Exolaunch
Německý společnost Exolaunch použije svůj nový adaptér Exotube počínaje rokem 2026. Exotube je univerzální modulární adaptér pro integraci, start a rozmístění družic od cubesatů až po 500 kg družice.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Německý společnost Exolaunch použije svůj nový adaptér Exotube počínaje rokem 2026. Exotube je univerzální modulární adaptér pro integraci, start a rozmístění družic od cubesatů až po 500 kg družice.
Čína provedla úspěšný test oddělení aerodynamického krytu užitečného zatížení pro raketu Dlouhý pochod 10. Test hodnotil design krytů, strukturu připojení, plán oddělení a maximální dostupnou obálku. Všechny testované parametry splňovaly jejich konstrukční požadavky.
Společnost Lockheed Martin 19. listopadu oznámila, že její nová družicová platforma střední velikosti LM 400 bude mít svou orbitální premiéru příští rok na palubě rakety Firefly Aerospace.
Společnosti Teledyne Space Imaging a Satlantis oznámily partnerství na Space Tech Expo Europe. Jedná se o vývoj elektroniky senzoru pro pozorování Země a planetární průzkum. Satlantis vyvine Front-end Electronics (FEE) pro vyvíjený detektor CIS125 TDI Teledyne.
Společnost Lockheed Martin začala spolupracovat s konsorciem vedeným společností Iceye, finskou společností provádějící pozorování Země, která se specializuje na družice pro radarové zobrazování. Společnosti pracují na vývoji technologií rozpoznávání cílů s umělou inteligencí pro finskou armádu.
Společnost Inversion Space získala 44 milionů dolarů na další vývoj návratových pouzder pro náklad vracející se z vesmíru. Inversion použije finanční prostředky na další vývoj zařízení Arc.
Generál Chance Saltzman, velitel vesmírných operací U.S. Space Force, navštívil Starbase v Boca Chica během šestého zkušebního letu rakety SH/SS. Saltzman byl pozván SpaceX, aby sledoval zkušební let a zúčastnil se dvoudenního hodnocení programu.
Středisko pro sdílení a analýzu vesmírných informací (Space ISAC) otevřelo své první mezinárodní operační středisko v Austrálii. Expanze přichází v době rostoucích obav o zranitelnosti kybernetické bezpečnosti v orbitálních systémech.
ESA 19. listopadu oznámila, že prodlužuje smlouvy se společnostmi HyImpulse, Isar Aerospace, Orbex a Rocket Factory Augsburg (RFA) v celkové hodnotě 44,22 milionů eur prostřednictvím svého programu „Boost!“, který má pomoc při integrovaném testování nosných raket
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Zatímco čtvrteční večer patří Dragonu (přímý přenos rozběhneme dnes v 18:15, start přijde v 18:29), páteční dopoledne bude patřit ruskému Progressu. Zásobovací loď Progress MS-13 má odstartovat pomocí nosné rakety Sojuz 2-1a z kosmodromu Bajkonur, konkrétně pak ze vzletové rampy 31/6. Start je momentálně plánován na pátek v 10:34 středoevropského času. Kosmická loď označovaná také jako Progress 74 by se měla k Mezinárodní kosmické stanici připojit na modul Pirs v pondělí kolem půl dvanácté našeho času. Jak vidíte – posádka na stanici se nudit nebude a diváci mají o naše komentované přenosy postaráno.
V průběhu expedice EO-21 proběhlo několik změn v časovém plánu. Jedním z nich bylo prodloužení pobytu Onufrijenka a Usačova o několik týdnů. Prapůvodní záměr byl provést výměnu posádek v první červencové dekádě. Znamenalo to, že Shannon Lucid, pro kterou měl přiletět raketoplán Atlantis v rámci mise STS-79, bude nějakou dobu pracovat s novou posádkou. Na Zem se měla vrátit o měsíc později než její dva ruští kolegové. V průběhu května se však začaly objevovat zvěsti o tom, že Onufrijenko s Usačovem si svůj pobyt prodlouží do přelomu srpna a září. Přestože na kosmonauty už začal doléhat stesk po domově, prodloužení se nebránili. Byli o něm už předem zpraveni prostřednictvím soukromých dopisů od kolegů kosmonautů, proto pro ně oficiální oznámení nebylo překvapením. Vypadalo to, že Shannon Lucid tak své dva přátele bude čekat na Zemi. Nikdo v té době ještě netušil, že problémy s motory SRB u startovní sestavy raketoplánu oddálí také start amerického stroje a Shannon se tím pádem nakonec přeci jen zdrží na stanici déle, než Onufrijenko a Usačov. Na konci května však byl zatím program EO-21
Kosmická nosná raketa Sojuz 2-1a by měla 11. prosince 2020 vynést z bajkonurské rampy 31 kosmickou loď Progress MS-16, která následně zamíří k ISS. Počítá se s dvoudenním letovým profilem, který bude zakončen připojením na zadní dokovací port staničního modulu Zvezda. Podle harmonogramu z letošního podzimu by měla loď u stanice strávit celých 220 dní, což vzhledem k termínu startu vcelku odpovídá časovému rámci plánovaného zničení staničního modulu Pirs. Jeho oddělením od ISS by se uvolnil spodní (k Zemi mířící) dokovací port modulu Zvezda, na který se má připojit ruský laboratorní modul Nauka.
