Apex
Společnost Apex získala více než 200 milionů dolarů na rozšíření vlastních výrobních kapacit pro družice a 5. června oznámila kolo financování, které podle slov společnosti téměř zdvojnásobilo hodnotu výrobce na 2,3 miliardy dolarů.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost Apex získala více než 200 milionů dolarů na rozšíření vlastních výrobních kapacit pro družice a 5. června oznámila kolo financování, které podle slov společnosti téměř zdvojnásobilo hodnotu výrobce na 2,3 miliardy dolarů.
Společnost Amazon koncem tohoto měsíce vynese při startu rakety Ariane 6 svůj dosud největší počet širokopásmových družic Amazon LEO s využitím modernizovaných nosičů.
Startup AstroForge, který se zabývá těžbou z asteroidů, dokončil montáž své nejnovější družice DeepSpace-2, která bude vypuštěna koncem tohoto roku. Startup přitom využil poznatky z neúspěšné mise v loňském roce.
Společnost Axiom Space 4. června oznámila, že do svého nejnovějšího kola financování přidala více než 175 milionů dolarů, přičemž se k investorům společnosti připojila největší japonská banka.
Společnost Muon Space 3. června oznámila uvedení družicové platformy třídy Starship, která byla od základů navržena tak, aby splňovala požadavky rozvíjejícího se trhu s orbitálními datovými centry. První spuštění je plánováno na rok 2028 po zajištění zákazníků.
Společnost AST SpaceMobile očekává, že nedávná exploze na rampě společnosti Blue Origin zpozdí její konstelaci pro přímé přenosy dat do chytrých telefonů o tři až šest měsíců, uvedla investiční banka William Blair ve své výzkumné zprávě o akciích.
Společnost SpaceX plánuje v rámci své primární veřejné nabídky akcií získat nejméně 75 miliard dolarů, čímž by se hodnota společnosti zvýšila na více než 1,75 bilionu dolarů.
NASA stahuje návrh na přepracování své strategie přechodu z Mezinárodní vesmírné stanice na komerční stanice, který byl ostře kritizován společnostmi, které tyto stanice vyvíjejí.
Výzkumníci volají po zvýšené pozornosti a lepší ochraně před rostoucím zaváděním exotických materiálů do zemské atmosféry v důsledku opětovného vstupu družic do atmosféry, zejména v éře megakonstelací.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Na jaře 1993 ve vesmíru pracovali v rámci expedice EO-13 Gennadij Manakov a Alexandr Poleščuk. Jejich směna byla stíhána neustálými poruchami orientačního systému, zejména gyrodynů. Kosmonauti si také užili fatální poruchy palubního počítače Saljut-5B, program jejich expedice byl narušen dezercí jedné z ovládacích klik manipulátoru Strela, zkrátka – problémů bylo požehnaně. Oba muži se však těšili na květen, kdy přílet nákladního Progressu bude znamenat, že mohou znovu vystoupit do volného prostoru (Progress měl totiž přivézt náhradní kliku pro Strelu) a také že může být uskutečněna změna v softwaru palubního počítače – Saljut-5B měl dostat novou sadu matematických modelů s označením MO-5. S výměnou bylo třeba počkat na dobu, kdy nebude třeba provádět žádné dynamické operace. Jak vidno, na nákladní lodi závisela důležitá část zbývajícího programu expedice EO-13. Progress M-18 měl startovat 19. května. Jenže den předtím, těsně před vývozem na startovní rampu, vyšlo najevo, že nejsou zaaretovány gyroskopy nosné rakety. Hrozilo jejich poškození během vývozu, proto musel být start odložen na 21. května. Ani v tento den se nikam nestartovalo,
Kosmonautika nám v posledních týdnech a měsících přináší skutečně velké množství zajímavých událostí. Velmi dobře je to vidět i na postupně se prodlužující stopáži pořadu Vesmírné výzvy. Rekordní délka minulého dílu nevydržela dlouho – aktuální vydání je s 37 minutami a 39 sekundami nejdelším dílem v historii. Těšit se můžete na celkem sedm hlavních témat – od neúspěšného přistání soukromého landeru Beresheet a prvního komerčního startu Falconu Heavy přes první vzlet letounu Stratolaunch, bombardování planetky Ryugu sondou Hayabusa 2, start lodi Progress MS-11 až po start lodi Cygnus NG-11 a výstup do volného prostoru z ISS.
