Spire Global
Společnost Spire Global získala od společnosti Deloitte kontrakt na návrh, výstavbu a provoz osmi družic, které podpoří její úsilí v oblasti kybernetické bezpečnosti na oběžné dráze.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost Spire Global získala od společnosti Deloitte kontrakt na návrh, výstavbu a provoz osmi družic, které podpoří její úsilí v oblasti kybernetické bezpečnosti na oběžné dráze.
Čínské experimentální družice Shijian-21 a Shijian-25 se oddělily na geostacionární oběžné dráze poté, co byly měsíce v dokovacím zařízení a prováděly testy doplňování paliva na oběžné dráze.
Čínská vesmírná správa zveřejnila politický plán zaměřený na urychlení rozvoje komerčního využití vesmíru a jeho začlenění do širších národních vesmírných ambicí.
Družice VZLUSAT-2, která vyfotila „první české vesmírné selfie,“ shořela v atmosféře. VZLU AEROSPACE zpřístupňuje část dat, která pořídila. VZLUSAT-2 naposledy zachytila německá výzkumná stanice Neumayer Station III na Antarktidě.
Společnost Varda Space Industries 28. listopadu oznámila, že její pátá mise s názvem W-5 dosáhla oběžné dráhy po startu z vesmírné základny Vandenberg Space Force Base na palubě sdílené lodi Transporter-15 společnosti SpaceX.
Program lidského a robotického výzkumu (HRE) Evropské kosmické agentury nezískal na ministerské schůzce rozpočet, který požadoval. Členské státy souhlasily s příspěvkem ve výši 2,66 miliardy eur, což představuje zhruba 70 % z požadovaných 3,77 miliardy eur. ESA stanovila svůj celkový rozpočet na 22,1 miliardy eur.
Čínská kosmická loď Shenzhou-22, která odstartovala bez posádky, dorazila k vesmírné stanici Tiangong. Současná posádka stanice tak má k dispozici novou loď.
Evropská kosmická agentura a litevský vesmírný startup Astrolight staví první optickou pozemní stanici (OGS) v Kangerlussuaqu v Grónsku, aby posílily pozemní komunikaci a pomohly chránit před rušením signálu nebo pirátstvím.
Při startu rakety Sojuz 2.1a došlo k poškození vzletové rampy 31/6 na kosmodromu Bajkonur. Dle neoficiálních informací mohou opravy trvat až 2 roky. Rampa 31/6 je jediná, odkud mohou startovat pilotované lodě.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Válka , která probíhá na Ukrajině je velmi tvrdá. Nejvíce však dopadá na tamní obyvatelstvo, které přichází o střechu nad hlavou. Některá města se změnila k nepoznání. Mezi nejtvrději postižená místa patří bezesporu Mariupol. Metropole na severním pobřeží Azovského moře leží v Doněcké oblasti, kterou Rusko vyhlásilo za autonomní oblast. Toto místo zažilo velmi silné bombardování, a je odhadováno, že je až z 80 procent zcela zničené! Poslední kolébka odporu se nacházela ve slévárnách Azovstal, kde došlo na tvrdé střety obou stran. Jak se během pár měsíců z města staly ruiny ukazují následující fotografie pořízené snímkovacími družicemi z oběžné dráhy. Upozorňuji předem, že následující záběry jsou drastické.
