sociální sítě
Přímé přenosy
Načítám data o přenosech…
krátké zprávy
Britský startup SatVu, který se zabývá termovizemi, oznámil 29. června zahájení komerčních služeb s družicí HotSat-2, což znamená návrat k provozování generujícímu zisky poté, co její debutová družice selhala na nízké oběžné dráze Země v roce 2023.
Generální ředitel společnosti Rocket Lab uvedl, že akvizice společnosti Iridium touto společností byla logickým dalším krokem v jeho ambicích proniknout na lukrativní trh vesmírných služeb.
Evropská kosmická agentura se bude během fáze návrhu svého lunárního modulu Argonaut a pravděpodobně i pro svou první misi spoléhat na externí měsíční topografická data a zároveň bude pracovat na vývoji vlastních mapovacích schopností pro pozdější mise.
Společnost Boeing postaví novou generaci družic Mobile User Objective System (MUOS) pro americké vesmírné síly. Družice postaví na své lety osvědčené platformě 702MP.
Bývalí inženýři SpaceX, kteří pomáhali s výstavbou a škálováním Starlinku, spustili startup Eclipse Space jehož cílem je nabízet vlastnictví megakonstelací vládám a společnostem, které chtějí mít větší kontrolu nad vesmírnou infrastrukturou.
Španělský startup FOSSA Systems získal v rámci kola financování přibližně 10,5 milionu dolarů na rozšíření své konektivity. Toto kolo zahrnovalo investiční nástroj do technologií podporovaný španělskou vládou.
Společnost MDA Space postaví pro Kanadskou kosmickou agenturu radarovou zobrazovací družici. Kanadská vláda mezitím studuje možnosti satelitního systému nové generace.
Britský startup Shield Space plánuje spojit svůj software pro autonomní provoz družic s možnostmi servisu na oběžné dráze společnosti ClearSpace, aby řešil vznikající orbitální hrozby.
Americké vesmírné síly zahajují novou soutěž na dodávky antén pro mobilní ovládání družic, čímž formálně obnoví program, který zrušily poté, co opustily kontrakt se společností AeroVironment v hodnotě 1,7 miliardy dolarů a přešly na komerčnější strategii zadávání veřejných zakázek.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Profese kosmonauta zahrnuje velmi mnoho aspektů, jež vyžadují prvotřídní znalosti a schopnosti. Schopnost odolávat přetížení při startu a při přistání, rozhodovat se v extrémních podmínkách a časové tísni, obsluhovat aparatury, jež nejenže mají astronomickou pomyslnou cenovku, ale také mohou být jedinými svého druhu na světě, chápat zásady pro běžné smrtelníky arkánních věd, jako je například nebeská mechanika – to vše činí povolání kosmonauta velmi náročným, současně však nesmírně zajímavým. Ovšem kosmonaut musí ovládat i některé „pozemské“ dovednosti, jež by u něj běžná populace nečekala. Proč by se například kosmonautům mohly hodit návyky pro přežití v poušti? Proč by měli umět postavit improvizovaný přístřešek a umět se zahřát na sněhu? A proč by měli zvládat základy lezeckých technik? Vskutku, pro člověka nepolíbeného kosmonautikou se to může zdát jako zbytečnost. Vždyť od startovní rampy až po opuštění kabiny po přistání jsou kosmonauti v chráněném prostředí, kde se tyto dovednosti uplatní jen stěží. Problém je však v tom, že jejich kabina nemusí přistát tam, kde ji zrovna očekávají záchranné jednotky. Pokud například na orbitální
