Valentin Petrovič se rozhlédl po své nové pracovně. Je jisté, že hlavou se mu proháněla spousta myšlenek, jaké to však byly myšlenky, to věděl jen on. Je ale možné, že cítil zadostiučinění. Křeslo, na které před chvílí usedl, patřilo ještě před několika lety jeho hlavnímu rivalovi. Ten na sebe strhnul většinu moci, zásluh, pozornosti… A Valentin Petrovič měl pocit, že část té moci by měla patřit jemu. A pak byl najednou onen rival pryč, zemřel náhle po ne zcela vydařené operaci. Jeho místo zaujal jeho náměstek, o kterém si Valentin Petrovič- stejně jako spousta dalších- myslel, že je sice brilantním inženýrem, ale také velkým opilcem a slabochem, který se schovává před důležitými rozhodnutími. Sovětský kosmický program přivedl na kraj útesu, pod nímž se rozprostírala propast neúspěchu a světové blamáže. A teď na jeho místě stojí Valentin Petrovič s úkolem pozvednout slávu sovětského dobývání vesmíru opět tam, kam patřila- na první místo, aby její lesk zastínil Američany i s jejich triumfem na Měsíci. Bude to těžký úkol a zpočátku budou padat

Dva mladí muži naslouchali s otevřenými ústy. Otevíral se před nimi příběh, o kterém neměli ani tušení. Hlavní konstruktér byl vždy trochu tajuplnou osobou a o jeho soukromém životě toho nikdo příliš nevěděl. Ale to, co se nyní dozvídali přímo z jeho úst, to bylo…to bylo… šokující? Hanebné? Ostudné? Poprvé v životě slyšeli slovo „Ljubljanka“ nebo „Kolyma“ v naprosto příšerných souvislostech. Copak je tohle možné? Copak tohle můžou mocní provádět s těmi nejlepšími lidmi, jaké tato zem měla? Hlavní konstruktér vyprávěl dál a dál. Z lahve koňaku na stole ubývalo a za okny byla černočerná tma, stejná, jaká se nyní snášela na duše oněch dvou posluchačů. Vypadalo to, že se ten zdánlivě všemocný a vševědoucí muž chce vyzpovídat z útrap svého nelehkého života. Byl pro ně jako otec, nyní však byli jeho důvěrníky. Sergej Pavlovič odkrýval stránky svého životního osudu až do časného rána. Z jeho večírku na oslavu nadcházejících 59. narozenin odcházeli Jurij Gagarin a Alexej Leonov za ranního šera hluboce otřeseni a zbavení iluzí o své zemi.

Ten mládenec se mu od prvního okamžiku zamlouval. Všichni to byli veselí mladíci, sršící nadšením a zvědavostí, ale na tomhle bylo přece jen něco zvláštního. Možná to bylo tím jeho úsměvem. Nebo možná pokorným gestem, když si před vstupem do rozpracovaného „šariku“ vyzul boty. Byla na něm znát přirozená inteligence a na všechny kolem působil jako zářící sluníčko plné energie. A on se vedle něj najednou cítil mladší, než předtím. Vlastně se tak cítil vedle celé skupinky chlapců v uniformách, kteří se dnes přišli podívat na výrobu stroje, který je jednoho dne ponese vesmírem. Když si potom šli na chvíli sednout a podebatovat do kanceláře, onen zajímavý mladík shodou okolností seděl vedle něj. Když mluvil ke skupince mládenců familiárním oslovením „orlíci“, myslel především právě na tohoto mladého muže, se kterým ihned našel společnou řeč. Při loučení dal každému z nich kovový šestihran, kopii těch, které nyní ležely na měsíčním povrchu, kam je dopravila Luna-2. Možná mu jeden z nich za pár let přiveze z Měsíce jeden z originálů… Teď

Okamžik sváděl k nadšení. Ale on se snažil své emoce držet na uzdě. Nemá cenu jásat předčasně, na oslavy bude čas za hodinu a půl. To už budeme vědět jistě, jak na tom jsme. Před chvílí se ozvala sledovací stanice na Kamčatce, signál je prý silný a jasný. Teď je čas na chvíli vyjít ven z bunkru a podívat se na oblohu. Nádherná černočerná opona, posetá tisíci, ne- desetitisíci hvězd. Chlad zalézá za kabát, ale nic z toho nevnímá. Dívá se nahoru a přemýšlí. Výsledek jeho práce a práce mnoha neznámých odborníků teď putuje někde nahoře onou temnou plání. Nebo se možná už v tuto chvíli řítí zpět k zemi? To zatím neví a nemá jak to zjistit. Musí čekat. Na obloze se rozplývají poslední zbytky sledů po ohnivém chvostu rakety a mísí se s matným svitem Mléčné dráhy. Všichni, kteří jsou toho dne na Ťura- Tamu, stojí v hloučcích kolem radiovozu a rampy a stejně jako on sledují oblohu. Ještě ne, zbývá půl hodiny…20 minut…10… A v následujícím okamžiku se nad kazašskou stepí rozléhá z ampliónu hlasité pípání.

Jak hluboký může být pád jednoho lidského osudu? Jak lze vůbec běžným chápáním obsáhnout ten šílený kontrast? Vytržen z běžného života, teď musí hnít tady, ve tmě a špíně… Oči, které se ještě před nedávnem otáčely k obloze a dál, teď běží po špinavé zdi téhle zatuchlé ťurmy. A výslechy… Jeden za druhým, při jednom vyšetřovatelé mluví, jako by máslem chleba mazali, při dalším zase řvou a zasypávají každou část těla ranami… A všude kolem jsou slyšet řeči zkušenějších muklů. Prý- nepřítel státu? Jestli vyvázneš s deseti roky, bude to zázrak. Ale vždyť já jsem neudělal vůbec nic, proč já? Proč? Ptá se stejnou otázkou, jakou vyslovovaly desetitisíce stejně nevinných lidí po celém Sovětském svazu. Zbytečně. To přiznání z něj stejně nakonec dostanou, ví to až moc dobře. Najednou se otevírají dveře a strážný řve jeho jméno. Dlouhou tmavou chodbou jej vede k dalšímu výslechu. V nevelké místnosti bubnuje prsty na desku stolu, osvětleného malou lampičkou, vyšetřovatel Šestakov. Nebo je to snad Bykov? V tom šeru se to moc nedá rozeznat. Pak začne

Muž nervózně poposedl na své židli. Zřetelně cítil tíhu odpovědnosti, která spočívala na jeho ramenou. Už před chvílí, když se nikdo nedíval, si vsunul do úst tabletku Validolu. Jeho tělo jej zrazovalo, ale nesmí to na sobě nechat znát. Podíval se k periskopu. Jeho náměstek Voskresenskij byl nalepený na okulár a sledoval raketu, která zatím spočívala klidně na rampě. Tohle jsme spolu prožili už mnohokrát, tak proč ta nervozita? Další start, stává se z toho skoro rutina. Ano, technicky je to úplně stejný start, jako desítky předchozích, ale přece… Dnes je na špici rakety v anatomickém křesle v kabině kosmické lodi připoután člověk. Živá, myslící, dýchající bytost, jejíž osud závisí na bezchybné práci všech, kteří se kdy dotkli jeho stroje. Ještě teď v duši bodne osten marnosti, jako tehdy, když posílali nahoru na jistou smrt Kudrjavku, později známou jako Lajka. Všichni byli tehdy překvapení, když během příprav ke startu nechal otevřít její kabinu a přikázal, aby jí dali napít. Každý jej zná jako tvrdého šéfa, který jde