Štítek ‘historie’

Vesmírné osudy 80. díl – Alexej Leonov

Leonov a Běljajev

Pavel Běljajev se už nějakou dobu necítil dobře. Žaludek měl jako na vodě a neustálé bolesti jej upomínaly, že by bylo záhodno navštívit lékaře. Jenže – jestliže se vydá na milost a nemilost osobám v bílých pláštích, bude to s velkou pravděpodobností znamenat vyřazení z letového stavu. Na konci prosince 1969 však už nemohl své problémy skrývat, bolesti byly příliš silné. Lékaři okamžitě nařídili hospitalizaci, Běljajev má krvácející žaludeční vřed. Na 30. prosinec byla naplánována operace a během ní Pašovi odebrali dvě třetiny žaludku, část dvanáctníku a apendix. Po operaci však nastaly komplikace, rozvinul se rozsáhlý zánět pobřišnice, ještě zhoršený zápalem plic. 4. ledna 1970 museli lékaři přistoupit k další operaci. Přes přechodné zlepšení stavu nakonec 10. ledna 1970 v 00:20 moskevského času zemřel. Alexej Leonov v průběhu necelých dvou let přišel o druhého blízkého přítele, se kterým jej navíc poutaly okamžiky, kdy šlo během letu Voschodu-2 o život. Stejně jako Gagarin, Běljajev byl pro Leonova jako bratr. Alexej si k žádnému z kolegů už nikdy nevytvořil podobně blízký vztah. Temná léta nemínila jen tak odejít…

Vesmírné osudy 79. díl – Alexej Leonov

Leonov a Bljajev po návratu z mise

Trvalo tři dny, než byla posádka Voschodu-2 vysvobozena ze zasněžené pustiny a dopravena zpět na Bajkonur. Tam kosmonauty čekaly bouřlivé oslavy a následovaly cesty do různých koutů Sovětského svazu. Mimo jiné Běljajev a Leonov navštívili i Kalugu, kde bylo v té době dokončováno muzeum Konstantina Ciolkovského. Poté začalo velké turné po celém světě. Historický úspěch Leonovova výstupu do volného prostoru dokázali Američané v rámci mise Gemini IV zopakovat až v červnu toho roku. To bylo také nadlouho naposledy, kdy Sověti přeskočili Američany. Kosmický program SSSR už nějakou dobu přešlapoval na místě bez jasně dané koncepce. Neustálé zásahy Politbyra a požadavky na nové a nové kosmické spektákly vyčerpávaly Koroljova a jeho spolupracovníky a bránily systematické práci. O neustálém boji o finanční prostředky ani nemluvě. Práce na nové lodi 7K, později známé jako Sojuz, se protahovaly a tím se vzdaloval i cíl, o který SSSR i USA usilovaly: Měsíc. Alexej Leonov tento neblahý vývoj viděl zblízka a rozhodně se mu nezamlouval. Na popud generála Kamanina, velitele oddílu kosmonautů, se spolu s Gagarinem a dalšími pokusil v říjnu 1965 o přitáhnutí pozornosti politických špiček…