Pro druhou expedici na OPS-3/Saljut 5 se připravovaly posádky, jež v záložních a podpůrných pozicích figurovaly i u expedice první. Nyní se jen lehce posunuly role – hlavní posádku nyní tvořili Vjačeslav Zudov a Valerij Rožděstvenskij a jejich náhradníky byla opět osvědčená dvojice Viktor Gorbatko a Jurij Glazkov. Funkce podpůrných posádek se znovu zhostily týmy ve složení Michail Kozelskij-Vladimir Preobraženskij a Anatolij Berezovoj-Michail Lisun. Mise Zudova a Rožděstvenského měla trvat zhruba dva týdny a v první fázi zabydlování Saljutu 5 měla splnit dva důležité body letového programu. Prvním měla být analýza staniční atmosféry, okolo níž stále panovaly jisté pochybnosti poté, co se musela předčasně na Zem vrátit posádka Sojuzu-21, přičemž jako jeden z důvodů svých fyzických a psychických obtíží uváděla dráždivý zápach v interiéru. Druhým, a nutno dodat velmi zajímavým a unikátním bodem měla být kompletní výměna staniční atmosféry. K tomu mělo dojít velmi zjednodušeně řečeno tak, že na jedné straně stanice měli kosmonauti otevřít ventil do okolního prostoru a na druhé straně zase nádrže se stlačeným vzduchem. Krom těchto dvou důležitých položek na Zudova a Rožděstvenského čekala klasická
Byť je profesní život kosmonauta navenek plný zajímavé práce a nevšedních zážitků, svého skutečného naplnění dojde jen tehdy, když se dotyčný na špici rakety vydá za hranice atmosféry. K tomuto okamžiku každý profesionální kosmonaut směřuje po dlouhé roky základního výcviku a posléze nevděčné a neviditelné, přesto však důležité a často úmorné práce ve stínu těch, jejichž velký okamžik již nastal. O to horší musí být zjištění, že když má konečně nadejít váš čas, kdesi v hierarchii vysoko nad vámi kdosi od stolu rozhodne o tom, že si na svou cestu do vesmíru ještě nějaký čas počkáte. Taková rána není lehce stravitelná pro veterána, natož pro nováčka. Přesto se v rámci programu Almaz podobný případ udál. Posádky tehdy spoléhaly na to, že jestliže odvedou dobrou práci coby dubléři, příští let bude patřit jim. Koneckonců dublující posádka byla na srovnatelné úrovni vycvičenosti jako hlavní posádka, znala stanici do posledního šroubku a navíc figurovala i během letu hlavní posádky v roli podpůrného týmu, který pomáhal řešit nastalé problémy a zádrhely. V době, kdy se životnost stanic počítala
Neúspěšný let stanice OPS-1 sice nevyvolával v pracovnících konstrukční kanceláře CKBM a jejímu vedení v čele s Vladimirem Čelomějem libé pocity, nicméně jejich aktivita se nezastavila ani na chvíli. Zatímco se OPS-1 měnila na oblak trosek hořících v atmosféře, ve výrobním závodě Chruničeva šly plným tempem práce na zhotovení trupu, jež dostal označení No0101-2. Na přelomu roku byla konstrukce hotova a 2. ledna 1974 byl trup přepraven do CKBM v Reutovu k „vyplnění masem“, tedy osazení všemi systémy a aparaturami nutnými ke správnému fungování stanice. Práce v cechu č. 8 a následně v KIC (cech testování a kontroly) probíhaly na tři směny a za tři měsíce byla stanice hotova a připravena k přepravě na kosmodrom. 2. dubna speciální vlaková souprava vypravená z Reutova dorazila na místo určení – montážní halu na ploščadce 81 – a mohlo začít vykládání Almazu a jeho příprava na start. Práce dle zaběhlých zvyklostí do značné míry kopírovaly procesy, jimiž stanice prošla v KICu. Byly prověřovány veškeré systémy a subsystémy do nejmenšího detailu, následně byla stanice testována i ve vakuové komoře. Během přípravy se objevily i některé problémy. Asi největším byl
