Shijian-19
Čína testovala malý flexibilní, rozšiřitelný modul na oběžné dráze během nedávné mise Shijian-19. CAST uvedla, že modul je během startu ve složeném stavu a po dosažení oběžné dráhy se nafoukne.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Čína testovala malý flexibilní, rozšiřitelný modul na oběžné dráze během nedávné mise Shijian-19. CAST uvedla, že modul je během startu ve složeném stavu a po dosažení oběžné dráhy se nafoukne.
Společnost DirecTV upouští od plánů na koupi Dish Network kvůli neúspěšné nabídce na výměnu dluhu. Odprodej Dish DBS by pomohl mateřské společnosti EchoStar zaměřit se na rostoucí podnikání v oblasti družicové a pozemní komunikace.
Společnost Space Transportation se sídlem v Pekingu plánuje na druhou polovinu roku 2025 první test svého prototypu znovupoužitelného kosmického letounu Cuantianhou. Společnost vystavila model Cuantianhou na výstavě Space Tech Expo Europe v Brémách.
Americké vesmírné síly se připravují na zpoždění vynášení klíčových nákladů národní bezpečnosti na palubě rakety Vulcan od společnosti ULA. Uvedl to generálporučík Philip Garrant, šéf Velitelství vesmírných systémů vesmírných sil.
Společnost Lunar Outpos oznámila 21. listopadu, že podepsala dohodu se SpaceX o použití kosmické lodi Starship pro přepravu lunárního roveru Lunar Outpost Eagle na Měsíc. Společnosti nezveřejnily harmonogram spuštění ani další podmínky obchodu.
Společnost Maxar Intelligence se zaměřuje na začátek roku 2025, kdy dojde k vynesení poslední dvojice družic WorldView Legion. Znamená to tak dokončení ambiciózní konstelace pro pozorování Země.
Agentury JAXA a ESA 20. listopadu v Tsukubě v Japonsku vydaly společné prohlášení, ve kterém načrtli novou spolupráci v oblastech planetární obrany, pozorování Země, aktivity po ISS na nízké oběžné dráze Země, vesmírná věda a průzkum Marsu.
Společnost SEOPS na Space Tech Expo Europe 19. listopadu oznámila, že podepsala smlouvu se společností SpaceX na vynesení mise plánované na konec roku 2028 z Floridy. Do roku 2028 také získává kapacitu pro blíže nespecifikované další starty SpaceX.
Francouzský startup Latitude podepsal víceletou smlouvu se společností Atmos Space Cargo, společností vyvíjející komerční návratová zařízení. Atmos koupí minimálně pět startů rakety Zephyr ročně, a to v letech 2028 až 2032.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Po celou dosavadní dobu své existence byla stanice Mir sice velmi zajímavým, nikoli však jediným fungujícím strojem určeným pro pobyt lidí ve vesmíru. Občasnou společnost stanici dělaly americké raketoplány, jež po katastrofě Challengeru obnovily své účinkování misí STS-26 na přelomu září a října 1988. Společně s Mirem však kolem Země kroužil ještě jeden stroj, na který veřejnost v průběhu let víceméně zapomněla. Saljut 7 svým lidským tvůrcům oddaně sloužil od jara 1982 a nyní se jeho čas pomalu nachyloval. Stíhán pomalou degradací a poruchami postupně klesal na nižší a nižší dráhu a operátoři v řídicím středisku mohli jen bezmocně sledovat, jak se mnohatunový kolos chystá ke vstupu do atmosféry. Na konci svého života se tak Saljut 7 ještě naposledy objevil v médiích, která přinášela senzacechtivé články, v nichž se dohadovala, komu že to vesmírný kolos spadne na hlavu. Saljut 7 se nakonec odporoučel ze scény 7. února 1991 nad Jižní Amerikou. Mir měl krom technologického dědictví a přeletu kosmonautů v Sojuzu T-15 se Saljutem společnou ještě jednu důležitou věc: Saljut 7 posloužil v mnoha
