Už od začátku prací na stanicích Almaz byl Vladimir Čeloměj a jeho konstruktéři přesvědčeni, že stanice, jež byly v té době konstruovány, mají velkou slabinu. Jejich životnost bude omezena zásobou paliva, jež bylo nutné pro udržování zvolené orbitální dráhy. I ve výškách přes 300 km jsou přítomny malé zbytky atmosféry, o něž stanice tře a tím neznatelně zpomaluje svůj pohyb. Její dráha tak neustále klesá a je nutno ji pravidelně zvyšovat. Navíc transportní lodě a jejich nosiče často nemají dostatečnou energii na to, aby se dostaly na vyšší orbitu. Před přílety dopravních lodí tak bylo často nutné provádět korekce, které ladily dráhu stanic tak, aby byla pro přilétající lodě s posádkami co nejvýhodnější. Přestože první stanice DOS i Almaz disponovaly poměrně velkými zásobami paliva, v průběhu několika měsíců, eventuálně desítek měsíců bylo palivo vypotřebováno a stanice byly s využitím posledních zbytků v nádržích poslány k zániku nad Tichý oceán. Svým způsobem se tedy jednalo o stanice na jedno použití, což bylo pochopitelně velmi neekonomické a tento fakt také omezoval možnosti, jež s sebou práce na orbitu přináší (například testy vlastností různých materiálů při dlouhodobém vystavení prostředí nízkého orbitu apod.). Řešením byla stanice vybavená systémem doplňování paliva a dalších látek. Čtvrtý Almaz měl tuto možnost mít, osud si s ním však nepěkně zahrál…