SMILE
Společná vědecká mise SMILE agentury ESA a Číny jejíž účelem je studium zemské magnetosféry má být po deseti letech příprav odstartována 19. května.
sociální sítě
Přímé přenosy
Načítám data o přenosech…
krátké zprávy
Společná vědecká mise SMILE agentury ESA a Číny jejíž účelem je studium zemské magnetosféry má být po deseti letech příprav odstartována 19. května.
Plánovaný společný podnik společností AT&T, T-Mobile a Verizon v oblasti přímého připojení k zařízením (D2D) rozdělil operátory, kteří stojí za družicemi potřebnými k připojení běžných chytrých telefonů z vesmíru.
Společnost Cowboy Space podala Federální komunikační komisi plány na orbitální datové centrum s 20 000 družicemi Stampede, krátce poté, co získala 275 milionů dolarů na vývoj raket, jejichž horní stupně by sloužily jako výpočetní platformy.
Společnost Intuitive Machines se dohodla na koupi společnosti, která provozuje pozemní komunikační stanice ve Spojených státech a Velké Británii, aby pomohla s vybudováním lunární komunikační sítě.
Výbor pro rozpočtové prostředky Sněmovny reprezentantů 13. května předložil návrh zákona o výdajích, který zamítá mnoho škrtů pro NASA navržených administrativou. Udržuje tak rozpočet NASA na stejné úrovni.
Společnost Varda Space Industries podepsala svou první významnou dohodu s farmaceutickou společností o vývoji vylepšených léků v prostředí mikrogravitace.
Společnost Northrop Grumman adaptuje technologie vyvinuté pro vesmírný dalekohled Jamese Webba do menšího navigačního systému zaměřeného na středně velké družice.
Společnost TrustPoint, startup z Virginie, který vyvíjí navigační systém pro nízkou oběžnou dráhu Země, jenž má doplnit nebo zálohovat GPS, 12. května oznámila, že od amerických vesmírných sil získala kontrakt v hodnotě 4 milionů dolarů na demonstraci systému pro určování polohy, navigaci a časování nezávislého na GPS.
Společnost Quantum Space 12. května oznámila, že v Tulse v Oklahomě, kde sídlí nový generální ředitel společnosti, postaví svou vysoce obratnou družici Ranger.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
V létě 1960 byl optimismus vedoucích pracovníků sovětského kosmického programu téměř bezbřehý. V srpnu se podařilo poprvé úspěšně vrátit z orbitální dráhy živé bytosti – pejsky Bělku a Strelku plus další drobné osazenstvo lodě 1KNo2. Hlavní konstruktér OKB-1 Koroljov, „hlavní teoretik kosmonautiky“ Mstislav Keldyš, stejně jako předseda vojensko-průmyslové komise při Ústředním výboru KSSS a další se snažili kout železo, dokud bylo žhavé. Ještě v září 1960 předložili Ústřednímu výboru nástin dalších kroků směřujících k letu člověka do vesmíru. V něm jsou předvídány jeden až dva bezpilotní starty lodí 1K (Vostok-1, jak jsou v dokumentu i jinde označovány) v říjnu a listopadu, následovat měly ještě během listopadu dva taktéž bezpilotní starty varianty lodi určené pro lidskou posádku, a konečně v listopadu nebo prosinci měl přijít na řadu let s člověkem na palubě. Dokument podepsaný šestnácti nejdůležitějšími figurami tehdejší sovětské kosmonautiky byl členy Ústředního výboru vzat na vědomí a 11. října vyšlo ustanovení ÚV KSSS a Rady ministrů číslo 1110-462, které ony kroky oficiálně posvěcuje a zavazuje výše zmíněné, aby je v daných termínech uskutečnili. Jak ale vážený čtenář zajisté ví
