sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
V roce 2025 pomohly systémy Space42 zachránit více než 660 životů při 25 nouzových událostech, od zemětřesení v Myanmaru, Nepálu a Turecku až po cyklóny v Mosambiku a záplavy v Nigérii. V každém případě rozdíl mezi přijatými daty a poskytnutou pomocí pramenil ze spolupráce mezi propojením, pozorováním a reakcí.
Čínský komerční startup Nayuta Space zabývající se vypouštěním raket Nayuta Space dokončil po sobě jdoucí kola financování Pre-A na podporu vývoje svého nekonvenčního konceptu rakety Xuanniao-R.
Francouzský družicový operátor Eutelsat a indický poskytovatel námořních služeb Station Satcom podepsali víceletou dohodu o rozšíření služeb OneWeb LEO, které vlastní Eutelsat, pro flotilu Satcomu.
Bývalý administrátor NASA Jim Bridenstine se připojuje ke společnosti Quantum Space jako její generální ředitel. Společnost se zaměřuje na nové příležitosti v oblasti národní bezpečnosti.
Rostoucí tlak na zabezpečení strategických vod vede k poptávce po důslednějším monitorování podmořské aktivity, což vytváří příležitosti pro autonomní plavidla připojená k družicím, která mohou sledovat oblasti mimo dosah vesmírných senzorů.
Polská kosmická společnost Eycore vypustila družici Eycore-1. Družici je určena pro pozorování Země s technologií radaru se syntetickou aperturou (SAR) od této společnosti. Start rakety Falcon 9 z vesmírné základny Vandenberg.
Společnost Voyager Technologies uvedla, že je připravena na případ, že NASA změní plány na podporu vývoje komerčních vesmírných stanic.
Interlune, startup s plány na získávání helia-3 z Měsíce, získal kontrakt od NASA na vývoj nákladu pro testování způsobů extrakce tohoto cenného izotopu z lunárního regolitu.
Indický startup Pixxel, který se zabývá hyperspektrálním zobrazováním, plánuje testovat technologii orbitálních datových center na družici Pathfinder, která je navržena tak, aby poskytovala geoprostorové informace přímo z vesmíru.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
V mnoha odvětvích lidské činnosti, ale v kosmonautice speciálně platí, že prvotní termíny, jež byly stanoveny na začátku jakéhokoli projektu, se jen zřídkakdy podaří dodržet. Existují sice světlé výjimky, jako například splnění Kennedyho výzvy k cestě Američana na Měsíc do konce sedmé dekády dvacátého století, ovšem jinak je takovýchto případů skutečně jako šafránu. Ani projekt stanice OPS Almaz v tomto ohledu nijak nevybočoval ze zajetých kolejí. Krom toho, že sovětské vedení začasté stanovovalo nerealistické termíny nejrůznějších kosmonautických spektáklů a projektů, se u stanice OPS sešly dvě okolnosti, které znamenaly zpoždění programu nikoli o pár měsíců, ale o celé roky. Původní plán počítal se startem prvního letového exempláře v průběhu roku 1969. Sám o sobě byl tento termín doslova šibeniční, k tomu se ale navíc přidala bezprecedentní komplexnost konstrukce stanice, jejíž některé systémy se pohybovaly technologicky na hraně možného. A aby toho nebylo dost, do celé věci zasáhlo dění odehrávající se na opačné straně planety, respektive v blízkosti našeho věčného souputníka…
Idea rozvědky z oběžné dráhy nebyla v polovině šedesátých let minulého století žádnou novinkou. Již od konce předchozího desetiletí se nad hlavami nic netušících obyvatel Sovětského svazu proháněly americké výzvědné družice a o pár let později pro změnu začaly pod americkou pokličku nahlížet sovětské stroje. Bouřlivý technologický rozvoj v oblasti kosmonautiky, ale také optiky, elektroniky a dalších oborů vyvolával u výzvědných služeb obou velmocí reakce srovnatelné s Pavlovovými psy. To, co se ještě včera zdálo být technologicky nedosažitelné, se dnes posunovalo do zóny konceptů a zítra již mělo být aplikovatelné v