Štítek ‘historie’

Vesmírné osudy 20. díl – Valentin Gluško

Zkouška motoru v Chimkách

Raketové motory žily, alespoň co se Valentina Gluška týče, jakoby vlastním životem. Zatímco jeden motor pracoval téměř bezchybně, jiný kus po několika milisekundách vybuchoval a měnil okolí testovací stolice a své vlastní naleštěné a delikátní vnitřnosti v kusy kovu, zralé pro šrotiště. Motory z jedné série měly být identické, ale to prostě nebylo možné. Mikroskopické odchylky při výrobě měly zásadní vliv na funkci agregátu. A navíc- první série motorů pracovaly přinejlepším 2-3 sekundy. Nejlepší motor z další desítky po implementaci vylepšení a po zpřísnění kontroly práce fungoval závratných 15 sekund. Pořád to ale bylo málo. Musíme postavit další sérii motorů, pak další sérii, a ještě další, časem se určitě propracujeme k časům přes 100 sekund. A tak obyvatelé moskevského předměstí Chimki mohli téměř každý den poslouchat ohlušující šum a sledovat oblaka dýmu, vycházející z věží testovacích stolic v areálu OKB-456. Příznačně pro tehdejší léta byl celý komplex umístěn uprostřed běžné zástavby rychle expandujícího předměstí na severozápadním okraji Moskvy. Až po několika letech se podařilo navrhnout testovací stendy s uzavřeným odvodem spalin. I tak je ale závod uprostřed Chimek s dvěma sty tisíci obyvateli dodnes svým způsobem unikátní. Nicméně oněch malých odlišností, kterými se motory lišily jeden od druhého, se Valentinu Gluškovi a jeho lidem zbavit nepodařilo. Zanedlouho jim tento fakt měl připravit velmi krušné chvíle…

Vesmírné osudy 19. díl – Valentin Gluško

V2 startuje.

Inženýři a konstruktéři, kteří těsně po válce pracovali v Sovětském svazu (a nejen tam) na vývoji raketových motorů na kapalná paliva, byli zvláštním živočišným druhem. V oněch pionýrských dobách téměř neexistovala literatura, schémata, zažité postupy, na které by se mohli odvolat. Vše vlastně začínalo skoro od začátku. Hlavní vývojovou metodou byl systém „pokus- omyl“. A tady přicházela na řadu technická intuice. Mezi konstruktéry byli tací, kterým občas stačil pohled na schéma motoru, či jeho součásti, a okamžitě věděli, že to bude fungovat. Nebo také nebude. Často však docházelo i k překvapivým poruchám, požárům, nebo dokonce explozím testovaných agregátů. Aby generalita neměla obavy, konstruktéři nahrazovali ve svých hlášeních slovo „exploze“ za nenápadnější „narušení spalovací komory“. Sovětský svaz se v oblasti vývoje raket rozhodl jít jinou cestou, než západoevropské státy. Ty vsadily na týmy německých specialistů, které jim s koncem války padly do rukou. Sověti ale takovou výhodu neměli- z jejich bojových jednotek měli Němci panickou hrůzu a raději se vzdávali do rukou vojáků USA, Anglie nebo Francie. Proto byli sovětští inženýři nuceni spoléhat se sami na sebe. Zpočátku to znamenalo velký handicap a zpoždění oproti ostatním velmocem v řádu měsíců a let, později ale tento přístup postavil základ zcela nové, sovětské (nebo ruské, chcete-li) konstrukční školy. U jejího zrodu stál také Valentin Gluško.

