SMILE
Společná vědecká mise SMILE agentury ESA a Číny jejíž účelem je studium zemské magnetosféry má být po deseti letech příprav odstartována 19. května.
sociální sítě
Přímé přenosy
Načítám data o přenosech…
krátké zprávy
Společná vědecká mise SMILE agentury ESA a Číny jejíž účelem je studium zemské magnetosféry má být po deseti letech příprav odstartována 19. května.
Plánovaný společný podnik společností AT&T, T-Mobile a Verizon v oblasti přímého připojení k zařízením (D2D) rozdělil operátory, kteří stojí za družicemi potřebnými k připojení běžných chytrých telefonů z vesmíru.
Společnost Cowboy Space podala Federální komunikační komisi plány na orbitální datové centrum s 20 000 družicemi Stampede, krátce poté, co získala 275 milionů dolarů na vývoj raket, jejichž horní stupně by sloužily jako výpočetní platformy.
Společnost Intuitive Machines se dohodla na koupi společnosti, která provozuje pozemní komunikační stanice ve Spojených státech a Velké Británii, aby pomohla s vybudováním lunární komunikační sítě.
Výbor pro rozpočtové prostředky Sněmovny reprezentantů 13. května předložil návrh zákona o výdajích, který zamítá mnoho škrtů pro NASA navržených administrativou. Udržuje tak rozpočet NASA na stejné úrovni.
Společnost Varda Space Industries podepsala svou první významnou dohodu s farmaceutickou společností o vývoji vylepšených léků v prostředí mikrogravitace.
Společnost Northrop Grumman adaptuje technologie vyvinuté pro vesmírný dalekohled Jamese Webba do menšího navigačního systému zaměřeného na středně velké družice.
Společnost TrustPoint, startup z Virginie, který vyvíjí navigační systém pro nízkou oběžnou dráhu Země, jenž má doplnit nebo zálohovat GPS, 12. května oznámila, že od amerických vesmírných sil získala kontrakt v hodnotě 4 milionů dolarů na demonstraci systému pro určování polohy, navigaci a časování nezávislého na GPS.
Společnost Quantum Space 12. května oznámila, že v Tulse v Oklahomě, kde sídlí nový generální ředitel společnosti, postaví svou vysoce obratnou družici Ranger.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Je pozoruhodné, jak tenká je v dnešní době hranice mezi anonymitou a světovým věhlasem. V mnoha případech ji dotyčný člověk překročí během několika málo týdnů. Jsou ale i případy, kdy se tvář a jméno zapíší do kolektivního podvědomí během několika dní, mnohdy i jen několik hodin stačí k tomu, aby se stal předmětem debat, úcty a leckdy i nepokrytého zbožšťování i v tom nejzapadlejším koutě světa. Takovou moc mají dnešní média v čele se sítí internet. Nic takového jako internet bychom na začátku šedesátých let minulého století pochopitelně najít nemohli, nicméně masmédia měla v té době podobnou sílu, jako je tomu dnes. Vše, co se okolo budoucích kosmonautů dělo, bylo podrobně zaznamenáváno na filmové pásy, aby v případě úspěchu mohly být sestříhány dokumentární filmy pro úzké obecenstvo z řad „věrchušky“, tedy vedení SSSR a zainteresovaných pracovníků. Učesané verze filmů bez záběrů, jež by mohly odhalovat státní a vojenská tajemství, jakým byla například podoba lodi Vostok, pak byly připraveny pro veřejnost. Velitel oddílu kosmonautů Nikolaj Kamanin se postaral o to, aby kameramani byli vždy přítomni a neustále zaznamenávali ty nejdůležitější
Po úspěšném letu lodi 3KA No2 s pejskem Zvjozdočkou a figurínou na palubě bylo teoreticky vše připraveno na let s člověkem. Při bližším pohledu však zbývalo vyřešit několik důležitých problémů. Prvním z nich byla závažná situace, jež vyvstala poté, co se u lodi 3KA No2, stejně jako u předchozího letu, neoddělila „kabel-mačta“, tedy kabelový svazek propojující přístrojový úsek s návratovou kabinou. Jak již bylo v jednom z předchozích dílů řečeno, z nepochopitelných důvodů se tímto selháním nikdo zvlášť nezabýval. Dokonce v podkladech S. P. Koroljova k zasedání Státní komise bylo u prvního letu kabiny 3KA poznačeno „Loď vypuštěna na plánovanou orbitu. Přístroje pracovaly normálně. Přistání proběhlo normálně.“ U druhého startu pak byla pouze strohá poznámka „stejně tak“. Dalším problémem, který bylo nutné vyřešit, byla funkce systému zabezpečení životních podmínek, konkrétně vysoušeče. Zde bylo rozhodnuto o instalaci prozatímní varianty s tím, že pro jeden oblet Země postačí. Opět se nijak zdlouhavě neřešilo, co by se stalo v případě, že by se brzdicí zážeh nepodařil a kabina by musela na oběžné dráze zůstat až deset dní do doby, než by
