FCC
Ekologické skupiny naléhají na FCC, aby pozastavila aplikace orbitálních datových center
sociální sítě
Přímé přenosy
Načítám data o přenosech…
krátké zprávy
Ekologické skupiny naléhají na FCC, aby pozastavila aplikace orbitálních datových center
Společnost Exploration Company, německá společnost zabývající se vesmírnou dopravou, založila TEC Federal, subjekt se sídlem ve Spojených státech, který jí umožní soutěžit o vládní programy a zakázky. Společnost také otevřela dveře své nové laboratoře Rapid Innovation Lab v texaském Houstonu.
Kancelář amerického ministerstva vnitra hledá informace o konceptech pro provádění startů na oběžnou dráhu z mořských plošin, což je součást širšího úsilí federální vlády o snížení přetížení stávajících kosmodromů.
Letecký úřad FAA uzavřel vyšetřování nestandardního chování motorů na SuperHeavy během mise IFT-12. Vyčistila se tak administrativní překážka pro 13. letový test.
Floridský startup spustil komerční demonstraci technologie pohonu družic na jaderný pohon. Mise City Labs testuje zdroj elektrické energie poháněný tritiem, který by mohl umožnit budoucím kosmickým lodím a autonomním sondám provoz po celé roky, aniž by se musely spoléhat výhradně na solární panely nebo konvenční baterie.
Čínský vládní orgán zveřejnil seznam členů národního konsorcia pro komerční vesmírné projekty, který nabízí vzácný ukazatel toho, které společnosti stát považuje za zavedené hráče.
Federální komunikační komise schválila projekt družice společnosti Reflect Orbital, která bude testovat schopnost odrážet sluneční světlo do nočních oblastí. Tento projekt ostře kritizují astronomové i environmentalisté.
Ve věku 74 let zemřel v pátek 10. července 2026 druhý bulharský kosmonaut Alexandr Alexandrov. Do vesmíru se podíval v rámci programu INTERKOSMOS. Při této misi se podíval v roce 1988 na ruskou stanici MIR při misi Sojuz TM-5.
Společnost Fi, která se zabývá technologiemi pro domácí mazlíčky, 8. července spustila sledovací zařízení pro psy, které využívá službu T-Satellite s podporou Starlink od společnosti T-Mobile, aby bylo možné zůstat připojeni napříč Spojenými státy, a to i mimo pozemní síť telekomunikačního operátora.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Na jaře 1960 se dala do pohybu mašinérie letových zkoušek lodí, jejichž jedna varianta měla posléze dopravit na oběžnou dráhu člověka. Překotné tempo vývoje znamenalo, že se mnoho věcí a procesů dělo současně, byrokracie protentokrát v mnoha případech šla stranou a mnohdy se papírově potvrzovalo to, co již dávno existovalo ve fyzické formě. Na konci dubna 1960 kosmodrom, jehož jméno v té době ještě neznělo „Bajkonur“, přivítal první stroj programu Vostok. Zjednodušený exemplář 1KP No1 měl za úkol vyzkoušet funkci základních prvků lodě. Jeho tvůrci chtěli potvrdit své premisy ohledně orientačního systému, telemetrie, radiového spojení, ovládacího systému a v neposlední řadě také brzdicího motoru TDU. Lodě 1KP nebyly vybaveny tepelnými štíty, proto byla letenka pro tento stroj jednosměrná, při vstupu do atmosféry se návratová kabina měla rozpadnout a shořet stejně jako přístrojový úsek, u něhož se s tímto průběhem počítalo pro všechny varianty lodí Vostok. Napětí na kosmodromu bylo hmatatelné – čas běžel a všichni si velmi dobře uvědomovali, že závod se Spojenými státy o vyslání prvního člověka do vesmíru mohl
Let člověka do vesmíru se z dnešního hlediska jeví jako zcela logický a přirozený směr, kterým se praktická kosmonautika krátce po svém zrodu vydala. Pobyt člověka v kosmickém prostoru byl jedním z hlavních, ne-li přímo hlavním cílem obou soupeřících stran, jimiž byl Sovětský svaz a Spojené státy. Tento pohled ovšem s sebou nese jistou míru zjednodušení a trpí ideálním nadhledem, kdy se s odstupem času a při znalosti událostí tak, jak tehdy probíhaly, zdá být realizovaný směr vývoje jediným možným. Tak to ovšem nebylo ani na jedné straně. Jak Američané, tak Sověti museli o existenci pilotovaného programu hned od počátku bojovat a rozvoj pilotované kosmonautiky nebyl ani zdaleka tak samozřejmou věcí, jakou se nám dnes zdá být. V případě Koroljovovy kanceláře OKB-1, která se pilotovanými lety neformálně zabývala již dlouho předtím, než se na obzoru objevil program známý později jako Vostok, muselo vedení čelit nejen opozici zvenčí, ale také opozici z vlastních řad. Síly OKB-1 totiž byly v té době pod návalem nejrůznějších projektů napnuté téměř až na limit.