Na konci roku 1972 byl první exemplář stanice Almaz dohotoven a připraven k přesunu na Bajkonur. Stanice OPS-1, mezi pracovníky CKBM označovaná podle výrobního čísla jako Izdělije No0101-1, se z Reutova vydala na cestu krátce po vánočních svátcích. Na místo určení dorazila o silvestrovské noci a na ploščadce 92 okamžitě začalo její vykládání. Od 3. ledna se pak kolem trupu Almazu začali rojit technici a testovači, kteří přilétli z Reutova a Chruničeva, aby dohlédli na přípravu svého stroje k letu. Ve vedlejší hale se ve stejné době připravovala také nosná raketa Proton-K. Práce techniků nebyla vzhledem ke klimatickým podmínkám na Bajkonuru nikterak lehká, v únoru se však situace zkomplikovala ještě více – vinou několikahodinového výpadku místní podstanice TEC (stanice generující elektřinu a zajišťující vytápění) zamrzlo topení v celém malém městečku, které přiléhalo ke startovnímu a technickému komplexu, kde se stanice připravovala. Problému pochopitelně neunikla ani místní ubytovna Poljot, kde byl ubytován personál CKBM. Radiátory mrazem popraskaly a v pokojích spadla teplota pod nulu. Přes veškerou snahu zůstalo topení mimo provoz až do jara, práce však musela
Když Američané vytvářeli oddíl pilotů pro stanici MOL, jež byla ekvivalentem Almazu, velmi pečlivě se snažili, aby byli jednotliví muži vystaveni co nejmenší možné míře publicity. Tyto snahy byly úspěšné a poté, co byli tito muži v několika skupinách zahrnuti do sestavy oddílu, doslova se nad nimi „zavřela voda“, alespoň co se sdělovacích prostředků týče. Přestože byli piloti pro MOL novinářům představeni, vzápětí se ponořili do relativní anonymity a v ní setrvali v mnohých případech i několik dekád. V případě kosmonautů určených pro program Almaz měli zainteresovaní nepoměrně jednodušší práci. V rámci sovětského kosmického pilotovaného programu vše překrýval velmi hustý závoj tajnůstkaření. Do okamžiku, než se některý z kosmonautů-čekatelů vydal za brány atmosféry, byl pouze anonymním obličejem a pokud se jeho existence například prostřednictvím reportáže dostala mimo zdi Střediska pro výcvik kosmonautů, nikdy nebylo zmíněno jméno dotyčného, natož program, do něhož byl zahrnut. O to více tento úzus platil pro vojenské projekty, jakým byl i Almaz.
Stroj, jenž se na podzim 1971 začal zhmotňovat v továrně Chruničeva, byl svým způsobem předobrazem dlouhé řady sovětských orbitálních stanic, minimálně co se vzhledu týče. Několik válců s různými průměry bylo poskládáno za sebe, aby vytvořilo trup, na jehož boky byla vetknuta křídla slunečních baterií a na jednom z konců trupu bylo umístěno stykovací zařízení. Stanice Almaz měla být utilitárním strojem, na jehož palubě mělo být téměř vše podřízeno plnění zadaných úkolů, proto byly prostory pro posádku vpravdě spartánské. I tak ovšem kosmonauti mohli využívat některé vymoženosti, mezi něž patřil speciální jídelní stůl nebo běhací pás. Srdcem stanic Almaz pak samozřejmě byl jejich raison d’être, tedy sledovací a záznamová aparatura, s jejíž pomocí mělo být pozorováno a zachycováno území protivníka. Almaz byl v tomto ohledu vybaven velmi dobře a byť se nedařilo včas vyrobit zamýšlený superteleskop Agat, výsledky pozorování měly teoreticky být na velmi dobré úrovni. A co bylo úplně nejlepší (a vlastně se jednalo o vedlejší produkt turbulencí popsaných v předchozích dílech) – přestože se jednalo o stroj podřízený zájmům armády, na první pohled