Prvními živočichy, kteří nahlédli za mezinárodně uznávanou hranici atmosféry, byly drobounké mušky Drosophila melanogaster– octomilky. Jejich suborbitální let ze základny White Sands na trofejní raketě V-2 v únoru 1947 byl prvním, rozhodně ne však posledním svého druhu. Jak Američané, tak Sověti postupně začali posílat do vesmíru na krátké návštěvy opice, psy, králíky, myši a další pokusná zvířata. Pokaždé se však jednalo o lety v řádu minut. Až 3. listopad 1957 přinesl změnu: první živá bytost zamířila na orbitální dráhu. Ubohá fenka Kudrjavka (oficiálně známější pod jménem Lajka) si však neměla své slávy užívat příliš dlouho. Dnes již víme, že uhynula několik hodin po startu v důsledku přehřátí organismu. Ani v případě, že by vše fungovalo tak, jak bylo naplánováno, Lajku by nečekalo nic dobrého. Tehdejší technologie neumožňovala návrat umělé družice zpět do atmosféry. Od okamžiku, kdy se nosná raketa odpoutala od rampy, byl Lajčin osud zpečetěn. Bylo však jasné, že dříve nebo později bude problém návratu nutno vyřešit, protože na řadu měl nevyhnutelně přijít také let s člověkem
Asi málokdo si dokáže představit, pod jak velkým tlakem pracovali muži a ženy, kteří připravovali první lety pilotovaných kosmických lodí, a je lhostejné, na čí straně tito často bezejmenní hrdinové byli. Jak SSSR, tak USA chtěli mít svého člověka ve vesmíru co nejdříve. Zatímco Spojené státy tak činily naprosto otevřeně a tím pádem pod ostřížím zrakem médií a potažmo veřejnosti, Sověti svůj program provozovali skrytě. To ovšem neznamená, že by jejich práce byla lehčí. Tlak na ně byl vyvíjen, nikoli ovšem ze stran veřejnosti, nýbrž ze strany vedení státu. K tomu paradoxně připočtěme otevřené informování Američanů o jejich vlastním programu, které nenechávalo nikoho na pochybách, že NASA neotálí ani minutu, a v neposlední řadě tady byl neustále ubíhající čas. Ne, Sergej Koroljov a jeho lidé si rozhodně neužívali klidného spánku. Věděli, že každý den se počítá a každé škobrtnutí může znamenat fatální ztrátu vůči rivalovi. Proto občas bylo třeba učinit více či méně riskantní rozhodnutí. Někdy tato rozhodnutí přinesla prohru, jindy zase triumf…
Na jaře 1960 se dala do pohybu mašinérie letových zkoušek lodí, jejichž jedna varianta měla posléze dopravit na oběžnou dráhu člověka. Překotné tempo vývoje znamenalo, že se mnoho věcí a procesů dělo současně, byrokracie protentokrát v mnoha případech šla stranou a mnohdy se papírově potvrzovalo to, co již dávno existovalo ve fyzické formě. Na konci dubna 1960 kosmodrom, jehož jméno v té době ještě neznělo „Bajkonur“, přivítal první stroj programu Vostok. Zjednodušený exemplář 1KP No1 měl za úkol vyzkoušet funkci základních prvků lodě. Jeho tvůrci chtěli potvrdit své premisy ohledně orientačního systému, telemetrie, radiového spojení, ovládacího systému a v neposlední řadě také brzdicího motoru TDU. Lodě 1KP nebyly vybaveny tepelnými štíty, proto byla letenka pro tento stroj jednosměrná, při vstupu do atmosféry se návratová kabina měla rozpadnout a shořet stejně jako přístrojový úsek, u něhož se s tímto průběhem počítalo pro všechny varianty lodí Vostok. Napětí na kosmodromu bylo hmatatelné – čas běžel a všichni si velmi dobře uvědomovali, že závod se Spojenými státy o vyslání prvního člověka do vesmíru mohl
Let člověka do vesmíru se z dnešního hlediska jeví jako zcela logický a přirozený směr, kterým se praktická kosmonautika krátce po svém zrodu vydala. Pobyt člověka v kosmickém prostoru byl jedním z hlavních, ne-li přímo hlavním cílem obou soupeřících stran, jimiž byl Sovětský svaz a Spojené státy. Tento pohled ovšem s sebou nese jistou míru zjednodušení a trpí ideálním nadhledem, kdy se s odstupem času a při znalosti událostí tak, jak tehdy probíhaly, zdá být realizovaný směr vývoje jediným možným. Tak to ovšem nebylo ani na jedné straně. Jak Američané, tak Sověti museli o existenci pilotovaného programu hned od počátku bojovat a rozvoj pilotované kosmonautiky nebyl ani zdaleka tak samozřejmou věcí, jakou se nám dnes zdá být. V případě Koroljovovy kanceláře OKB-1, která se pilotovanými lety neformálně zabývala již dlouho předtím, než se na obzoru objevil program známý později jako Vostok, muselo vedení čelit nejen opozici zvenčí, ale také opozici z vlastních řad. Síly OKB-1 totiž byly v té době pod návalem nejrůznějších projektů napnuté téměř až na limit.
