Stoke Space
Americké ministerstvo obrany podmíněně přislíbilo financování ve výši 150 milionů dolarů začínajícímu výrobci raket Stoke Space na výstavbu druhé odpalovací rampy na kosmodromu Cape Canaveral na Floridě.
křišťálová lupa
sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Americké ministerstvo obrany podmíněně přislíbilo financování ve výši 150 milionů dolarů začínajícímu výrobci raket Stoke Space na výstavbu druhé odpalovací rampy na kosmodromu Cape Canaveral na Floridě.
Americké letectvo vyzvedlo experimentální vojenské nákladní kontejnery, které se dostaly do vesmíru na palubě kapsle Starfall společnosti SpaceX. Tím byl dokončen test zaměřený na ověření, zda by bylo možné využívat komerční kosmická zařízení k rychlé přepravě zásob vojenským jednotkám kdekoli na světě.
Americká Agentura pro obranné zpravodajství (DIA) v novém hodnocení zveřejněném 26. října uvedla, že Čína by mohla do konce tohoto desetiletí disponovat vesmírnými zbraněmi se směrovanou energií, zatímco Rusko vyvíjí stále rozsáhlejší arzenál zbraní schopných útočit na družice na oběžné dráze Země.
Čína v pátek uskutečnila dva starty raket. Při prvním vyslala na oběžnou dráhu novou průzkumnou družici Yaogan-50 na retrográdní dráhu. Následně vypustila dvě trojice družic řady Yaogan.
Americké Vesmírné síly přesunuly družici nové generace určenou k varování před raketovými útoky a sestavu užitečného nákladu spojenou s experimentální misí pro sledování prostoru mezi Zemí a Měsícem z rakety Vulcan společnosti United Launch Alliance na raketu Falcon Heavy společnosti SpaceX. Tento krok je součástí širší reorganizace vojenských startů, kterou si vyžádala zpoždění ve vývoji a nasazení rakety Vulcan.
Evropská kosmická agentura (ESA) potvrdila, že při nedávném testu shozem přišla o zkušební prototyp svého kosmického letounu Space Rider, zároveň však uvedla, že tato nehoda by neměla jeho vývoj výrazně zpozdit.
Americké Vesmírné síly přeskupují harmonogramy a rozdělení startů v rámci zajišťování národní bezpečnosti, zatímco společnost United Launch Alliance pracuje na tom, aby její raketa Vulcan mohla znovu létat, uvedl 21. října vysoce postavený vojenský představitel.
Americké Vesmírné síly potřebují do roku 2030 další významný kosmodrom, který by zvládl rostoucí poptávku po vojenských i komerčních startech. Zvažují přitom státní i soukromě vlastněné lokality, uvedl 21. října velitel Velitelství vesmírných systémů (Space Systems Command).
Americké letectvo testuje, zda vojenské zásoby a vybavení dokážou odolat náročným podmínkám kosmického letu na palubě nové návratové kapsle Starfall společnosti SpaceX. Jde o součást úsilí Pentagonu prozkoumat možnosti využití komerčních kosmických dopravních prostředků k přepravě kriticky důležitého vybavení k vojenským jednotkám po celém světě.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Je zcela nesporné, že postavou, jež měla klíčový vliv na úvodní fázi závodu o vesmír, byl Sergej Pavlovič Koroljov. Mnozí pracovníci OKB-1 a organizací, které dodávaly komponenty pro stavbu kosmických lodí, družic a raket, jej znali pod přezdívkou „Korol“, tedy „král“. Ta odrážela Koroljovovo příjmení, ale hlavně jeho autoritu a moc v rámci raketo-kosmického průmyslu. A byť zpětně lze říci, že ne všechna jeho rozhodnutí a ideje se ukázaly být šťastnými (viz například superraketa N-1 se zastaralou koncepcí sférických nádrží, jež současně netvořily samotný plášť stroje), bez jeho vize by úvodní fáze soupeření SSSR a USA o dominanci ve vesmírném prostoru probíhala zcela jinak a nejspíše nikoli ve prospěch Sovětů. Po vypuštění první umělé družice byl Nikita Chruščov požádán, aby sdělil jméno hlavního osnovatele tohoto počinu, aby mohla být připravena kandidatura dotyčného na Nobelovu cenu za fyziku. Chruščov tehdy odpověděl, že Sputnik je kolektivním dílem všeho sovětského lidu. Na první pohled v souladu s tehdejší komunistickou doktrínou, toto prohlášení mělo ještě jeden významný důvod – Koroljov byl také strůjcem prvotních úspěchů v oblasti mezikontinentálních balistických raket a velká část jeho působnosti se týkala vojenských
Po přistání Voschodu-2 se mohlo při pohledu zvenčí zdát, že sovětský pilotovaný program se probouzí letargie a opět nabírá na obrátkách. Dvě další prvenství roznítila apetit globální veřejnosti, která si představovala, co asi Sověti předvedou příště, a kdy vlastně ono příště nastane. Základy k pokračování programu Voschod byly položeny hned v prvním výnosu, který projekt posvětil. Konkrétnější plány se začaly objevovat na začátku roku 1965. Program letů, který vzešel z OKB-1, byl poměrně optimistický minimálně co se týká termínů, ovšem ani letová náplň nebyla prosta ambicí. Sergej Koroljov a jeho lidé se rozhodli z Voschodu doslova vyždímat vše, čeho byl tento stroj schopen. Některé aspekty měly být dokonce novátorské. Ovšem při zpětném pohledu lze dojít k názoru, že plán samotný již v sobě skrýval příčinu svého vlastního selhání. Na jaře 1965 však budoucnost pro Voschod nevyhlížela nijak špatně…
Inženýři z jihokalifornské Jet Propulsion Laboratory a firmy AeroVironment dokončili podrobný rozbor posledního letu vrtulníku Ingenuity, ke kterému došlo 18. ledna 2024. Tento rozbor bude publikován za několik týdnů v podobě technické zprávy NASA. Ingenuity, poslaná na Mars jakožto technologický demonstrátor, který má zvládnout maximálně 5 startů během 30 dní, se stal prvním vrtulovým strojem, který létal na jiném kosmickém tělese. Vrtulník fungoval skoro tři roky, provedl 72 letů a uletěl více než 30× delší vzdálenost, než se plánovala. Letem strávil dohromady více než dvě hodiny.