Vesmírné osudy 78. díl – Alexej Leonov

Voschod s přechodovou komorou Volga

V první polovině šedesátých let probíhal skrytý závod propagandy USA a SSSR o jednotlivá kosmická prvenství. Sověti si zatím dokázali připsat vítězství ohledně první družice, prvního živého tvora, prvních družic u Měsíce, prvního muže ve vesmíru, první ženy ve vesmíru a let Voschodu-1 přinesl i první kosmickou posádku v dějinách. Málokdo tušil, že Voschod je jen nouzovým řešením a že sovětský program začíná přešlapovat na místě bez jasné koncepce a s vysychajícím tokem financí. Improvizace, kterou se Sověti snažili dohnat výše uvedené nedostatky, je nyní s odstupem zřejmá právě u programu Voschod. Nejen risk v podobě letu posádky bez skafandrů ve Voschodu-1, ale i příprava na výstup do volného prostoru v rámci mise Voschodu-2 se nesla ve znamení horečného překonávání implicitních nedostatků kabiny a použitých technologií. Zřejmě největší překážkou úspěšné EVA byl fakt, že sovětská elektronika neměla žádný prostředek k chlazení ve vakuu. Na rozdíl od amerických lodí Gemini, které začaly úspěšně používat systém „cold plates“, tedy jakýchsi polic s cirkulujícím glykolem, který odebíral odpadní teplo, Sověti spoléhali na chlazení vzduchem. V okamžiku, kdy by kosmonauti otevřeli poklop, a v kabině by se vytvořilo vakuum, chladicí médium by tím zmizelo a elektronika by se velmi rychle „upekla“. Tento fakt dal vzniknout nouzovému řešení, které se stalo všeobecným poznávacím znakem Voschodu-2 a které mělo Alexeji Leonovovi přinést značné problémy.

Vesmírné osudy 77. díl – Alexej Leonov

Kosmonautický piknik

Do Moskvy se v březnu 1960 začali nenápadně sjíždět mladí piloti z různých koutů Sovětského svazu. O jejich novém zařazení vědělo jen několik málo zasvěcených. Dvacet mladíků se mělo připravovat pro vesmír. Hned na začátku se však museli vyrovnat s velkou překážkou: protože se program pilotovaných letů teprve krčil na startovní čáře, nebylo pro ně připraveno ani adekvátní ubytování. Budoucí kosmonauti tedy dostali k dispozici… tělocvičnu na základně Chodynka nedaleko centra Moskvy. V tělocvičně byli ubytováni i se svými rodinami. Například manželé Leonovovi dostali přidělenu polovinu volejbalového kurtu. Přes síť zavěsili kus látky, aby si vytvořili alespoň nějaké zdání soukromí – na druhé polovině kurtu bydlel další adept na kosmonauta se svou ženou. Na ty šťastnější se dostaly malinké pokojíčky vytvořené z provozních místností tělocvičny. Na Chodynce přebýval první oddíl kosmonautů několik týdnů, než byly dokončeny třípokojové byty na ulici Ciolkovského v těsném sousedství letiště Čkalovskoje. Ani tady však na mladé muže a jejich manželky, snoubenky a v několika případech i děti nečekaly nijak závratné podmínky. Zprvu obývaly vždy dvě rodiny jeden byt, až o rok později dostali kosmonauti konečně alespoň trochu důstojné bydlení na nedaleké Leninově ulici. Nabízí se srovnání s astronauty Mercury 7 a jejich domy za hubičku, smlouvami s časopisem Life a novým autem každý rok. Sovětští kosmonauti měli začátky o mnoho spartánštější. Byli však mladí, plní elánu a ideálů…

Vesmírné osudy 76. díl – Alexej Leonov

Leonov

Časy, kdy Rudé náměstí, zaplněné do posledního místečka, aplaudovalo průkopníkům dobývání kosmu, jsou už dávno pryč. Realita se změnila, Rusko už dávno není tím, čím bylo před padesáti lety. Kosmičtí cestovatelé dneška jsou sice svého druhu celebritami, ale jejich postavení je nesrovnatelné s těmi, kteří jim cestu do vesmíru kdysi prošlapávali. A ani oni hrdinové prvních nesmělých krůčků mimo naši odvěkou kolébku už se nekoupají v záři všeobjímající popularity. Jejich jména, která kdysi znal snad úplně každý, pomalu mizí ze všeobecného povědomí. Kdo, krom kosmických nadšenců, si dnes vzpomene na muže jako Gorbatko, Bykovskij, Volynov? Moderní Rusko má dnes zcela jiné problémy, zcela jiné věci na starosti. A přece je pár výjimek, které vyvolávají v běžných lidech podobné pocity, jako tenkrát, když se zdálo, že doba letů na Mars a dál je za dveřmi. Pro jednoho z oněch mužů to však platí více, než pro ostatní. Kdekoli se objeví, vyvolává svou přítomností rozruch a ani v současném Rusku snad není člověk, který by neznal jeho jméno. Jeho život by vydal na velmi napínavý film. Tím mužem je…

Vesmírné osudy 75. díl – Donald Slayton

Apollo naposledy přistává...

