sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost Portal Space Systems získala 17,5 milionu dolarů v počátečním kole investic, které umožní podniku vyvinout a předvést vysoce ovladatelnou družici Supernova využívající sluneční světlo k pohonu tepelného pohonného systému.
Společnost Vast oznámila 3. dubna, že podepsala dohodu s NASA o provedení environmentálního testování modulu vesmírné stanice Haven-1 v testovacím zařízení Neila Armstronga v Ohiu.
Společnost Voyager Technologies oznámila 3. dubna plány na akvizici LEOcloud, startupu zaměřeného na hybridní cloudové výpočetní zdroje a služby.
Společnost SpinLaunch 3. dubna oznámila, že podepsala smlouvu v hodnotě 122,5 milionu eur s výrobcem malých družic Kongsberg NanoAvionics na výrobu 280 družic pro konstelaci zvanou Meridian Space.
Obchodní výbor Senátu USA uspořádá příští týden potvrzovací slyšení, které má potvrdit Jareda Isaacmana jako nového administrátora NASA. Slyšení, plánované na 9. dubna bude také zvažovat nominaci Olivie Trustyové na členku Federal Communications Commission.
Společnost Exail, zabývající se vesmírnou komunikací, oznamuje spuštění Spacelink-PCE emulátoru nejnovější generace. Spacelink-PCE je navržený tak, aby přesně replikoval kanál šíření vln mezi družicí a pozemní stanicí. Umožňuje tak testovat, optimalizovat a ověřovat výkon a spolehlivost družicových komunikačních systémů.
Slingshot Aerospace, společnost zabývající se analýzou vesmírných dat, získala kontrakt z programu AFWERX amerického letectva na zdokonalení techniky identifikace družic na oběžné dráze pomocí fotometrických dat a umělé inteligence.
Švédská národní kosmická agentura (SNSA) udělila společnosti Frontgrade Gaisler, poskytovateli radiačně odolných mikroprocesorů pro vesmírné mise, kontrakt na komercializaci prvního neuromorfního zařízení System on Chip (SoC) pro vesmírné aplikace.
United Launch Alliance se chystá vynést prvních 27 družic z více než 3 200 plánovaných kusů pro širokopásmovou konstelaci Amazon Project Kuiper. Start je naplánován na 9. dubna. Družice vynese raketa Atlas V.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Každý člověk si od svého dětství s sebou nese několik silných dojmů, které nikdy zcela nevymizí z paměti. Ať už se jedná o události, tváře nebo třeba vůně. Také autorovi těchto řádků několik takových silných vjemů utkvělo. Jeden z nejtrvalejších se týká knihy. Publikace „Sto hvězdných kapitánů“ od Milana Codra se mi, coby šestiletému „špuntovi“, zahryzla do podvědomí dvěma atributy: podivnou vůní papíru (která nevyčpěla ani po několika dekádách) a fotografií Jerryho Carra. Vinou nekvalitního tisku na ní Jerry vypadá jako namazaný naftou a jeho zvláštní pronikavý pohled byl důvodem, proč jsem často otevíral knihu právě na stránce věnované jemu. A právě díky fascinace mé dětské mysli jednou fotografií si dnes při vyřčení slova „astronaut“ podvědomě vybavím Jerryho Carra. Jerry si však pozornost zaslouží nejen kvůli ne zcela kvalitní reprodukci svého portrétu, ale i kvůli své astronautické kariéře, která se stala vrcholem jeho života. Života, který skončil tento týden v noci ze středy na čtvrtek. Další astronautická legenda zamířila navždy ke hvězdám…