Vesmírné osudy 18. díl – Valentin Gluško

Lubjanka

Otázka: „Kdo je kromě vás členem škůdcovské organizace v reaktivním institutu?“
Odpověď: „Kromě mé osoby jsou členy antisovětské trockistické škůdcovské organizace v reaktivním institutu: Langemak -můj zástupce, Gluško, Pobědonoscev, Koroljov a Švarc. Svou záškodnickou činnost jsem uskutečňoval prostřednictvím těchto osob.
Otázka: „Odkud víte, že Langemak a ostatní zmíněné osoby jsou členy škůdcovské organizace v institutu?“
Odpověď: „O tom, že zmíněné osoby jsou členy škůdcovské organizace, vím od Langemaka. Všichni byli svou záškodnickou činností spojeni s Langemakem.“
Více se od Ivana Klejmenova, náčelníka RNII, vyšetřovatel Luchovickij nedozvěděl. Přesto těchto několik odpovědí, které padly během výslechu 16. prosince 1937, stačilo k tomu, aby byla kolem RNII utažena smrtící smyčka NKVD. Co nedostal vyšetřovatel Luchovickij z Klejmenova, to se dozvěděl vyšetřovatel Šestakov od anonymního „pomocníka“ přímo ve RNII. V protokolu se mimo jiné praví o tom, že záměrnou nedbalostí způsobil V. P.Gluško při zkouškách plynového generátoru sedmiměsíční skluz. Protokol, obsahující informace ochotně vymyšlené oním informátorem, pak vyšetřovatel nechal podepsat Georgii Langemakovi. Tím byl osud Klejmenova i Langemaka zpečetěn. V noci z 10. na 11. ledna 1938 jejich pozemská pouť skončila kulkou do týla v podzemí Ljubjanky. Gluškovi a dalším pracovníkům RNII v té době zbývaly týdny, nanejvýše měsíce svobody…

Restaurant na kraji vesmíru aneb menu v beztíži

Jídlo v beztíži

Každý, kdo se byť jen okrajově zajímá o pilotovaný kosmický program, se musel nutně setkat na první pohled s jednoduchými otázkami, které však při bližším zkoumání vůbec nejsou tak triviální, jak se může zdát. K jejich zodpovězení bylo třeba obrovského úsilí a ne nevýznamných finančních prostředků. Na počátku dobývání vesmíru totiž byla suma našich znalostí o většině běžných procesů ve stavu beztíže rovna nule. Nyní již odpovědi vesměs známe, přesto se otázky objevují stále znovu. Jak se ve vesmíru člověk myje? Jak se ve stavu beztíže chodí na záchod? Jakým způsobem se udržuje fyzická kondice, když v beztíži je na každý pohyb potřeba mnohem méně síly, než na Zemi? Co vlastně kosmonauti a astronauti jedí a pijí? A právě poslední otázka je předmětem tohoto článku. Nejedná se vyčerpávající jídelní lístek sovětských, ruských a amerických kosmických programů, spíše jen o letmý přehled základních faktů a zajímavých historek, ve kterém si, jak doufám, to své najde jak vesmírem nepolíbený laik, tak i pokročilejší nadšenec.

Vesmírné osudy 17. díl – Valentin Gluško

R-7

Valentin Petrovič se rozhlédl po své nové pracovně. Je jisté, že hlavou se mu proháněla spousta myšlenek, jaké to však byly myšlenky, to věděl jen on. Je ale možné, že cítil zadostiučinění. Křeslo, na které před chvílí usedl, patřilo ještě před několika lety jeho hlavnímu rivalovi. Ten na sebe strhnul většinu moci, zásluh, pozornosti… A Valentin Petrovič měl pocit, že část té moci by měla patřit jemu. A pak byl najednou onen rival pryč, zemřel náhle po ne zcela vydařené operaci. Jeho místo zaujal jeho náměstek, o kterém si Valentin Petrovič- stejně jako spousta dalších- myslel, že je sice brilantním inženýrem, ale také velkým opilcem a slabochem, který se schovává před důležitými rozhodnutími. Sovětský kosmický program přivedl na kraj útesu, pod nímž se rozprostírala propast neúspěchu a světové blamáže. A teď na jeho místě stojí Valentin Petrovič s úkolem pozvednout slávu sovětského dobývání vesmíru opět tam, kam patřila- na první místo, aby její lesk zastínil Američany i s jejich triumfem na Měsíci. Bude to těžký úkol a zpočátku budou padat hlavy. Jako první padne onen neúspěšný předchůdce Valentina Petroviče- dnes ještě stál mezi těmi, co nového šéfa vítali. Až si zítra přijde sem do kanceláře pro své osobní věci, ani jej nepustí do komplexu v Podlipkách, jeho propriety na něj čekají v krabicích na vrátnici. Na tváři nového šéfa NPO Eněrgija se mihnul lehký úsměv: jeho éra, éra Valentina Petroviče Gluška, právě začíná…

