V průběhu jara 1997 se na stanici Mir naráz objevilo rovnou několik závažných problémů. Na posádku expedice EO-23 padl „Černý Petr“, žádná jiná expedice ani předtím ani potom nemusela řešit tolik vážných poruch v tak krátkém časovém údobí. Nakonec se Vasilij Ciblijev a Alexandr Lazutkin za asistence Jerryho Linengera dokázali s celou situací vypořádat se ctí, nicméně prožitý stres nemohl nezanechat následky. Zhoršily se vztahy Ciblijeva a Lazutkina s Linengerem, byla narušena důvěra mezi posádkou a řídicím střediskem. Na náladě nikomu samozřejmě nepřidal ani fakt, že vedení letu začalo dokonce uvažovat o tom, zda nebude nutné stanici opustit. Všichni si byli vědomi toho, že pokud by Mir přestal být nepřetržitě obýván kosmonauty, znamenalo by to s největší pravděpodobností jeho konec. Stárnutí systémů stanice si vybíralo svou daň – stále častěji se museli kosmonauti věnovat pracem, jež udržovaly komplex v provozuschopném stavu a na vědu zbývalo stále méně času (v době hašení největších problémů s termoregulačním systémem na tyto práce padla veškerá pracovní doba posádky, občas dokonce i osobní volno a části spánkové periody). Nicméně zástupce letového ředitele Viktor Blagov se nechal slyšet, že zatím na údržbu padá průměrně 5 % veškerého času, přičemž dokud tato průměrná hodnota nenaroste dlouhodobě na 30-40 %, nebude třeba Mir opouštět. Na konci dubna se stav problematických systémů termoregulace podařilo stabilizovat a na stanici mohl pokračovat relativně normální život…

Když v pátek 9. srpna 1996 zazvonil v domě Johna Blahy v Houstonu telefon, John neměl důvod myslet si, že jde o něco neobvyklého. Ovšem zpráva, kterou ze sluchátka uslyšel, mu vyrazila dech. Velitel jeho posádky, Gennadij Manakov, byl z letu ze zdravotních důvodů stažen a s ním se „svezl“ i palubní inženýr Pavel Vinogradov. Jejich místa zaujali Valerij Korzun a Alexandr Kaleri ze záložní posádky a Blaha se nyní dozvídal, že svůj čtyřměsíční let na palubě ruské stanice Mir absolvuje právě s těmito dvěma kosmonauty. To nebylo dobré. Blaha s Manakovem a Vinogradovem během mnohaměsíčního výcviku vytvořil přátelský vztah a oba Rusy považoval za velmi příjemné, profesionální a schopné jedince, se kterými svou misi zvládne odlétat naprosto bez problémů. Nyní však bylo jako mávnutím kouzelného proutku vše jinak a pro Blahu to byla rozhodně změna k horšímu. Blaha s Korzunem během výcviku přicházel do styku jen letmo a během těchto kratičkých setkání na něj ruský velitel působil dojmem příjemného a společenského člověka s dobrým smyslem pro humor. Jediný případ, kdy měl Blaha s Korzunem více co do činění byly dva dny na počátku roku, kdy spolu trénovali přežití v zimních podmínkách. Tehdy se s Valerijem udála až zarážející proměna a z příjemného a uvolněného člověka se stal mikromanažer, který dokolečka vysvětloval věci, které byly zcela zjevné a nad vším chtěl mít osobní kontrolu. Blaha si s těžkým srdcem balil několik nezbytností pro let na východ. V pondělí měly odlétat posádky ke startu na Bajkonur a on měl být coby člen expedice EO-22 přítomen. Během tří dnů bude mít možnost strávit se svou novou posádkou několik hodin. Během nich se budou obě strany muset pokusit o navázání přátelských vztahů. Příště se uvidí až na oběžné dráze na počátku Blahova pobytu na Miru…