Program sovětského a posléze ruského raketoplánu Buran byl současně triumfem i tragédií tamního kosmického průmyslu. Buran, tento bezesporu fantastický kus techniky, se poprvé a – byť to tehdy nikdo netušil – i naposledy vydal do vesmíru při bezpilotní misi v listopadu 1988. Zatímco první let čítal pouhé dva oblety Země, další mise měly být nepoměrně komplexnější. Druhý let s označením 2K1 měl odstartovat opět v bezpilotním režimu a během něj se měl Buran připojit ke stanici Mir. Posádka stanice měla přejít do interiéru raketoplánu a přímo na orbitě měla během několika dní prověřit všechny jeho klíčové systémy. Následně se měl raketoplán opět v bezpilotním režimu od Miru opět odpojit. Neměl však zamířit k Zemi, ale stále na oběžné dráze čekat na pilotovaný Sojuz TM s dvoučlennou posádkou, který by se k Buranu připojil a posádka by mohla opět několik dní pobývat na jeho palubě. Po splnění předepsaného programu se měli kosmonauti opět ve svém Sojuzu vrátit na Zem a raketoplán měl přistát v bezpilotním režimu na Bajkonuru. Takové byly plány, ovšem s rozpadem SSSR a stále většími ekonomickými
Na kazašský kosmodrom dorazila 25. dubna cenná zásilka. Ve speciálním ochranném kontejneru sem přijel rentgenový teleskop Spektr-RG. Technici budou v dalších týdnech kontrolovat jeho stav, naplní nádrže palivem a připojí jej k nosné raketě Proton. Pokud se nic nepokazí, mělo by ke startu dojít 21. června letošního roku. Pro Rusko jde o velmi důležitou misi, jelikož ve svém portfoliu má jen pár vědeckých projektů mimo zemský povrch. Spektr-RG vznikl ve spolupráci Ruska a Německa, které zajistilo dodávku hlavního ze dvou rentgenových teleskopů (eRosita), které budou na palubě Spektr-RG spolupracovat.
Počátek dlouhodobé směny na orbitální stanici není nikdy jednoduchou záležitostí. Situace se dá přirovnat k tomu, když se člověk nastěhuje do zařízeného domu. Přesto, že předchůdci novou posádku několik dní zasvěcují do aktuálního stavu stanice, vysvětlují zvláštnosti a osobitosti jednotlivých systémů a provádějí spolu s nováčky inventuru, zpočátku vše trvá déle, než by si kosmonauti přáli. Detaily v interiéru stanice se odlišují od toho, co byli kosmonauti zvyklí vídat na simulátorech, nejrůznější vybavení a položky jsou uloženy jinde, než očekávali, také přemisťování z jednoho místa na druhé není zpočátku bez problémů a občas se objeví i nějaká modřina. Pokud již kosmonaut předtím cestu do vesmíru absolvoval, jako tomu bylo v případě velitele expedice EO-12 Anatolije Solovjova, je pro něj adaptace mnohem jednodušší. Pokud se však u dotyčného jedná o první let, stejně jako u palubního inženýra EO-12 Sergeje Avdějeva, do adaptačního procesu se vkrádá i nezkušenost, která musí postupně vymizet. Posádka EO-12 měla, stejně jako předchozí směny, úvodní dny po odletu naplánovány jen velmi zlehka. V den odletu předchůdců a den následující byly v plánu zaznačeny jako
Znělo to jako skvělý nápad – k centrálnímu stupni nosné rakety připojíme různý počet urychlovacích bloků, které s ním mají podobnou konstrukci a tím získáme raketu schopnou vynášet široké spektrum nákladů při zachování jednotné výroby. Tak by se dal ve stručnosti shrnout projekt ruské rakety Angara. Její verze Angara 3 s dvojicí urychlovacích bloků (tedy podobně jako to známe od Falconu Heavy či Delty IV Heavy) měla svými parametry cílit na náklady, které jsou moc těžké pro lehkou verzi Angara 1 (centrální stupeň bez pomocných bloků), ale pro těžkou Angaru 5 (čtyři urychlovací bloky na centrálním stupni) byly moc lehké. Angara 3 měla podle plánů ze začátku nového tisíciletí nahradit ukrajinské rakety Zenit. Nyní se však nad touto verzí pomalu, ale zřejmě jistě zavírá voda, aniž by přešla do skutečné výrobní fáze.