Po odletu Manakova, Strekalova a Akijamy byl najednou pro Afanasjeva a Manarova komplex Mir relativně velký a fakt, že při pohybu v interiéru nenaráželi na každém metru do kolegů, byl zcela nový. Předávání služby bylo skutečně hektické, ovšem neméně hektický byl program přichystaný pro samotnou osmou expedici. Už ve druhé dekádě prosince začaly dlouhodobé tavby v píckách Gallar a Krater-V. V permanenci byla také observatoř Rentgen v modulu Kvant. S blížícím se koncem roku dostali oba kosmonauti malý dárek. Ve skleníku Svet se totiž objevily výhonky hrachu. Křehké rostlinky působí na muže a ženy pobývající na palubách orbitálních stanic stejně i dnes. Něžné a zranitelné výhonky připomínají domov a kosmonauti se k nim chovají doslova láskyplně. Konec roku přinesl nejen tradiční oslavu „jolky“, ale také narozeniny Viktora Afanasjeva. Ten oslavil 31. prosince své dvaačtyřicáté narozeniny. Musa Manarov tak krom druhého Silvestra ve vesmíru mohl také podruhé zhruba ve stejnou dobu poblahopřát svému veliteli – Vladimir Titov, se kterým Manarov na Miru pobýval v roce 1987/88, totiž slavil narozeniny 1. ledna. Kdosi v řídicím středisku zažertoval, že k Manarovovi vybírají
Osmá expedice na Mir si dlouho před startem užila docela zajímavá personální škatulata. Klasický postup velel, aby záložní posádka byla posunuta na post hlavní posádky při následující expedici. Pro sedmou expedici Gennadije Manakova a Gennadije Strekalova původně figurovali coby náhradníci Viktor Afanasjev a Vitalij Sevasťjanov. Sevasťjanov byl jedním ze „staré gardy“ a měl za sebou dva lety. Prvním byl tehdy rekordně dlouhý let Sojuzu-9 a podruhé se do vesmíru podíval na Sojuzu-18 v rámci dalšího rekordního dlouhodobého letu na Saljut 4. Problém byl v tom, že onen Sevasťjanovův druhý let se odehrál téměř patnáct let předtím, než byl v únoru 1989 do posádky EO-8 jmenován. V roce 1984 ještě figuroval coby člen jedné ze záložních posádek pro let na Saljut 7, nyní už na něm však bylo trochu znát „opotřebení materiálu“. Sevasťjanov podle všeho po dalším letu nijak netoužil a přípravu a nácviky, jež začaly v dubnu 1990, bral, řečeno mírně, velmi zlehka. Nikdo se však neměl k tomu, aby jeho náznaky vyslyšel a z posádky jej uvolnil. Když pak 12. června medicínská komise rozhodla,
Na Gennadije Manakova a Gennadije Strekalova čekalo v rámci sedmé dlouhodobé expedice velké množství úkolů. Krom tradiční výzkumné práce bylo v plánu provést i poměrně velký objem údržbářských prací a oprav. Přestože se díky čerstvému přírůstku v podobě modulu Kristall mohlo zdát, že stanice je celkově relativně mladá, základní blok už měl za sebou téměř celou prodlouženou dobu životnosti, jež byla v roce 1989 papírově zvýšena ze tří na pět let. Věk základního bloku se pomalu začínal projevovat a i na veřejnosti se objevovaly hlasy o tom, že kosmonauti místo vědy stále více času věnují údržbě. V případě Manakova a Strekalova tomu tak do značné míry skutečně bylo. Nejednalo se však o operativní údržbu, ale o plánované úkony, které „omladí“ základní blok, zjistí jeho reálný stav a alespoň trochu ulehčí život dalším posádkám. Významnou část údržbářské práce měli kosmonauti vykonat v rámci tří plánovaných výstupů do volného prostoru a celkově měli „Vulkani“, jak zněl volací znak této posádky, předat svým nástupcům stanici v lepším stavu, než ji sami přebírali. Ovšem když dojde na tak závažnou a komplikovanou věc, jako
