sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost Portal Space Systems získala 17,5 milionu dolarů v počátečním kole investic, které umožní podniku vyvinout a předvést vysoce ovladatelnou družici Supernova využívající sluneční světlo k pohonu tepelného pohonného systému.
Společnost Vast oznámila 3. dubna, že podepsala dohodu s NASA o provedení environmentálního testování modulu vesmírné stanice Haven-1 v testovacím zařízení Neila Armstronga v Ohiu.
Společnost Voyager Technologies oznámila 3. dubna plány na akvizici LEOcloud, startupu zaměřeného na hybridní cloudové výpočetní zdroje a služby.
Společnost SpinLaunch 3. dubna oznámila, že podepsala smlouvu v hodnotě 122,5 milionu eur s výrobcem malých družic Kongsberg NanoAvionics na výrobu 280 družic pro konstelaci zvanou Meridian Space.
Obchodní výbor Senátu USA uspořádá příští týden potvrzovací slyšení, které má potvrdit Jareda Isaacmana jako nového administrátora NASA. Slyšení, plánované na 9. dubna bude také zvažovat nominaci Olivie Trustyové na členku Federal Communications Commission.
Společnost Exail, zabývající se vesmírnou komunikací, oznamuje spuštění Spacelink-PCE emulátoru nejnovější generace. Spacelink-PCE je navržený tak, aby přesně replikoval kanál šíření vln mezi družicí a pozemní stanicí. Umožňuje tak testovat, optimalizovat a ověřovat výkon a spolehlivost družicových komunikačních systémů.
Slingshot Aerospace, společnost zabývající se analýzou vesmírných dat, získala kontrakt z programu AFWERX amerického letectva na zdokonalení techniky identifikace družic na oběžné dráze pomocí fotometrických dat a umělé inteligence.
Švédská národní kosmická agentura (SNSA) udělila společnosti Frontgrade Gaisler, poskytovateli radiačně odolných mikroprocesorů pro vesmírné mise, kontrakt na komercializaci prvního neuromorfního zařízení System on Chip (SoC) pro vesmírné aplikace.
United Launch Alliance se chystá vynést prvních 27 družic z více než 3 200 plánovaných kusů pro širokopásmovou konstelaci Amazon Project Kuiper. Start je naplánován na 9. dubna. Družice vynese raketa Atlas V.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Psal se 25. únor 1977 a úspěšná druhá expedice na třetí Almaz byla zpátky doma, o den později ji následovala i kapsle s exponovaným fotomateriálem. Ovšem tím neměla stanice svou službu ukončit. Na další návštěvu OPS-3/Saljutu 5 se připravovala další posádka kterou tvořili Anatolij Berezovoj a Michail Lisun. S jejich startem se počítalo někdy ve druhém až třetím čtvrtletí toho roku. Byl tady však jeden malý – nebo spíše velký – háček. Kosmonauti neměli na čem letět. Pro Saljut 5 se počítalo se třemi expedicemi a proto byly vyrobeny tři dedikované lodě Sojuz 7K-T. Ovšem neúspěch Sojuzu-23 znamenal, že všechny tři kusy již byly použity. Sojuzy zapojené do programu Almaz nesly jen velmi málo odlišných detailů oproti „běžným“ Sojuzům, přičemž nejvýraznějším bylo odklápění stožáru antény systému Igla dozadu těsně před připojením, což zabraňovalo střetu antény s prvky konstrukce stanice. Byl sice objednán další Sojuz, nicméně jeho příprava k převozu na Bajkonur zabrala poměrně dlouhou dobu. A tak, i když byly 5. března a 15. dubna provedeny motorické korekce, jež zvedly dráhu Almazu tak, aby mohla