Tom Stafford, Vance Brand a Deke Slayton se chystali na přistání. Servisní modul byl po brzdícím zážehu odhozen, teď už nebylo cesty zpět. Astronauti však byli klidní. Kabiny Apolla byly lety prověřenými stroji. Už šestnáctkrát téměř bez problémů měkce přistály na vodní hladinu. Z obrovské sestavy, která se ze startovací rampy vydala na cestu do oblastí obrovských výšek a rychlostí, zbyla při návratu na zem pouhá nepatrná část o hmotnosti přibližně pět tun. Velitelský modul dokázal své astronauty ochránit při všech přechozích misích. Pouze v případě Apolla-15 selhal jeden ze tří velkých hlavních padáků, dva ostatní však poskytovaly dostatečnou rezervu pro bezpečné zbrzdění pětitunového velitelského modulu. Jinak vždy všechno fungovalo na jedničku. Je ironií, že nejdramatičtějším přistáním Apolla byla jeho poslední mise, kdy jedna vynechaná položka v checklistu málem vyústila v tragédii. Jak to u letů do vesmíru chodí- technika a okolnosti neodpouštějí. Psal se 24. červenec 1975 a v oblasti, kam Apollo směřovalo, bylo krásné počasí- dohlednost 16 km, lehká oblačnost, vlny o výšce něco málo přes metr…

Vesmírné osudy 74. díl – Donald Slayton

Donald Slayton- pilot dokovacího modulu

30. ledna 1973 bylo oficiálně oznámeno složení posádky pro společný let se Sověty. Slayton se ocitnul v poslední americké posádce, která byla jmenována před pětiletou prolukou před nástupem Shuttlu. 24. května téhož roku byla oznámena i posádka sovětského Sojuzu- Alexej Leonov a Valerij Kubasov. Aby měl Deke volné ruce během výcviku pro svou misi, jeho funkci dočasně převzal Al Shepard, který načas odsunul svůj odchod z NASA- velmi dobře si pamatoval, jak mu Deke podal před deseti lety pomocnou ruku a co to pro něj znamenalo. Výcvik krom tradiční materiální přípravy, procházení letových postupů, výcviků na simulátoru a podobných radostí nyní ale měl ještě jeden aspekt navíc. Obě strany, jak Američané, tak Sověti, se nyní snažily co nejvíce pochopit ohledně zvyklostí a kultury svých protějšků. Naturel obou národů je odlišný a ve vesmíru nebude při případné krizi čas na dešifrování reakcí kolegů. Je pochopitelné, že na astronauty i kosmonauty čekal poměrně značný kulturní šok…

Vesmírné osudy 73. díl – Donald Slayton

Slaytonův čestný astronautický odznak

Pro Deka byla mise Apolla-11 nejen pracovním triumfem, ale i poněkud zvláštním způsobem osobní záležitostí. Krátce po tragédii Apolla-1 zkraje roku 1967 mu manželky členů nešťastné posádky věnovaly dárek, který s sebou zamýšleli Grissom, White a Chaffee vzít do vesmíru. Každý astronaut dostával při vstupu do oddílu astronautický odznak- hvězdu na třech pilířích, prolétající kruhem. Nováčci nosili stříbrný odznak, ti, kteří už za sebou měli let do kosmu, pak získali nárok na zlatý odznak. Grissom a další astronauti cítili, že Deke si zaslouží něco speciálního, proto mu nechali vyrobit zlatý odznak s diamantem, vsazeným do hvězdy. Na palubě Apolla-1 se odznak bohužel do vesmíru nepodíval, Deke jej však střežil jako oko v hlavě. Jediným obdobím, kdy spustil tuto památku na svého blízkého přítele Guse z očí, byl jeden měsíc v létě 1969. Neil Armstrong se Slaytona tehdy zeptal, zda by se dokázal bez svého odznaku na chvíli obejít. Deke souhlasil a 20. července byl odznak spolu s kouskem plátna z prvního letounu bratří Wrightů jednou z položek v Armstrongově PPK (Personal Preference Kit- něco jako osobní balíček) na povrchu Měsíce. Deke ale v koutku duše stále doufal, že získá i obyčejný zlatý odznak za svůj vlastní let do vesmíru. Šance však byly stále menší. Bylo mu 45 let a čas prostě nelze zastavit…