V době, kdy se dvojče základního bloku Miru stalo součástí ISS, jeho starší bratříček kroužil okolo Země v očekávání svého konce. V říjnu 2000 bylo definitivně rozhodnuto, že komplex zanikne na jaře příštího roku. Kolem tohoto rozhodnutí se zvedla po celém Rusku poměrně velká vlna nevole. Mir byl vnímán jako předmět národní hrdosti a někteří politici i veřejnost za jejím plánovaným zničením viděli útok na ruskou čest. Mnozí se ptali, proč se Mir nepošle na dráhu, na níž by mohl zakonzervován čekat na další využití. Jiní zase chtěli, aby byl komplex bezpečně dopraven na Zem a vystaven v muzeu. V obou případech však proti hovořily dva velmi úderné faktory: peníze a čas. Vlivem slunečního maxima atmosféra ke konci roku začala výrazně bobtnat a Mir byl stále více brzděn molekulami vzduchu, což snižovalo výšku jeho dráhy o stovky metrů denně. K tomu, aby byla dráha pomocí nákladních lodí Progress zvýšena natolik, aby byl jeho zánik oddálen třeba o několik let, nebylo dost výrobních kapacit ani peněz. A co se týče dopravy na Zem –
V roce 1976 se začal na rýsovacích prknech projektantů rodit první nástin toho, co se později zhmotnilo v podobě orbitálního komplexu Mir. Základem stanice, která zprvu nesla označení DOS-7 a následně byla s typickou inženýrskou invencí pojmenována jako 27KS, byl trup s výrobním číslem 12701. Právě tento trup, založený na předchozí generaci stanic Saljut, nakonec v roce 1986 posloužil jako základ komplexu Mir. Ovšem v dílnách výrobního závodu Chruničev spolu se základním blokem Miru vznikl i jeho dvojník, trup s výrobním číslem 12801. Pro něj bylo zamýšleno využití coby záložního základního bloku Miru pro případ, že by se jeho bratříčkovi z jakéhokoli důvodu nepodařilo dosáhnout oběžné dráhy. Ještě v roce 1984 se začali konstruktéři Energije zajímat o to, jak bude vypadat nástupce Miru (jehož základní blok mimochodem v té době ještě seděl na Zemi). Éra, o které hovoříme, s sebou přinesla velký rozmach v oblasti plánů na velké orbitální stanice. Spojené státy ohlásily začátek prací na projektu obří víceúčelové stanice Freedom a jejich ruští rivalové nemohli zůstat pozadu. Tak se zrodil velmi ambiciozní projekt s názvem OSEC
Velkým fenoménem poslední doby se stalo slovo znovupoužitelnost. Tomuto zajisté chvályhodnému trendu se nevyhneme ani v kosmonautice. Zejména díky dravé štice jménem SpaceX, která do dříve zatuchlého kosmonautického rybníčku vnesla novou dynamiku a ukazuje ostatním, že dosavadní pohled na ekonomiku provozu na nízké orbitě může díky recyklaci použité techniky doznat významných změn. Na druhou stranu je nutno přiznat, že idea o znovupoužití kosmických lodí nebo raket není nijak nová. Prvním strojem, který dosáhl opakovaně Kármánovy linie, což je obecně uznávaná hranice vesmíru ve výšce 100 km, byl fenomenální raketoplán X-15. Výrobek firmy North American Aviation byl k letům extrémními rychlostmi a do extrémních výšek koncipován. Kus s výrobním číslem 3 vynesl svého pilota Joe Walkera v červenci 1963 do výšky 106 km, aby o měsíc později opět v rukou Joe Walkera vystoupal ještě o téměř dva kilometry výše. Asi nejznámějším strojem, který měl znovupoužitelnost takříkajíc ve své DNA, byl americký raketoplán. Pět vyrobených orbiterů si mezi sebe rozdělilo celkem 135 misí, stejně tak byly opakovaně použity urychlovací motory SRB. Na