Elitní šestice prvního sovětského oddílu kosmonautů se na začátku léta dostala do kolotoče intenzivního výcviku, který byl prokládán lékařskými testy a prověrkami. Gagarin, Něljubov, Bykovskij, Titov, Popovič a Nikolajev byli zasvěcováni do tajemství konstrukce lodi 3KA a pod vedením instruktora Marka Gallaje se seznamovali se situacemi, které je mohly během letu potkat. Kosmonauti byli skutečně v jednom kole a jejich manželky si jich příliš neužily. Součástí výcviku byly i simulace na trenažéru kabiny Vostok, který byl instalován ve druhém patře LII (Leteckého výzkumného institutu M. M. Gromova). Jak již bylo řečeno v jednom z předchozích dílů seriálu, trenažér byl instalován poté, co bylo pro jeho umístění v laboratoři číslo 47 LII nutné vybourat otvor ve vnější zdi. Trenažér to byl z dnešního pohledu poměrně rudimentární, nicméně již tehdy nechyběla projekce hvězdného nebe a zjednodušeného obrazu Země v iluminátorech. Vybavení kabiny se téměř nelišilo od skutečných lodí 3KA a kosmonauti tak mohli prožívat na tu dobu poměrně věrnou iluzi skutečného letu. Nácviky probíhaly v jistém smyslu skupinově, šestice vždy byla v laboratoři společně, přičemž jeden z kosmonautů
Středisko přípravy kosmonautů J. A. Gagarina je dnes respektovanou organizací, jednou z mála svého druhu na světě. Od počátku šedesátých let minulého století se specializuje, jak název napovídá, na všestrannou přípravu kosmonautů na jejich neobvyklou práci. Středisko bylo založeno, ještě coby anonymní vojenský útvar 26266, vládním nařízením ze dne 11. ledna 1960. Velitelem nově zřízené organizace se stal vojenský lékař Jevgenij Karpov, který měl zprvu k ruce 250-členný ansámbl. V té době ještě vlastně nikdo nevěděl, jakým způsobem by měl výcvik probíhat a vše se tvořilo za provozu. Ke cti zúčastněných nutno podotknout, že koncepce, kterou Karpov a spol. zavedli, se osvědčila a kosmonauti byli na své první pionýrské mise připraveni velmi dobře. Dvacítka mladých mužů byla podrobena všestranné přípravě, která zahrnovala teoretické i praktické předměty a také speciální testy na nejrůznějších „mučících nástrojích“…
Start druhé lodi 3KA měl být poslední generální zkouškou před letem člověka. Také tento Vostok měl kopírovat naplánovaný program letu s lidskou posádkou, tedy provést jeden oblet Země a přistát v zadané oblasti severovýchodně od Volgogradu. Na palubě měl opět zaujmout místo „Ivan Ivanovič“, antropometrická figurína simulující rozložení hmoty lidského těla. A opět s ním měl na oběžnou dráhu zamířit pejsek umístěný ve speciálním kontejneru, který při přistání zůstával v návratové kabině. Pokud by tento let dopadl ke všeobecné spokojenosti, do dalšího stroje už by se měl posadit člověk. Není divu, že start lodi 3KA No2 byl velmi ostře sledován, tím spíše, že tentokrát již měly všechny systémy bez výjimky odpovídat verzím, které měly zajišťovat pilotovaný let. A pokud mluvíme o velmi ostře sledovaném startu, nejedná se pouze o planou frázi. Na kosmodrom totiž právě kvůli sledování vzletu lodi 3KA No2 dorazili ti, jichž se celé dění dotýkalo zcela bezprostředně. Na vědeckovýzkumný polygon číslo pět měli poprvé zavítat mladí muži, z jejichž středu měl být vybrán ten, jehož start měl
Po posledním letovém testu lodi 1K v prosinci 1960, který neplánovaně prokázal funkčnost záchranného systému, bylo možné začít pracovat na kompletaci lodí verze 3KA, tedy té verze, která na orbitální dráhu poveze lidskou bytost. V jedné z hal OKB-1 se začaly ve druhé polovině prosince zhmotňovat lodě, které se podobaly těm, které do vesmíru vozily pejsky a další drobnou havěť, přesto však byly v některých ohledech odlišné. V dnešní terminologii bychom mohli říci – byly v plné výbavě. Byl na nich instalován systém zabezpečení životních podmínek, kompletní systém radiospojení, zkrátka všechno tak, jak to mělo být pro lety s lidmi. Loď byla dokonce osazena i katapultovacím křeslem a připraven byl i pasažér. Nejednalo se však o jednoho z dvaceti vybraných mladých stíhacích pilotů, ani o některého z mužů, které později milovníci konspiračních teorií pasovali do role nešťastných kosmonautů, kteří za svou pionýrskou cestu do vesmíru zaplatili životem. Jméno dotyčného pasažéra znělo „Ivan Ivanovič“ a přestože se to v něm hemžilo životem, on sám byl navýsost neživý…
