Začínajú letné prázdniny a s nimi aj úplne nový nepravidelný seriál, ktorý bude vychádzať na našom blogu. Po Krásach modrej planéty prichádzajú Krásy Slnečnej sústavy s jej planétami, mesiacmi, asteroidmi a centrálnou Slnkom v hlavnej roli. Vesmír nám ponúka množstvo nádherných pohľadov, fotografie zo sond niekedy doslova vyrážajú dych. Dnes sa pozrieme na niekoľko z nich. Užite si to najlepšie, čo som našiel.
Pokaždé, když onemocníme, můžeme se spolehnout na naši tělesnou stráž, která zodpovídá za likvidaci miniaturních nepřátel. V celém složitém řetězci zvaném obranyschopnost přitom hrají velmi důležitou roli bílé krvinky označované jako T-lymfocyty. Tyto buňky se chovají jako drobní generálové, kteří řídí armádu dalších složek obranného systému. Ale jak se T-lymfocyty chovají ve stavu beztíže a jak tohle zvláštní prostředí ovlivňuje jejich aktivitu? Právě na tyto otázky by mohl přinést odpověď výzkum probíhající na ISS. A co víc – čím komplexnější budou naše znalosti o bílých krvinkách, tím přesněji budeme moci jejich služeb využívat. Takže z průzkumu, který začal na Mezinárodní vesmírné stanici bude možná v závěru profitovat i celé lidstvo.
Pozemská atmosféra nás chrání před mnohými druhy nebezpečného kosmického záření. Jedním z druhů záření, které nikdy nedosáhne povrchu zemského je to rentgenové. Pro nás, živoucí bytosti by bylo smrtící, a tak můžeme atmosféře poděkovat za její ochranu. Avšak rentgenové záření, stejně jako všechny ostatní vlnové délky elektromagnetického spektra, s sebou nese informace o vzdálených končinách hlubokého vesmíru. Zemská atmosféra tedy okrádá astronomy o tyto informace a před příchodem kosmického věku neexistovala žádná možnost, jak je získat. S vypuštěním Sputniku ale astronomům začalo svítat na lepší časy. Už v padesátých letech začali reálně pomýšlet na observatoře umístěné na oběžné dráze. Ty by oproti těm pozemským měly řadu výhod – ničím nerušený výhled, možnost pozorování na všech vlnových délkách, nesmírně dlouhé expozice ad. Vytoužené se stalo skutečností a dnes je na oběžné dráze i daleko za ní umístěno mnoho astronomických observatoří pozorujících vesmír v oboru viditelného, infračerveného, rentgenového, ale i gama záření. V devátém díle našeho seriálu se tedy zaměříme na to výše zmíněné, rentgenové. Předmětem článku bude orbitální rentgenová observatoř XMM-Newton, kterou vypustila Evropská kosmická agentura v roce 1999.
Od začiatku hralo Rusko v dobývaní vesmíru významnú úlohu. Za všetko hovorí množstvo prvenstiev, z ktorých najznámejšie sú prvá družica, prvý živý tvor a prvý človek na obežnej dráhe. Po úžasnom nástupe však prišiel menší útlm. Američania ako pristáli na Mesiaci, Sovieti dokázali kontrovať iba automatickými sondami, ktoré v mnohých ohľadoch prekonali program Apollo, ale nedokázali to najdôležitejšie, dopraviť tam človeka. Po neúspechoch s raketou N1, ktorá štyri krát vybuchla sa lunárny program aj vďaka pričineniu nového letového inžiniera Gluška zrušil a priestor dostali kozmické stanice. Sedem viac menej úspešných Saljutov, nasledovala stanica Mir a tento Sovietsko-Ruský program orbitálnych staníc po zrušení Miru 2 pokračuje v podobe ISS. ZSSR a neskôr Rusko sa vždy spoliehalo na svoje staré dobré rakety, ktoré s menšími či väčšími vylepšeniami vydržali dodnes. No zatiaľ čo pred štyridsiatimi rokmi sa ešte mohlo hovoriť o nosičoch prvej triedy, dnes sa už obhajujú len horko ťažko. Aj preto sa chystá nová raketová rodina Angara, ktorá by mala postupne nahradiť dnešné nosiče zastaranej koncepcie. Tento diel však nie je o budúcnosti. Dnes si povieme niečo o najnovších ruských raketách.
Dlouhodobý a systematický výzkum Venuše přináší své další ovoce .
Tým okolo evropské sondy Venus Express minulý rok v únoru ohromil vědecký svět zprávou o razantním zpomalení rotace Venuše o celých 6,5 minuty proti údajům naměřeným sondou Magellan v první polovině 90.let minulého století. Zdá se, že na zpomalení má svůj veliký podíl hustá atmosféra Venuše. I aktuální objev se týká atmosféry Venuše, konkrétně pohybu vzdušných mas. Více než šest let výzkumu Venus Expressu z mírně protáhlé eliptické dráhy prozradilo nečekané změny v rychlostech vanoucích větrů.
