sociální sítě

Přímé přenosy

Vega-C (SMILE)
00
DNY
:
00
HOD
:
00
MIN
:
00
SEK

krátké zprávy

NASA

NASA zveřejnila finální žádost o návrhy na telekomunikační systém pro Mars a potvrdila požadavky, které omezují společnosti, jež se o něj mohou ucházet.

Northrop Grumman

Americké vesmírné síly udělily společnosti Northrop Grumman kontrakt v hodnotě 398 milionů dolarů na stavbu prototypu komunikační družice určeného k demonstraci technologií proti rušení vojenských operací.

AT&T

Plánovaný společný podnik společností AT&T, T-Mobile a Verizon v oblasti přímého připojení k zařízením (D2D) rozdělil operátory, kteří stojí za družicemi potřebnými k připojení běžných chytrých telefonů z vesmíru.

Cowboy Space

Společnost Cowboy Space podala Federální komunikační komisi plány na orbitální datové centrum s 20 000 družicemi Stampede, krátce poté, co získala 275 milionů dolarů na vývoj raket, jejichž horní stupně by sloužily jako výpočetní platformy.

NASA

Výbor pro rozpočtové prostředky Sněmovny reprezentantů 13. května předložil návrh zákona o výdajích, který zamítá mnoho škrtů pro NASA navržených administrativou. Udržuje tak rozpočet NASA na stejné úrovni.

Naše podcasty

Doporučujeme

Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.

Poděkování

Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!

Štítek: historie
Logo RKK Enerija

Svět nad planetou (84. díl)

Orbitální stanice Mir měla původně fungovat jako výkladní skříň sovětského systému. Po rozpadu Sovětského svazu se však kosmonautika přesunula do pozadí zájmu a finanční tok se zúžil na malý pramínek, který jen tak tak dokázal komplex držet při životě. Korporace Energija, coby provozovatel stanice, se snažila finance na provoz získat nejrůznějšími způsoby. Asi nejvíce k udržení Miru přispěly internacionální programy. Během nich na komplexu pobývali občané nejrůznějších zemí, přičemž Energija si za jejich lety účtovala skrze Ruskou kosmickou agenturu příslušně velké částky. Mir byl také využíván jako skvělé prostředí pro natáčení reklam všeho druhu – od nápojů až po automobily. V neposlední řadě byly na palubě stanice umístěny komerční aparatury zahraničních firem. Asi největší finanční injekci Mir zažil s nástupem programu Shuttle-Mir, během něhož ke stanici přilétaly americké raketoplány a komplex se postupně stal domovem pro sedm amerických astronautů. S ukončením tohoto programu se však naplno projevil problém s chronickým nedostatkem peněz, obrovskou zadlužeností a nezájmem vyšších míst o kosmonautiku obecně, a tím spíše o unikátní stroj, kterým se bývalí pohlaváři

Musabajev a Budarin na palubě Miru

Svět nad planetou (83. díl)

Po odletu raketoplánu náhle vypadala stanice mnohem prostornější a opuštěnější. Zatímco před příletem Discovery tvořily posádku tři osoby, nyní na palubě Miru zůstali pouze Talgat Musabajev a Nikolaj Budarin. Na nudu si však stěžovat nemohli. Bylo to spíše naopak – Valerij Rjumin se během svého krátkého pobytu na stanici vyjádřil v tom smyslu, že objem prací jak na ruském a kazašském vědeckém programu, tak na údržbě, by vyžadoval posádku nejlépe o šesti lidech. Musabajev a Budarin se tedy měli co otáčet. Navíc stále ještě dobíhal vědecký plán programu Shuttle-Mir a tak měli oba muži plné ruce práce s tavbou v píckách modulu Kristall, snímáním zemského povrchu, astrofyzikálními a biomedicínskými experimenty a dalšími položkami vědeckovýzkumného programu. Ke cti Musabajeva a Budarina je nutno podotknout, že jejich pracovní nasazení bylo velmi vysoké a oba muži v letovém plánu úspěšně odškrtávali bod za bodem. Na konci června proběhly také prověrky některých systémů stanice a z nádrží Progressu M-39 byly přečerpány pohonné látky do staničních nádrží. Tím byla de facto zahájena příprava na přílet nové směny, která měla v Sojuzu TM-28