Budoucnost kosmických skafandrů – 1.díl

skafandr budoucnosti_1 zdroj:nasa.gov

Při zběžném pohledu na dnešní kosmonauty v porovnání se starými fotografiemi a záznamy, by se mohlo zdát, že se na poli vývoje kosmických skafandrů od 80. let minulého století nic moc neděje. Ano, dlouhou dobu to byla docela pravda. Koncepce skafandrů prodělávala pouze drobné evoluční či pouze kosmetické změny.

Nyní s příchodem nových technologií a výrazných pokroků v materiálovém inženýrství i u skafandrů nastal čas pro zcela nové koncepce a neotřelé postupy. Skafandry pro nejbližší dekády, které jsou v poměrně pokročilém stádiu vývoje, stále hodně připomínají své starší bratříčky. Ovšem vesmírné obleky pro vzdálenější budoucnost, nacházející se ve stavu počítačových studií a prvních prototypů jsou natolik futuristické, až se zdráháme uvěřit, že by jednou mohly dojít reálného nasazení v kosmu.

Vesmírné osudy 10. díl – Wernher von Braun

Někteří lidé občas sní a povětšinou žijí. Jiní žijí své sny a mění tím svět, dějiny i celé lidstvo. Přesně takový byl von Braun. Celý život prožíval své sny, a i když to někdy stálo až příliš, nepřestával za nimi jít. Byla to osobnost, která inspirovala druhé, byl to člověk, kterého jiní velice rádi následovali, protože v mnoha lidech probouzel pocit, že když půjdou za ním, tak dokážou třeba také realizovat své sny. Vyznačoval se neutuchajícím zájmem o nepřeberné množství vědních disciplín. Byl to sice především raketový technik, inženýr, konstruktér a vědec, ale choval velký zájem v oblasti náboženství, filosofie, hudby, historie a mnoha dalších vědeckých disciplínách. John Glen ho nazval renesančním mužem v raketovém věku a přesně to ho vystihuje. Pojďme se podívat v prvním, z pěti dílů, které se osobnosti Wernhera von Brauna budou věnovat, jak vypadalo jeho mládí a jaká byla jeho cesta k zájmu o raketovou techniku.

Vesmírné osudy 9. díl – Sergej Koroljov

Mladí hrdinové- Gagarin a Leonov

Dva mladí muži naslouchali s otevřenými ústy. Otevíral se před nimi příběh, o kterém neměli ani tušení. Hlavní konstruktér byl vždy trochu tajuplnou osobou a o jeho soukromém životě toho nikdo příliš nevěděl. Ale to, co se nyní dozvídali přímo z jeho úst, to bylo…to bylo… šokující? Hanebné? Ostudné? Poprvé v životě slyšeli slovo „Ljubljanka“ nebo „Kolyma“ v naprosto příšerných souvislostech. Copak je tohle možné? Copak tohle můžou mocní provádět s těmi nejlepšími lidmi, jaké tato zem měla? Hlavní konstruktér vyprávěl dál a dál. Z lahve koňaku na stole ubývalo a za okny byla černočerná tma, stejná, jaká se nyní snášela na duše oněch dvou posluchačů. Vypadalo to, že se ten zdánlivě všemocný a vševědoucí muž chce vyzpovídat z útrap svého nelehkého života. Byl pro ně jako otec, nyní však byli jeho důvěrníky. Sergej Pavlovič odkrýval stránky svého životního osudu až do časného rána. Z jeho večírku na oslavu nadcházejících 59. narozenin odcházeli Jurij Gagarin a Alexej Leonov za ranního šera hluboce otřeseni a zbavení iluzí o své zemi.