Lodě projektu Vostok byly od počátku koncipovány jako dvoudílné. Jednu část měla tvořit návratová kabina, jež měla obsahovat vše důležité pro pobyt pokusných zvířat, kosmonauta nebo špionážní fotoaparatury. Druhým dílkem skládačky pak byl přístrojový úsek. V něm měly být soustředěny komponenty a agregáty nutné pro fungování lodě na oběžné dráze. Zřejmě tím nejdůležitějším, co přístrojový úsek obsahoval, byl brzdicí motor. Bez něj by se loď teoreticky nemohla dostat z oběžné dráhy do atmosféry (byť, jak ještě uvidíme, řešení pro případ selhání motoru se našlo). V prvních náčrtech lodě se přístrojový úsek nacházel vzhledem k návratové kabině vepředu, nakonec se ale dostala do popředí koncepce, která počítala s umístěním přístrojového úseku za kabinou. Velmi přísné požadavky na objem a hmotnost jednotlivých systémů hnaly konstruktéry na hranu tehdejších možností. Jak vzpomínal pozdější kosmonaut Oleg Makarov, který jako mladičký inženýr OKB-1 pracoval právě na projekci přístrojového úseku a rozmístění aparatur v jeho útrobách, nebyla to zdaleka jednoduchá práce a podoba tělesa, které pomáhalo tvořit ikonický vzhled první pilotované lodi světa, se několikrát měnila…
Zatímco se budoucí kosmonauti seznamovali s do té doby arkánními vědami a brousili své znalosti o nebeské mechanice, hvězdné navigaci a technice, do které byl zatím zasvěcen pouze omezený okruh lidí, rychlost nabíral také program Vostok samotný. Poté, co v prosinci 1960 proběhly dva poslední starty staré specifikace 1K, na obzoru již byly letové testy stroje ve variantě, v níž měl nést na orbitální dráhu člověka. Loď 3KA, zjednodušená verze původně zamýšlené verze 3K, měla být podle pokynů hlavního konstruktéra vyzkoušena minimálně dvakrát s využitím stejného programu letu, jaký měl být proveden u první pilotované mise. Podle Koroljova teprve až poté, co minimálně dva lety lodí 3KA dopadnou bez výhrady úspěšně, bude rozumné posadit do kabiny lidskou bytost. Po ne zcela úspěšném průběhu letových zkoušek první verze Vostoků nyní Koroljov po svých lidech a po subdodavatelích žádal techniku, která bude spolehlivá a bezpečná a zajistí snížení míry rizika na tehdy přijatelnou úroveň. Jak ale vlastně vypadal stroj, který měl zajistit první let člověka a navždy vejít do historie lidstva?
Dnes, když jsou lety do vesmíru čímsi stejně samozřejmým jako spousta jiných lidských činností, mnoho lidí vlastně ani pořádně nenapadne zamyslet se, z jakých skupin lidí se etablují kosmonauti. Vždyť je to přeci jasné: do vesmíru míří zejména zástupci pilotů a ve stále větší míře vědci ponejvíce z přírodovědných oborů. Ale na konci padesátých let minulého století, když před Sovětským svazem i Spojenými státy stál úkol vybrat jedince, kteří učiní krok do naprostého neznáma, nebyla pro výběrové komise věc ani zdaleka takto jednoduchá. Na sovětské straně se zprvu uvažovalo o výběru z různých profesí. V úvahu připadali letci, potápěči, příslušníci raketových vojsk, navrhováni byli také zástupci automobilových závodníků nebo cirkusových akrobatů. Nároky byly různorodé. Krom dokonalého zdraví měli mít tito muži (o ženách se vůbec neuvažovalo) zkušenosti s prací v dynamickém a náročném prostředí, měli být uvyklí zrychlením v různých směrech, měli by mít zkušenost se stavem hypoxie, změn tlaku a co hlavního – měli by oplývat bleskovými reflexy a samostatným bystrým úsudkem. Byť se tato poslední charakteristika ohledně samostatného úsudku ukázala v rámci sovětské
Typické tajnůstkářství, se kterým sovětská strana přistupovala ke svému kosmickému programu, bylo v ostrém kontrastu k americké otevřenosti. Přestože historie ukázala, že druhý zmíněný přístup je v dlouhodobém pohledu správný, zpočátku přinášelo urputné zatajování všeho a všech Sovětům jistou výhodu. Zvenčí se zdálo, že jejich technika je téměř bezchybná a zatímco americké stroje vybuchovaly a selhávaly v přímém přenosu, sovětské sdělovací prostředky přinášely výlučně povzbudivé zprávy o dalším úspěchu domácí techniky. Část tohoto tajnůstkářství lze přičíst faktu, že pro kosmický program byly využívány stroje vojenské povahy, nadto relativně nové, například nosič R-7. Totéž bylo možné říci i o lodích Vostok. Jak si možná vážený čtenář pamatuje, jejich vznik byl umožněn duálním využitím základní platformy – mimo letů s lidskou posádkou byly jiné varianty zamýšleny pro fotorozvědku. Z tohoto důvodu měli Sověti tendenci tajit dokonce i hrubou podobu lodi, o detailech konstrukce ani nemluvě. Pokud lety dopadaly tak, jak dopadnout měly, eventuálně pokud selhání vyústilo v dopad na území SSSR, vše bylo z tohoto hlediska v pořádku. Jenže co se stane, když návratová kabina přistane „na cizím dvorku“?
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.