Přestože dramatická epopej letu Sojuzu-23 nakonec o vlásek dopadla dobře, stále zůstávaly otázky ohledně stanice OPS-3/Saljut 5, do níž dvojici Zudov-Rožděstvenskij nebylo dáno nahlédnout. Jejich expedice měla obsahovat krom tradiční pracovní náplně vlastní předchozím expedicím ještě dva důležité body navíc. Prvním z nich byla hrubá analýza staniční atmosféry ohledně přítomnosti toxických látek. Jak si jistě vážený čtenář pamatuje, dvojice Volynov-Žolobov sice pravděpodobně podlehla klamným senzorickým vjemům, nicméně s naprostou jistotou nebylo možné přítomnost nežádoucích substancí ve vzduchu uvnitř Saljutu 5 vyloučit. Stejně jako u Sojuzu-23 k tomu měla sloužit speciální sada detekčních trubiček, jež měly indikovat byť i zanedbatelné koncentrace těchto látek. A stejně jako Zudov a Rožděstvenskij měla posádka dalšího Sojuzu na palubě vézt plynové masky. Druhým bodem expedice byl velmi zajímavý experiment výměny atmosféry v interiéru stanice za přítomnosti posádky. Do té doby se v rámci kosmonautiky ještě nic podobného neodehrálo (a de facto se tak nestalo dodnes, možná s výjimkou nechtěné částečné výměny atmosféry poté, co po nárazu nákladní lodě nastala dehermetizace modulu Spektr na stanici Mir v roce 1997).
Profese kosmonauta zahrnuje velmi mnoho aspektů, jež vyžadují prvotřídní znalosti a schopnosti. Schopnost odolávat přetížení při startu a při přistání, rozhodovat se v extrémních podmínkách a časové tísni, obsluhovat aparatury, jež nejenže mají astronomickou pomyslnou cenovku, ale také mohou být jedinými svého druhu na světě, chápat zásady pro běžné smrtelníky arkánních věd, jako je například nebeská mechanika – to vše činí povolání kosmonauta velmi náročným, současně však nesmírně zajímavým. Ovšem kosmonaut musí ovládat i některé „pozemské“ dovednosti, jež by u něj běžná populace nečekala. Proč by se například kosmonautům mohly hodit návyky pro přežití v poušti? Proč by měli umět postavit improvizovaný přístřešek a umět se zahřát na sněhu? A proč by měli zvládat základy lezeckých technik? Vskutku, pro člověka nepolíbeného kosmonautikou se to může zdát jako zbytečnost. Vždyť od startovní rampy až po opuštění kabiny po přistání jsou kosmonauti v chráněném prostředí, kde se tyto dovednosti uplatní jen stěží. Problém je však v tom, že jejich kabina nemusí přistát tam, kde ji zrovna očekávají záchranné jednotky. Pokud například na orbitální
Pro druhou expedici na OPS-3/Saljut 5 se připravovaly posádky, jež v záložních a podpůrných pozicích figurovaly i u expedice první. Nyní se jen lehce posunuly role – hlavní posádku nyní tvořili Vjačeslav Zudov a Valerij Rožděstvenskij a jejich náhradníky byla opět osvědčená dvojice Viktor Gorbatko a Jurij Glazkov. Funkce podpůrných posádek se znovu zhostily týmy ve složení Michail Kozelskij-Vladimir Preobraženskij a Anatolij Berezovoj-Michail Lisun. Mise Zudova a Rožděstvenského měla trvat zhruba dva týdny a v první fázi zabydlování Saljutu 5 měla splnit dva důležité body letového programu. Prvním měla být analýza staniční atmosféry, okolo níž stále panovaly jisté pochybnosti poté, co se musela předčasně na Zem vrátit posádka Sojuzu-21, přičemž jako jeden z důvodů svých fyzických a psychických obtíží uváděla dráždivý zápach v interiéru. Druhým, a nutno dodat velmi zajímavým a unikátním bodem měla být kompletní výměna staniční atmosféry. K tomu mělo dojít velmi zjednodušeně řečeno tak, že na jedné straně stanice měli kosmonauti otevřít ventil do okolního prostoru a na druhé straně zase nádrže se stlačeným vzduchem. Krom těchto dvou důležitých položek na Zudova a Rožděstvenského čekala klasická
