V pátek 10. ledna 1969 se konala první tisková konference s posádkou Apolla 11, která byla oznámena jen o den dříve. Jeden z reportérů se astronautů zeptal, kdo z nich tedy bude tím prvním na Měsíci. Pokud čekáte, že Neil Armstrong s úsměvem konstatoval, že on coby velitel mise, mýlíte se. Armstrong se tázavě podíval na šéfastronauta Donalda Slaytona, ten bezradně pokrčil rameny. Proto odpověděl, že to ještě nebylo rozhodnuto a že otázka bude zodpovězena podle operačních možností programu.
Tradiční prázdninový seriál TOP5 je letos zaměřený – jak jinak – na padesáté výročí letu Apolla 11. Dnešní díl věnujeme tomu, jak se o misi vyjádřili tehdejší astronauti (a jeden kosmonaut) ve svých memoárech. Klasické školometné popisy připomínající telefonní seznam nebo suchá konstatování známých faktů jsme vynechali. Vybrali jsme – alespoň doufáme – zajímavé pasáže z autobiografií, které dokreslují atmosféru dobu a přináší ne úplně známé pohledy na historickou výpravu.
Rubrika Historie 
Štítky: Alan Shepard, Alexej Leonov, Apollo, Apollo 11, Deke Slayton, John Young, Měsíc, Michael Collins, NASA, TOP5 
Pokud si doposud ještě nikdo nevšiml, že si v těchto dnech připomínáme 50. výročí od chvíle, kdy se lidé poprvé dostali na Měsíc, tak musel mít asi dlouhodobý výpadek elektřiny a žít někde na samotě v horách. Ze všech možných zpravodajských portálů na nás doslova prší nejrůznější připomínky mise Apollo 11 . Jsme samozřejmě moc rádi, že si tolik lidí připomíná největší technologické dobrodružství v dějinách lidstva, ale v té záplavě se člověk těžko orientuje a velmi snadno mu může mezi prsty proklouznout třeba i nějaká perla. My jsme na jednu takovou narazili (stejně jako několik našich čtenářů, kteří nás na ni – nezávisle na sobě – upozornili). Dnes bychom Vám rádi představili naprosto perfektně zpracovanou internetovou stránku, na které můžete „živě se zpožděním 50 let“ sledovat celý příběh mise Apollo 11.
Je obecně známým faktem, že kdyby nebyl Gus Grissom zahynul při požáru v lodi Apollo AS-204 (alias Apollo 1) v lednu 1967, stal by se prvním člověkem na Měsíci zřejmě on. Jenže osud tomu nechtěl. Bylo tak potřeba najít někoho jiného, kdo se role „prvního člověka“ ujme. Naše putování věnující se sestavování týmu pro první přistání na Měsíci začneme 5. dubna 1967, kdy si šéfastronaut Donald Slayton zodpovědný právě za výběry posádek pozval na poradu osmnáct astronautů. Podotýkáme, že v přípravě jich tehdy bylo skoro padesát. Mezi osmnácti pozvanými bylo i pět, kteří dosud neletěli do vesmíru. Oznámil jim, že „ti, kdo poletí první lunární mise, jsou v této místnosti.“ (Nehovořil tedy o přistání, jak se často uvádí.)
Na odvrácené straně Měsíce přistál čínský modul. Je to poprvé, kdy se to lidstvu povedlo. O přistání se pokusil první soukromý měsíční modul Beresheet izraelské neziskové organizace SpaceIL. Ke startu je připraven indický měsíční modul. Své měsíční programy už realizuje nebo plánuje kromě zmíněné Číny a Indie řada států: USA, Rusko, Japonsko i evropská kosmická agentura ESA. K Měsíci se chystají i další soukromé přistávací moduly. Podívejme se, jak návrat lidí k Měsíci probíhá a co vše se plánuje. V těchto dnech oslavujeme půl století od prvního přistání lidí na Měsíci. Když jsem se jako devítiletý kluk díval v televizi na malý krok Neila Armstronga, který znamenal velký skok pro lidstvo, tak mě nenapadlo, že měsíční program tak rychle skončí a ani v roce 2019 nebude jisté, kdy se na našeho vesmírného souputníka lidé vrátí. Podívejme se na stav aktivit, které by takový návrat měly umožnit.