Zážeh zvýšil rychlost stanice o 46 cm/s. Jeho účelem bylo zajištění správných podmínek pro únorový návrat Sojuzu MS-13. 8. listopadu 0:15
První ženou, která se podívala do kosmického prostoru, se stala v roce 1963 Valentina Těreškova. Tehdy se mohlo zdát, že Sověti nastolili trend, v němž nečiní rozdíly mezi mužem a ženou ani v tak náročné oblasti, jakou lety do vesmíru jsou. Ovšem záhy se ukázalo, že se jednalo spíše o politickou proklamaci. Krom Těreškové výcvikem prošly ještě další čtyři ženy a nějakou dobu byl v plánu čistě ženský let vícemístné lodi Voschod, nakonec z něj však sešlo a v roce 1969 ony čtyři ženy opustily oddíl kosmonautů. Druhá státní příslušnice SSSR se do vesmíru podívala v roce 1982, tedy až o dlouhých 19 let později. Světlana Savickaja se posléze stala první ženou, která vykonala dva kosmické lety a první ženou, která vystoupila do volného prostoru. Savickaja se měla do vesmíru vrátit ještě potřetí, tentokrát v roli velitelky čistě ženské posádky. S Jelenou Dobrokvašinou a Jekatěrinou Ivanovou se připravovala nejprve na let ke stanici Saljut 7, který byl ovšem nejdříve posunut v souvislosti s havárií stanice v únoru 1985 a po předčasném návratu čtvrté základní posádky byl zrušen. Nicméně ženská posádka
V říjnu 1977 se odehrála v rámci sovětského pilotovaného programu jedna událost, která měla dlouhé roky vliv na složení posádek kosmických lodí. Dvoučlenná posádka Sojuzu-25 měla na stanici Saljut 6 strávit tři měsíce a ustavit tak rekord v délce pobytu ve vesmíru. Posádku tehdy tvořili Vladimir Kovaljonok a Valerij Rjumin, oba nováčci. Jenže přes veškeré úsilí se jim nepodařilo Sojuz se stanicí spojit. Důvodů bylo více, od ne zcela dostačujícího výcviku přes některé chyby v činnosti posádky, každopádně Sojuz-25 musel po pouhých dvou dnech ve vesmíru s nepořízenou zamířit domů. Jedním z výstupů následných rozborů bylo pravidlo, že u všech následujících letů bude na palubě kosmické lodi alespoň jeden veterán. Sojuz-25 tak byl na půl druhé dekády poslední lodí s posádkou složenou výlučně z nováčků. Ani Sojuz TM-19, jenž měl na Mir dopravit posádku pro expedici EO-16, neměl být výjimkou. V polovině roku 1993 byla zformována posádka ve složení Jurij Malenčenko a Talgat Musabajev. Protože ani jeden z nich neměl ještě „zářez na pažbě“, doplnil je velezkušený Gennadij Strekalov, který s nimi měl letět
Když trojice kosmonautů patnácté expedice po odletu svých kolegů 14. ledna 1994 na palubě orbitální stanice Mir osaměla, nebylo jisté, co vlastně bude následovat. Pečlivé sledování manometrů prováděné každých patnáct minut ukázalo, že nedošlo k porušení hermetičnosti stanice – tlak se držel na normální úrovni bez jakýchkoli odchylek. Přestože kosmonauti nezaznamenali při střetnutí Sojuzu TM-17 s Mirem žádný úder, podle pozdějších analýz se transportní loď do přechodového uzlu opřela silou kolem 500 kg. Bylo jasné, že k nějakému poškození na přechodovém uzlu dojít nepochybně mohlo, ovšem zda a k jakému, to nikdo nevěděl. Afanasjev, Usačov a Poljakov ten den debatovali dlouho do noci a shodli se na tom, že 14. leden se stal pro posádku Miru druhými narozeninami. Kdyby se Sojuz trefil jinam nebo kdyby se Ciblijevovi nepodařilo na poslední chvíli stočit jeho dráhu mimo solární panely, mohlo všechno dopadnout mnohem hůře a oni by teď byli v lepším případě na Zemi a v horším případě… raději nedomýšlet. Na Zemi se vedení letu horečnatě snažilo celou situaci rozebrat a učinit alespoň nějaké závěry a doporučení. Ještě