Zdálo by se, že po provedení poměrně riskantní položky v letovém plánu, navíc ve světové premiéře, by si posádka zasloužila trochu oddechu. Pro osazenstvo Voschodu-2, Pavla Běljajeva a Alexeje Leonova, měl znamenat zbytek letu víceméně klidnou jízdu protkanou několika experimenty a pozorováními, následovanou bezproblémovým přistáním v určené oblasti. Na sedmnáctém obletu měla jejich pouť skončit přibližně ve stejných místech jako u předchozích letů a pátrací jednotky byly připraveny posádku velmi záhy po přistání evakuovat do nejbližšího většího města tak, jako tomu dosud vždy bylo. Kosmonauti se po vydatném jídle zabývali astronomickými observacemi, prováděli několik biomedicínských experimentů a snažili se pozorovat a fotografovat zemský povrch. Vše bylo poněkud ztíženo rotací lodi, která se z původní rychlosti zhruba jedna otáčka za 20 sekund postupně stabilizovala na jedné otáčce za 40-45 sekund, nicméně ani tak nebylo jednoduché hledat detaily na Zemi. Leonovovi se přesto podařilo postřehnout vojenské letiště na území USA. Ráno 19. března se pak Běljajevovi podařilo několik sekund sledovat neznámou družici. Ovšem i tato malá dílčí pozitiva překrylo cosi, co se odehrávalo v útrobách kabiny a co hrozilo změnit doposud úspěšně probíhající misi v pohřební
Březen 1965 byl na Bajkonuru velmi rušný. Sedmého startoval „Kosmos-59“, ve skutečnosti rozvědná družice řady Zenit-4. Ta byla využita jako nouzový demonstrátor vlastností kabiny s přírubou přechodové komory při průletu atmosférou poté, co dedikovaný stroj „Kosmos-57“ vinou pozemní obsluhy skončil explozí přímo na oběžné dráze. Ukázalo se, že jediným důsledkem přítomnosti kulaté příruby je rotace v rozmezí 40° až 100°/s, což bylo naprosto pohodlně v limitech, které by měl lidský organismus zvládnout. Pouhých pět dní poté, 12. března, pak proběhl start sondy k Měsíci. Automatická stanice Je-6 No9 měla provést měkké přistání na povrchu našeho přirozeného souputníka. Bohužel se však nedostala ani z prozatímní oběžné dráhy kolem Země. Čtvrtý stupeň, který měl stroj vyvázat ze zemské orbity a nasměrovat jej k Měsíci, se díky závadě v elektrickém systému nezažehnul. Sestava dostala nicneříkající název „Kosmos-60“ a zanikla v atmosféře pět dní po svém vzletu. Start lunární sondy z pozorovacího stanoviště na kosmodromu sledovali i kosmonauti. Podívaná byla mírně zkalena počasím, kdy oblaka nacucaná deštěm klesla skoro až k raketě stojící na rampě, i tak to však musel být zajímavý pocit. Pavel Běljajev a Alexej Leonov totiž věděli,
U letu prvního trojmístného Voschodu 3KV probíhaly velké zákulisní tahanice a rošády ohledně zařazení civilních kandidátů na soupisku posádek. Animozita mezi vojáky a civily zde vyplula na povrch velmi zřetelně a velmi nepěkně. Naproti tomu u letu dvoumístné lodi 3KD, jehož součástí měl být také výstup jednoho z kosmonautů do volného prostoru, žádné spory podobného druhu nepanovaly. Každému muselo být navýsost jasné, že pouze fyzicky extrémně dobře připravení profesionálové si dokáží s tímto úkolem poradit a podstoupit všechna rizika, která se s tímto krokem pojila. Pro program Voschod bylo v březnu 1964 vybráno devět členů oddílu kosmonautů Vzdušných sil, aby mohla začít příprava k letům vícemístných lodí. Během několika týdnů se nicméně složení skupiny těch, kteří nebyli vytipováni pro vřazení do tříčlenných posádek pro první let, znatelně změnilo a ztenčilo. Někteří byli přeřazeni do jiných programů, jiní zase měli „tu smůlu“, že se do vesmíru již podívali a proto bylo rozhodnuto neriskovat jejich životy. Nakonec ve skupině nezařazených zbyli pouze čtyři kandidáti, a ti mohli začít výcvik v rámci programu „Vychod“. Jenže sotva jejich specifický výcvik pro tuto misi mohl začít, hned zase skončil. Naštěstí
