NOAA
Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA) má v úmyslu navýšit nákup komerčních meteorologických dat, uvedl 28. ledna Taylor Jordan, náměstek ministra obchodu pro pozorování a předpovědi životního prostředí.
sociální sítě
Přímé přenosy
Žádné plánované přenosy nebyly nalezeny.
krátké zprávy
Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA) má v úmyslu navýšit nákup komerčních meteorologických dat, uvedl 28. ledna Taylor Jordan, náměstek ministra obchodu pro pozorování a předpovědi životního prostředí.
Omán podepsal 26. ledna Artemis Accords. Stal se tak 61. zemí, která tak učinila.
Exotrail, francouzská společnost specializující se na družicovou mobilitu a zaměřená na servisní družice, společně se společností Astroscale France, francouzskou dceřinou společností japonské servisní společnosti, 28. ledna oznámily partnerství zaměřené na testování schopností deorbitace z nízké oběžné dráze Země.
Společnost Northwood Space, kalifornský výrobce pozemních stanic s fázovanými anténními soustavami, 27. ledna oznámila, že získala 100 milionů dolarů v rámci financování série B
Začal oficiálně druhý ročník konference Space Debris 2026. Konference, kterou pořádá Saúdská kosmická agentura (SSA), se účastní široká mezinárodní veřejnost za účasti předních odborníků.
Evropský komisař pro obranu a vesmír Andrius Kubilius uvedl, že vládní program Evropské unie pro družicovou komunikaci s názvem GOVSATCOM, který sdružuje kapacitu osmi geostacionárních družic na oběžné dráze, zahájil provoz minulý týden.
Sonda agentury NOAA provedla 23. ledna závěrečný manévr pro vstup na dráhu kolem libračního bodu L1 a při té příležitosti bylo oznámeno její přejmenování.
Ománská průmyslová společnost MB Group si od společnosti Astranis objednala malou geostacionární širokopásmovou družici, jejíž start je plánován na letošní léto.
Jihokorejská společnost Hanwha Systems spolupracuje s kanadskou společností MDA Space na vývoji konstelace obranných družic pro Jižní Koreu.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Vznikem a vývojem vesmíru se zabývá celá řada teorií a hypotéz. Některé jsou pavědecké a pseudovědecké, jiné náboženské a mytologické. Přestože lze bezesporu mezi oběma skupinami najít zajímavé myšlenky, dnes se budeme zabývat pouze teoriemi vědeckými. Respektive pouze jednou z nich, teorií velké třesku, nejúspěšnější kosmologickou teorií všech dob. Její nejnovější verzi možná znáte jako standardní kosmologický model nebo též model ΛCDM. Cesta k věrohodné teorii vzniku a vývoje našeho vesmíru byla ale velmi dlouhá a náročná. Od doby antických filosofů a prvních moderních vědců, přes posměch kosmologům ze strany astronomů a fyziků z jiných oborů až po velké úspěchy v posledních dekádách. Vydejte se na podivuhodnou pouť za poznáním naší vlastní historie.
Pokud máte transportní kosmickou loď, do níž vkládáte velké naděje a také velké peníze (vývoj lodi TKS stál podle údajů NPO Mašinostrojenija zhruba 424 milionů tehdejších rublů), je logické, že byste ji rádi otestovali při všech možných režimech letu a při všech myslitelných operacích, k nimž je určena. Ovšem vzhledem k tomu, že na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se ve vesmíru jaksi nenacházela žádná stanice OPS, nevypadalo to s TKS zrovna růžově. Nicméně po úspěšném letu Kosmosu-929 se v Chruničevu nacházely ještě čtyři kusy kompletních lodí TKS včetně návratových kabin a práce přes odpor shůry víceméně samospádem pokračovaly. A na přetřes přišla také otázka otestování připojení TKS k jinému tělesu. Zprvu bylo navrženo, aby se coby cílové těleso využil prázdný třetí stupeň rakety Proton-K, jež TKS vynášela. Bylo by imitováno sblížení, krom samotné stykovky – Proton neměl disponovat žádným stabilizačním systémem ani stykovacím zařízením. V Chruničevu také začali pracovat nad projektem makety stanice, která by byla určena výlučně pro tyto testy. Nakonec však konstruktéři usoudili, že maketa by byla příliš složitá a drahá. Odpověď na otázku stykovky nakonec našel vedoucí projektového