Start mise STS-91

Svět nad planetou (82. díl)

Pro muže a ženy na palubě raketoplánu Discovery, který se 2. června 1998 vznesl z rampy 39A Kennedyho kosmického střediska, začal momentem startu let, který pro každého z nich symbolizoval něco jiného. Pro velitele Charlieho Precourta to byla vzácná možnost navštívit už potřetí na pár dní stanici Mir. Pro pilota Dominica Gorieho to byla premiéra a čekala na něj smršť dojmů a nových pocitů, stejně tomu bylo u letové specialistky Janet Kavandi. Letový specialista Franklin Chang-Diaz startoval už pošesté, čímž se zařadil do vybraného klubu nejzkušenějších lidských bytostí v tomto směru. Pro Wendy Lawrence byl start STS-91 začátkem konce hořkosládké anabáze. Během ní měla původně strávit na palubě Miru čtyři měsíce, když však vnější okolnosti tento plán zhatily, dostala jako svého druhu odškodné nominaci na dva lety raketoplánu, které mířily právě k této stanici. Poslední osobou na palubě vzlétajícího raketoplánu Discovery byl veterán tří letů, z toho dvou dlouhodobých. Pohříchu však k těmto misím startoval z rampy na kosmodromu Bajkonur v dobách, kdy Sovětský svaz a USA byli zapřísáhlými nepřáteli. Navíc od jeho posledního

Andy Thomas

Svět nad planetou (81. díl)

Zatímco jeho dva ruští kolegové měli plné ruce práce s výstupy do volného prostoru, Andy Thomas poctivě odškrtával jednu položku svého vědeckého programu za druhou. Oproti svým předchůdcům, zejména Linengerovi a Foalovi, byl jeho pobyt na palubě Miru relativně prostý zásadních dramat, byť se přeci jen občas posádce tep zvednul. Například 26. února Andy cvičil na běhacím pásu v modulu Kristall. Když skončil cvičení a proplouval do základního bloku, jeho pozornost zaujal hustý dým, který se vznášel v interiéru základního bloku. Vycházel z jedné aparatury v Kvantu-1. Thomas zburcoval nic netušícího Musabajeva, který rychle zjistil, že na aparatuře jsou špatně nastaveny ovládací prvky a stroj se tak začal přehřívat. Velitel aparaturu rychle vypnul a ta po chvíli přestala generovat kouř. Přestože se jednalo o krátkou epizodu, dva aspekty nebylo možné brát na lehkou váhu. Prvním byla absence požárního poplachu. Požární hlásiče reagují na přítomnost kouře a přestože v základním modulu to vypadalo jako v kuřáckém doupěti, hlásiče jednoduše mlčely. Druhým aspektem byl vliv na posádku. Filtry klimatizace sice postupně zbavily atmosféru stanice nepříjemného zápachu,

Vnější příklop přechodové komory v Kvantu-2

Svět nad planetou (80. díl)

