Rok 1967 začal mizerně. Vlastně- začal příšerně, katastroficky a strašlivě. 27. ledna, během zdánlivě nevinného testu na rampě zahynula při požáru v kabině posádka prvního pilotovaného Apolla. Velitelem nešťastné posádky byl Gus Grissom. Tento fakt měl pro další osud Neila Armstronga zcela zásadní dopad: Deke Slayton, šéf oddílu astronautů a demiurg, který sestavoval posádky, se nechal po letech slyšet, že kdyby k požáru nedošlo, mužem, který by jako první otisknul svou stopu na povrch Měsíce, by byl právě Gus. To však Armstrong nemohl tušit, alespoň tehdy ne. Tehdy cítil jen palčivou bolest ze ztráty tří kolegů a přátel. Největší trauma pro něj znamenala smrt Edwarda Whitea. Stejně jako s Elliotem See pojilo Armstronga s Edem Whitem pevné přátelství. Když se přistěhovali do Houstonu, koupili Armstrongovi a Whiteovi jeden pozemek, rozdělili jej napůl a postavili si na svých dílech domy. Brzy ráno 24. dubna 1964 vypukl v domě Armstrongů požár, zaviněný vadnou elektroinstalací. Janet Armstrongová dodnes vzpomíná, jak Ed jediným skokem překonal dvoumetrový plot, který oba pozemky dělil, a okamžitě začal požár hasit, zatímco

Když byla 17. září 1962 veřejnosti představena posila stávajícího oddílu astronautů, rychle se vžilo její označení „The New Nine“, tedy „Nová devítka“. Kritéria pro uchazeče byly oproti prvnímu náboru v rámci programu Mercury jistým způsobem odlišná. Důraz zde byl kladen oproti předchozí praxi krom zdraví, fyzických předpokladů a zkušenosti s testovacím létáním také na akademické vzdělání uchazečů. Přeci jen- sedmička Mercury měla vyzkoušet novou technologii v podobě kosmické lodi na jednoduchých letech na orbitu, zatímco tito kandidáti se měli podílet na mnohem složitějším programu Gemini a hlavně- létat k Měsíci v rámci projektu Apollo. Výběrový proces přivedl do oddílu již zmíněnou devítku nových tváří. Novopečenými astronauty se stali: Frank Borman (USAF), Charles „Pete“ Conrad (US Navy), James Lovell (US Navy), James McDivitt (USAF), Thomas Stafford (USAF), Edward White (USAF), John Young (US Navy). Do skupiny patřili také dva civilisté: Elliot See (testpilot firmy General Electric) a Neil Armstrong. Podle mnohých bylo těchto devět mužů jako celek nejschopnější skupinou nových astronautů v dějinách NASA. Tomu odpovídá i jejich následná kariéra: 5 z těchto

Psal se 20. duben 1962. Cesta do letové hladiny, ze které měl proběhnout odhoz, byla neobvykle drsná. Turbulence třásly obřím Boeingem B-52 jako by z něj chtěly vytřást jeho kovovou duši. O to více byla „jízda na valše“ cítit ve stísněném kokpitu X-15, zavěšeném pod křídlem mateřského letounu. Neilova hlava při každém poskočení udeřila do překrytu kabiny. Ještě že má ochrannou helmu skafandru, snad vydrží ty údery. Pokud praskne, bude to zlé- dusíková atmosféra v kabině X-15 se pro zachování životních pochodů pilota nijak zvlášť nehodila. Ve výšce 45 000 stop (13,7 km), kde měl shoz X-15 proběhnout, však byl vzduch klidný. Pod podivnou symbiózou mateřského letounu a černé štíhlé tužky s malými křídly a podivným stabilizátorem na zádi bylo vyschlé jezero Mud Lake. Neilovy ruce už nějakou dobu tancovaly po spínačích v kabině. Pak ve sluchátkách uslyšel odpočet, žaludek mu vystřelil do krku, jak jeho X-15 odpadla od křídla mateřského stroje, a po krátkém okamžiku Armstronga nakoplo do zad zapálení motoru LR-99. Jedenapadesátý let programu X-15 právě začal. Neil