Zatímco stanice OPS svou rozporuplnou kariéru zakončily pouhými šesti starty s větší či menší úspěšností, další článek systému Almaz, transportní lodě TKS, mají za sebou o něco bohatší historii, která ještě není tak zcela u konce. Původně zamýšlené coby prostředek dopravy kosmonautů a nákladu na stanici a zpět na Zemi, lodě TKS během let prokázaly to, že jejich konstruktéři jim dali do vínku nevšední potenciál a flexibilitu. Díky ní kosmonautika zažila nevšední proměnu (ne)obyčejné transportní lodi v semipermanentní a permanentní součást různých orbitálních stanic, kdy by podobu TKS v daném stroji na první pohled hledal jen málokdo. Pokud bychom použili trochu divokou paralelu, je možné konstatovat, že s výjimkou tažného koně ruské kosmonautiky, kterým je nesmrtelný Sojuz a s jistou mírou imaginace také stanice typu DOS, je evoluce lodi TKS nejdéle používaným kosmickým aparátem pilotovaného kosmického programu. Letová historie jednotlivých částí lodi TKS se datuje od poloviny sedmdesátých let, tudíž pokud započítáme i letové testy, má tento výtvor Čelomějovy konstrukční kanceláře za sebou více než čtyři dekády provozu a zajímavých proměn…
V průběhu sedmdesátých let postupně převládl názor, že pro optické rozvědné orbitální systémy jsou lidé na jejich palubách nejen zbyteční, nýbrž je jejich přítomnost přímo kontraproduktivní. Krom hmotnosti potřeb pro zajištění přežití posádky byly například problematické i vibrace vznikající při pohybu kosmonautů interiérem a podobně. Postupně se zraky obou kosmických supervelmocí obracely k bezpilotním strojům. Pro Vladimira Čeloměje a jeho konstrukční kancelář CKBM byl konec sedmdesátých let obdobím velmi těžkých úderů, kdy byl CKBM odnímán jeden program za druhým. V červnu 1978 přišel úder z nejtěžších – příkazem z vyšších míst byl ukončen program pilotovaných stanic Almaz. Zrušení korunního klenotu ve šperkovnici CKBM se zdálo pro Čeloměje být smrtící ranou. Ovšem ještě před tímto rozhodnutím se začaly na kreslicích prknech v Reutovu rodit stroje, jež sice nesly se stanicemi OPS stejný název a mnoho dalších společných prvků, nicméně se zdály být východiskem ze svízelné situace, v níž se CKBM ocitlo.
Asi každý z nás má ve svém okolí známého či kolegu, na něhož dokonale platí úsloví o tom, že než takový spojenec, to raději deset nepřátel. Přesně v takovém rozpoložení se musel ocitnout Vladimir Čeloměj ve druhé polovině sedmdesátých let, kdykoli jeho myšlenky zabloudily ke Chruničevovu výrobnímu závodu. Vedení Chruničeva, byť nominálně spadalo do struktury CKBM, šlo až příliš ochotně na ruku konkurenční konstrukční kanceláří NPO Eněrgija. Svým způsobem šéfovi Chruničeva Viktoru Bugajskému nezbývalo nic jiného, než uposlechnout nařízení „shora“ a obětovat část svých kapacit ve prospěch programu Saljut, nicméně podle mnohých nekladl nijak výrazný odpor a opakovaně jednal za Čelomějovými zády. Od roku 1969 běžela v Chruničevu souběžně s Almazy také výroba civilních stanic typu DOS (Saljut) a jejich stavba Bugajského a jeho pracovníky velmi výrazně vytěžovala. Znamenalo to nejen skluzy ve výrobě stanic OPS, ale v neposlední řadě i velké časové manko v případě stavby a testování lodí TKS. Podle Ustanovení ÚV KSSS a Rady ministrů z 19. ledna 1976 měla být loď TKS v roce 1977 otestována na oběžné dráze v bezpilotním režimu, na konci roku 1978 při letu s posádkou a na konci roku 1980 měl
V únoru 2016 přišla z USA senzační novina, která brzy zaplnila vědecké weby a další sdělovací prostředky. Observatoř LIGO v září 2015 pozorovala gravitační vlny. Přesně po sto letech od předpovědi Alberta Einsteina tak byly gravitační vlny přímo pozorovány, přestože nešlo o první důkaz jejich existence. Americkým pozorováním se uzavřela jedna dlouhá kapitola fyzikálního výzkumu, a co víc, otevřelo se nám nové okno do vesmíru, které umožní prozkoumání mnoha zajímavých jevů. O tom všem si povíme. Nejprve si ale řekněme něco o základních fyzikálních silách a historii výzkumu gravitace.
