Jestliže jste v oddílu amerických astronautů už bezmála tři dekády, máte za sebou pět misí a šedesátku na krku, šance, že poletíte ještě jednou, jsou mizivé. Právě v takovéto pozici se ocitnul v polovině devadesátých let Story Musgrave. V oddílu astronautů se to hemžilo mladými, schopnými a ambiciozními profesionály a mnozí měli za to, že Musgrave jen zabírá místo. Přesto byl i na prahu šedesátky Story v naprosto dokonalé fyzické a psychické kondici. Většina lidí zažívá kolem čtyřicátého roku věku stav, kdy se stále ještě zdánlivě nevyčerpatelná energie snoubí s umem a zkušenostmi, nasbíranými za dosavadní kariéru. Story dokázal tento stav protáhnout o dvě desetiletí. Ve skrytu duše doufal, že se bude moci zúčastnit druhé servisní mise k Hubblu, která byla plánována na rok 1997. Jeho jméno se však na rozpisu neobjevilo. Musgrave se snažil všem okolo dokázat, že ještě nepatří na smetiště. Jeho snaha, diplomacie, ale hlavně schopnosti mu nakonec ještě jednou křeslo v kabině raketoplánu zajistily. Tentokrát to ale skutečně měla být labutí píseň…

Bylo to jako pohled do rozpálené pece. Temnota za okny se náhle proměnila v den a Story na palubě příšerně vibrujícího stroje zvednul před oči zrcátko, které měl upevněné na svém zápěstí. Okénky ve stropě tak mohl spatřit plameny, proudící odtokovými kanály rampy, posléze celou rampu a po pár sekundách i pláže a světélkující vrcholky vln. Atlantis, unášen kombinovaným tahem tří motorů SSME a dvou přídavných motorů SRB, jejichž síla přesahovala 30 MN, zamířil nad oceán a stále zrychloval. Zanedlouho se při pohledu ze země proměnil v malou tečku a vítr záhy rozfoukal dunění, které ještě před chvílí probouzelo překvapené ptáky v listech palem. Na palubě ovšem rachotivá jízda jako na valše pokračovala až do okamžiku, kdy se dvě minuty po startu oddělily nyní již vyhořelé motory SRB, aby se pod kupolemi padáků vrátily dolů, na mořskou hladinu. Raketoplán na hřbetě obří nádrže pokračoval dále, nyní poháněn pouze třemi motory SSME. I ty však bohatě stačily na to, aby stroj zrychloval a muži mohli v okénkách pozorovat ubíhající Zemi, jejíž horizont byl stále více zakřivený. 8 minut po startu byli náhle astronauti ve svých křeslech vrženi kupředu. Nešlo o žádnou katastrofickou poruchu – orbiter dosáhl své plánované dráhy a počítače vypojily motory. Náhlá nepřítomnost zrychlení signalizovala zahájení dlouhého pádu kolem Země. Atlantis byl na místě…

28. ledna 1986 seděl Story v kanceláři šéfastronauta Johna Younga a spolu s ostatními sledoval na televizní obrazovce přípravy startu mise STS-51-L. Po dvou misích, které absolvoval, se dokázal dobře vžít do pocitů těch, kteří nyní seděli v křeslech orbiteru Challenger a čekali na okamžik, kdy se vydají do nadoblačných výšin. 73 sekund po startu se v houstonské kanceláři rozhostilo ohromené ticho, přerušované pouze nevěřícným šepotem a tichými vzlyky. Story pak jako první vyslovil nahlas to, co ostatní v koutku duše věděli: že sedm kolegů, kamarádů, přátel, už není mezi živými. Po nějaké době se osazenstvo rozešlo, aby každý mohl o samotě strávit tu odpornou realitu, fakt, že program Space Shuttle si právě vyžádal sedm životů a že nic už nebude stejné, jako dříve. Věk nevinnosti raketoplánů právě skončil. Přede všemi nyní stály dlouhé měsíce, možná roky, kdy padne mnoho otázek, které budou bolet a mnoho odpovědí, které padnou drtivou vahou na každého jednotlivce v řadách NASA a kontraktorů. Story navenek držel své emoce na uzdě a teprve až když byl o samotě, začaly po jeho tváři stékat slzy…

Když 4. dubna 1983 před polednem zaklapl vstupní poklop Challengeru a posádka osaměla v jeho útrobách, Story se rozhodl, že nebude čekat několik hodin na zádech. Odpoutal se a sedl si na opěradlo svého křesla, které, stejně jako celý raketoplán, bylo ve vertikální poloze. Velitel Paul Weitz se nechal slyšet, že jestli se Story nedokáže dostat zpátky do svých popruhů, nehodlá kvůli tomu odkládat start. Řekl to samozřejmě v dobrém rozmaru, ale myslel to smrtelně vážně. Jakmile se přiblížila chvíle startu, Story se uvelebil opět ve svém křesle a čekal na životní jízdu. Ve 13:30 místního času se rozeřvaly tři motory SSME v zádi orbiteru, následovány o pár okamžiků později dvěma pomocnými motory na tuhé palivo, známými jako SRB. Tento start měl proběhnout s využitím nových, odlehčených motorů SRB a odlehčené nádrže ET, na jejímž hřbetě raketoplán seděl. Pro všechny na palubě to byla divoká směsice hluku, vibrací, přetížení a nádherného pohledu na oblohu, měnící svou barvu z modré přes indigovou modř až k naprosté černi. Za osm a půl minuty se Challenger nacházel na orbitu a Weitz mohl Bobkovi, Musgraveovi a Petersonovi blahopřát k zisku astronautických křidélek. Ale na nějaké oslavy nebyl čas. Plán mise byl neúprosný…

Už na počátku šedesátých let uvažovala NASA o náboru členů vědecké obce coby potenciálních astronautů. Tento plán pak prošel mnohými peripetiemi, nakonec však v průběhu podzimu 1964 NASA oznámila, že hledá do svého astronautického kádru vědecké pracovníky, kteří splňují následující kritéria: věk do 34 let, maximální výška 182 cm, bakalářský nebo doktorský titul v oblasti přírodních věd, techniky nebo medicíny, eventuálně odpovídající ekvivalent praxe. Spolu s dalšími náležitostmi měly být přihlášky zaslány NASA nejpozději do 31. prosince 1964. V té době Story Musgrave získával svou atestaci v nemocnici v Lexingtonu. V létě zahlédl v jakémsi časopise noticku o kroku, který se NASA chystá učinit a najednou si byl jistý, že jeho život bude směřovat do vesmíru. Neměl žádný pocit nerozhodnosti, zda zůstat, či nezůstat u chirurgie. Absolutně bez váhání se během zlomku sekundy rozhodl a své další úsilí napřel směrem k vesmíru. Protože první výběr astronautů-vědců už nemohl stihnout, rozhodl se pro další studium – podle jeho názoru mu tak měly stoupnout šance pro přijetí do kádru NASA. Po ročním úsilí měl v roce 1966 v ruce postgraduální diplom v oboru fyziologie a biofyzika. Právě včas, 26. září téhož roku NASA oznámila, že hodlá přibrat do svých řad další skupinu vědců…