NASA

Dříve, než se jakákoli nová kosmická loď s posádkou zvedne ze startovní rampy, probíhá testovací fáze. Ta pochopitelně začíná na zemi a postupuje od testů jednotlivých subsystémů až po testy kompletního stroje. Sebelepší test však nenasimuluje podmínky a vlivy, jakým je loď vystavena v průběhu skutečného letu. Je tradicí, že předtím, než se do vesmíru vydá posádka, probíhají testovací bezpilotní lety, jež mají za cíl definitivně stanovit, zda je loď připravena k pilotovaným operacím. V dosavadní historii kosmonautiky bylo toto pravidlo porušeno pouze jednou, onou výjimkou byl americký raketoplán, jenž ke svému fungování potřeboval lidské zásahy. Jinak ovšem jak Sověti, tak Američané, tak i Čína své lodě nejprve zkoušejí v bezpilotním režimu. Týkalo se to i lodí Gemini. Přestože byla Gemini konstruována jako systém, jenž do značné míry spoléhal na funkci člověka, počítalo se s bezpilotními testy. Jejich určení a počet se však v průběhu času často měnil, až se nakonec ustálil na dvou misích.

Gemini byla strojem, od něhož se očekával významný kvalitativní skok ve srovnání s jednoduchými kabinami Mercury. Měla to být skutečná kosmická loď se vším všudy a na rozdíl od své předchůdkyně neměla být odsouzena k pasivnímu kroužení kolem Země po trajektorii, již jí udělil její nosič. Doba, po kterou měla Gemini vydržet na orbitu, se již neměla počítat na hodiny, nýbrž na dny (dokonce i na týdny). A navíc se na palubě Gemini nenacházel jeden, ale hned dva astronauti. Úkol, který stál před inženýry firmy McDonnell a jejich protějšky v NASA, byl proto vskutku olbřímí. Bylo třeba vytvořit životní prostor pro dvě osoby a zabezpečit únikový mechanismus pro případ havárie; zajistit přežití posádky i fungování lodi po nezbytnou dobu včetně obnovy atmosféry v kabině po výstupu do prostoru; vytvořit pohonný a orientační systém; najít prostor pro vybavení nutné ke splnění specifických úkolů mise; najít způsob, jak provést setkání a spojení lodi s cílovým tělesem na orbitu a v neposlední řadě…