Dish Network
Společnost DirecTV upouští od plánů na koupi Dish Network kvůli neúspěšné nabídce na výměnu dluhu. Odprodej Dish DBS by pomohl mateřské společnosti EchoStar zaměřit se na rostoucí podnikání v oblasti družicové a pozemní komunikace.
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost DirecTV upouští od plánů na koupi Dish Network kvůli neúspěšné nabídce na výměnu dluhu. Odprodej Dish DBS by pomohl mateřské společnosti EchoStar zaměřit se na rostoucí podnikání v oblasti družicové a pozemní komunikace.
Společnost Space Transportation se sídlem v Pekingu plánuje na druhou polovinu roku 2025 první test svého prototypu znovupoužitelného kosmického letounu Cuantianhou. Společnost vystavila model Cuantianhou na výstavě Space Tech Expo Europe v Brémách.
Americké vesmírné síly se připravují na zpoždění vynášení klíčových nákladů národní bezpečnosti na palubě rakety Vulcan od společnosti ULA. Uvedl to generálporučík Philip Garrant, šéf Velitelství vesmírných systémů vesmírných sil.
Společnost Lunar Outpos oznámila 21. listopadu, že podepsala dohodu se SpaceX o použití kosmické lodi Starship pro přepravu lunárního roveru Lunar Outpost Eagle na Měsíc. Společnosti nezveřejnily harmonogram spuštění ani další podmínky obchodu.
Společnost Maxar Intelligence se zaměřuje na začátek roku 2025, kdy dojde k vynesení poslední dvojice družic WorldView Legion. Znamená to tak dokončení ambiciózní konstelace pro pozorování Země.
Agentury JAXA a ESA 20. listopadu v Tsukubě v Japonsku vydaly společné prohlášení, ve kterém načrtli novou spolupráci v oblastech planetární obrany, pozorování Země, aktivity po ISS na nízké oběžné dráze Země, vesmírná věda a průzkum Marsu.
Společnost SEOPS na Space Tech Expo Europe 19. listopadu oznámila, že podepsala smlouvu se společností SpaceX na vynesení mise plánované na konec roku 2028 z Floridy. Do roku 2028 také získává kapacitu pro blíže nespecifikované další starty SpaceX.
Francouzský startup Latitude podepsal víceletou smlouvu se společností Atmos Space Cargo, společností vyvíjející komerční návratová zařízení. Atmos koupí minimálně pět startů rakety Zephyr ročně, a to v letech 2028 až 2032.
Německý společnost Exolaunch použije svůj nový adaptér Exotube počínaje rokem 2026. Exotube je univerzální modulární adaptér pro integraci, start a rozmístění družic od cubesatů až po 500 kg družice.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Dne 31. října 2023 obletěla svět zpráva o odchodu astronauta Kena Mattinglyho, jednoho z posledních astronautů, kteří navštívili Měsíc. I když neměl možnost vstoupit přímo na povrch Měsíce, mohl ho alespoň pozorovat z bezprostřední blízkosti jako pilot velitelského modulu Apolla 16. K Měsíci se vydal s misí Apollo 16, ale původně měl letět, jako člen posádky Apolla 13. I když se nemohl nakonec účastnit mise Apolla 13, sehrál důležitou roli při řešení problémů, které zmíněnou misi potkaly. V následujících letech, které strávil u NASA, dostal ještě dvakrát možnost se podívat do vesmíru na palubě raketoplánu. Svou kariéru u NASA a námořnictva zakončil s hodností kontradmirála. Pojďme si nyní připomenout život tohoto astronauta.
Kluzák M2-F1 otevřel zcela novou kategorii létajících aparátů, které měly i potencionál být využity jako stroje, které se budou moct vrátit z vesmíru a kontrolovaně přistát. Samotný projekt M2-F1 vznikal tajnou cestou, protože neměl oficiální požehnání a ani financování. Myšlenka však byla silnější než překážky. Po tom, co byl úspěšně zvládnut letový program se začaly o projekt zajímat i oficiální místa a další odborníci. Osobou, která uvedla M2-F1 u oficialit NASA byl Paul Bikle, který vyjádřil svou důvěru v celou kategorii a doplnil, že i odborníci z Ames a Langley se velice zajímají o tzv. lifting bodies. Start M2-F1 znamenal i začínající zájem USAF o tuto kategorii, kterou jsme si již popsali v minulých dílech. Jen pro doplnění, v první fázi řešili odborníci USAF použití měnitelné geometrie a využití proudových motorů, které by pomohly s řízeným přistáním. Lifting bodies vše měnilo. Nyní, když byl projekt „venku“ mohlo dojít k jeho dalšímu rozvoji.
