Je to rok, co jsme se v seriálu TOP 5 věnovali „Letadlům ve službách kosmonautiky“. Dnes se zaměříme na jeden jediný konkrétní typ letounu: Boeing 747 Jumbo Jet. Jde o ikonický stroj, který se stal synonymem opravdu velkého a silného letadla. Jeho nejznámější „kosmická aplikace“ je převážení kosmických raketoplánů po Spojených státech – a v počátcích programu i série zkoušek ALT (Approach and Landing Test) vedoucí k samostatným letům zakončeným přistáním raketoplánu Enterprise.
Rubrika Ostatní 
Štítky: AirLaunch, Boeing, Boeing 747, Dream Chaser, LauncherOne, raketoplán, Šavit, SOFIA, Stratolaunch, TOP5, Virgin Orbit 
Roky přípravy, práce tisíců lidí, investované miliardy dolarů – a na konci je (slušně řečeno) jedno velké nic. Obří kosmické programy, které nebyly dotažené do konce, sice nejsou pilíři historie, ale přesto v ní mají své místo. A rozhodně bychom na ně neměli zapomínat. Ze „slepých uliček“ se můžeme poučit. Nehledě na to, že se mnohé z nich staly „podhoubím“ dalšího směrování kosmonautiky. Navíc nám pomáhají pochopit kontext ostatních programů, které do vítězného konce dotaženy byly. A v neposlední řadě se nad nimi můžeme zasnít a na chvíli popustit uzdu fantazii. Co by bylo, kdyby…
Mezi nejzajímavější kapitoly kosmonautiky jistě patří kosmické lodě, které mají křídla a v pozemské atmosféře se proto chovají podobně jako běžná letadla. Ve skutečnosti se ale ukazuje, že křídla jsou kosmickým strojům spíše na obtíž. Přesto jsou konstruktéři odhodlaní jít tímto směrem i nadále, protože jsou tu i jisté výhody, které klasické kosmické lodě nenabízejí. Nespornou předností okřídlených kosmických lodí je poměrně snadná znovupoužitelnost nebo i větší variabilita. V historii kosmonautiky jich vznikla celá řada a na ty nejzajímavější se zaměříme v tomto dílu našeho letního seriálu Top 5.
Včera zamířil na svou poslední misi Donald Peterson, který letěl na premiérové misi Challengeru STS-6 a spoluprovedl první EVA programu Space Shuttle. 28. května 18:36
Tento článek je překladem původního článku How We Nearly Lost Discovery přejatého z osobního blogu Wayne Halea s jeho souhlasem. Wayne Hale sloužil v době zachycené ve článku jako zástupce manažera programu Space Shuttle, než povýšil do vedoucí funkce v září 2005, dva měsíce po startu mise STS-114.
Teď, když byla Discovery bezpečně předána do rukou Smithsonovského institutu, myslím, že můžu vylíčit příběh o tom, jak jsme ji v červenci 2005 téměř ztratili, a jak vysoce motivovaným, pilným a chytrým lidem s dobrým úmyslem může uniknout to nejočividnější.
Je těžké znát lidi, kteří zemřeli. Mnozí z nás dobře znali astronauty na Challengeru a Columbii. Denně jsme je potkávali, navštěvovali jsme je v jejich domovech, znali jsme jejich rodiny, jejich děti. Není to lehká věc, ztratit kolegu; zvláště toho, který vám svěřil svou bezpečnost. Takže nezpochybňujte, jestli jsme byli motivovaní předejít další ztrátě.
„Zamkněte dveře.“
Tato na první pohled banální slova, která krátce po osmé hodině ranní houstonského času třesoucím se hlasem prohlásil letový ředitel LeRoy E. Cain, učinila z poměrně rutinního návratu raketoplánu Columbia do zemské atmosféry po téměř šestnáctidenní misi STS-107 jeden z nejtemnějších dnů kosmonautiky vůbec, den, jehož důsledky jsou dodnes jasně hmatatelné v celé komunitě zabývající se lety do vesmíru. Od zkázy raketoplánu Columbia je tomu dnes přesně patnáct let; patnáct let od chvíle, kdy se Rick Husband, William McCool, David Brown, Kalpana Chawla, Michael Anderson, Laurel Clark a Ilan Ramon vydali vstříc hvězdám a nevrátili se domů.
V následujícím článku bychom vám chtěli zprostředkovat okolnosti, které poslední let Columbie pronásledovaly.