Jedním z nejdůležitějších systémů a dost možná tím vůbec nejdůležitějším na palubě pilotovaných kosmických lodí a stanic je elektrický systém. Elektřina v palubní rozvodné síti je jako životodárná krev v lidském organismu – bez ní je sebedůležitější a sebeúžasnější orgán našeho těla odsouzen ke kolapsu. Stejně tak u orbitální stanice jsou bez elektřiny k ničemu systémy zabezpečení životních podmínek, orientační a ovládací systémy, komunikace se Zemí, o dalších systémech a subsystémech nemluvě. Jestliže z nějakého důvodu zkolabuje dodávka elektrické energie, nastává skutečná krize, kterou musí kosmonauti vyřešit co možná nejdříve, jinak bude v ohrožení nejen jejich mise, ale dost možná také jejich životy. Výpadek elektrického systému patří spolu s požárem na palubě k jedné z nejobávanějších situací, jaké mohou během letu nastat. A pokud k němu dojde navíc v „dobře načasovaný“ okamžik, může mít i přes přechodnou povahu dalekosáhlé následky, jak se mohla přesvědčit posádka komplexu Saljut 5/Sojuz-21 v úterý 17. srpna 1976…
Nešťastné rozhodnutí o realizaci civilních stanic DOS souběžně s vojenskými stanicemi OPS dostalo pracovníky závodu ZICh ve Filách pod obrovský tlak. Přestože ZICh patřil do organizační struktury konstrukční kanceláře CKBM, nejméně třetinu kapacity, času a personálu si vyžádala stavba stanic DOS ve prospěch konkurenční kanceláře CKBEM (v květnu 1974 přejmenované na NPO Eněrgija). Pro tým Vladimira Čeloměje to znamenalo velmi nepříjemnou pozici, kdy se ne vlastní vinou ocitli na “vedlejší koleji“ a museli velmi tvrdě soupeřit s Eněrgijí o veškeré zdroje. A pohříchu se nejednalo pouze o kapacitu ZICh. Obrovským problémem byly dodávky od subdodavatelů, kteří pochopitelně také pociťovali obrovský tlak ze strany svých zákazníků. Jak se vyjádřil pracovník jedné ze subdodavatelských firem, „kdo na nás tlačí víc, tomu vyhovíme“. Vinou těchto podmínek se nejenže výrazně opožďovaly práce na stanicích Almaz (připomeňme, že původně se dokonce počítalo s eskadrou šesti současně provozovaných stanic, což se, vzhledem k popisované situaci, blížilo k oblasti sci-fi), ale také na stanicích DOS. Přes extrémně složité podmínky se během prvního pololetí roku 1975 v halách ZICh pomalu rodil
Byť je profesní život kosmonauta navenek plný zajímavé práce a nevšedních zážitků, svého skutečného naplnění dojde jen tehdy, když se dotyčný na špici rakety vydá za hranice atmosféry. K tomuto okamžiku každý profesionální kosmonaut směřuje po dlouhé roky základního výcviku a posléze nevděčné a neviditelné, přesto však důležité a často úmorné práce ve stínu těch, jejichž velký okamžik již nastal. O to horší musí být zjištění, že když má konečně nadejít váš čas, kdesi v hierarchii vysoko nad vámi kdosi od stolu rozhodne o tom, že si na svou cestu do vesmíru ještě nějaký čas počkáte. Taková rána není lehce stravitelná pro veterána, natož pro nováčka. Přesto se v rámci programu Almaz podobný případ udál. Posádky tehdy spoléhaly na to, že jestliže odvedou dobrou práci coby dubléři, příští let bude patřit jim. Koneckonců dublující posádka byla na srovnatelné úrovni vycvičenosti jako hlavní posádka, znala stanici do posledního šroubku a navíc figurovala i během letu hlavní posádky v roli podpůrného týmu, který pomáhal řešit nastalé problémy a zádrhely. V době, kdy se životnost stanic počítala