Obecnou mantrou poslední doby se (nejen) v kosmonautice stala znovupoužitelnost. Přestože první kosmickou lodí, jež byla od počátku koncipována k tomu, aby vozila opakovaně posádky na orbitální dráhu, byl americký raketoplán, teprve dnes se tomuto přístupu díky novým komunikačním kanálům a internetu dostává zasloužené pozornosti těm, kteří do kosmonautiky opět tento přístup zavádějí. V čele snah o mnohonásobnou použitelnost stojí dnes zcela poprávu společnost SpaceX. Jen skuteční fanoušci kosmonautiky však vědí, že tvrzení o raketoplánu coby první recyklovatelné kosmické lodi není tak zcela pravdivé. Již v šedesátých letech se objevil projekt kabiny, kterou by bylo možné opakovaně využít k letům s posádkou. Tento projekt se podařilo dotáhnout pouze do fáze testovacích bezpilotních letů, nicméně koncept byl potvrzen a prověřen. Vzhledem k zaměření tohoto seriálu se již vážení čtenáři jistě dovtípili, že řeč je o stroji z dílny Vladimira Čeloměje a jeho konstrukční kanceláře CKBM. Stroj s indexem 11Ф74 a poměrně nenápaditým názvem VA (Возвращаемый Аппарат – návratový aparát) byl rozhodně nevšedním kouskem techniky a v mnohých ohledech předběhl svou dobu…
Psal se 25. únor 1977 a úspěšná druhá expedice na třetí Almaz byla zpátky doma, o den později ji následovala i kapsle s exponovaným fotomateriálem. Ovšem tím neměla stanice svou službu ukončit. Na další návštěvu OPS-3/Saljutu 5 se připravovala další posádka kterou tvořili Anatolij Berezovoj a Michail Lisun. S jejich startem se počítalo někdy ve druhém až třetím čtvrtletí toho roku. Byl tady však jeden malý – nebo spíše velký – háček. Kosmonauti neměli na čem letět. Pro Saljut 5 se počítalo se třemi expedicemi a proto byly vyrobeny tři dedikované lodě Sojuz 7K-T. Ovšem neúspěch Sojuzu-23 znamenal, že všechny tři kusy již byly použity. Sojuzy zapojené do programu Almaz nesly jen velmi málo odlišných detailů oproti „běžným“ Sojuzům, přičemž nejvýraznějším bylo odklápění stožáru antény systému Igla dozadu těsně před připojením, což zabraňovalo střetu antény s prvky konstrukce stanice. Byl sice objednán další Sojuz, nicméně jeho příprava k převozu na Bajkonur zabrala poměrně dlouhou dobu. A tak, i když byly 5. března a 15. dubna provedeny motorické korekce, jež zvedly dráhu Almazu tak, aby mohla na palubu přijmout novou expedici, nejpozději na začátku léta už
Přestože dramatická epopej letu Sojuzu-23 nakonec o vlásek dopadla dobře, stále zůstávaly otázky ohledně stanice OPS-3/Saljut 5, do níž dvojici Zudov-Rožděstvenskij nebylo dáno nahlédnout. Jejich expedice měla obsahovat krom tradiční pracovní náplně vlastní předchozím expedicím ještě dva důležité body navíc. Prvním z nich byla hrubá analýza staniční atmosféry ohledně přítomnosti toxických látek. Jak si jistě vážený čtenář pamatuje, dvojice Volynov-Žolobov sice pravděpodobně podlehla klamným senzorickým vjemům, nicméně s naprostou jistotou nebylo možné přítomnost nežádoucích substancí ve vzduchu uvnitř Saljutu 5 vyloučit. Stejně jako u Sojuzu-23 k tomu měla sloužit speciální sada detekčních trubiček, jež měly indikovat byť i zanedbatelné koncentrace těchto látek. A stejně jako Zudov a Rožděstvenskij měla posádka dalšího Sojuzu na palubě vézt plynové masky. Druhým bodem expedice byl velmi zajímavý experiment výměny atmosféry v interiéru stanice za přítomnosti posádky. Do té doby se v rámci kosmonautiky ještě nic podobného neodehrálo (a de facto se tak nestalo dodnes, možná s výjimkou nechtěné částečné výměny atmosféry poté, co po nárazu nákladní lodě nastala dehermetizace modulu Spektr na stanici Mir v roce 1997). Před dvojicí mužů, jež měla osedlat loď Sojuz-24, zkrátka v únoru
Profese kosmonauta zahrnuje velmi mnoho aspektů, jež vyžadují prvotřídní znalosti a schopnosti. Schopnost odolávat přetížení při startu a při přistání, rozhodovat se v extrémních podmínkách a časové tísni, obsluhovat aparatury, jež nejenže mají astronomickou pomyslnou cenovku, ale také mohou být jedinými svého druhu na světě, chápat zásady pro běžné smrtelníky arkánních věd, jako je například nebeská mechanika – to vše činí povolání kosmonauta velmi náročným, současně však nesmírně zajímavým. Ovšem kosmonaut musí ovládat i některé „pozemské“ dovednosti, jež by u něj běžná populace nečekala. Proč by se například kosmonautům mohly hodit návyky pro přežití v poušti? Proč by měli umět postavit improvizovaný přístřešek a umět se zahřát na sněhu? A proč by měli zvládat základy lezeckých technik? Vskutku, pro člověka nepolíbeného kosmonautikou se to může zdát jako zbytečnost. Vždyť od startovní rampy až po opuštění kabiny po přistání jsou kosmonauti v chráněném prostředí, kde se tyto dovednosti uplatní jen stěží. Problém je však v tom, že jejich kabina nemusí přistát tam, kde ji zrovna očekávají záchranné jednotky. Pokud například na orbitální stanici vypukne požár a posádka se bude muset urychleně evakuovat, dráha
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.