Vesmírné osudy 8. díl – Sergej Koroljov

Kandidáti na kosmonauty při prvním setkání s Koroljovem

Ten mládenec se mu od prvního okamžiku zamlouval. Všichni to byli veselí mladíci, sršící nadšením a zvědavostí, ale na tomhle bylo přece jen něco zvláštního. Možná to bylo tím jeho úsměvem. Nebo možná pokorným gestem, když si před vstupem do rozpracovaného „šariku“ vyzul boty. Byla na něm znát přirozená inteligence a na všechny kolem působil jako zářící sluníčko plné energie. A on se vedle něj najednou cítil mladší, než předtím. Vlastně se tak cítil vedle celé skupinky chlapců v uniformách, kteří se dnes přišli podívat na výrobu stroje, který je jednoho dne ponese vesmírem. Když si potom šli na chvíli sednout a podebatovat do kanceláře, onen zajímavý mladík shodou okolností seděl vedle něj. Když mluvil ke skupince mládenců familiárním oslovením „orlíci“, myslel především právě na tohoto mladého muže, se kterým ihned našel společnou řeč. Při loučení dal každému z nich kovový šestihran, kopii těch, které nyní ležely na měsíčním povrchu, kam je dopravila Luna-2. Možná mu jeden z nich za pár let přiveze z Měsíce jeden z originálů… Teď je však čeká první nesmělý krůček za hranice dosavadního poznání, a onen krůček učiní právě jeden z téhle šestice mladých důstojníků.

Vesmírné osudy 7. díl – Sergej Koroljov

Sputnik-1 startuje

Okamžik sváděl k nadšení. Ale on se snažil své emoce držet na uzdě. Nemá cenu jásat předčasně, na oslavy bude čas za hodinu a půl. To už budeme vědět jistě, jak na tom jsme. Před chvílí se ozvala sledovací stanice na Kamčatce, signál je prý silný a jasný. Teď je čas na chvíli vyjít ven z bunkru a podívat se na oblohu. Nádherná černočerná opona, posetá tisíci, ne- desetitisíci hvězd. Chlad zalézá za kabát, ale nic z toho nevnímá. Dívá se nahoru a přemýšlí. Výsledek jeho práce a práce mnoha neznámých odborníků teď putuje někde nahoře onou temnou plání. Nebo se možná už v tuto chvíli řítí zpět k zemi? To zatím neví a nemá jak to zjistit. Musí čekat. Na obloze se rozplývají poslední zbytky sledů po ohnivém chvostu rakety a mísí se s matným svitem Mléčné dráhy. Všichni, kteří jsou toho dne na Ťura- Tamu, stojí v hloučcích kolem radiovozu a rampy a stejně jako on sledují oblohu. Ještě ne, zbývá půl hodiny…20 minut…10… A v následujícím okamžiku se nad kazašskou stepí rozléhá z ampliónu hlasité pípání. Všichni jásají a vyhazují čepice do vzduchu. I on, tvrdý a přísný šéf se najednou směje jako malý kluk a volá: „To je ale muzika! Nejkrásnější, jakou svět slyšel. Mám pocit… jako bych měl v ruce housle!“ Vtom se k němu přitáčí jeden ze spolupracovníků: „Sergeji, tamhle se shromáždili lidé. Běž jim poděkovat, už dvě noci nespali…“ Hlavou mu najednou prolétnou obličeje všech, se kterými se denně setkával v dílnách, laboratořích, výrobních halách i tady na… no vlastně ano, ode dneška se tohle místo může právem nazývat kosmodromem. „Máš pravdu. Půjdeme.“ a kráčí směrem k rozjásanému davu lidí. Lidstvo právě vstoupilo do kosmického věku, pro tuto chvíli to však ví jen hrstka lidí. Až se ostatní dnes ráno probudí, svět bude úplně jiné místo. Jak moc jiné, to zatím netuší ani on…