praxi. Sovětský svaz byl rozhodnut nenechat si ujet v tomto ohledu vlak a jak vojenské tak průmyslové a politické špičky sledovaly velmi pozorně počínání Američanů. Nemohlo jim tak uniknout, že US Air Force pracuje na projektu pilotované orbitální stanice. A jestliže jsou v něčem zainteresováni vojáci, je jasné, že využití stanice nebude tak docela ve prospěch mírového výzkumu, kterým se při veřejném představení programu oháněl prezident Johnson. Když tak konstrukční kancelář OKB-52 (od března 1966 přejmenovaná na CKBM) prostřednictvím svého ambiciozního šéfa Vladimira Čeloměje
Projekt vojenské pilotované stanice se na začátku roku 1966 v Reutovu, kde sídlila konstrukční kancelář Vladimira Čeloměje, sotva vybatolil ze startovní čáry, když se mu postavily do cesty velmi obtížné překážky. Tyto překážky však nebyly namířeny přímo proti projektu orbitální stanice jako takovému. Objevily se síly a kliky, jejichž cílem bylo zničit OKB-52 coby konstrukční kancelář a přetvořit ji na testovací závod s názvem „NIC“ (autor si je vědom zajímavé shody náhod ohledně akronymu, nicméně tento vynikne pouze v češtině, nikoli v ruském jazyce). NIC, tedy „научно-исследоватeльский центр (vědecko-výzkumné centrum)“ měl být pouhým nástrojem pro vývoj kosmických strojů, nikoli samostatnou entitou s vlastními projekty. Tento návrh byl vysloven na poradě u ministra všeobecného strojírenství Sergeje Afanasjeva. Bylo to pouze týden po smrti hlavního konstruktéra OKB-1, legendárního Sergeje Koroljova, a Čelomějovi možná hlavou prolétla myšlenka, že jeho trpký rival se jej snaží svrhnout ještě i ze záhrobí. Rivalita mezi konstrukčními kancelářemi byla v sovětském kosmickém průmyslu velmi ostrá a nejednou konkurenti využívali jakékoli prostředky, včetně politických pák, aby měli navrch. Jaká ironie –
Od sedmdesátých do začátku devadesátých let minulého století se sovětská pilotovaná kosmonautika zaměřovala na dlouhodobý pobyt člověka ve vesmíru. K tomuto účelu sloužily stanice s názvem „Saljut“. Motivem pro provozování těchto stanic byl ostentativně mírový výzkum zaměřený na biomedicínská sledování, materiálové experimenty, dálkový průzkum Země, astronomická pozorování a podobně. Málokdo však v té době věděl, že pod pláštík mírového programu Saljut „vklouzlo“ i několik stanic s odlišnou konstrukcí a velmi odlišným zaměřením. Tyto stanice byly vesměs navrhovány jinými konstruktéry, jejich konstrukce nebyla totožná s mírovými Saljuty a jejich hlavním čelem bylo posloužit vojákům ke sledování nepřátelského území ve vysokém rozlišení. A přestože navenek tehdejší sdělovací prostředky přinášely zprávy o tom, že kosmonauti na palubách Saljutu 3 a později Saljutu 5 plní zadaný program ve prospěch vědy a národního hospodářství SSSR a spřátelených zemí, ve skutečnosti bylo hlavní náplní jejich práce něco zcela jiného. A navíc tyto stanice ve skutečnosti nesly zcela jiné jméno; jméno, jež je i dnes zahaleno jemným závojem tajemství a dohadů – Almaz…
Prázdninová sezóna je v plném proudu a přes občasné výkyvy počasí je momentálně zřejmě nejoblíbenější destinací rozhraní pevné země a nejbližší vodní plochy. Přesto se u nás vyskytují místa, která si zaslouží naši pozornost a návštěvu i za cenu toho, že jeden den oželíme zvýrazňování pigmentace pokožky prostřednictvím UV paprsků naší nejbližší hvězdy. V rámci našeho nepravidelného seriálu Cesty za kosmonautikou jsme navštívili dvě potenciálně zajímavá místa v našem hlavním městě, která by mohla potěšit fanoušky kosmonautiky. Přestože jsou obě dvě místa notoricky známá, možná se v nich najde něco, co stojí za shlédnutí. Naplnila tato místa naše očekávání? Nabízejí něco, co fanoušek kosmonautiky prostě musí vidět? Na tyto otázky se v tomto článku pokusíme odpovědět.
