ESA
Polsko bude hostit první centrum Evropské kosmické agentury (ESA) nacházející se ve východním členském státě, které se zaměří na civilní bezpečnost a odolnost.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Polsko bude hostit první centrum Evropské kosmické agentury (ESA) nacházející se ve východním členském státě, které se zaměří na civilní bezpečnost a odolnost.
Společnost FLEXELL SPACE, vývojář vesmírných solárních řešení nové generace, oznámila, že dokončila kolo financování série A ve výši 20 milionů dolarů.
Ekologické skupiny naléhají na FCC, aby pozastavila aplikace orbitálních datových center
Společnost Exploration Company, německá společnost zabývající se vesmírnou dopravou, založila TEC Federal, subjekt se sídlem ve Spojených státech, který jí umožní soutěžit o vládní programy a zakázky. Společnost také otevřela dveře své nové laboratoře Rapid Innovation Lab v texaském Houstonu.
Kancelář amerického ministerstva vnitra hledá informace o konceptech pro provádění startů na oběžnou dráhu z mořských plošin, což je součást širšího úsilí federální vlády o snížení přetížení stávajících kosmodromů.
Letecký úřad FAA uzavřel vyšetřování nestandardního chování motorů na SuperHeavy během mise IFT-12. Vyčistila se tak administrativní překážka pro 13. letový test.
Floridský startup spustil komerční demonstraci technologie pohonu družic na jaderný pohon. Mise City Labs testuje zdroj elektrické energie poháněný tritiem, který by mohl umožnit budoucím kosmickým lodím a autonomním sondám provoz po celé roky, aniž by se musely spoléhat výhradně na solární panely nebo konvenční baterie.
Čínský vládní orgán zveřejnil seznam členů národního konsorcia pro komerční vesmírné projekty, který nabízí vzácný ukazatel toho, které společnosti stát považuje za zavedené hráče.
Federální komunikační komise schválila projekt družice společnosti Reflect Orbital, která bude testovat schopnost odrážet sluneční světlo do nočních oblastí. Tento projekt ostře kritizují astronomové i environmentalisté.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!

Kosmonautika za svou dosavadní historii zažila mnoho úžasných okamžiků a epochálních úspěchů. Stejně tak se ale v průběhu času vyskytlo mnoho nezdarů, falešných nadějí a slepých uliček. Některé neuskutečněné projekty a návrhy byly udušeny hned v zárodku. Někdy se tak stalo proto, že technologie nedospěla do stádia, kdy by bylo možné daný nápad realizovat, projekt byl příliš finančně náročný (například kompletně znovupoužitelná startovní sestava raketoplánu s pilotovaným nosičem) nebo kontroverzní (projekt lodi Orion s jaderným pohonem), nebo prostě jen proto, že se jednalo o ideu veskrze šílenou (třeba projekt „One-Way Manned Space Mission“). Jiné projekty byly zase realizovány, ovšem po první misi, eventuálně několika misích, se nad nimi zavřela voda (Buran). A našly se i takové projekty, které se dostaly do stádia poměrně pokročilé rozpracovanosti a zdálo se, že jejich čas je už už za dveřmi. Onen čas se však poznenáhlu začal posouvat směrem doprava a nakonec po nich zbyla jen halda šrotu a mnoho zklamaných lidí. A právě do této poslední kategorie zčásti patří projekt orbitální stanice, která dostala název MOL. Zčásti proto,

Všechny dosavadní přednášky měli až na jednu výjimku jedno společné, přednášející byli národnosti české. V dnešním týdnu se přesuneme za východní hranice naší země a podíváme se na Slovensko. Přednášejícím bude Ing. Vladimír Kutiš, PhD., který je ředitelem Ústavu automobilovej mechatroniky na Slovenské technické univerzitě v Bratislavě. Pan profesor nám ve své přednášce nejprve pohovoří o historii raket. Poté nám vysvětlí, na jakém principu pracují raketové motory, jaké rozeznáváme základní typy a jaké se v nich používají paliva. Zjistíte také, proč se používají vícestupňové rakety a na závěr se dozvíte, co je to oběžná dráha, jaké typy oběžných drah rozeznáváme a jak se provádí její změna.