První dny na palubě Miru byly pro Zaljotina a Kaleriho ve znamení oživování dosud spících systémů a uvádění komplexu do provozu. Krom toho se také věnovali vykládáním Progressu M1-1 a při té příležitosti se dostalo také na doplnění atmosféry v interiéru z nádrží náklaďáku. Netěsnost, která se projevila během pobytu předchozí expedice, přetrvávala a přestože se rychlost poklesu tlaku postupně snížila z 6 hPa za den až na 1,3 hPa za den, tlak v prostorách stanice se snížil na 750 hPa. To bylo přibližně o 200-250 hPa méně, než tomu bývalo normálně. K prvnímu „dofouknutí“ došlo 13. března, tedy ještě před příletem dvojice kosmonautů. Tehdy to však bylo jen pokusné navýšení tlaku o pouhých 53 hPa, aby byla prověřena vzduchová instalace nádrží na Progressu a systém přečerpávání plynů do útrob stanice. Nyní mohli na dofouknutí atmosféry dohlížet sami kosmonauti a pod jejich kuratelou byl vnitřní tlak v útrobách Miru zvýšen na 880 hPa. Pak se Zaljotin a Kaleri mohli pustit do hledání netěsnosti. Neměli však hledat s prázdnýma rukama, k tomuto účelu s sebou přivezli dva dedikované přístroje. Jeden
Start rakety je obecně velmi dramatický, dynamický a napínavý děj, tím spíše pokud jsou na palubě lidé. Ne nadarmo je prvních několik minut kosmické mise považováno za jeden z nejnebezpečnějších momentů. Konstruktéři se snaží posádku v prvotních fázích letu v rámci možností ochránit a většina pilotovaných kosmických dopravních prostředků disponovala a disponuje záchranným systémem. I tady se samozřejmě najdou výjimky z pravidla – posádky lodí Voschod nebo amerických raketoplánů byly v prvních několika desítkách sekund po startu zcela vydány na pospas štěstěně. Případů, které skončily ztrátou mise nebo dokonce smrtí posádky, známe povícero, v tomto žebříčku se však na průšvihy při startech podíváme z poněkud jiného úhlu. Zkusíme popsat pět případů startu, které skončily šťastně – tím je míněno, že kosmonauti nebo astronauti sice přežili (a někdy dokonce ani netušili, že byli ve smrtelném nebezpečí), ovšem jen o příslovečný chloupek. Jsou to případy, u nichž o bytí a nebytí rozhodoval občas zlomek sekundy, občas zase pouhé milimetry a pokud by byla tato tenká hranice překročena, nepomohl by ani sebelepší únikový systém, ani do dokonalosti vypěstované instinkty. Případy,
Bez ohledu na to, zda se Energiji podaří získat peníze na další etapu pilotovaného letu Miru, probíhaly přípravy, které počítaly jak s variantou, že se peníze podaří sehnat a bude možné k Miru poslat další expedici, tak s variantou, že se žádná expedice konat nebude a Mir bude v roce 2000 sveden z orbity. První varianta vyžadovala jeden nový Progress a jeden Sojuz, smutnější alternativa počítala pouze se startem Progressu. Stavba a příprava nákladních a transportních lodí trvá dlouhé měsíce a proto i konkrétní lodě, se kterými se pro rok 2000 počítalo, musely být zhotoveny v předstihu. V říjnu 1999 byly oba dva stroje dohotoveny a přepraveny na Bajkonur k testům. Na konci prosince byl Sojuz na Bajkonuru zakonzervován, protože jeho start závisel jak na plnění finanční stránky smlouvy mezi Energijí a Gold & Appel (která byla ke cti posledně zmiňované společnosti do puntíku dodržena), tak na úspěšném startu Progressu a jeho připojení k Miru. Sluší se ovšem dodat, že Progress s továrním číslem 250 nebyl běžným strojem, jaké dosud k Miru létaly. Jednalo se o novou generaci legendárního náklaďáku s označením Progress
