Po celou dosavadní dobu své existence byla stanice Mir sice velmi zajímavým, nikoli však jediným fungujícím strojem určeným pro pobyt lidí ve vesmíru. Občasnou společnost stanici dělaly americké raketoplány, jež po katastrofě Challengeru obnovily své účinkování misí STS-26 na přelomu září a října 1988. Společně s Mirem však kolem Země kroužil ještě jeden stroj, na který veřejnost v průběhu let víceméně zapomněla. Saljut 7 svým lidským tvůrcům oddaně sloužil od jara 1982 a nyní se jeho čas pomalu nachyloval. Stíhán pomalou degradací a poruchami postupně klesal na nižší a nižší dráhu a operátoři v řídicím středisku mohli jen bezmocně sledovat, jak se mnohatunový kolos chystá ke vstupu do atmosféry. Na konci svého života se tak Saljut 7 ještě naposledy objevil v médiích, která přinášela senzacechtivé články, v nichž se dohadovala, komu že to vesmírný kolos spadne na hlavu. Saljut 7 se nakonec odporoučel ze scény 7. února 1991 nad Jižní Amerikou. Mir měl krom technologického dědictví a přeletu kosmonautů v Sojuzu T-15 se Saljutem společnou ještě jednu důležitou věc: Saljut 7 posloužil v mnoha ohledech jako zkušební vzorek toho, jak stárne konstrukce a vybavení během dlouhodobé expozice v krutých podmínkách mimo atmosféru. I na základě zkušeností získaných na Saljutu 7 dostal základní blok Miru „bene“ k prodloužení své životnosti. Na velký smutek a loučení však na palubě Miru nebyl čas, život a práce šly stále dál…