Vlající úseky tepelné izolace na návratovém úseku Sojuzu TM-9 nepředstavovaly žádné bezprostřední riziko. Podle tepelných modelů vypracovaných specialisty z Energije se teplota na odhaleném plášti úseku ani nepřiblížila maximálním nebo minimálním přípustným limitům. Problém možná mohl nastat s kondenzací vody na chladných stěnách, ale Sojuz byl prostřednictvím vzduchové hadice neustále větrán, takže ani tento faktor nebyl nijak závažný. Malinko problematickým bylo chování izolace během práce orientačních motorků, nicméně už přestykování k zadnímu uzlu napovědělo, že se v tomto ohledu nebude dít nic dramatického. Další obavou mohlo být chování úseku v okamžiku, kdy směřoval během přistávacího manévru k Zemi. Vlající izolace mohla zakrýt infračervená čidla vertikály. S tím by si ovšem kosmonauti měli být schopni poradit. Nakonec tady byl poslední problém, který však už nabýval reálné podoby: během rozdělování úseků před přistáním se mohla izolace zachytit za anténu Kursu na orbitálním úseku nebo za některý z konstrukčních prvků přístrojového úseku. Ani v tomto případě nehrozilo kosmonautům smrtelné nebezpečí, nicméně návratová kabina mohla začít neplánovaně rotovat, což by znamenalo balistický sestup
Původní posádka páté expedice začala původně trénovat scénář mise, kdy budou k Miru připojeny dva doplňkové moduly – 77KSD (Kvant-2) a 77KST. Posouvání jejich startu směrem doprava a posléze přenos startu modulu 77KST až do roku 1990 však znamenalo, že se Viktorenkovi a Serebrovovi uprázdnil v letovém programu prostor, jenž byl promptně zaplněn vědeckými experimenty. Jenže kosmonauti chvílemi připomínali příslovečné myšky v kolečku – hnáni neúprosným časovým plánem sotva stíhali plnit daný program. Aby ušetřili čas, natáhli v interiéru stanice provazy, pomocí nichž se dokázali přesouvat rychleji, než pouhým poletováním. I tak ale citelně chyběly fixační body pro nohy v místech, kde byly experimenty prováděny. Podle svých slov oba muži navíc trávili až 80 % času sestavováním a uklízením aparatury, na provádění samotné vědecké práce tak padlo pouhých 20 % pracovní doby. Navíc měli kosmonauti zákaz vyhazovat vaky s odpadem skrze malou přechodovou komůrku v základním bloku a ke konci jejich pobytu se v interiéru stanice nahromadilo několik desítek vaků, které Viktorenko a Serebrov ukládali, kde se jen dalo. Přes veškeré nepohodlí se mohli pochlubit některými skvělými
Na přelomu prosince 1989 a ledna 1990 plnila pátá stálá expedice na Miru určený letový program, který zahrnoval mimo jiné i pozorování a snímání povrchu Sovětského svazu. Při té příležitosti Viktorenko a Serebrov odhalili, že Aralské jezero už není jednolitou vodní plochou, ale dvěma separátními jezery. I z vesmíru tak bylo možné vidět výsledek bláhové lidské snahy spoutat přírodu bez ohledu na zdravý selský rozum a bez ohledu na budoucnost. Paradoxně právě budoucností se Alexandr Serebrov zabýval dlouhodobě – budoucností v osobách dětí. Už od dob studia na moskevském Institutu fyziky a technologie se podílel na pořádání televizních olympiád pro školáky. A teď, ve vesmíru, mohl dát svému poslání ještě další rozměr. 28. ledna vysílal spolu se svým kolegou z paluby Miru několik televizních lekcí pro školáky, kteří přijeli do řídicího střediska z různých koutů SSSR. Datum, které pro lekce zvolil, nebylo náhodné. Serebrov a Viktorenko tak chtěli vzdát hold učitelce Christě McAuliffe, která čtyři roky předtím zahynula při startu raketoplánu Challenger, aniž by mohla, jak bylo plánováno, vyučovat z oběžné dráhy. Leden však nebyl