Sovětský svaz chtěl své kosmonauty na Měsíc poslat také, leč neuspěl. Kromě podfinancování byl problém v tom, že začal na náročném programu pracovat pozdě a ztrátu už nedohnal. Pak se ale pokoušel alespoň o symbolické prvenství: dopravit vzorek lunární horniny na Zemi s pomocí automatických sond. Sovětský svaz počítal s průzkumem Měsíce pomocí pilotovaných lodí i automatických sond. Oba programy se měly doplňovat. A tak když v srpnu 1964 schválilo sovětské Politbyro let kosmonautů na Měsíc, stal se nedílnou součástí mise mobilní robot (do historie vstoupil jako Lunochod). Měl plnit celou řadu úkolů: provést průzkum místa přistání před pilotovaným výsadkem, sloužit jako radiomaják, převážet kosmonauty z místa na místo…
Nové Mexiko, Texas, Georgie, Havaj, dokonce i Bahamy nebo Vánoční ostrovy – to vše byla zvažovaná místa, kde mohl vzniknout kosmodrom pro rakety řady Saturn. A tedy i místa, z nichž se nakonec mohli lidé před padesáti lety vydávat na Měsíc. Seriál „Týden s Jedenáctkou“ připomínající legendární misi Apollo 11 vznikl při psaní knihy Dobytí Měsíce, kam se mi mnoho zajímavostí prostě nevešlo, nebo jsem je musel s těžkým srdcem dramaticky zkrátit. A tak jsem je zpracoval do podoby tohoto malého seriálu, s nímž se budete v následujících dnech (budete-li chtít) setkávat.
Když se říjen 1994 přehoupl do listopadu, pro Malenčenka, Musabajeva a Merbolda přišel čas loučení se stanicí. Všechny položky, jež bylo třeba vrátit na Zem, byly uloženy na svá místa v přistávacím modulu a 2. listopadu trojice mužů přeplula do Sojuzu TM-19, aby se loď o pár hodin odpojila a začala se vzdalovat od komplexu. Pro nezaujatého pozorovatele však byl odlet Sojuzu od stanice prapodivný. 60 metrů od stanice Malenčenko přepnul na ruční řízení a poodlétl ještě trochu dále, do vzdálenosti 190 metrů. Následně znovu zapnul automatiku a dal příkaz systému Kurs, aby provedl opětovné připojení ke stanici. Celá procedura byla testem staničního systému Kurs. Během několika předchozích stykovek se vyskytly nestandardní situace a přestože byly pravděpodobné příčiny odhaleny, vedení letu si chtělo být jisto, že samotný Kurs funguje tak, jak má. Sojuz TM-19 se pomalu blížil ke stanici a ve vzdálenosti 25 metrů posádka přepnula na záložní režim, aby byl otestován také ten. Sojuz se choval naprosto způsobně a přibližně 35 minut po odpojení se opět připojil k zadnímu uzlu stanice. Kurs prokázal svou bezvadnou funkci a potvrdil předchozí závěry ohledně příčin dramatických stykovacích manévrů během předchozích měsíců. Automatika fungovala dokonce tak dobře, že z 80 kg paliva, které bylo pro tento experiment vyčleněno, bylo spotřebováno pouhých 36 kg. O hodinu později už byli „MMM“, jak Malenčenkovi, Musabajevovi a Merboldovi přezdívali, zpátky v útrobách stanice. Jejich pobyt ovšem neměl dlouhého trvání.