Země ve své složitosti dalece přesahuje všechny naše základní sociální, fyzické nebo ekologické potřeby. Přináší nám motivaci, inspiraci a vyvolává abstraktní pocity údivu, které jsou velmi subjektivní a je proto obtížné je popsat. Pohled na tmavě modrou kouli obklopenou černočernou tmou je opravdu silný zážitek a to hned z několika důvodů. Člověk si kupříkladu snadněji uvědomí skutečnou zranitelnost světa, na kterém žije. Pohled na naši planetu, zdánlivě nehybně zavěšenou ve velkém prázdnu, jsme si však mohli dopřát až díky kosmonautice. Silné reakce například vyvolal snímek, který zachytila posádka Apolla 8 při obletu Měsíce a dodnes se traduje, že jsme se sice vydali dobýt Měsíc, ale nakonec objevili skutečnou krásu Země. Snímek „východu Země nad Měsícem“ je i po tolika letech stále aktuální, jenže od těch dob se hodně změnilo. Dnes posádky nemají možnost fotit podobné snímky. Zato již 17 let nepřetržitě žijeme a pracujeme v kosmu, protože jsme se mimochodem rozhodli, že náš svět lépe pochopíme, s nadějí, že se ho jednou naučíme lépe chránit.
Rubrika Historie Štítky: Centrifuge Accommodations Module, Constance Adams, Cupola, Gary Kitmacher, ISS, NASA, raketoplán, Roscosmos, TransHab, vesmírná architektura 
Odpalovací rampa LC-39A na Floridě má velmi bohatou historii. Odstartovalo odsud dohromady 92 misí – 12× to byla lunární raketa Saturn V, a celkem 80× odsud vzlétl americký raketoplán. Je stěží bychom hledali rampu, která má na svém kontě více historických misí. Po ukončení provozu raketoplánů rampu převzala společnost SpaceX, která ji začala upravovat pro své rakety Falcon 9 a Falcon Heavy. Tento krok se nakonec ukázal jako velmi prozřetelný, když vloni 1. září explodoval Falcon 9 na nedaleké rampě LC-40. Kdyby v té době SpaceX neměla rozpracovanou rampu LC-39A, přišla by o možnost startovat z východního pobřeží na poměrně dlouhou dobu. V dnešním článku se podíváme, jak to na historické rampě vypadá v těchto dnech, kdy do jejího opětovného využití zbývá jen zhruba týden.
Na amerických raketoplánech bylo motorů hned několik – kromě hlavních kyslíkovodíkových SSME používaných při startu, to byly nejrůznější manévrovací trysky a pak ještě systém OMS – Orbital Maneuvering System. Právě jeho motory AJ 10-190 na hypergolické palivo od firmy Aerojet zajišťovaly finální zakulacení oběžné dráhy, velké korekce na oběžné dráze, ale i deorbitační zážeh. Po vyřazení raketoplánů ze služby se tyto cenné motory dočkaly nového úkolu. Poslouží totiž jako hlavní motory lodi Orion.
Psal se počátek roku 1995. Jako každý rok, i nyní se schylovalo ke každoroční debatě o rozpočtu NASA. Jedním z těch, kteří se tradičně do debat, handrkování a tahanic zapojovali, byl i senátor John Glenn. Mezi členy amerického zastupitelského sboru bychom našli pouze málo lidí, jež by měli k NASA bližší vztah než právě tento muž. Jeden z první sedmičky amerických astronautů a první Američan, který vykonal orbitální kosmický let, byl po právu národním hrdinou. I nyní, tři dekády po jeho letu do historie a amerických učebnic dějepisu, jej každou chvíli někdo žádal o podpis, společnou fotografii nebo alespoň o potřesení rukou. Glenn seděl u svého stolu v pracovně a probíral se podklady k nadcházející debatě. Zrovna byl zahloubán do knihy „Space Physiology and Medicine“, která byla dílem několika lékařů ve službách NASA. Náhle jej zaujala jedna ze statí v knize. Popisovala vliv pobytu ve vesmíru na astronauty. Autoři ve stati zmiňovali osteoporózu, poruchy spánku, kardiovaskulární změny, problémy s rovnováhou a další průvodní projevy pobytu v mikrogravitaci. Glenn měl neodbytný pocit, že tyto problémy mu cosi připomínají…
Nové záznamy přednášek
Nahrávání ...
10. srpna 2018 