Mnohý čtenář našeho blogu se jistě pozastaví nad poněkud neobvyklým jevem v nadpisu tohoto článku. Velké písmeno uprostřed věty se zdá být jasným překlepem, nicméně v tomto konkrétním případě tomu tak není. Rádi bychom totiž tímto způsobem upozornili na novou knihu, jejímž autorem je jeden z redaktorů tohoto portálu. Ono dílko dostalo název „Do kosmu krok za krokem“ a na pultech knihkupectví (a jak doufáme, také v knihovničkách kosmofandů) se s ní bude možné setkat od čtvrtka 17. září. Michael Voplatka touto prvotinou vstupuje do klubu knižních psavců, který se kolem Kosmonautixu v průběhu posledních let vytvořil. Pro koho je jeho dílo určeno a co v něm lze najít?
V roce 2017 byla odeslána poslední data této veleúspěšné mise a sonda byla vstupen do atmosféry Saturnu zničena. 15. září 5:43

Každý člověk si od svého dětství s sebou nese několik silných dojmů, které nikdy zcela nevymizí z paměti. Ať už se jedná o události, tváře nebo třeba vůně. Také autorovi těchto řádků několik takových silných vjemů utkvělo. Jeden z nejtrvalejších se týká knihy. Publikace „Sto hvězdných kapitánů“ od Milana Codra se mi, coby šestiletému „špuntovi“, zahryzla do podvědomí dvěma atributy: podivnou vůní papíru (která nevyčpěla ani po několika dekádách) a fotografií Jerryho Carra. Vinou nekvalitního tisku na ní Jerry vypadá jako namazaný naftou a jeho zvláštní pronikavý pohled byl důvodem, proč jsem často otevíral knihu právě na stránce věnované jemu. A právě díky fascinace mé dětské mysli jednou fotografií si dnes při vyřčení slova „astronaut“ podvědomě vybavím Jerryho Carra. Jerry si však pozornost zaslouží nejen kvůli ne zcela kvalitní reprodukci svého portrétu, ale i kvůli své astronautické kariéře, která se stala vrcholem jeho života. Života, který skončil tento týden v noci ze středy na čtvrtek. Další astronautická legenda zamířila navždy ke hvězdám…

V době, kdy se dvojče základního bloku Miru stalo součástí ISS, jeho starší bratříček kroužil okolo Země v očekávání svého konce. V říjnu 2000 bylo definitivně rozhodnuto, že komplex zanikne na jaře příštího roku. Kolem tohoto rozhodnutí se zvedla po celém Rusku poměrně velká vlna nevole. Mir byl vnímán jako předmět národní hrdosti a někteří politici i veřejnost za jejím plánovaným zničením viděli útok na ruskou čest. Mnozí se ptali, proč se Mir nepošle na dráhu, na níž by mohl zakonzervován čekat na další využití. Jiní zase chtěli, aby byl komplex bezpečně dopraven na Zem a vystaven v muzeu. V obou případech však proti hovořily dva velmi úderné faktory: peníze a čas. Vlivem slunečního maxima atmosféra ke konci roku začala výrazně bobtnat a Mir byl stále více brzděn molekulami vzduchu, což snižovalo výšku jeho dráhy o stovky metrů denně. K tomu, aby byla dráha pomocí nákladních lodí Progress zvýšena natolik, aby byl jeho zánik oddálen třeba o několik let, nebylo dost výrobních kapacit ani peněz. A co se týče dopravy na Zem –

V roce 1976 se začal na rýsovacích prknech projektantů rodit první nástin toho, co se později zhmotnilo v podobě orbitálního komplexu Mir. Základem stanice, která zprvu nesla označení DOS-7 a následně byla s typickou inženýrskou invencí pojmenována jako 27KS, byl trup s výrobním číslem 12701. Právě tento trup, založený na předchozí generaci stanic Saljut, nakonec v roce 1986 posloužil jako základ komplexu Mir. Ovšem v dílnách výrobního závodu Chruničev spolu se základním blokem Miru vznikl i jeho dvojník, trup s výrobním číslem 12801. Pro něj bylo zamýšleno využití coby záložního základního bloku Miru pro případ, že by se jeho bratříčkovi z jakéhokoli důvodu nepodařilo dosáhnout oběžné dráhy. Ještě v roce 1984 se začali konstruktéři Energije zajímat o to, jak bude vypadat nástupce Miru (jehož základní blok mimochodem v té době ještě seděl na Zemi). Éra, o které hovoříme, s sebou přinesla velký rozmach v oblasti plánů na velké orbitální stanice. Spojené státy ohlásily začátek prací na projektu obří víceúčelové stanice Freedom a jejich ruští rivalové nemohli zůstat pozadu. Tak se zrodil velmi ambiciozní projekt s názvem OSEC

