Northrop Grumman
Americké vesmírné síly udělily společnosti Northrop Grumman kontrakt v hodnotě 398 milionů dolarů na stavbu prototypu komunikační družice určeného k demonstraci technologií proti rušení vojenských operací.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Americké vesmírné síly udělily společnosti Northrop Grumman kontrakt v hodnotě 398 milionů dolarů na stavbu prototypu komunikační družice určeného k demonstraci technologií proti rušení vojenských operací.
Společná vědecká mise SMILE agentury ESA a Číny jejíž účelem je studium zemské magnetosféry má být po deseti letech příprav odstartována 19. května.
Plánovaný společný podnik společností AT&T, T-Mobile a Verizon v oblasti přímého připojení k zařízením (D2D) rozdělil operátory, kteří stojí za družicemi potřebnými k připojení běžných chytrých telefonů z vesmíru.
Společnost Cowboy Space podala Federální komunikační komisi plány na orbitální datové centrum s 20 000 družicemi Stampede, krátce poté, co získala 275 milionů dolarů na vývoj raket, jejichž horní stupně by sloužily jako výpočetní platformy.
Společnost Intuitive Machines se dohodla na koupi společnosti, která provozuje pozemní komunikační stanice ve Spojených státech a Velké Británii, aby pomohla s vybudováním lunární komunikační sítě.
Výbor pro rozpočtové prostředky Sněmovny reprezentantů 13. května předložil návrh zákona o výdajích, který zamítá mnoho škrtů pro NASA navržených administrativou. Udržuje tak rozpočet NASA na stejné úrovni.
Společnost Varda Space Industries podepsala svou první významnou dohodu s farmaceutickou společností o vývoji vylepšených léků v prostředí mikrogravitace.
Společnost Northrop Grumman adaptuje technologie vyvinuté pro vesmírný dalekohled Jamese Webba do menšího navigačního systému zaměřeného na středně velké družice.
Společnost TrustPoint, startup z Virginie, který vyvíjí navigační systém pro nízkou oběžnou dráhu Země, jenž má doplnit nebo zálohovat GPS, 12. května oznámila, že od amerických vesmírných sil získala kontrakt v hodnotě 4 milionů dolarů na demonstraci systému pro určování polohy, navigaci a časování nezávislého na GPS.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Druhá polovina roku 1965 znamenala pro program MOL konečně zahájení aktivit, které měly směřovat k ujasnění definitivní podoby stanice tak, jak měla vyhlížet během úvodní „salvy“ letů. V prvotní fázi se počítalo s třicetidenními misemi dvoučlenných posádek s tím, že stanice měla být pouze na jedno použití. Až posléze měly přijít na řadu pokročilejší varianty umožňující opakovaná připojení lodí s čtyřčlennými posádkami. To však zatím leželo ve vzdálenější budoucnosti a pozornost všech zainteresovaných byla plně zacílena na onen základní dvojmužný jednorázový koncept. V říjnu proběhlo kolečko jednání s firmou Douglas, která se zavázala do konce února příštího roku vypracovat definici a základní data pro svou část hardwaru. Pro tento účel měla posloužit částka zhruba 10,5 milionů dolarů z rozpočtu letectva. Firma General Electric se ohledně své části kontraktu zavázala k témuž, přičemž na její účet měly putovat dvě částky: necelých 5 milionů dolarů z „černých“, tedy neveřejných, peněz NRO a necelý milion dolarů z veřejných zdrojů. Ve stejné době začala také výběrová řízení na dodavatele jednotlivých systémů stanice, přičemž Douglas své kroky koordinoval s letectvem,