V mnoha odvětvích lidské činnosti, ale v kosmonautice speciálně platí, že prvotní termíny, jež byly stanoveny na začátku jakéhokoli projektu, se jen zřídkakdy podaří dodržet. Existují sice světlé výjimky, jako například splnění Kennedyho výzvy k cestě Američana na Měsíc do konce sedmé dekády dvacátého století, ovšem jinak je takovýchto případů skutečně jako šafránu. Ani projekt stanice OPS Almaz v tomto ohledu nijak nevybočoval ze zajetých kolejí. Krom toho, že sovětské vedení začasté stanovovalo nerealistické termíny nejrůznějších kosmonautických spektáklů a projektů, se u stanice OPS sešly dvě okolnosti, které znamenaly zpoždění programu nikoli o pár měsíců, ale o celé roky. Původní plán počítal se startem prvního letového exempláře v průběhu roku 1969. Sám o sobě byl tento termín doslova šibeniční, k tomu se ale navíc přidala bezprecedentní komplexnost konstrukce stanice, jejíž některé systémy se pohybovaly technologicky na hraně možného. A aby toho nebylo dost, do celé věci zasáhlo dění odehrávající se na opačné straně planety, respektive v blízkosti našeho věčného souputníka…
Idea rozvědky z oběžné dráhy nebyla v polovině šedesátých let minulého století žádnou novinkou. Již od konce předchozího desetiletí se nad hlavami nic netušících obyvatel Sovětského svazu proháněly americké výzvědné družice a o pár let později pro změnu začaly pod americkou pokličku nahlížet sovětské stroje. Bouřlivý technologický rozvoj v oblasti kosmonautiky, ale také optiky, elektroniky a dalších oborů vyvolával u výzvědných služeb obou velmocí reakce srovnatelné s Pavlovovými psy. To, co se ještě včera zdálo být technologicky nedosažitelné, se dnes posunovalo do zóny konceptů a zítra již mělo být aplikovatelné v praxi. Sovětský svaz byl rozhodnut nenechat si ujet v tomto ohledu vlak a jak vojenské tak průmyslové a politické špičky sledovaly velmi pozorně počínání Američanů. Nemohlo jim tak uniknout, že US Air Force pracuje na projektu pilotované orbitální stanice. A jestliže jsou v něčem zainteresováni vojáci, je jasné, že využití stanice nebude tak docela ve prospěch mírového výzkumu, kterým se při veřejném představení programu oháněl prezident Johnson. Když tak konstrukční kancelář OKB-52 (od března 1966 přejmenovaná na CKBM) prostřednictvím svého ambiciozního šéfa Vladimira Čeloměje
Projekt vojenské pilotované stanice se na začátku roku 1966 v Reutovu, kde sídlila konstrukční kancelář Vladimira Čeloměje, sotva vybatolil ze startovní čáry, když se mu postavily do cesty velmi obtížné překážky. Tyto překážky však nebyly namířeny přímo proti projektu orbitální stanice jako takovému. Objevily se síly a kliky, jejichž cílem bylo zničit OKB-52 coby konstrukční kancelář a přetvořit ji na testovací závod s názvem „NIC“ (autor si je vědom zajímavé shody náhod ohledně akronymu, nicméně tento vynikne pouze v češtině, nikoli v ruském jazyce). NIC, tedy „научно-исследоватeльский центр (vědecko-výzkumné centrum)“ měl být pouhým nástrojem pro vývoj kosmických strojů, nikoli samostatnou entitou s vlastními projekty. Tento návrh byl vysloven na poradě u ministra všeobecného strojírenství Sergeje Afanasjeva. Bylo to pouze týden po smrti hlavního konstruktéra OKB-1, legendárního Sergeje Koroljova, a Čelomějovi možná hlavou prolétla myšlenka, že jeho trpký rival se jej snaží svrhnout ještě i ze záhrobí. Rivalita mezi konstrukčními kancelářemi byla v sovětském kosmickém průmyslu velmi ostrá a nejednou konkurenti využívali jakékoli prostředky, včetně politických pák, aby měli navrch. Jaká ironie –
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.