Výstup do volného prostoru je pro všechny muže a ženy, kteří létají do vesmíru, vrcholem jejich pobytu za hranicemi atmosféry. A je lhostejné, zda dotyčný už někdy předtím kosmickou vycházku prováděl – i pro zkušené harcovníky je to skvělý pocit, který se nedá s ničím srovnat. Je tedy pochopitelné, že se každý na svůj výstup připravuje a těší. Stejně tak se 4. března 1998 těšili i Talgat Musabajev a Nikolaj Budarin, když ve skafandrech vstoupili do přechodové komory Kvantu-2, kde už v té době panovalo vakuum. K tomu, aby se dostali ven, bylo nutné odšroubovat deset pomocných svorek a následně pomocí velkého kola uvolnit deset hlavních zámků poutajících vnější příklop k rámu průlezu. Šlo to jako po másle: první svorka, druhá, třetí… Jenže když se dostali k poslední desáté svorce, nastaly komplikace. Svorka se ani za živý svět nechtěla nechat uvolnit. Když ji naposledy před dvěma měsíci utahovali Solovjov a Wolf, snažili se snížit míru úniku atmosféry skrze netěsnosti příklopu. A svorku utáhli tak, že si s ní nyní Musabajev a Budarin nevěděli rady. Snažili se svorku

Mir v roce 1998

Svět nad planetou (78. díl)

Hned zkraje roku 1998 čekala na členy expedice EO-24 pořádná porce práce. Dva výstupy do volného prostoru, které byly původně plánovány na konec minulého roku, byly přesunuty na leden. V rámci první vycházky měli Solovjov s Vinogradovem pečlivě pohlédnout a popřípadě „domluvit“ vnějšímu příklopu přechodové komory, který netěsnil a kosmonauti tak museli jako náhradní přechodovou komoru využívat přístrojově-vědecký úsek Kvantu-2. Je pravdou, že tato část modulu byla pro tyto účely přímo koncipována, nicméně nemožnost využívat normální přechodovou komoru byla velmi nepříjemná a během vycházky znamenala ztrátu času a práci navíc. Po prvním výstupu roku 1998 čistě v ruské režii měl přijít výstup rusko-americký. Spolu s Anatolijem Solovjovem se měl mimo stěny stanice podívat i Dave Wolf. Pak už měly začít bezprostřední přípravy na přílet amerického raketoplánu, na jehož palubě se měl nacházet astronaut, který završí maraton amerických dlouhodobých pobytů na Miru. Pro Solovjova s Vinogradovem to však neměl být úplný konec – tito dva kosmonauti měli být vystřídáni až v únoru a v rámci předávky bylo v plánu realizovat misi francouzského kosmonauta, která byla

Mir na podzim 1997

Svět nad planetou (77. díl)

Problémy s příklopem, které se objevily na konci výstupu 3. listopadu 1997, nakonec nebyly překážkou při plánování dalších vycházek do volného prostoru. Díky předvídavosti konstruktérů Kvantu-2 byl přístrojově-vědecký úsek navržen tak, aby mohl v případě nutnosti fungovat jako záložní přechodová komora. Pro kosmonauty to sice znamenalo trochu práce a nepříjemností navíc, ale možnost provádět výstupy do volného prostoru byla i přes neposlušný příklop záchována. Expedice EO-24 si vycházek měla užít vskutku do sytosti a Anatolij Solovjov se měl stát historicky nejzkušenějším člověkem v tomto směru. Původně měl být proveden také jeden nebo více výstupů zaměřených na utěsnění poškozeného trupu modulu Spektr, jenže tady byl háček – přes provedený pokus s odpouštěním vzduchu během odletu Atlantisu na začátku října se oproti očekáváním nepodařilo odhalit přesné místo, odkud atmosféra z modulu unikala. Potvrdilo se pouze, že místo úniku se s největší pravděpodobností nachází kolem uchycení solárního panelu OSB-IV, který během střetu Progressu M-34 se stanicí inkasoval jeden z největších úderů. Při něm byl ohnut nosník panelu a zřejmě někde kolem něj trup prasknul. Dokud

Posádky Miru a Atlantisu v základním bloku stanice

Svět nad planetou (76. díl)