Není snadné být fanouškem kosmonautiky, který se o tento obor začal zajímat v osmdesátých letech. Autor nemá na mysli fakt, že propásl slavné lunární expedice a vůbec celou éru pionýrských výprav za hranice naší atmosféry. Jde spíše o to, že osobnosti, ke kterým coby dítko vzhlížel, pomalu a nevyhnutelně, jedna po druhé, nastupují na cestu bez návratu. A až při pohledu na data narození dotyčných si člověk uvědomí, že to už dávno nebyli ti muži a ženy v plné síle, jak si zvykl je vídat na fotografiích, filmových záznamech a poštovních známkách. Minulý týden tento svět opustila právě jedna taková osobnost. Muž, který byl sice kontroverzní a podle všeho kolem sebe vyzařoval auru velmi přísné, despotické autority, na druhou stranu muž schopný, vysoce profesionální. Valerij Rjumin byl bezpochyby člověkem, který v kosmonautice zanechal nesmazatelnou stopu nejen coby participant čtyř kosmických letů, ale i jako důležitá figura zákulisního dění v ruském kosmickém průmyslu…
V 10:03 SELČ odstartovala z kosmodromu Pleseck družice Bars-M3. Z dráhy ve výšce 540 – 570 km (sklon 97°58′) bude pořizovat v sedmi spektrálních kanálech snímky s rozlišením cca 1,25 m. 19. května 12:40
Program Almaz v průběhu své existence dokázal na světlo světa (a na rýsovací prkna) přivést několik velmi zajímavých strojů. Ovšem paradoxně největší úspěch slavily ty, jejichž hvězdná hodina nastala až po ukončení programu a potom, co ostatky jeho osnovatele spočinuly na moskevském Novoděvičím hřbitově. Ač si Vladimir Čeloměj původně kreslil pro své stanice a transportní lodě zářivou a optimistickou budoucnost, již za svého života musel přihlížet tomu, jak byly všechny jeho plány postupně vykořeňovány, drancovány a přeměněny v prach. O to více by byl asi překvapen, že stroj původem právě z jeho konstrukční kanceláře se přeci jen nakonec, přes všechna protivenství osudu a nepřátel, ocitl v epicentru největšího a nejdražšího kosmického projektu v dosavadní historii. A fakt, že tento stroj nadále spolehlivě slouží, byť se na něm již podepisuje čas, je až neuvěřitelný. Ani tento stroj však neměl být posledním pohrobkem Almazu, který zavítal na oběžnou dráhu. Nemluvě o dalších plánech, které sice nebyly naplněny, nicméně dokazovaly jasnozřivost a erudici konstruktérů CKBM a Chruničeva…
Osudy programu Almaz, konkrétně jeho části, kterým byl projekt lodi TKS, nebyl v žádném případě prostý problémů, překážek a zvratů. Pohříchu však tyto ne zcela pozitivní události nebyly výsledkem selhání stroje jako takového, v naprosté většině překážky do cesty této velmi zajímavé transportní lodi kladli ti, jež stáli na vrcholných patrech mocenské pyramidy v SSSR a jeho ozbrojených složek. Kosmos-1443 byl posledním kusem lodi TKS, který zamířil na orbitu v kompletním složení, tedy v kombinaci FGB + VA. Další zájem na provozování TKS nemělo jak politické vedení, tak vojáci. Nicméně druhá zmíněná entita přeci jen jistý potenciál v konceptu lodi viděla, nikoli však v původní sestavě. Generalita si uvědomila, že TKS je možné relativně jednoduše uzpůsobit pro plnění specifických úloh a zadání, která mohou přinést zajímavé výsledky. V první polovině osmdesátých let se tak začala rodit nová podoba lodí TKS, jež předurčila další směřování tohoto projektu a svým způsobem také předznamenala tvář ruské kosmonautiky tak, jak vypadala v osmdesátých a devadesátých letech a koneckonců také tak, jak ji známe dnes. Koncepce lodi TKS se ukázala
