Když jsem před dvěma týdny otevřel mailovou zprávu od Dušana Majera, výrazně se mi zrychlil puls. Podle toho, co se v mailu psalo, měl do Bratislavy zavítat jeden z titánů historie kosmonautiky, generálmajor Alexej Archipovič Leonov. Mělo se tak stát v rámci akce „Adrenalínové nebo“ přímo uprostřed Bratislavy, u umělého jezera Kuchajda. Vzhledem k tomu, že cesta do Bratislavy nezabere příliš dlouhý čas, nebylo co rozmýšlet – oba jsme s Dušanem po této příležitosti bez váhání skočili. Navázali jsme kontakt s hlavním organizátorem panem Veselským a informovali se o možnosti setkání s touto žijící legendou.

V sobotu 18. června pak nastal kýžený okamžik. Ulicemi Bratislavy se směrem ke Kuchajdě blížila dvě auta s českou poznávací značkou. Kolem jedné hodiny jsme se s Dušanem setkali na střešním parkovišti nákupního centra Polus City Center v bezprostřední blízkosti Kuchajdy.

Očekávali jsme, že vzhledem k probíhajícímu „Adrenalínovému nebu“ bude parkoviště zaplněno, ovšem k našemu příjemnému překvapení nakonec téměř zelo prázdnotou. Samotný areál akce pak byl, stejně jako parkoviště, zaplněn podstatně méně oproti očekáváním, přestože bylo rozhodně na co se dívat. Nad hlavami nám neustále kroužil vrtulník s vyhlídkychtivými pasažéry, na hladině jezera se proháněli odvážlivci na jetboardu a motorovém člunu a kolem bylo množství stánků s nejrůznějšími lákadly, která jsou vlastní každé podobné akci. Zlatým hřebem měla být krom přítomnosti kosmonauta také parašutistická soutěž v přistání na přesnost.

Protože jsme dorazili o něco dříve oproti plánu, nejprve jsme se vydali na obhlídku areálu. Našli jsme stánek Vojenského historického muzea Piešťany, ve kterém byl vedle součástek z letadel slovenského letectva vystaven i měsíční globus a model Apolla 11 včetně lunárního modulu. Strávili jsme pár příjemných chvil rozhovorem s osazenstvem, mezi kterým byl i bývalý pilot slovenského letectva. Zjistili jsme, že mimo letadel je naším společným zájmem i kosmonautika. Stále jsme ovšem měli na paměti, kvůli komu tady především jsme.

Po telefonickém dohovoru s pořadatelem nás kroky vedly ke stánku SOSA (Slovak Organization for Space Activities). Hned zkraje naši pozornost upoutala maketa cubesatu skCube, který se má letos vydat na orbit během jednoho ze startů nosiče Falcon 9. A hned v druhém plánu jsme si povšimli pomenšího pána se slunečními brýlemi a se dvěma hvězdami Hrdiny SSSR na saku. Přímo před námi seděl živý a skutečný Alexej Archipovič Leonov!

Myslím, že není třeba tohoto pána představovat. Pravidelní čtenáři našeho blogu jej jistě znají ze seriálu Kritické momenty kosmonautiky i ze seriálu Vesmírné osudy, ovšem pro ty, kteří nevědí, jistě neuškodí krátký výčet jeho kosmonautických osudů.

Alexej Leonov byl prvním člověkem, jenž vystoupil z bezpečí mateřské lodi do volného prostoru (a málem při tom přišel o život). Byl také součástí projektu L1 (pilotovaný oblet Měsíce) a projektu L3 (přistání na měsíčním povrchu). Ani jeden z těchto projektů se nepodařilo realizovat, pokud by se tak přeci jen stalo, je možné, že by stanul na Měsíci jako první občan SSSR.