Ve druhé polovině září 1997 posádka Miru začala postupně posouvat svůj denní rytmus tak, aby byla čilá a svěží v okamžiku, kdy se ke komplexu bude blížit raketoplán Atlantis. Když se 27. září večer americký stroj skutečně objevil na dohled, Solovjov, Vinogradov a Foale byli skutečně navýsost bdělí. Na jehlách byl zejména Mike Foale, který se podle svých slov „modlil k palubnímu počítači Miru“. V minulých dnech totiž počítač Saljut-5B opakovaně vypovídal službu a v případě, že se tak stane během přibližování Atlantisu, bude to znamenat, že žádné připojení nebude. Pro Foala byl raketoplán jízdenkou domů a proto se nelze divit, že ze všech osob na palubách komplexu a raketoplánu byl nejvíce nervózní právě on. Jeho modlitby nakonec byly vyslyšeny a ve 22:58 moskevského času se stykovací uzel raketoplánu dotknul protikusu na Dokovacím modulu Miru. Když se o hodinu a třičtvrtě později otevřely příklopy, velitel Atlantisu Jim Wetherbee za veselého hlaholu podával jednu ruku Anatoliji Solovjovovi, zatímco ve druhé za sebou táhl náhradní počítač. „Máme i jiné dárky,“ prohlásil za všeobecného veselí. Jako obvykle

Posádka EO-24 (zleva): Vinogradov, Solovjov, Foale

Svět nad planetou (75. díl)

31. srpna 1997 se na palubě komplexu Mir konala skromná oslava. Palubní inženýr expedice EO-24 Pavel Vinogradov slavil své 44. narozeniny. V oněch dnech však nebyl hlavní postavou dění na stanici. Této role se ujali Anatolij Solovjov a Michael Foale, kteří se chystali na výstup do volného prostoru. Mělo se jednat teprve o druhou vycházku amerického občana v ruském skafandru Orlan a před rusko-americkou dvojicí stál plán naplněný odpovědnými úkoly. Hlavním bodem programu byla prohlídka trupu modulu Spektr, zejména radiátoru, který nesl zjevné známky poškození po nárazu nákladního Progressu M-34, a také uchycení solárního panelu OSB-IV. Panel schytal během kolize jeden ze dvou největších úderů a vzhledem k pákovému efektu panovaly předpoklady, že právě uchycení je místem, kde by se mohla skrývat štěrbina, skrze níž atmosféra z modulu unikla do okolního vakua. Dalším, poněkud zvláštním, úkolem pak bylo ruční natočení alespoň jednoho z funkčních solárních panelů Spektru do polohy pro co možná nejvýhodnější osvit Sluncem. Systém automatického natáčení panelů navzdory propojení příslušného kabelu s počítačem nefungoval a alespoň takto bylo možné ze Spektru „vyždímat“

Al Worden

Alfred Merrill Worden (1932-2020)

V letech 1968 až 1972 se 24 odvážných mužů vydávalo k našemu nejbližšímu souputníkovi, aby splnili odvěký sen snílků, fantastů, básníků a vědců, kteří toužili po tom, abychom zblízka pohlédli do tváře Luny. Jejich řady za posledních pět desetiletí nikdo nerozšířil. K velké škodě a ostudě celého lidstva byl lunární pilotovaný program jen solitérem, který zůstal osamocen a nikdo se ve stopách oněch odvážných astronautů do dnešních dnů nevydal. A jak postupně řídnou řady exkluzivní skupiny lidí, kteří na vlastní oči viděli něco, co nikdo před nimi ani po nich neměl šanci spatřit, lidstvo přichází o jedinečný zdroj postřehů, faktů a inspirujících příběhů. Nebude to dlouho trvat a o tom, jaké to je – sledovat odvrácenou stranu Měsíce nebo šlapat po tisíciletém prachu lunární krajiny, budeme jen číst v knihách, protože nezbude nikdo, kdo by nám mohl tuto zkušenost vyprávět z první ruky. Dosud jsme se mohli odvolávat na dvanáct astronautů, kteří cestu k Měsíci podnikli a jsou ještě mezi námi. Od této středy už tento počet neplatí. 18. března se ve věku 88 let

Děkujeme za registraci! 

Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.

Děkujeme za registraci! 

Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.