Před několika dny oficiálně začaly letní prázdniny (byť neoficiálně jsou přinejmenším v případě nemalého počtu školáků v plném proudu již několik měsíců) a to pro náš portál znamená jediné: opět ožívá čistě prázdninový seriál žebříčků TOP 5. Oproti minulému roku, kdy se seriál věnoval výlučně epochální misi Apolla 11, bude toto léto ve znamení různorodosti, kdy se budou střídat techničtější témata s tématy malinko odlehčenými. A právě do druhé kategorie spadá dnešní žebříček. Kosmonautika bývá většinou lidí vnímána jako velmi nebezpečná a extrémně vážná činnost. Astronauti bývají například ve filmech zpodobňováni jako osoby ostrých rysů, kteří dávají pevně sevřenými ústy a přimhouřenýma očima najevo, jak hodně se soustředí na svou misi. Konstruktéři raket a lodí jsou zase v obecném povědomí uloženi coby šílení vědátoři s rozcuchanými vlasy nebo dokonale přesní puntičkáři připomínající humanoidní roboty. Pro mnohé lidi zkrátka v kosmonautice není místo pro humor, podivnosti, chyby, víru v nadpřirozeno nebo nevážné momenty. V dnešním díle TOP 5 se váženým čtenářům pokusíme uspořádat malou přehlídku zajímavých detailů týkajících se historie pilotované kosmonautiky, nad kterými
Problémy s financováním nebyly pro stanici Mir na konci devadesátých let nic nového. Už během stavby základního modulu musela být na nějakou dobu přerušena práce, protože sovětská ekonomika první poloviny osmdesátých let nebyla schopna zvládnout současně stavbu orbitální stanice a vývoj mamutího supernosiče Energija a raketoplánu Buran. Ani původní plány na výstavbu a provoz nebyly v období rozvratu sovětského hospodářství realizovatelné. Kosmonautika ustoupila v období Gorbačovovy vlády velmi výrazně do pozadí. A po rozpadu Sovětského svazu už se nikdy nevrátila na pozice, které zastávala v prvních dvou desetiletích své existence. Problémy byly všudypřítomné a také provozovatelé Miru se museli naučit velmi výrazně šetřit. Přestože byl provoz Miru financován státem, tok financí se rok od roku zmenšoval a bylo třeba hledat prostředky, kde se jen dalo. Nezastupitelnou roli měl program Shuttle-Mir, který nalil do ruské kosmonautiky velmi baculatou částku. Výrazný podíl na udržení komplexu naživu měly i kontrakty ohledně expedic občanů jiných států na palubu stanice. Nejčilejší byla v tomto ohledu Francie, která postupně na Mir poslala pět svých „spationautů“. Jenže s přistáním expedice
Začátek června 1999 přinesl pro stanici Mir nedobré zprávy. Státní financování provozu komplexu mělo končit v polovině roku a představitelům Ruské kosmické agentury a RKK Energija se nepodařilo zajistit prostředky z „mimorozpočtových zdrojů“, tedy ze strany soukromých investorů, které by umožnily pokračování letu Miru v pilotovaném režimu. Stávající expedice EO-27 měla tedy na konci své směny stanici zakonzervovat a o jejím dalším osudu měly rozhodnout následující měsíce. Stroje podle většiny lidí nemají duši a tím pádem ani pocity. Jako by se však Mir snažil přesvědčit své lidské hospodáře o opaku, přichystal si na 5. červen, tedy krátce po onom rozhodnutí o převedení do bezpilotního režimu, nepříjemné překvapení, které vypadalo jako výraz nesouhlasu stroje se záměry lidí. Toho dne totiž začal pomalu klesat tlak v interiéru stanice. Pokles nebyl velký, jeho rychlost byla necelé dva hektopascaly za den, nicméně rozhodně znamenal, že prostory stanice nejsou hermetické. Pro posádku to neznamenalo žádné ohrožení ani omezení, zásob stlačených plynů bylo na palubě dost a ještě téhož dne řídicí středisko zvedlo pomocí kyslíkových nádrží tlak v interiéru Miru
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