Po spuštění programu orbitálních stanic byl Leonov původním velitelem neblaze proslulého Sojuzu-11 (jeho posádka byla vyměněna vinou pochybností o zdravotním stavu palubního inženýra pár hodin před startem, Sojuz-11 pak přistál o tři týdny později s mrtvou náhradní posádkou – zahynula při dekompresi). Následně byl jmenován velitelem posádky, která měla vyzkoušet nově vyvinuté skafandry Sokol-K (let byl nakonec rozhodnutím Státní komise vykonán v bezpilotním režimu a skafandry pak odzkoušela posádka Sojuzu-12 Lazarev/Makarov). Ještě ve dvou dalších případech byl jmenován velitelem posádky, pokaždé měl vést expedici na orbitální stanici, nicméně v obou případech se stanice jaksi nekonala – poprvé selhal nosič Proton, podruhé stanice předčasně vyčerpala veškeré palivo a bez pokusu o zabydlení byla zničena v atmosféře.

Druhý Leonovův let proběhl v létě 1975, kdy se spolu s Valerijem Kubasovem stal jedním z průkopníků mezinárodní spolupráce ve vesmíru. Jeho Sojuz-19 se 17. července spojil s americkou lodí Apollo. Bohužel, krátce po historické misi se vztahy mezi oběma velmocemi opět ochladily a na další společný let došlo až o dvě dekády později. Po svém druhém letu byl Leonov povýšen do hodnosti generálmajora letectva, a protože v SSSR platilo pravidlo „generálové už nelétají“, musel se s vesmírem rozloučit. Do devadesátých let ovšem působil na vysokých funkcích v rámci Střediska přípravy kosmonautů.

Při pohledu na něj jsem si nemohl neuvědomit vzácnost podobného okamžiku. Alexej Leonov totiž před několika týdny oslavil již 82. narozeniny a je jedním z pouhých čtyř dosud žijících členů prvního oddílů sovětských kosmonautů (těmi zbývajícími třemi jsou Valerij Bykovskij, Boris Volynov a Viktor Gorbatko). Je neuvěřitelným „majstrštykem“ pořadatele „Adrenalínového neba“, že dokázal Leonovovu přítomnost na akci zajistit. Pan Veselský nám také nabídl možnost společné fotografie a krátkého rozhovoru předtím, než se celá Leonovova suita přesune do nedalekého centra Polus k veřejné besedě (na akci byla přítomna manželka pana Leonova Světlana, tlumočník, ochranka, fotografové a dokonce i uniformovaný důstojník ruské státní bezpečnostní služby FSB!). Byli jsme přesvědčeni, že posléze bude času mnohem více a nebudeme tlačeni termínem besedy a proto jsme se rozhodli uskutečnit rozhovor až po ní. Jak se později ukázalo, byla to velká chyba…

Beseda v nákupním centru Polus byla velmi příjemná. Na velkém plátně nad pódiem jel ve smyčce pěkný dokument o Leonovově životě s titulky. Bohužel, kvalita překladu titulků byla tristní. Podobně na tom titulky byly i po gramatické stránce, občas tak vznikaly podivné až směšné patvary.

Důležitější ovšem bylo dění na pódiu. Moderátorka pokládala otázky, které byly srozumitelné pro laickou veřejnost a Alexej Leonov na každou otázku moderátorky poměrně obšírně odpovídal. Našel si i čas na malou interakci s dětmi, pobíhajícími pod pódiem. Poměrně překvapivé bylo jeho zdůvodnění slunečních brýlí, které si za celou dobu ani na chvíli nesňal. Podle jeho slov byl ještě den předtím v Ekvádoru a měl tedy za sebou 14 hodin trvající let. Zatím však na sobě nedával nic znát (přesto nám s Dušanem tato informace měla v hlavách spustit alarm, ale nestalo se tak). Upřímně řečeno, chtěl bych ve svých dvaaosmdesáti letech vypadat jako Alexej Leonov po úmorné cestě přes půl zeměkoule!

Beseda končila několika otázkami z publika, mezi nimiž nechyběl ani dotaz na to, zda by se Leonov zúčastnil případného letu na Mars. Kosmonaut prohlásil, že program letů na Mars sleduje a pokud by takovou nabídku dostal, „s radostí by využil své profese kosmonauta“.

Následovala autogramiáda pro veřejnost a my jsme se s Dušanem pomalu vydali zpět na Kuchajdu. Dokončili jsme debatu se členy muzea v Piešťanech a poté jsme se volným krokem vydali opět ke stánku SOSA. Předpokládali jsme, že času máme dost.

