmy definovány naprosto exaktně:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Planetesimála
https://cs.wikipedia.org/wiki/Protoplaneta
Díky moc, opravím to.
Anglická wikipedie zachází s oběma pojmy dost volně, protože pracuje s mnohem více zdroji (Ostatně anglickou wiki může editovat kdokoliv, kdo ovládá angličtinu, a nemusí být z USA. Ani autoři tam citovaných odborných prací nejsou všichni z USA). V odborné literatuře totiž jasná definice toho, co se považuje za planetesimálu a co za protoplanetu, neexistuje. Obojím se myslí objekty, které vznikaly v raných fázích Sluneční soustavy a z nichž následně vznikly planety a zůstaly asteroidy atd. Pokud se oba pojmy používají současně, tak se protoplanetami myslí větší tělesa než jsou planetesimály, ale rozměry těch objektů narůstaly samozřejmě víceméně plynule.
V závislosti na tom, kterou fázi vývoje a probíhající procesy daná práce zkoumá a které fyzikální vlastnosti těch objektů ji zajímají, si to dělení (pokud ho vůbec potřebují) autoři zvolí sami. A samozřejmě musí uvést, co tím pojmem myslí, nebo to alespoň musí plynout z kontextu. Není problém najít odborné práce, v nichž se za planetesimály označují i diferencovaná tělesa o rozměrech několika stovek km a za protoplanety až tělesa větší než náš Měsíc, a naopak práce, kde se horní mez rozměru planetesimál klade na 1 km. Takže například to, zda budeme Psyche označovat za jádro někdejší protoplanety nebo někdejší planetesimály, není podstatné, protože z kontextu je naprosto zřejmé, o jakém tělesu (Psyche) mluvíme a pojem protoplaneta/planetesimála v tomto případě prostě označuje „objekt z raných fází formování Sluneční soustavy“.
Daleko podstatnější, než je klasifikace sama, je pochopení toho, z čeho, jakým způsobem a proč se ty objekty tvořily a následně vyvíjely a jak tyto hypotézy můžeme zkoumáním jejich dnešních pozůstatků ověřit nebo pozměnit. Terminologie na všechno opravdu není tím svatým grálem vědy (navzdory úporné snaze některých učitelů fyziky vytvářet ve studentech tento dojem 🙂 ).
Mockrát Ti děkuju za tenhle perfektní rozbor. Velice zajímavé!