Pokud máte transportní kosmickou loď, do níž vkládáte velké naděje a také velké peníze (vývoj lodi TKS stál podle údajů NPO Mašinostrojenija zhruba 424 milionů tehdejších rublů), je logické, že byste ji rádi otestovali při všech možných režimech letu a při všech myslitelných operacích, k nimž je určena. Ovšem vzhledem k tomu, že na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se ve vesmíru jaksi nenacházela žádná stanice OPS, nevypadalo to s TKS zrovna růžově. Nicméně po úspěšném letu Kosmosu-929 se v Chruničevu nacházely ještě čtyři kusy kompletních lodí TKS včetně návratových kabin a práce přes odpor shůry víceméně samospádem pokračovaly. A na přetřes přišla také otázka otestování připojení TKS k jinému tělesu. Zprvu bylo navrženo, aby se coby cílové těleso využil prázdný třetí stupeň rakety Proton-K, jež TKS vynášela. Bylo by imitováno sblížení, krom samotné stykovky – Proton neměl disponovat žádným stabilizačním systémem ani stykovacím zařízením. V Chruničevu také začali pracovat nad projektem makety stanice, která by byla určena výlučně pro tyto testy. Nakonec však konstruktéři usoudili, že maketa by byla příliš
Zatímco stanice OPS svou rozporuplnou kariéru zakončily pouhými šesti starty s větší či menší úspěšností, další článek systému Almaz, transportní lodě TKS, mají za sebou o něco bohatší historii, která ještě není tak zcela u konce. Původně zamýšlené coby prostředek dopravy kosmonautů a nákladu na stanici a zpět na Zemi, lodě TKS během let prokázaly to, že jejich konstruktéři jim dali do vínku nevšední potenciál a flexibilitu. Díky ní kosmonautika zažila nevšední proměnu (ne)obyčejné transportní lodi v semipermanentní a permanentní součást různých orbitálních stanic, kdy by podobu TKS v daném stroji na první pohled hledal jen málokdo. Pokud bychom použili trochu divokou paralelu, je možné konstatovat, že s výjimkou tažného koně ruské kosmonautiky, kterým je nesmrtelný Sojuz a s jistou mírou imaginace také stanice typu DOS, je evoluce lodi TKS nejdéle používaným kosmickým aparátem pilotovaného kosmického programu. Letová historie jednotlivých částí lodi TKS se datuje od poloviny sedmdesátých let, tudíž pokud započítáme i letové testy, má tento výtvor Čelomějovy konstrukční kanceláře za sebou více než čtyři dekády provozu a zajímavých proměn…
Start nosné rakety Sojuz 2.1b s s pátou družicí Lotos-S1 (v. č. 806) sloužící pro signálové a elektronické zpravodajství proběhl 7. dubna ve 13:20:18,321 SELČ z kosmodromu Pleseck. 8. dubna 13:10
V průběhu sedmdesátých let postupně převládl názor, že pro optické rozvědné orbitální systémy jsou lidé na jejich palubách nejen zbyteční, nýbrž je jejich přítomnost přímo kontraproduktivní. Krom hmotnosti potřeb pro zajištění přežití posádky byly například problematické i vibrace vznikající při pohybu kosmonautů interiérem a podobně. Postupně se zraky obou kosmických supervelmocí obracely k bezpilotním strojům. Pro Vladimira Čeloměje a jeho konstrukční kancelář CKBM byl konec sedmdesátých let obdobím velmi těžkých úderů, kdy byl CKBM odnímán jeden program za druhým. V červnu 1978 přišel úder z nejtěžších – příkazem z vyšších míst byl ukončen program pilotovaných stanic Almaz. Zrušení korunního klenotu ve šperkovnici CKBM se zdálo pro Čeloměje být smrtící ranou. Ovšem ještě před tímto rozhodnutím se začaly na kreslicích prknech v Reutovu rodit stroje, jež sice nesly se stanicemi OPS stejný název a mnoho dalších společných prvků, nicméně se zdály být východiskem ze svízelné situace, v níž se CKBM ocitlo.
Když vloni 9. dubna startovala z Bajkonuru loď Sojuz MS-18, letěli v ní na oběžnou dráhu Rusové Oleg Novický a Pjotr Dubrov. Společnost jim dělal Američan Mark Vande Hei. Ovšem místo toho, aby se posádka po zhruba půl roce ve stejném složení vrátila zpět, nastala změna. Na ISS totiž v říjnu dorazil Sojuz MS-19 kterému velel Anton Škaplerov. Spolu s ním na ISS dorazili filmaři – herečka Julija Peresild a režisér Klim Šipenko, kteří měli na ISS strávit jen pár dní. Bylo tedy potřeba upravit tradiční harmonogram střídání a dvěma členům posádky prodloužit pobyt na orbitálním komplexu. Filmaři se vraceli v Sojuzu MS-18 s Olegem Novickým, který zakončil svůj půlroční pobyt. Anton Škaplerov naopak svůj půlroční pobyt na ISS zahájil a Pjotr Dubrov a Mark Vande Hei na stanici zůstali – místo v Sojuzu MS-18 se měli vrátit v Sojuzu MS-19. Nyní se jejich čas na stanici naplnil.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.