Již dvacátým dílem seriálu se zaměříme na další stroj ze skupiny vztlakových těles. V minulém díle jsme se věnovali hlavně prostředí a osobnostem NASA FRC (Flight Research Centre) působící na základně Edwards. Dnes se začneme zabývat prvním vztlakovým tělesem, které umetlo cestu dalším strojům své kategorie. Jeho vznik byl také netradiční, protože nevznikal na základě nějakého oficiálního nařízení, ale trochu bokem a tajně, protože byl financován z prostředků určených na údržbu zařízení FRC. Nebylo však jiné cesty, jelikož bylo potřeba přesvědčit vyšší vedení o smysluplnosti této kategorie. Jediné, co může spolehlivě přesvědčit vyšší vedení, je reálná ukázka takového stroje za letu. Vznik i první lety M2-F1 byly velmi zajímavé a dnes už asi nerealizovatelné. Ale zde se bavíme o době 60. let, kdy snad nic nebylo nemožné.
V minulém díle jsme ukončili společnou cestu s USAF a jejich programem vztlakových těles. Závěrečným letem X-24B, pilotovaným Billem Danou, došlo zároveň k završení třiceti let testování nejrůznějších raketově poháněných experimentálních strojů. My se pro změnu vracíme zpět v čase. Tentokrát se budeme zabývat stejný typem programu, ale z dílny agentury NASA. Stejně jako letectvo tak i NASA projevovala zájem o tuto kategorii strojů a vedla svůj vlastní vývoj. Cesty obou programů, NASA i USAF, se postupem času úspěšně protnuly a pokračovaly v X-24B. Bylo to zcela logické a během běhu každého programu se střídali v letovém programu i piloti obou stran. Samotný program vyprodukoval i několik astronautů, kteří v budoucnu navštívili vesmír a zapsali se do dějin lidstva. Obecně se dá říct, že tato doba byla velmi zajímavá a plná zajímavých programů bez omezení, s jedním velkým cílem, a tím byl vesmír. Než se však můžeme pustit do prvního stroje z dílny NASA, musíme se také seznámit s prostředím agentury,respektive FRC.
Pro velký ohlas k článku pojednávajícím o přetížení Deep Space Network jsem se rozhodl, že by bylo dobré se více podívat na historii tohoto systému, který je nesmírně důležitý pro podporu pilotovaných i nepilotovaných misí v rámci výzkumu vesmíru. Dále bychom se zaměřili i na budoucnost provozu DSN. V předešlém článku jsme se věnovali problémům, kterým nyní celá síť čelí. Tyto problémy způsobuje především narůstající počet vesmírných misí v kombinaci se zpožděním modernizace sítě a zmenšujícím se rozpočtem. Tato kombinace tlačí vedení DSN do situace, kdy bude muset striktně odmítat pokusy o spojení s družicemi, které se odmlčí. Sama ředitelka DSN, Suzanne Dodd, uvedla k celé situaci: „Pokud neuslyšíme váš signál, vaše mise je u konce“. Problémy hrozící síti byly známy již delší dobu, ale mise Artemis I ukázala, že se nejedná o malý problém.
Za pouhých deset měsíců od rozhodnutí došlo k přestavbě kluzáku X-24A na další vývojovou etapu X-24B. Systémově se oba stroje od sebe moc nelišily, ale vnějším tvarem se jednalo o diametrálně jiné stroje. X-24B byl další vývojový stupeň, který měl ukázat možnosti větších doletů a zvýšení poměru vztlak/odpor. Všechny poznatky získané v rámci celého programu PILOT (Piloted Lowspeed Tests) budou nakonec zúročeny v budoucí legendě pilotované kosmonautiky. V minulém díle jsme se věnovali především konstrukční části X-24B a nyní se podíváme na letovou část projektu a jeho přínos. Tímto dílem dovršíme období strávené s projekty USAF a otočíme se k agentuře NASA, která se také zabývala oblastí vztlakových těles schopných provozu na orbitě. Snahy NASA i USAF se postupem času spojily, a to právě v projektu X-24B, který je společně s dalšími stroji tak trochu v pozadí historie o raketoplánu.