Třetí výstup členů expedice EO-14 Vasilije Ciblijeva a Alexandra Serebrova do otevřeného prostoru měl proběhnout 28. září. Den předem šli kosmonauti velmi brzy na kutě, protože budíček měl přijít ještě před půlnocí moskevského času. Na programu byla demontáž amerického experimentu „Trek“, instalace nové kazety experimentu „Danko-M“, panelů s čidly dopadů mikrometeoroidů, ale hlavně provedení experimentu „Panorama“. Jednalo se de facto o velkou „okružní jízdu“ po všech modulech komplexu, které měli kosmonauti pečlivě prohlédnout, nafotografovat a odebrat vzorky obšívky, kabelů a solárních článků. Speciální pozornost měla být věnována místu, odkud se 21. září ozval úder, který byl vyhodnocen jako náraz cizího tělesa do trupu stanice. Cílem experimentu bylo zjištění reálného stavu stanice v souvislosti s rozhodnutím o jejím dalším provozu. Stále se tenčící přísun financí stejně jako pomalé umírání projektu raketoplánu Buran přimělo odpovědné činitele začít uvažovat o prodloužení využívání stanice do konce roku 1997. Výstup Ciblijeva a Serebrova byl proto nesmírně důležitý. Na splnění všech bodů programu vycházky měli podle plánu kosmonauti k dispozici 4 hodiny a 43 minuty. Takový byl tedy plán. Pokud
Na jaře 1993 ve vesmíru pracovali v rámci expedice EO-13 Gennadij Manakov a Alexandr Poleščuk. Jejich směna byla stíhána neustálými poruchami orientačního systému, zejména gyrodynů. Kosmonauti si také užili fatální poruchy palubního počítače Saljut-5B, program jejich expedice byl narušen dezercí jedné z ovládacích klik manipulátoru Strela, zkrátka – problémů bylo požehnaně. Oba muži se však těšili na květen, kdy přílet nákladního Progressu bude znamenat, že mohou znovu vystoupit do volného prostoru (Progress měl totiž přivézt náhradní kliku pro Strelu) a také že může být uskutečněna změna v softwaru palubního počítače – Saljut-5B měl dostat novou sadu matematických modelů s označením MO-5. S výměnou bylo třeba počkat na dobu, kdy nebude třeba provádět žádné dynamické operace. Jak vidno, na nákladní lodi závisela důležitá část zbývajícího programu expedice EO-13. Progress M-18 měl startovat 19. května. Jenže den předtím, těsně před vývozem na startovní rampu, vyšlo najevo, že nejsou zaaretovány gyroskopy nosné rakety. Hrozilo jejich poškození během vývozu, proto musel být start odložen na 21. května. Ani v tento den se nikam nestartovalo,
Kosmonautika nám v posledních týdnech a měsících přináší skutečně velké množství zajímavých událostí. Velmi dobře je to vidět i na postupně se prodlužující stopáži pořadu Vesmírné výzvy. Rekordní délka minulého dílu nevydržela dlouho – aktuální vydání je s 37 minutami a 39 sekundami nejdelším dílem v historii. Těšit se můžete na celkem sedm hlavních témat – od neúspěšného přistání soukromého landeru Beresheet a prvního komerčního startu Falconu Heavy přes první vzlet letounu Stratolaunch, bombardování planetky Ryugu sondou Hayabusa 2, start lodi Progress MS-11 až po start lodi Cygnus NG-11 a výstup do volného prostoru z ISS.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