Neúspěšný let stanice OPS-1 sice nevyvolával v pracovnících konstrukční kanceláře CKBM a jejímu vedení v čele s Vladimirem Čelomějem libé pocity, nicméně jejich aktivita se nezastavila ani na chvíli. Zatímco se OPS-1 měnila na oblak trosek hořících v atmosféře, ve výrobním závodě Chruničeva šly plným tempem práce na zhotovení trupu, jež dostal označení No0101-2. Na přelomu roku byla konstrukce hotova a 2. ledna 1974 byl trup přepraven do CKBM v Reutovu k „vyplnění masem“, tedy osazení všemi systémy a aparaturami nutnými ke správnému fungování stanice. Práce v cechu č. 8 a následně v KIC (cech testování a kontroly) probíhaly na tři směny a za tři měsíce byla stanice hotova a připravena k přepravě na kosmodrom. 2. dubna speciální vlaková souprava vypravená z Reutova dorazila na místo určení – montážní halu na ploščadce 81 – a mohlo začít vykládání Almazu a jeho příprava na start. Práce dle zaběhlých zvyklostí do značné míry kopírovaly procesy, jimiž stanice prošla v KICu. Byly prověřovány veškeré systémy a subsystémy do nejmenšího detailu, následně byla stanice testována i ve vakuové komoře. Během přípravy se objevily i některé problémy. Asi největším byl
Na konci roku 1972 byl první exemplář stanice Almaz dohotoven a připraven k přesunu na Bajkonur. Stanice OPS-1, mezi pracovníky CKBM označovaná podle výrobního čísla jako Izdělije No0101-1, se z Reutova vydala na cestu krátce po vánočních svátcích. Na místo určení dorazila o silvestrovské noci a na ploščadce 92 okamžitě začalo její vykládání. Od 3. ledna se pak kolem trupu Almazu začali rojit technici a testovači, kteří přilétli z Reutova a Chruničeva, aby dohlédli na přípravu svého stroje k letu. Ve vedlejší hale se ve stejné době připravovala také nosná raketa Proton-K. Práce techniků nebyla vzhledem ke klimatickým podmínkám na Bajkonuru nikterak lehká, v únoru se však situace zkomplikovala ještě více – vinou několikahodinového výpadku místní podstanice TEC (stanice generující elektřinu a zajišťující vytápění) zamrzlo topení v celém malém městečku, které přiléhalo ke startovnímu a technickému komplexu, kde se stanice připravovala. Problému pochopitelně neunikla ani místní ubytovna Poljot, kde byl ubytován personál CKBM. Radiátory mrazem popraskaly a v pokojích spadla teplota pod nulu. Přes veškerou snahu zůstalo topení mimo provoz až do jara, práce však musela
Když Američané vytvářeli oddíl pilotů pro stanici MOL, jež byla ekvivalentem Almazu, velmi pečlivě se snažili, aby byli jednotliví muži vystaveni co nejmenší možné míře publicity. Tyto snahy byly úspěšné a poté, co byli tito muži v několika skupinách zahrnuti do sestavy oddílu, doslova se nad nimi „zavřela voda“, alespoň co se sdělovacích prostředků týče. Přestože byli piloti pro MOL novinářům představeni, vzápětí se ponořili do relativní anonymity a v ní setrvali v mnohých případech i několik dekád. V případě kosmonautů určených pro program Almaz měli zainteresovaní nepoměrně jednodušší práci. V rámci sovětského kosmického pilotovaného programu vše překrýval velmi hustý závoj tajnůstkaření. Do okamžiku, než se některý z kosmonautů-čekatelů vydal za brány atmosféry, byl pouze anonymním obličejem a pokud se jeho existence například prostřednictvím reportáže dostala mimo zdi Střediska pro výcvik kosmonautů, nikdy nebylo zmíněno jméno dotyčného, natož program, do něhož byl zahrnut. O to více tento úzus platil pro vojenské projekty, jakým byl i Almaz.