Po tiskové konferenci 10. prosince 1963, na níž ministr obrany Robert McNamara oznámil zrušení projektu X-20 Dyna Soar ve prospěch vojenské orbitální stanice MOL, se do pohybu dalo mnoho elementů, které měly zajistit pokud možno hladký vývoj a implementaci projektu. Jednou z důležitých prvotních podmínek byla dohoda vojáků s NASA. Spolupráce byla nutná z několika důvodů. Prvním z nich byla dohoda mezi USAF a agenturou ohledně vzájemné informovanosti v oblasti kosmických pilotovaných programů. Zejména NASA si chtěla být jista, že jí vojáci „nelezou do zelí“ a nepracují na programu, který by mohl podrýt snahu dostat se na Měsíc do konce dekády, k čemuž národ vyzval prezident Kennedy. Ten podlehl atentátníkovým střelám v listopadu toho roku, jen pár dní před oficiálním zrodem MOL. Jeho smrtí se z lunární výzvy stal závazek a naprostá priorita. Druhým důvodem pro úzkou spolupráci USAF a NASA byl fakt, že program MOL měl využívat uzpůsobeného hardwaru původně určeného právě pro civilní agenturu – zejména loď Gemini. A třetím důvodem byl transfer zkušeností. Přeci jen, na konci roku 1963 měla NASA na
Raketoplán X-20 Dyna Soar měl být vrcholným počinem technologie a klenotem ve výkladní skříni amerického letectva. Ovšem jeho vývoj zchladil počáteční nadšení. Postupně se ukazovalo, že projekt naráží na technologické limity první poloviny šedesátých let. Aby toho nebylo málo, Dyna Soar trpěl neustálými změnami. Nedařilo se pevně ukotvit jeho určení – původní záměry hovořily o čistě vojenském stroji, postupně se však vykrystalizovala i vědeckovýzkumná role stroje. Několikrát se měnily nosné rakety, které měly být v programu použity, neboť s postupem času Amerika v této oblasti získávala nové zkušenosti a výkonnější stroje. Uvedení raketoplánu v život neprospíval ani poměrně zdlouhavý program letových zkoušek, během nichž měly stroje nejprve zamířit na suborbitální dráhu v nepilotované i pilotované formě a teprve potom na orbitu. Až někdy v první polovině sedmdesátých let mělo dojít k zařazení stroje do operačního provozu. Každá změna a každá fáze zkoušek si vyžadovala poměrně velké finanční částky. To nemohlo nechat klidným tehdejšího ministra obrany Roberta McNamaru, který v memorandu z dubna 1962 rozhodl o urychlení programu. Raketoplán Dyna Soar měl být definitivně vynášen nosičem Titan-III a suborbitální
Kosmonautika za svou dosavadní historii zažila mnoho úžasných okamžiků a epochálních úspěchů. Stejně tak se ale v průběhu času vyskytlo mnoho nezdarů, falešných nadějí a slepých uliček. Některé neuskutečněné projekty a návrhy byly udušeny hned v zárodku. Někdy se tak stalo proto, že technologie nedospěla do stádia, kdy by bylo možné daný nápad realizovat, projekt byl příliš finančně náročný (například kompletně znovupoužitelná startovní sestava raketoplánu s pilotovaným nosičem) nebo kontroverzní (projekt lodi Orion s jaderným pohonem), nebo prostě jen proto, že se jednalo o ideu veskrze šílenou (třeba projekt „One-Way Manned Space Mission“). Jiné projekty byly zase realizovány, ovšem po první misi, eventuálně několika misích, se nad nimi zavřela voda (Buran). A našly se i takové projekty, které se dostaly do stádia poměrně pokročilé rozpracovanosti a zdálo se, že jejich čas je už už za dveřmi. Onen čas se však poznenáhlu začal posouvat směrem doprava a nakonec po nich zbyla jen halda šrotu a mnoho zklamaných lidí. A právě do této poslední kategorie zčásti patří projekt orbitální stanice, která dostala název MOL. Zčásti proto,
Všechny dosavadní přednášky měli až na jednu výjimku jedno společné, přednášející byli národnosti české. V dnešním týdnu se přesuneme za východní hranice naší země a podíváme se na Slovensko. Přednášejícím bude Ing. Vladimír Kutiš, PhD., který je ředitelem Ústavu automobilovej mechatroniky na Slovenské technické univerzitě v Bratislavě. Pan profesor nám ve své přednášce nejprve pohovoří o historii raket. Poté nám vysvětlí, na jakém principu pracují raketové motory, jaké rozeznáváme základní typy a jaké se v nich používají paliva. Zjistíte také, proč se používají vícestupňové rakety a na závěr se dozvíte, co je to oběžná dráha, jaké typy oběžných drah rozeznáváme a jak se provádí její změna.