Letošní letní série TOP 5 je věnována jedné z největších (a podle autora vůbec největší) událostí v dějinách lidstva – prvnímu přistání člověka na jiném nebeském tělese. Tento epochální čin vykonala posádka Apolla 11 v červenci 1969 a prostřednictvím přímého televizního přenosu bylo zhruba 530 milionů lidí po celém světě svědky celého dění. Do té doby žádná událost nepřitáhla k televizním obrazovkám tolik diváků. Neila Armstronga a Buzze Aldrina na povrch Měsíce dostala titánská práce a úsilí přibližně čtyř set tisíc lidí a několika stovek firem a organizací. Výsledkem jejich práce byla obří raketa vysoká 110 metrů, jež udělila kosmické lodi rychlost zhruba 38 832,5 km/h, tedy nepatrně menší než druhou kosmickou rychlost. Z celkové startovní hmotnosti 2 938 314,674 kg pak při přistání do Tichého oceánu zbylo pouhých 4 931,9 kg včetně tří mužů a vzorků lunárních hornin a prachu. Pro některé čtenáře je možná tento odstavec zbytečně přeplněn daty, ovšem není to náhoda. V dnešním díle TOP 5 se na historickou misi Apolla 11 podíváme právě optikou čísel. Vybral jsem pět číselných údajů, které byly důležité pro misi samotnou nebo pro historické pozadí její realizace. Stejně jako u mnoha jiných dílů tohoto seriálu platí, že pořadí bylo velmi obtížné určit a kdokoli jiný by tento článek psal, zvolil by zcela určitě odlišné pořadí, pokud by vůbec vybral stejná čísla. A abych čtenáře neuvedl v omyl, rovnou se přiznám, že právě stran pořadí jsem malinko podváděl. Vypomohl jsem si totiž časovou posloupností mise, v níž jsou ona čísla ukotvena.
Rubrika Aktuální dění, Historie Štítky: Aldrin, Apollo, Apollo 11, Armstrong, Eagle (Lunární modul), historie, TOP5, výročí 
První ženou, která se podívala do kosmického prostoru, se stala v roce 1963 Valentina Těreškova. Tehdy se mohlo zdát, že Sověti nastolili trend, v němž nečiní rozdíly mezi mužem a ženou ani v tak náročné oblasti, jakou lety do vesmíru jsou. Ovšem záhy se ukázalo, že se jednalo spíše o politickou proklamaci. Krom Těreškové výcvikem prošly ještě další čtyři ženy a nějakou dobu byl v plánu čistě ženský let vícemístné lodi Voschod, nakonec z něj však sešlo a v roce 1969 ony čtyři ženy opustily oddíl kosmonautů. Druhá státní příslušnice SSSR se do vesmíru podívala v roce 1982, tedy až o dlouhých 19 let později. Světlana Savickaja se posléze stala první ženou, která vykonala dva kosmické lety a první ženou, která vystoupila do volného prostoru. Savickaja se měla do vesmíru vrátit ještě potřetí, tentokrát v roli velitelky čistě ženské posádky. S Jelenou Dobrokvašinou a Jekatěrinou Ivanovou se připravovala nejprve na let ke stanici Saljut 7, který byl ovšem nejdříve posunut v souvislosti s havárií stanice v únoru 1985 a po předčasném návratu čtvrté základní posádky byl zrušen. Nicméně ženská posádka měla dostat druhou šanci v podobě letu ke stanici Mir. Start se předpokládal někdy v roce 1987, ovšem ani nyní se na ženskou misi nedostalo: velitelka posádky Světlana Savickaja otěhotněla a se všemi nadějemi byl konec – v květnu 1987 byl let zrušen. Jekatěrina Ivanova se podle některých zdrojů měla stát členkou posádky Sojuzu TM-5, přičemž přednost nakonec dostal zkušenější Viktor Savinych, a také Sojuzu TM-6, odkud ji „vystrnadil“ afghánský kosmonaut. Zdálo se, že ženám v sovětské kosmonautice prostě pšenka nekvete. Podzim 1994 měl tuto situaci alespoň částečně napravit…
Nové záznamy přednášek
Nahrávání ...
19. července 2019 