Systém jmenování posádek se na přelomu osmdesátých a devadesátých let ustálil v zaběhnutém rytmu. K dlouhodobé expedici se vždy připravovaly tři posádky – hlavní, záložní a druhá záložní/podpůrná. Hlavní měla vykonat daný let, pro další misi se pak dvě zbývající posádky posunuly o příčku vzhůru, tedy do rolí hlavní a záložní posádky. Občas se stávalo, že bylo třeba provést změny, vesměs v souvislosti se změnou letového řádu nebo ze zdravotních důvodů. Ovšem někdy byly důvody ke změnám, mírně řečeno, velmi neobvyklé. Záložní osádkou EO-11 byla dvojice Anatolij Solovjov a Sergej Avdějev. Podpůrnou posádkou pak byli Valerij Korzun a Alexandr Lavejkin. Solovjov a Avdějev se začali od dubna 1992 připravovat coby hlavní posádka na expedici EO-12 a jejich dubléry s vyhlídkou na další expedici měli být Korzun s Lavejkinem. Ovšem v březnu se udála neslýchaná věc: u Valerije Korzuna lékaři při testech zjistili, že jeho výška vsedě překračuje povolené limity. A to byl velký průšvih. Při pobytu ve vesmíru se prodlužuje páteř, což je zjevné zejména u dlouhodobých expedic. Hrozilo, že by se Korzun nemusel vejít do křesla
Nové důkazy o vlivu nedávné celoplanetární prachové bouře na vodu v atmosféře Marsu a překvapivá absence metanu – to jsou dva ze tří hlavních pilířů objevů, které evropsko-ruská sonda TGO (Trace Gas Orbiter) učinila během prvního roku své vědecké fáze. Dvě studie zveřejněné ve specializovaném časopise Nature byly prezentovány i na tiskové konferenci ve Vídni na zasedání Evropské geofyzikální unie. Třetí studie pak pochází z ruské části projektu a může se pochlubit tím, že jde o dosud nejdetailnější mapu rozložení vodního ledu nebo vodou nasycených podpovrchových minerálů na Marsu v celé historii. V tomto článku se na všechny nové poznatky podíváme podrobněji – opět se ukázalo, že i když je Mars nejprozkoumanější planetou vůbec (hned po Zemi samozřejmě), tak nás stále dokáže něčím překvapit.
Stanice Mir byla standardně používána mimo jiné k velmi detailním pozorováním vesmíru a také zemského povrchu. K tomu, aby pořízené fotografie a data byly použitelné, bylo zapotřebí velmi přesné orientace stanice v prostoru. Pokud je kosmické těleso orientováno pomocí motorků, vyvstávají problémy: vibrace během práce oněch motorků a také poměrně vysoká spotřeba paliva. Proto se na orbitálních stanicích objevily setrvačníky, jež udržovaly polohu v prostoru s neobyčejnou přesností a výrazně šetřily palivo. První setrvačníky byly použity na americké stanici Skylab v roce 1973, o rok později pak Sověti podobný systém použili na své stanici Saljut 3. Na Miru byly setrvačníky nedílnou součástí orientačního systému, přičemž komplex se mohl pyšnit hned dvěma sadami těchto mechanismů. První sada byl umístěna v interiéru Kvantu-1 a obsahovala šest „gyrodynů“, jak byly Sověty setrvačníky nazývány. Druhá sada šesti gyrodynů na Mir dorazila spolu s Kvantem-2. Tento modul měl setrvačníky umístěny zvenčí, na svém plášti. Konstruktéři tím chtěli ušetřit prostor a snížit hlukovou zátěž v interiéru. Idea to byla hezká, nicméně zainteresovaní zřejmě zapomněli nastudovat problémy, které nastaly u amerického Skylabu. Tam byly
Loď Progress MS-11 se připojila ke staničnímu modulu Pirs přesně 3 hodiny a 20 minut po startu. 4. dubna 16:30
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.