Sověti si od počátku věku praktické kosmonautiky velmi dobře hlídali svého úhlavního soka, Spojené státy. V tomto ohledu měli úkol velmi usnadněn faktem, že USA svůj pilotovaný program vystavily očím veřejnosti. Proto když v červenci 1964 proběhla tisková konference ohledně složení posádky mise Gemini GT-4, na rozdíl od amerických žurnalistů zcela jistě zbystřil nejeden ruský kosmický analytik. Z úst představitelů NASA totiž zazněla zmínka o tom, že součástí mise bude také výstup do volného prostoru, tedy lépe řečeno – zatím měl být pouze otevřen příklop a astronaut se měl vysunout po pás ven z lodi. I to však stačilo, aby dostal projekt „Vychod“ další impulz, jenž mu přidal na naléhavosti. A jestliže předtím osazenstvo kanceláře OKB-1 dokázalo v rekordním čase upravit jednomístnou loď Vostok na vícemístný stroj, nyní byl čas na stejně hektické přípravy na výstup sovětského občana do volného prostoru. Samozřejmě pokud možno nikoli jen povysunutí mimo přechodovou komoru a, samozřejmě, ideálně předtím, než palmu vítězství uzmou Američané…
V kalendáři bylo datum 12. listopadu roku 2014, když se po desetileté cestě Sluneční soustavou ve vzdálenosti přes 500 milionů kilometrů od Země přistávacímu modulu Philae ze sondy Rosetta podařilo zapsat se do historie kosmického průzkumu tím, že poprvé v historii dosedl na jádro komety. U příležitosti desátého výročí tohoto mimořádného úspěchu, který dodnes patří mezi největší vrcholy v historii celé agentury ESA, se nabízí připomenout si působivé úspěchy, kterých Philae dosáhlo na kometě 67P/Čurjumov-Gerasimenko.
Náš nebeský souputník má v historii země draka nezastupitelné místo. Objevuje se již v raných mýtech ve spojení s bohyní Čchang-e (Chang’e), jako symbol nesmrtelnosti nebo nostalgie a samoty. Předtím, než se stala bohyní Měsíce, byla Čchang-e po celé Číně proslulá svou krásou. Měla bledou kůži bílou jako mléko, černé vlasy a rty jako květy třešní. V umění je zobrazována jako půvabná mladá žena s krásnými ozdobami ve vlasech. Asi nejstarší písemná zmínka o této proslulé měsíční bohyni pochází z textu Kuej-cchang, podle kterého si Čchang-e vzala lék nesmrtelnosti a odlétla na Měsíc. Podle některých převyprávění ji k tomu vedlo sobectví, podle jiných touha zvrátit trest v podobě smrtelného života, který jí byl dříve udělen Nefritovým císařem za to, že v jeho službách rozbila vzácnou konvici. Silný kulturní dopad je podobný tomu západnímu, který se v kosmonautice inspiroval hlavně řeckým a římským odkazem. Čína po své měsíční bohyni tedy pojmenovala celý program věnovaný průzkumu šedého světa. Krásná nymfa je známá také tím, že na Měsíc nevystoupala sama, ale se svým mazlíčkem králíkem YuTu. U nás je znám spíše jako nefritový králík, který na luně připravoval lektvar
Nesmrtelný výrok jedné z klíčových postav světové kosmonautiky zní: „Země je kolébkou lidstva. Nelze ale věčně žít v kolébce!“ Konstantin Ciolkovskij byl bezesporu vizionář a zcela bez debaty předurčil další cestu lidstva coby hledačů nových světů. Další klasik kosmonautiky, s nímž jsme již měli v rámci seriálu tu čest, pak prohlásil: „Námořník na transoceánské lodi by měl být schopen plavat, stejně tak by i kosmonauté měli mít možnost vyjít do volného prostoru mimo loď.“ Skutečně, Sergej Koroljov byl přes svůj tvrdý manažerský styl snílkem a vizionářem stejného ražení jako Ciolkovskij. Byl naprosto pevně přesvědčen, že v budoucnu nevyhnutelně vyvstane potřeba, aby lidé prováděli rutinní údržbu lodí a stavěli velké konstrukce na orbitální dráze. A to se nade vší pochybnost neobejde bez toho, aniž by kosmonauti opustili bezpečí stěn svých kosmických lodí. A ani tady nehodlali Sověti přenechat palmu vítězství Američanům.
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.