Velkým fenoménem poslední doby se stalo slovo znovupoužitelnost. Tomuto zajisté chvályhodnému trendu se nevyhneme ani v kosmonautice. Zejména díky dravé štice jménem SpaceX, která do dříve zatuchlého kosmonautického rybníčku vnesla novou dynamiku a ukazuje ostatním, že dosavadní pohled na ekonomiku provozu na nízké orbitě může díky recyklaci použité techniky doznat významných změn. Na druhou stranu je nutno přiznat, že idea o znovupoužití kosmických lodí nebo raket není nijak nová. Prvním strojem, který dosáhl opakovaně Kármánovy linie, což je obecně uznávaná hranice vesmíru ve výšce 100 km, byl fenomenální raketoplán X-15. Výrobek firmy North American Aviation byl k letům extrémními rychlostmi a do extrémních výšek koncipován. Kus s výrobním číslem 3 vynesl svého pilota Joe Walkera v červenci 1963 do výšky 106 km, aby o měsíc později opět v rukou Joe Walkera vystoupal ještě o téměř dva kilometry výše. Asi nejznámějším strojem, který měl znovupoužitelnost takříkajíc ve své DNA, byl americký raketoplán. Pět vyrobených orbiterů si mezi sebe rozdělilo celkem 135 misí, stejně tak byly opakovaně použity urychlovací motory SRB. Na

První dny na palubě Miru byly pro Zaljotina a Kaleriho ve znamení oživování dosud spících systémů a uvádění komplexu do provozu. Krom toho se také věnovali vykládáním Progressu M1-1 a při té příležitosti se dostalo také na doplnění atmosféry v interiéru z nádrží náklaďáku. Netěsnost, která se projevila během pobytu předchozí expedice, přetrvávala a přestože se rychlost poklesu tlaku postupně snížila z 6 hPa za den až na 1,3 hPa za den, tlak v prostorách stanice se snížil na 750 hPa. To bylo přibližně o 200-250 hPa méně, než tomu bývalo normálně. K prvnímu „dofouknutí“ došlo 13. března, tedy ještě před příletem dvojice kosmonautů. Tehdy to však bylo jen pokusné navýšení tlaku o pouhých 53 hPa, aby byla prověřena vzduchová instalace nádrží na Progressu a systém přečerpávání plynů do útrob stanice. Nyní mohli na dofouknutí atmosféry dohlížet sami kosmonauti a pod jejich kuratelou byl vnitřní tlak v útrobách Miru zvýšen na 880 hPa. Pak se Zaljotin a Kaleri mohli pustit do hledání netěsnosti. Neměli však hledat s prázdnýma rukama, k tomuto účelu s sebou přivezli dva dedikované přístroje. Jeden

Start rakety je obecně velmi dramatický, dynamický a napínavý děj, tím spíše pokud jsou na palubě lidé. Ne nadarmo je prvních několik minut kosmické mise považováno za jeden z nejnebezpečnějších momentů. Konstruktéři se snaží posádku v prvotních fázích letu v rámci možností ochránit a většina pilotovaných kosmických dopravních prostředků disponovala a disponuje záchranným systémem. I tady se samozřejmě najdou výjimky z pravidla – posádky lodí Voschod nebo amerických raketoplánů byly v prvních několika desítkách sekund po startu zcela vydány na pospas štěstěně. Případů, které skončily ztrátou mise nebo dokonce smrtí posádky, známe povícero, v tomto žebříčku se však na průšvihy při startech podíváme z poněkud jiného úhlu. Zkusíme popsat pět případů startu, které skončily šťastně – tím je míněno, že kosmonauti nebo astronauti sice přežili (a někdy dokonce ani netušili, že byli ve smrtelném nebezpečí), ovšem jen o příslovečný chloupek. Jsou to případy, u nichž o bytí a nebytí rozhodoval občas zlomek sekundy, občas zase pouhé milimetry a pokud by byla tato tenká hranice překročena, nepomohl by ani sebelepší únikový systém, ani do dokonalosti vypěstované instinkty. Případy,
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.