Vesmírné osudy 72. díl – Donald Slayton

Pohřeb Guse Grissoma

Počátek roku 1967 byl temný, jak jen temným může těžké období být. 31. ledna se na dvou místech USA konaly ceremoniály, které definitivně ukončovaly relativně bezstarostné pionýrské období dobývání vesmíru. Na hřbitově v Arlingtonu byla do země uložena těla Guse Grissoma a Rogera Chaffeeho. Ve stejnou dobu na hřbitově vojenské akademie West Point na návrší řeky Hudson spočinuly ostatky Eda Whitea. Dobývání vesmíru si vyžádalo první oběti z řad astronautů. Všechno bylo o to horší, že nezemřeli ve vesmíru, ani během startu, ale při obyčejném testu, kdy jejich raketa ani nebyla natankována palivem. K vesmíru neměli v okamžik své smrti ani o milimetr blíže, než kdokoli jiný. Celý oddíl astronautů pokryla temná deka deprese. Takhle to nemělo být, když má astronaut zemřít, ať je to během mise, ne na zemi… Deke stejně jako ostatní pociťoval palčivý pocit viny. I on na sebe vzal kus odpovědnosti za tragédii Apolla-1. Kdybychom tak nespěchali, kdybychom nedělali kompromisy ohledně bezpečnosti, kdybychom North American Aviation pořádně šlapali na kuří oka, kdyby… Morálka oddílu se povážlivě kolébala a Deke věděl, že musí zasáhnout.

Vesmírné osudy 71. díl – Donald Slayton

Šéfastronaut Deke

Kennedym pronesená výzva k letu na Měsíc byla startovním výstřelem horečné aktivity na všech stupních struktury NASA. V roce 1962 se tak souběžně realizovaly tři programy: program Mercury se pomalu chýlil ke konci, ke své realizaci se blížil nový projekt Gemini a současně byly udělovány konkrétní zakázky kontraktorům v rodícím se programu Apollo, který měl být vyvrcholením snahy dostat člověka na povrch luny. Pro tyto programy ale bylo třeba mnohem více astronautů, než původních sedm mužů Mercury (navíc- Slayton byl z kola venku). Bylo rozhodnuto provést další výběrové řízení, z něhož vzejde druhá skupina astronautů, tím se oddíl rozrostl na šestnáctičlenné stádečko. S tím ale současně vyvstala potřeba vést a kombinovat aktivity oddílu a zastupovat zájmy jeho členů v rychle expandující NASA. Šéf Manned Spacecraft Center Bob Gilruth a jeho náměstek Walt Williams zamýšleli oslovit letectvo, aby vybralo schopného člověka ze svých řad. Údajně už byl dokonce jeden generál vybrán, když vtom dostal Al Shepard zajímavý nápad: proč dávat otěže astronautické komunity do rukou neznámému člověku zvenčí? Vždyť je tady naprosto dokonalý kandidát- člověk, který ze své zkušenosti zná potřeby astronautů a který je schopen bez problémů jejich zájmy prosazovat u vedení NASA! Navíc právě onen muž pomáhal vypracovávat kritéria pro nábor nové skupiny astronautů. 18. září 1962 oznámila NASA ustanovení nové funkce: „Koordinátor aktivit astronautů“. Deke Slayton dostal svou životní roli.