Onen prosincový pátek, kdy Alexandr Viktorenko a Alexandr Serebrov poprvé otevřeli příklop a vpluli do nitra nového modulu Kvant-2, znamenal velký posun v možnostech Miru, ale hlavně v komfortu, který mohl komplex poskytnout posádkám. Během předchozích směn kosmonauti doslova zakopávali jeden o druhého zejména v okamžicích, kdy na palubě pobývala návštěvnická posádka a celkový počet osob na stanici se vyšplhal na číslo šest. Krom omezeného prostoru znamenala dosavadní konfigurace právě v období práce návštěvnických posádek obrovský nápor na environmentální systém stanice, nehledě k faktu, že přes solidní vybavení Kvantu-1 nevyužíval Mir naplno svůj vědecký a technologický potenciál, jež mu jeho tvůrci dali do vínku. To měl přílet Kvantu-2 do značné míry změnit. Krom výše zmíněného bylo možno také očekávat obrovské usnadnění práce v otevřeném prostoru díky plnohodnotné přechodové komoře s průlezem o průměru 1 metr – dosud se kosmonauti dostávali ven skrze relativně úzké průlezy ve stísněném přechodovém modulu. Přechodová komora měla navíc objem 9 m3, což byl oproti 5,6 m3 v přechodovém úseku doslova královský prostor. Všechno ovšem nebylo růžové. Příletem Kvantu-2 začalo
Pilotované kosmické lodě řady Sojuz procházely v průběhu své služby řadou změn, jež postupně vylepšovaly charakteristiky systémů lodi, zvyšovaly její výkony a spolehlivost. Bylo by bláhové domnívat se, že vylepšení se nebudou týkat také nákladních lodí 7K-TG (Progress). První stroj této řady startoval ve druhé polovině sedmdesátých let a odvedl výbornou práci při podpoře pobytu kosmonautů na palubách orbitálních stanic. Přibližně v polovině osmdesátých let začaly práce na modernizaci stroje a v polovině roku 1989 byl ke startu připraven první exemplář nákladní lodi 7K-TGM (Progress M).
Když Volkov s Krikaljovem začínali svůj výcvik coby čtvrtá základní posádka Miru, plán jejich letu byl náročný a poměrně vzrušující. Ještě před zahájením mise měl ke stanici dorazit doplňkový modul 77KSD (Kvant-2). Ten měl, krom jiného, obsahovat i přechodovou komoru pro výstupy do volného prostoru. Volkov a Krikaljov počítali s tím, že do prostoru vystoupí hned šestkrát – většina výstupů měla zahrnovat modifikace stanice po připojení Kvantu-2. Přílet tohoto modulu měl také znamenat začátek velmi zajímavé periody. Po přemístění Kvantu-2 na jeden z radiálních portů přechodového úseku by se Mir nacházel v asymetrické konfiguraci a bylo by značně ztíženo ovládání a orientace komplexu. Proto ještě před koncem Volkovovy, Krikaljovovy a Poljakovovy expedice bylo v plánu připojení dalšího modulu 77KST (Kristall). Po jeho přemístění na protilehlý radiální port oproti Kvantu-2 by se vrátilo těžiště Miru zase do rozumných mezí. Rušná expedice EO-4, během níž mělo dojít k významnému rozšíření prostoru i možností stanice, byla rozpočítána zhruba na půl roku, ovšem, jako mnohokrát předtím i potom, realita byla nakonec úplně jiná. Ještě před vzletem se začaly
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
