Jediný americký štěpný jaderný reaktor, který se dostal na oběžnou dráhu, byl SNAP-10A. Jeho vývoj trval několik let a obnášel celou řadu testovacích a ověřovacích modelů. Na nich si technici vyzkoušeli výrobu potřebných dílů a otestovali fungování všech systémů, které využíval letový exemplář. Při testech se ověřovala kromě jiného odolnost proti vakuu, střídání teplot, vibracím, ale i výdrž chladícího média.
Spojené státy americké několik desítek let pracovaly na různých verzích štěpných jaderných reaktorů, které se měly používat pro vojenské i civilní mise, meziplanetární sondy a kosmické základny. Mnohé projekty se však dostaly pouze do fáze studií a nedočkaly se tak zhmotnění. Reaktory, které vznikly v rámci jiných projektů, však poskytly cenné zkušenosti pro další vývoj.
Poté, co jsme si před téměř dvěma lety představili radioizotopové termoelektrické generátory, tzv. RTG, přichází čas podívat se i na klasické štěpné reaktory. I ty se totiž v kosmonautice používaly. Jejich vývoj můžeme vystopovat do 60. let 20. století, kdy se o tuto technologii začali zajímat dva hlavní hráči na světovém poli – Spojené státy a Sovětský svaz. Američané sice v tomto směru začali dříve, ale do kosmu se nakonec podívalo výrazně více sovětských družic, které na své palubě měly jaderný reaktor.
Říká se, že každý začátek je těžký. Pro firmu SpaceX to platilo doslova trojnásobně. Všechny tři první starty jejich první kosmické rakety Falcon 1 totiž selhaly v různých částech letu a nedosáhly oběžné dráhy. To se podařilo teprve až při čtvrtém startu. Po něm si už Falcon 1 připsal pouze jediný start, který byl také úspěšný. Malý Falcon 1 tedy měl nezastupitelnou roli na cestě k větší raketě Falcon 9 i dalším projektům firmy SpaceX.
Falcon 1, první raketa postavená firmou SpaceX, byl dvoustupňový nosič, který na obou stupních používal kapalné pohonné látky. Jako okysličovadlo byl využit kapalný kyslík, jako palivo kerosin – raketový petrolej RP-1. První stupeň poháněl raketový motor Merlin, jehož modernější varianty se používají dodnes na raketách Falcon 9 a Falcon Heavy. Nosná raketa Falcon 1 měřila na výšku (včetně motoru prvního stupně) 22,6 metru.
6. května 2002 byla založena americká společnost Space Exploration Technologies Corp., kterou dnes známe jako SpaceX. Jejich první raketou byl Falcon 1, dvoustupňový nosič na kapalné pohonné látky, který měl na každém stupni jeden raketový motor. Tato raketa měla za úkol snížit cenu za vynášený náklad až desetkrát oproti běžným komerčním cenám, tedy někde k hodnotě 2200 amerických dolarů za kilogram. To se sice nepodařilo, ale zkušenosti získané při vývoji pak SpaceX využila u dalších raket.
V současné době všichni s napětím sledujeme (zatím bezproblémový) let Dalekohledu Jamese Webba do libračního bodu L2 soustavy Slunce-Země. Je tedy vhodný čas připomenout si, jak vlastně před několika desítkami let začala celá bohatá historie astronomických dalekohledů v kosmickém prostoru. Leckoho asi překvapí, že první studie na toto téma se objevila už v roce 1946. Na realizaci prvních skutečných strojů si však lidstvo muselo počkat ještě zhruba dvacet let.
Jak už zkratka XL naznačuje, raketa Pegasus-XL je zvětšenou verzí nosné rakety Pegasus. Rozdíl spočívá především ve zvětšení prvního a druhého stupně tohoto nosiče. Pegasus-XL při všech svých startech využil služeb letounu L-1011 Tristar alias Stargazer. Ten však nestartoval pokaždé ze stejného letiště – právě naopak. Celkem bylo využito pěti různých letišť – ať už ve Spojených státech, nebo na Kanárských ostrovech.
Nosné rakety z rodiny Pegasus vypouštěné zpod letadel existovaly v základní, hybridní a zvětšené XL verzi. Všechny tyto varianty mohly být ve tří- i čtyřstupňové konfiguraci. V dnešním díle se zaměříme na verzi základní a hybridní, které se dnes již nepoužívají a jsou si hodně podobné. Jejich první tři stupně pohání raketové motory na tuhé pohonné látky a liší se od sebe vlastně jen uspořádáním řídících ploch – každou totiž vynášelo jiné letadlo.
Naše minisérie věnovaná prvním soukromým kosmickým nosným raketám se po krátké návštěvě v Německu vrací do Spojených států. Tam totiž firmy Orbital Sciences Corporation a Hercules Aerospace začátkem roku 1987 zahájily vývoj nosné rakety Pegasus. U tohoto nosiče však nejde stoprocentně prokázat, zda byl postaven plně ze soukromých prostředků bez státní podpory. Vývoj rakety Pegasus totiž probíhal v podstatě paralelně s armádní střelou MGM-134A Midgetman. Přesto si však své místo v tomto výčtu jednoznačně zaslouží.