Jestliže připustíme, že existuje ráj na zemi, v případě amerických letců má od roku 1947 tento ráj hmatatelnou podobu a přesnou lokaci: základna Edwards v Kalifornii. Právě tam zazněl první sonický třesk letounu s pilotem na palubě, a právě tam se od té doby posouvaly hranice možného. Odvážní zkušební piloti a stovky inženýrů a techniků každý den dopisovaly nové kapitoly aeronautiky, o kterých dosud neměli „obyčejní smrtelníci“ ani zdání. V létě 1955 se do těchto končin, kterými každý den otřásalo dunění leteckých motorů, sonické třesky a- až příliš často- i dopady neovladatelných strojů na plochu vyschlých solných jezer, dostal i Neil Armstrong s nastávající manželkou Janet. Půl roku poté, co dorazili do Kalifornie, se 28. ledna 1956 Neil a Janet vzali. Nejdříve se protloukali od jednoho bytu a domku ke druhému, aby si nakonec pořídili své soukromé orlí hnízdo- malý srub v Juniper Hills s nádherným výhledem na Antelope Valley. Tento nový domov, ve kterém zprvu nebyla zavedena ani elektřina, a sprchu představovala hadice, přehozená přes větev (horká voda bohužel nebyla k mání), byl v ostrém kontrapunktu k Neilově profesi. Sem

Každý vojenský pilot se neustále připravuje na válku. Své instinkty a dovednosti se snaží udržovat na absolutním vrcholu. O to spíše, jestliže je před ním skutečné operační nasazení v ozbrojeném konfliktu. Peruť VF-51 byla první u amerického námořnictva, která byla vyzbrojena výlučně proudovými stroji- v tomto případě Grummany F9F Panther. Paradoxně tato okolnost se ukázala být nečekaným handicapem. Piloti, a s nimi i Neil Armstrong, očekávali, že budou nasazeni jako čistokrevní stíhači a budou moci změřit síly s korejskými MiGy. Jenže právě ono brzké přezbrojení na Panthery znamenalo, že v době, kdy VF-51 na palubě USS Essex dorazila na plánovanou pozici přibližně 77 mil východně od Wonsanu, byly F9F už stroji druhé linie. Svými výkony nestačily na MiGy-15, kterými byla severokorejská armáda vyzbrojena. Proto byla peruť od 22. srpna 1951, kdy dorazila na své bojové stanoviště, nasazena ve zcela jiné úloze, než jakou si její piloti přáli. To ale neznamenalo nouzi o zajímavé zážitky…

Každá doba má své hrdiny a celebrity. Osobnosti, které jsou považovány za etalon krásy, správných názorů, nebo jen prostě neúnavně vyhledávající pozornost. Jen málo z nich si po uplynutí několika let lidé pamatují. A každá doba má také své nenápadné hrdiny- muže a ženy, jejichž často anonymní práce posunuje lidstvo dále. Oproti první zmíněné skupině je oněch nenápadných hrdinů často až směšně málo a jejich přelomové úsilí často společnost přijímá jako samozřejmost, jako výsledek jakéhosi automatického pokroku beze jména a bez tváře. A pak je tady poslední skupina, která splňuje obě kritéria. Výjimečný klub lidí, kteří posunuli naše vědění o něco dále, či se odvážili učinit krok do neznáma za nás všechny, a současně se stali globálními celebritami a zůstanou jimi zřejmě po celou existenci lidského druhu. Muž, jehož příběh se na následujících řádcích začne odvíjet, patřil právě do poslední skupiny. Po většinu života byl proti své vůli celebritou, na kterou fanoušci a média pořádala doslova „hony“, přesto se na jeho smýšlení onen hvězdný status nijak neprojevil. Zároveň byl mužem, který