Znalost vzdálenosti hvězd je při výzkumu vesmíru elementární. Bez vzdálenosti je nemožné změřit zářivý výkon nebo absolutní jasnost hvězd. Bez určení vzdálenosti nemůžeme poznat pravou podstatu hvězd. Nedozvíme se tedy, zda jde o nějakého hvězdného obra, červeného trpaslíka, nebo například hvězdu hlavní posloupnosti. Jeden z největších antických astronomů, Hipparchos z Nikaie byl výborný matematik a především průkopník v oboru astrometrie. Dávno před vynálezem dalekohledu se zhostil náročného úkolu měření poloh hvězd za pomocí svých vlastních očí a měřících pomůcek, jež vynalezl. Mimo jiné určil sklon zemské osy, objevil její precesi a změřil délku slunečního roku. Jeho nejvýznamnějším přínosem však byl katalog 1080 hvězd, který byl prvním svého druhu. Dnes se poohlédneme po vesmírné misi následovníka a jmenovce tohoto starověkého Řeka. Nebude jím nic jiného než astrometrická družice Hipparchos Evropské kosmické agentury.
Za posledných niekoľko rokov sa toho v kozmonautike udialo skutočne veľmi veľa. Začiatkom nového tisícročia sa začali testovať a používať rakety novej generácie. Či už ide o americké Delty, Atlasy V, Falcony, Európske Ariane 5 a Vegy, Japonské H-2(A, B), indické PSLV a GSLV. Veľa nosičov je momentálne vo vývoji. Číňania by radi čo najskôr dokončili ťažkotonážnu CZ-5 a slabšie CZ-7 a CZ-11, Rusi pracujú na novej raketovej rodine Angara pomenovanej po rovnomennej rieke, India by chcela vyvinúť GSLV mk.III, Európa začína s vývojom Ariane 5+ a Ariane 6 a to nehovorím o novej americkej superrakete SLS. Čaká nás teda veľmi zaujímavé obdobie. Ak sa čo len polovica všetkých plánovaných projektov dočká realizácie, bude to druhý zlatý vek kozmonautiky. Ako sa to všetko vyvinie uvidíme v roku 2050. Dnes si povieme niečo o krajinách, ktoré by mohli do vývoja vesmírnych technológií zasiahnuť veľmi výrazným spôsobom. Čína je obrovská krajina, ktorá vraj raz predbehne aj USA. Japonsko je momentálne vlastníkom jednej z najvyspejejších rakiet na svete. A Irán? Vojnou zničená krajina by skôr mala investovať finančné prostriedky do obnovy infraštruktúry, ale napriek otrasnej situácii Iránčanov vládne vrstvy neváhajú dávať milióny na kozmické projekty. Ich cieľ je do roku 2018 vystreliť do vesmíru človeka. Prvým iránskym mužom vo kozme by vraj mohol byť bývalý prezident Mahmud Ahmadínedžád. No, (ne)držím palce.
Rubrika: Ostatní 
Štítky: Čína, CZ-3B, CZ-3C, H-2A, H-2B, Irán, Japonsko (JAXA), Kozmická strojovňa, Safír 
Abych odpověděl na otázku položenou v názvu článku, musím říct – na první pohled nic. Přesto se dá jedna spojovací vlastnost najít – záření. Tedy přesněji ionizující záření a je jedno jakého původu. O tom, že při letu ze Země na Mars působí na kosmickou loď či družici kosmické záření se samozřejmě vědělo už mnoho let. Ale nikdo se tomuto problému nevěnoval. Ale postupem času, kdy se začínají objevovat spekulace o letu lidské posádky na Mars, bylo na načase věnovat této oblasti trochu podrobněji.
Pamätáte sa ešte na minulý špeciál? Že nie? Pokúsim sa vám trochu osviežiť pamäť. Oslava prvých desiatich dielov bola celkom zaujímavá. Vytvoril som pre vás test. Preto si možno niekto môže myslieť, že dnes v tejto tradícii budem pokračovať. Vyšlo ďalších desať dielov, a je čas. Čas na čo? Na nič. Už to nie je také slávnostné. Prvá desiatka je vždy zaujímavejšia. Po tej druhej sa naopak cítim napätý. Pôvodne som totiž plánoval, že číslom dvadsať všetko ukončím a začnem písať niečo iné. No, viete ako to chodí, človek mieni a boh mení. Presne to sa stalo mne. Áno, čo to som už stihol napísať, ale môžem teraz skončiť? Nie. Preto si hovorím, hurá do tretej desiatky. A potom do tej štvrtej, piatej…
Už zítra odstartuje z kazašského kosmodromu Bajkonur raketa, která vynese na oběžnou dráhu loď Sojuz TMA-09M. Na její palubě bude Američanka Karen Nyberg, Rus Fjodor Jurčichin a hlavně člen Evropské kosmické agentury, italský astronaut Luca Parmitano. Cílem této výpravy samozřejmě nebude nic jiného než Mezinárodní vesmírná stanice. Posádka tedy doplní Expedici 36, která se tím stane kompletní. Luca Parmitano tak obnoví evropskou přítomnost na stanici po necelém roce. Posledním evropským astronautem ve vesmíru byl Holanďan André Kuipers, jež byl členem Expedice 30/31. Dnešní článek o Evropské kosmické agentuře tedy využije příležitosti a vy se v něm můžete dočíst o historii Evropanů v kosmu, jejich současnosti, ale také třeba o tom, jak probíhá výcvik evropských astronautů nebo jak se stát jedním z nich. Přeji příjemné čtení.
Nahrávání ... 
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní License.
6. července 2013 