K našemu překvapení se ale těsně po našem příchodu chumel okolo Alexeje Leonova zvednul a zamířil směrem k připravenému autu. Podle pořadatelů měl Leonov v plánu sledovat seskoky parašutistů na vodní hladinu. Pak se měl ke stánku opět vrátit. Po nějaké době čekání se k nám donesla zvěst, že se pan Leonov začíná cítit poměrně unaven a ke stánku se už nevrátí. Nastal hromadný úprk k molu, ze kterého kosmonaut sledoval doskoky parašutistů. Tam se zrovna Leonov fotil s několika návštěvníky, ovšem přesně v okamžiku, kdy jsme se dokázali protlačit shlukem lidí, Leonov se opět zvedl a zamířil k doskočišti, kde probíhaly poslední pokusy parašutistů ve finále soutěže. Nedařilo se nám k němu dostat blíže, začínal jsem si říkat, že moji kopii knihy „Two Sides of the Moon“, kterou Leonov napsal spolu s astronautem Dave Scottem, jsem s sebou celou dobu vláčel zbytečně. Stejně tak Dušanova velkoformátová fotografie zřejmě zůstane bez podpisu.

Po chvíli suita opět zamířila pryč, tentokrát k čekajícímu autu. Leonov se již evidentně cítil velmi špatně a proto mířil na hotel, aby se mohl konečně pořádně vyspat. Už nějakou chvíli nám bylo jasné, že z rozhovoru ani fotografie nebude nic a teď se nám před očima hroutila i vidina podpisu! Nakonec se na nás alespoň v tomto ohledu usmálo štěstí. V okamžiku, kdy Alexej Leonov už seděl v autě, se za nás přimluvil pan Veselský, který naše artefakty předal kosmonautovi a ten na ně doplnil kýžený podpis. Poté už auto definitivně zamířilo pryč.

Chvíli jsme se ještě zdrželi u stánku SOSA, kde jsme také vyzkoušeli simulátor přistání Shuttlu. Byla hodnocena vertikální rychlost při dosednutí. Tentokrát jsem Dušanovi oplatil jeho triumf z výstavy Gateway to Space a podařilo se mi nejen nehavarovat, ale dokonce přistát jemněji než on (však on mi to při nejbližší příležtosti oplatí…)! Prohodili jsme také pár slov s týmem okolo slovenského cubesatu skCube. V současnosti to vypadá, že start postihne další odklad a zřejmě se dočkáme až na podzim. Elán a odhodlání této skupiny je ovšem obdivuhodné a věřím, že vás na blogu budeme moci co nejdříve informovat o tom, jak si první slovenský satelit povede.

Na závěr jsme se ještě podívali na vyhlášení soutěže v přesném přistání. Původně měl ceny předávat sám Alexej Leonov, vzhledem k jeho indispozici se aktu chopil hlavní pořadatel pan Veselský. Na vystoupení avizovaných kapel jsme už nečekali, byla před námi večerní jízda domů.

Celkově lze říci, že celá akce měla pár chybiček ohledně organizace, nicméně podle slov pořadatele se jednalo o zkušební „nultý ročník“. A podle všeho má pan Veselský pro příští rok docela velkorysé plány nejen ohledně vzdušných adrenalinových sportů, ale také ohledně kosmonautiky – respektive dalšího čestného hosta akce. Nebudu prozrazovat, ale pokud se plán splní, máme se rozhodně na co těšit!

Během zpáteční cesty jsem při pohledu na nádhernou podívanou na soumračném nebi a pomalu vycházející hvězdy přemýšlel o tom, co pro nás znamená odkaz Alexeje Leonova a ostatních hrdinů počátků dobývání vesmíru. Stejné hvězdy, jaké jsem nyní viděl nad sebou, vábily lidský rod od počátků naší existence. Trvalo nesčetné generace, než jsme konečně byli odhodláni, schopni a připraveni učinit první nesmělé krůčky. Alexej Leonov a jeho současníci z obou stran zeměkoule ony krůčky za nás všechny učinili.

Máme obrovské štěstí, že žijeme v době, kdy jsou ještě alespoň někteří z těchto pionýrů ještě mezi námi. Setkání s Alexejem Leonovem, byť uspěchané a ne zcela podle našich představ, je zážitkem, na který se nezapomíná…

Zdroje obrázků:

autor a Dušan Majer