V průběhu roku 1957-1958 se začal v rámci devátého oddílu OKB-1 formovat kolektiv, který je „podepsán“ pod zhmotněním první pilotované kosmické lodi. Na samém vrcholku pyramidy stál Sergej Pavlovič Koroljov, hlavní konstruktér a šéf kanceláře OKB-1. Práce na objektech vynášených raketami byly realizovány v oddílu číslo 9, který byl v kompetenci svého vedoucího, Michaila Klavdijeviče Tichonravova. A konečně, v oddílu 9 byl ustaven sektor číslo 2, který se zabýval hypotetickými projekty aparátů, v jejichž útrobách se měl do vesmíru podívat člověk, zatím pouze v podobě ideových návrhů, které se mohou, ale také nemusí dočkat realizace. Sektor měl na starosti N. P. Bělousov. V prosinci 1957 přešla právě do tohoto sektoru nová posila v osobě Konstantina Petroviče Feoktistova. Ten přišel z „dělostřeleckého“ institutu NII-4, kde se zabýval otázkami výpočtu trajektorie rakety R-7 v roli jaderného nosiče. Už předtím do devátého oddílu z NII-4 dorazil další „perspektivní kádr“, Gleb Maximov. Na konci roku si Tichonravov oba muže pozval k sobě a dal jim na výběr: jeden z nich se měl nadále zabývat projekty bezpilotních družic, druhý pak projekty
Od dob, co je člověk člověkem, v každé generaci se najde mnoho takových, kteří neustále otáčejí hlavu vzhůru k hvězdnému nebi a představují si, jaké je to asi tam, za hranicí zemské atmosféry. Cesty vesmírem byly po stovky let jen bláznivým snem excentriků, milovníků fantastiky a vizionářů, jejichž čas se zdál být v nedohlednu. Dvacáté století však s sebou přineslo překotný rozvoj technologií všeho druhu a náhle se myšlenka na kosmický let člověka nezdála být tak bláznivou. Stále více bylo jasné, že otázka nezní, zda se tak stane, ale kdy se tak stane. Po skončení 2. světové války se dvě nezpochybnitelné velmoci – USA a SSSR – zaměřily i tímto směrem. Vypuštění první umělé družice Země v říjnu 1957 se stalo bodem zlomu. Nyní již mezi oběma státy otevřeně probíhal urputný závod o to, kdo vyšle svého občana do vesmíru. Vedoucí představitelé obou stran měli samozřejmě na zřeteli technologický a vědecký přínos takovéhoto podniku, v prvé řadě však měl být let prvního člověka jakousi validací daného socioekonomického zřízení. Pakliže by byl první ve vesmíru
Dnes, v době digitálních fotoaparátů, jsme zaplaveni fotografiemi ve vysokém rozlišení. Během pár kliknutí máme k dispozici i nepřeberné množství fotek, které pořídili astronauti v kosmickém prostoru. Cesta k tomuto stavu však nebyla krátká a jednoduchá. Přitom už od prvopočátků pilotovaných kosmických misí jsou jejich součástí nejrůznější typy ručních kamer a fotoaparátů, které zaznamenávají průběh kosmického letu.
Není snadné být fanouškem kosmonautiky, který se o tento obor začal zajímat v osmdesátých letech. Autor nemá na mysli fakt, že propásl slavné lunární expedice a vůbec celou éru pionýrských výprav za hranice naší atmosféry. Jde spíše o to, že osobnosti, ke kterým coby dítko vzhlížel, pomalu a nevyhnutelně, jedna po druhé, nastupují na cestu bez návratu. A až při pohledu na data narození dotyčných si člověk uvědomí, že to už dávno nebyli ti muži a ženy v plné síle, jak si zvykl je vídat na fotografiích, filmových záznamech a poštovních známkách. Minulý týden tento svět opustila právě jedna taková osobnost. Muž, který byl sice kontroverzní a podle všeho kolem sebe vyzařoval auru velmi přísné, despotické autority, na druhou stranu muž schopný, vysoce profesionální. Valerij Rjumin byl bezpochyby člověkem, který v kosmonautice zanechal nesmazatelnou stopu nejen coby participant čtyř kosmických letů, ale i jako důležitá figura zákulisního dění v ruském kosmickém průmyslu…
Program Almaz v průběhu své existence dokázal na světlo světa (a na rýsovací prkna) přivést několik velmi zajímavých strojů. Ovšem paradoxně největší úspěch slavily ty, jejichž hvězdná hodina nastala až po ukončení programu a potom, co ostatky jeho osnovatele spočinuly na moskevském Novoděvičím hřbitově. Ač si Vladimir Čeloměj původně kreslil pro své stanice a transportní lodě zářivou a optimistickou budoucnost, již za svého života musel přihlížet tomu, jak byly všechny jeho plány postupně vykořeňovány, drancovány a přeměněny v prach. O to více by byl asi překvapen, že stroj původem právě z jeho konstrukční kanceláře se přeci jen nakonec, přes všechna protivenství osudu a nepřátel, ocitl v epicentru největšího a nejdražšího kosmického projektu v dosavadní historii. A fakt, že tento stroj nadále spolehlivě slouží, byť se na něm již podepisuje čas, je až neuvěřitelný. Ani tento stroj však neměl být posledním pohrobkem Almazu, který zavítal na oběžnou dráhu. Nemluvě o dalších plánech, které sice nebyly naplněny, nicméně dokazovaly jasnozřivost a erudici konstruktérů CKBM a Chruničeva…
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.