V průběhu roku 1957-1958 se začal v rámci devátého oddílu OKB-1 formovat kolektiv, který je „podepsán“ pod zhmotněním první pilotované kosmické lodi. Na samém vrcholku pyramidy stál Sergej Pavlovič Koroljov, hlavní konstruktér a šéf kanceláře OKB-1. Práce na objektech vynášených raketami byly realizovány v oddílu číslo 9, který byl v kompetenci svého vedoucího, Michaila Klavdijeviče Tichonravova. A konečně, v oddílu 9 byl ustaven sektor číslo 2, který se zabýval hypotetickými projekty aparátů, v jejichž útrobách se měl do vesmíru podívat člověk, zatím pouze v podobě ideových návrhů, které se mohou, ale také nemusí dočkat realizace. Sektor měl na starosti N. P. Bělousov. V prosinci 1957 přešla právě do tohoto sektoru nová posila v osobě Konstantina Petroviče Feoktistova. Ten přišel z „dělostřeleckého“ institutu NII-4, kde se zabýval otázkami výpočtu trajektorie rakety R-7 v roli jaderného nosiče. Už předtím do devátého oddílu z NII-4 dorazil další „perspektivní kádr“, Gleb Maximov. Na konci roku si Tichonravov oba muže pozval k sobě a dal jim na výběr: jeden z nich se měl nadále zabývat projekty bezpilotních družic, druhý pak projekty
Od dob, co je člověk člověkem, v každé generaci se najde mnoho takových, kteří neustále otáčejí hlavu vzhůru k hvězdnému nebi a představují si, jaké je to asi tam, za hranicí zemské atmosféry. Cesty vesmírem byly po stovky let jen bláznivým snem excentriků, milovníků fantastiky a vizionářů, jejichž čas se zdál být v nedohlednu. Dvacáté století však s sebou přineslo překotný rozvoj technologií všeho druhu a náhle se myšlenka na kosmický let člověka nezdála být tak bláznivou. Stále více bylo jasné, že otázka nezní, zda se tak stane, ale kdy se tak stane. Po skončení 2. světové války se dvě nezpochybnitelné velmoci – USA a SSSR – zaměřily i tímto směrem. Vypuštění první umělé družice Země v říjnu 1957 se stalo bodem zlomu. Nyní již mezi oběma státy otevřeně probíhal urputný závod o to, kdo vyšle svého občana do vesmíru. Vedoucí představitelé obou stran měli samozřejmě na zřeteli technologický a vědecký přínos takovéhoto podniku, v prvé řadě však měl být let prvního člověka jakousi validací daného socioekonomického zřízení. Pakliže by byl první ve vesmíru
Dnes, v době digitálních fotoaparátů, jsme zaplaveni fotografiemi ve vysokém rozlišení. Během pár kliknutí máme k dispozici i nepřeberné množství fotek, které pořídili astronauti v kosmickém prostoru. Cesta k tomuto stavu však nebyla krátká a jednoduchá. Přitom už od prvopočátků pilotovaných kosmických misí jsou jejich součástí nejrůznější typy ručních kamer a fotoaparátů, které zaznamenávají průběh kosmického letu.
Není snadné být fanouškem kosmonautiky, který se o tento obor začal zajímat v osmdesátých letech. Autor nemá na mysli fakt, že propásl slavné lunární expedice a vůbec celou éru pionýrských výprav za hranice naší atmosféry. Jde spíše o to, že osobnosti, ke kterým coby dítko vzhlížel, pomalu a nevyhnutelně, jedna po druhé, nastupují na cestu bez návratu. A až při pohledu na data narození dotyčných si člověk uvědomí, že to už dávno nebyli ti muži a ženy v plné síle, jak si zvykl je vídat na fotografiích, filmových záznamech a poštovních známkách. Minulý týden tento svět opustila právě jedna taková osobnost. Muž, který byl sice kontroverzní a podle všeho kolem sebe vyzařoval auru velmi přísné, despotické autority, na druhou stranu muž schopný, vysoce profesionální. Valerij Rjumin byl bezpochyby člověkem, který v kosmonautice zanechal nesmazatelnou stopu nejen coby participant čtyř kosmických letů, ale i jako důležitá figura zákulisního dění v ruském kosmickém průmyslu…