Mnohý čtenář našeho blogu se jistě pozastaví nad poněkud neobvyklým jevem v nadpisu tohoto článku. Velké písmeno uprostřed věty se zdá být jasným překlepem, nicméně v tomto konkrétním případě tomu tak není. Rádi bychom totiž tímto způsobem upozornili na novou knihu, jejímž autorem je jeden z redaktorů tohoto portálu. Ono dílko dostalo název „Do kosmu krok za krokem“ a na pultech knihkupectví (a jak doufáme, také v knihovničkách kosmofandů) se s ní bude možné setkat od čtvrtka 17. září. Michael Voplatka touto prvotinou vstupuje do klubu knižních psavců, který se kolem Kosmonautixu v průběhu posledních let vytvořil. Pro koho je jeho dílo určeno a co v něm lze najít?
V roce 2017 byla odeslána poslední data této veleúspěšné mise a sonda byla vstupen do atmosféry Saturnu zničena. 15. září 5:43
Každý člověk si od svého dětství s sebou nese několik silných dojmů, které nikdy zcela nevymizí z paměti. Ať už se jedná o události, tváře nebo třeba vůně. Také autorovi těchto řádků několik takových silných vjemů utkvělo. Jeden z nejtrvalejších se týká knihy. Publikace „Sto hvězdných kapitánů“ od Milana Codra se mi, coby šestiletému „špuntovi“, zahryzla do podvědomí dvěma atributy: podivnou vůní papíru (která nevyčpěla ani po několika dekádách) a fotografií Jerryho Carra. Vinou nekvalitního tisku na ní Jerry vypadá jako namazaný naftou a jeho zvláštní pronikavý pohled byl důvodem, proč jsem často otevíral knihu právě na stránce věnované jemu. A právě díky fascinace mé dětské mysli jednou fotografií si dnes při vyřčení slova „astronaut“ podvědomě vybavím Jerryho Carra. Jerry si však pozornost zaslouží nejen kvůli ne zcela kvalitní reprodukci svého portrétu, ale i kvůli své astronautické kariéře, která se stala vrcholem jeho života. Života, který skončil tento týden v noci ze středy na čtvrtek. Další astronautická legenda zamířila navždy ke hvězdám…
V době, kdy se dvojče základního bloku Miru stalo součástí ISS, jeho starší bratříček kroužil okolo Země v očekávání svého konce. V říjnu 2000 bylo definitivně rozhodnuto, že komplex zanikne na jaře příštího roku. Kolem tohoto rozhodnutí se zvedla po celém Rusku poměrně velká vlna nevole. Mir byl vnímán jako předmět národní hrdosti a někteří politici i veřejnost za jejím plánovaným zničením viděli útok na ruskou čest. Mnozí se ptali, proč se Mir nepošle na dráhu, na níž by mohl zakonzervován čekat na další využití. Jiní zase chtěli, aby byl komplex bezpečně dopraven na Zem a vystaven v muzeu. V obou případech však proti hovořily dva velmi úderné faktory: peníze a čas. Vlivem slunečního maxima atmosféra ke konci roku začala výrazně bobtnat a Mir byl stále více brzděn molekulami vzduchu, což snižovalo výšku jeho dráhy o stovky metrů denně. K tomu, aby byla dráha pomocí nákladních lodí Progress zvýšena natolik, aby byl jeho zánik oddálen třeba o několik let, nebylo dost výrobních kapacit ani peněz. A co se týče dopravy na Zem –
V roce 1976 se začal na rýsovacích prknech projektantů rodit první nástin toho, co se později zhmotnilo v podobě orbitálního komplexu Mir. Základem stanice, která zprvu nesla označení DOS-7 a následně byla s typickou inženýrskou invencí pojmenována jako 27KS, byl trup s výrobním číslem 12701. Právě tento trup, založený na předchozí generaci stanic Saljut, nakonec v roce 1986 posloužil jako základ komplexu Mir. Ovšem v dílnách výrobního závodu Chruničev spolu se základním blokem Miru vznikl i jeho dvojník, trup s výrobním číslem 12801. Pro něj bylo zamýšleno využití coby záložního základního bloku Miru pro případ, že by se jeho bratříčkovi z jakéhokoli důvodu nepodařilo dosáhnout oběžné dráhy. Ještě v roce 1984 se začali konstruktéři Energije zajímat o to, jak bude vypadat nástupce Miru (jehož základní blok mimochodem v té době ještě seděl na Zemi). Éra, o které hovoříme, s sebou přinesla velký rozmach v oblasti plánů na velké orbitální stanice. Spojené státy ohlásily začátek prací na projektu obří víceúčelové stanice Freedom a jejich ruští rivalové nemohli zůstat pozadu. Tak se zrodil velmi ambiciozní projekt s názvem OSEC
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.