V minulém díle jsme si představili koncept německé firmy OTRAG, která chtěla provozovat soukromé komerční nosné rakety. Tento plán však při realizaci narazil na celou řadu komplikací. Kromě řešení technologických překážek čekaly na firmu OTRAG i problémy politického rázu. Tehdejší doba zkrátka těmto aktivitám příliš nepřála. Společnost OTRAG tak provedla několik letových zkoušek, ovšem hlavní cíl projektu naplněn nebyl.
Leckdo je považuje za nejoriginálnější rakety všech dob, jiný zase za ty nejšílenější. Faktem ale je, že se firma OTRAG, vyvíjející stejnojmenné rakety, stala první společností na světě, která pracovala na soukromé komerční nosné raketě. Mnohá technická řešení tohoto programu byla z dnešního pohledu značně exotická a nečekaná – od zvažovaných pohonných látek až po paralelní řazení velkého množství základních modulů.
Nepříliš úspěšný vývoj nosných raket Percheron a Conestoga 1 popsaný v minulém díle rozhodně neznamenal, že by se nad soukromými komerčními nosnými raketami zavřela voda. Nebylo to jednoduché, ale postupně se začaly ledy hýbat – politici přijali potřebné legislativní změny a ani společnost Space Services nezmizela. Poté, co ji v roce 1990 koupila firma EER Systems, přišel čas na vývoj nové řady raket Conestoga. Z celé série však byla nakonec realizována jediná verze, která letěla pouze jednou. Bohužel při této jedné misi navíc nedosáhla oběžné dráhy.
Když se mluví o kosmických raketách financovaných plně ze soukromých zdrojů, většina lidí si zřejmě vybaví rakety Falcon od firmy SpaceX. Pro leckoho překvapivě má však historie snažení soukromých firem o kosmickou raketu mnohem delší historii. Na počátku stála společnost SSI, která nejprve chtěla létat s raketou Percheron na kapalné pohonné látky. Ta však při zkoušce explodovala a firma se proto zaměřila na nosič Conestoga-1 na tuhé pohonné látky.
Poté, co jsme v několika minulých dílech našeho pořadu řešili historii a konstrukci malého ruského modulu Pirs, bylo by vhodné tohle povídání definitivně zakončit tématem, které s Pirsem přímo nesouvisí, ale přesto s ním má mnoho společného. Modul Poisk jej totiž velmi blízce připomíná a společné rysy najdeme nejen ve vzhledu, ale i v konstrukci, metodě dopravy ke stanici ISS či způsobu využívání.
Malý ruský modul Pirs byl součástí ISS téměř dvacet let. Připojovaly se na něj pilotované lodě Sojuz i nákladní lodě Progress. Kromě toho sloužil jako přechodová komora pro výstupy do volného kosmického prostoru, usazovaly se na něj vědecké experimenty a našli bychom na něm také dva nákladní jeřáby GStM známé jako Strela. V tomto díle se zaměříme na technický popis modulu včetně všech jeho důležitých systémů.
Aby se mohl malý ruský modul Pirs připojit k Mezinárodní kosmické stanici, musel se k ní nejprve dostat. Doručovací oběžná dráha se totiž od té cílové výrazně lišila. Progress-M SO-1 však disponoval nádržemi s pohonnými látkami a pomocí série motorických manévrů dorazil až k orbitálnímu komplexu, který se na přílet nového modulu již připravoval. Spojení proběhlo automaticky, takže ruský kosmonaut Vladimir Děžurov nemusel sáhnout k ručnímu ovládání pomocí systému TORU. Zatímco modul Pirs na ISS zůstal, upravený Progress se od stanice odpojil a shořel v atmosféře.
V minulém díle jsme si představili, jakou historií si prošel projekt malého modulu Pirs. Dnes se již dostáváme do fáze stavby samotného modulu. Podíváme se také na jeho zkoušky a start. Nemalou pozornost věnujeme také upravené kosmické lodi Progress-M, která modulu Pirs posloužila jako kosmický tahač. Právě tento upravený Progress se postaral o přílet malého modulu k Mezinárodní kosmické stanici, ale o tom už bude řeč v příštím díle.
Dnes bude řeč o prvním stálém modulu Mezinárodní kosmické stanice ISS, který byl po odsloužení od stanice odpojen. Následně byl nahrazen víceúčelovým laboratorním modulem MLM-U Nauka. Čeká nás tedy povídání o ruském modulu Pirs, jehož historie je překvapivě bohatá. Kořeny tohoto projektu sahají až do 80. let 20. století, kdy Sovětský svaz začal uvažovat o (nakonec nikdy nerealizované) kosmické stanici Mir 2.
Zatím poslední vypuštěný český CubeSat je Lucky-7, která by nevznikla bez dvojice Pavel Kovář a Jaroslav Laifr. 1U CubeSat disponuje kamerou, ale pro vědecké účely jsou mnohem důležitější data z dalších palubních přístrojů. Malá družice stále funguje i více než dva roky po startu a to navzdory tomu, že se při její stavbě používala běžně dostupná elektronika.
Nové záznamy přednášek
Nahrávání ...
4. prosince 2021 
Rubrika 
Štítky: 