Program Almaz v průběhu své existence dokázal na světlo světa (a na rýsovací prkna) přivést několik velmi zajímavých strojů. Ovšem paradoxně největší úspěch slavily ty, jejichž hvězdná hodina nastala až po ukončení programu a potom, co ostatky jeho osnovatele spočinuly na moskevském Novoděvičím hřbitově. Ač si Vladimir Čeloměj původně kreslil pro své stanice a transportní lodě zářivou a optimistickou budoucnost, již za svého života musel přihlížet tomu, jak byly všechny jeho plány postupně vykořeňovány, drancovány a přeměněny v prach. O to více by byl asi překvapen, že stroj původem právě z jeho konstrukční kanceláře se přeci jen nakonec, přes všechna protivenství osudu a nepřátel, ocitl v epicentru největšího a nejdražšího kosmického projektu v dosavadní historii. A fakt, že tento stroj nadále spolehlivě slouží, byť se na něm již podepisuje čas, je až neuvěřitelný. Ani tento stroj však neměl být posledním pohrobkem Almazu, který zavítal na oběžnou dráhu. Nemluvě o dalších plánech, které sice nebyly naplněny, nicméně dokazovaly jasnozřivost a erudici konstruktérů CKBM a Chruničeva…
Osudy programu Almaz, konkrétně jeho části, kterým byl projekt lodi TKS, nebyl v žádném případě prostý problémů, překážek a zvratů. Pohříchu však tyto ne zcela pozitivní události nebyly výsledkem selhání stroje jako takového, v naprosté většině překážky do cesty této velmi zajímavé transportní lodi kladli ti, jež stáli na vrcholných patrech mocenské pyramidy v SSSR a jeho ozbrojených složek. Kosmos-1443 byl posledním kusem lodi TKS, který zamířil na orbitu v kompletním složení, tedy v kombinaci FGB + VA. Další zájem na provozování TKS nemělo jak politické vedení, tak vojáci. Nicméně druhá zmíněná entita přeci jen jistý potenciál v konceptu lodi viděla, nikoli však v původní sestavě. Generalita si uvědomila, že TKS je možné relativně jednoduše uzpůsobit pro plnění specifických úloh a zadání, která mohou přinést zajímavé výsledky. V první polovině osmdesátých let se tak začala rodit nová podoba lodí TKS, jež předurčila další směřování tohoto projektu a svým způsobem také předznamenala tvář ruské kosmonautiky tak, jak vypadala v osmdesátých a devadesátých letech a koneckonců také tak, jak ji známe dnes. Koncepce lodi TKS se ukázala
Pokud máte transportní kosmickou loď, do níž vkládáte velké naděje a také velké peníze (vývoj lodi TKS stál podle údajů NPO Mašinostrojenija zhruba 424 milionů tehdejších rublů), je logické, že byste ji rádi otestovali při všech možných režimech letu a při všech myslitelných operacích, k nimž je určena. Ovšem vzhledem k tomu, že na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se ve vesmíru jaksi nenacházela žádná stanice OPS, nevypadalo to s TKS zrovna růžově. Nicméně po úspěšném letu Kosmosu-929 se v Chruničevu nacházely ještě čtyři kusy kompletních lodí TKS včetně návratových kabin a práce přes odpor shůry víceméně samospádem pokračovaly. A na přetřes přišla také otázka otestování připojení TKS k jinému tělesu. Zprvu bylo navrženo, aby se coby cílové těleso využil prázdný třetí stupeň rakety Proton-K, jež TKS vynášela. Bylo by imitováno sblížení, krom samotné stykovky – Proton neměl disponovat žádným stabilizačním systémem ani stykovacím zařízením. V Chruničevu také začali pracovat nad projektem makety stanice, která by byla určena výlučně pro tyto testy. Nakonec však konstruktéři usoudili, že maketa by byla příliš
Zatímco stanice OPS svou rozporuplnou kariéru zakončily pouhými šesti starty s větší či menší úspěšností, další článek systému Almaz, transportní lodě TKS, mají za sebou o něco bohatší historii, která ještě není tak zcela u konce. Původně zamýšlené coby prostředek dopravy kosmonautů a nákladu na stanici a zpět na Zemi, lodě TKS během let prokázaly to, že jejich konstruktéři jim dali do vínku nevšední potenciál a flexibilitu. Díky ní kosmonautika zažila nevšední proměnu (ne)obyčejné transportní lodi v semipermanentní a permanentní součást různých orbitálních stanic, kdy by podobu TKS v daném stroji na první pohled hledal jen málokdo. Pokud bychom použili trochu divokou paralelu, je možné konstatovat, že s výjimkou tažného koně ruské kosmonautiky, kterým je nesmrtelný Sojuz a s jistou mírou imaginace také stanice typu DOS, je evoluce lodi TKS nejdéle používaným kosmickým aparátem pilotovaného kosmického programu. Letová historie jednotlivých částí lodi TKS se datuje od poloviny sedmdesátých let, tudíž pokud započítáme i letové testy, má tento výtvor Čelomějovy konstrukční kanceláře za sebou více než čtyři dekády provozu a zajímavých proměn…
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.