Asi málokdo si dokáže představit, čím prochází člověk, jenž došel až těsně pod vrchol možného, aby byl vzápětí otočen a zdálky musel sledovat, jak na onen vrchol vystupuje někdo jiný. Nemluvě o tom, že kdykoli se o něm posléze hovoří, vždy je zmiňováno ono slovo, které dopadá jako kladivo – „náhradník“. Přesto lze i po takovémto zážitku žít nikoli s kypící hořkostí v mysli, nýbrž s nadhledem a pokorou k realitě. A prožít život tak, aby se za ním bylo možné ohlédnout a říci si, že byl dobrý a plodný. Vyžaduje to však sílu charakteru a moudrost. Ne každý by se s takovýmto osudem vyrovnával s grácií, přesto takoví lidé existují. Jeden z nich odešel minulý týden a kosmonautická komunita tak přišla o svéráznou postavu, která nebrala sebe ani ostatní zbytečně vážně a nikdy neměla daleko k úsměvu a žertu. 7. října 2023 se vydal na poslední let Oldřich Pelčák, člověk, v jehož biografii figuruje ono slovo „náhradník“, přesto by bylo velkou chybou a křivdou na jeho život nazírat jen s touto nálepkou…
V předchozím díle jsme probírali vztlakový letoun X-24A. Šlo vlastně o následníka úspěšného SV-5 vyvinutého v dílnách společnosti Martin Marietta. SV-5 byla velmi úspěšná aerodynamická konfigurace, která byla původně použita už v programu X-23 PRIME. Dále pak pokračovalo využití v programu X-24A, který měl za úkol ověřit možnosti pilotovaného letu s přistáním. Vztlakové těleso X-23 ověřilo návrat do atmosféry v rychlostním rozmezí Mach=24 až Mach=2, na které pak navázal kluzák X-24A, který létal do rychlosti M=2. Další otázka, která se začala okolo programu objevovat, byla o použití stroje s takovými parametry. Přece jen parametry a konfigurace dosahované X-24A v kombinaci s X-23 se nejlépe hodily k plnění úkolů, jako vynášení nákladů, lidí a družic na oběžnou dráhu Země. Podobně jako později s raketoplánem. Ale projekt X-24 spadal stále pod program START (Spacecraft Technology and Advanced Reentry Tests) a to znamenalo, že hlavní směr udávalo letectvo. USAF mělo zájem, aby se dokázala zvýšit flexibilita a praktický dolet vztlakového tělesa. Proto se začal rozvíjet další pokračovatel X-24A.
Dne 17. dubna 1969 se odpoutává od nosného letounu NB-52 netradiční kluzák. Na jeho palubě se nachází pilot Jerauld R. Gentry, který povede svůj stroj k přistání na dně vyschlého jezera u Edwardsovy letecké základny. Na jiných základnách by kluzák X-24A mohl působit jako z říše sci-fi, ale na Edwardsově základně už byli zvyklí na ledacos. Přece jen to byl domov i Test Pilot School pod velením slavného Chucka Yeagera a na základně se stále zkoušely nové stroje. Své letové zkoušky si zde odlétaly i letouny z kategorie vztlakových těles, ať už z dílny NASA nebo USAF. NASA i USAF navíc uzavřely společné memorandum o spolupráci v této oblasti a jejich vývojové snahy se postupně propojovaly. Prostřednictvím projektu X-24 nám také vrcholil celý program START (Spacecraft Technology and Advanced Reentry Tests), se kterým zde trávíme již nějaký čas.
Program amerického letectva START (Spacecraft Technology and Advanced Reentry Tests) byl určen k výzkumu vztlakových těles, která budou schopná řízeného návratu z vesmíru. Za tímto účelem byly spuštěny programy ASSET a PRIME. V minulých dílech jsme se postupně věnovali každému z těchto strojů. Nyní se budeme věnovat dalšímu z pokračovatelů těchto projektů, a to projektu PILOT (Piloted Lowspeed Tests). Předchozí projekty se věnovaly hlavně proveditelnosti takového letu, tzn. volbě odolného materiálu pro tepelné namáhání, aerodynamice a aeroelasticitě během letu, přístrojovému vybavení a jeho precizní funkci a v neposlední řadě i řiditelnosti takového kluzáku. Už během vzniku projektu X-23 došlo k rozjezdu projektu PILOT. Nyní nastal čas na další úkol, kterým byl pilotovaný let takového stroje. Logickou otázkou totiž nyní bylo, jak dokáže člověk pilotovat takovýto stroj ve vysoké rychlosti.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