Ve většině lidí profese kosmonauta evokuje téměř dokonalé lidské exempláře, obdařené výjimečnými schopnostmi a blížící se ideálu dokonalosti ve všech směrech. Od železného zdraví přes skvělé vzdělání až po neotřesitelnou mentální stabilitu. Čtenáře, který na tyto stránky zabloudil až nyní a stále má v podvědomí právě takovou představu, však musím hořce zklamat. Co se týče zdraví – samozřejmě, do vesmíru asi těžko poletí člověk po několika infarktech, ale kosmonauti rozhodně nejsou etalonem dokonalého zdravotního stavu, což už se jeden krátký seriálek na tomto portále pokusil dokázat. Ani stran vzdělání není všechno pouze černé nebo bílé. Například první sovětský oddíl kosmonautů se, až na dvě výjimky, skládal z mužů, jejichž nejvyšším dosaženým vzděláním bylo to střední, začasté ve formě učiliště. Pravda, v dalších letech se důraz na vzdělání extrémně zvýšil a nyní už se do vesmíru bez titulu v kapse coby profesionál v žádném případě nedostanete. A co se týče mentální stability, ani tam není vše natolik růžové, jak bychom čekali. A právě touto poslední „položkou“ se bude zabývat dnešní díl
Asi každý, kdo se zajímá o kosmonautiku, ví, že než vzlétne raketa s družicí, sondou nebo kosmickou lodí, probíhá celá řada vyčerpávajících testů. Finanční částky, které jsou investovány do stavby kosmických strojů a jejich provozu, jsou bez přehánění astronomické a nikdo si netroufne tyto prostředky zahodit tím, že by daný stroj nevyzkoušel a neotestoval pro všechny možné a nemožné situace (a ani to někdy, jak známo, nestačí). Mnoho testů a prostředků k jejich realizaci bychom bez problémů dokázali poznat a také si velmi zhruba dokážeme představit průběh a cíl testování – stendy pro zážehy motorů, vibrační stoly, vakuové a termální komory, to vše jsou běžné rekvizity, které nikoho příliš nepřekvapí. Ale v historii kosmonautiky bychom našli několik vskutku interesantních testovacích prostředků či postupů, u nichž je na první pohled namístě poklepání na čelo. Ovšem na ten druhý pohled se jedná často o velmi chytrá řešení a prostředky, jak dosáhnout cíle – tedy otestovat daný systém. Stejně jako u ostatních článků ze série Top 5 autor předem upozorňuje, že výběr položek i jejich umístění na žebříčku je věcí čistě
Existuje dlouhá řada lidských aktivit, které s sebou nesou tu menší, tu větší míru rizika. Pilotované kosmické lety bezesporu patří do kategorie velmi riskantních podniků. Už jen myšlenka na to, nechat se připoutat do křesla na vršku obřího stroje s mnoha stovkami tun vysoce hořlavých látek, které by teoreticky měly postupně řízeným vznícením zvednout ono křeslo (a samozřejmě i kabinu či loď, ve které se křeslo nachází) do výšky několika stovek kilometrů a urychlit jej na neuvěřitelných 8 km/s, se vymyká všemu, co člověk kdy za svou historii podnikl. Riziko je zde opravdu enormní a vůbec nezáleží na tom, zda se jedná o první pilotovaný let nebo třístý třicátý první. Ovšem i v rámci těchto nebezpečných podniků by se daly najít mise, které svou podstatou šly na hranici, nebo dokonce za hranici, rizika, kterou lze z hlediska selského rozumu považovat za přípustnou. Autor se pokusil vybrat ty nejodvážnější, ovšem stejně jako u předchozích článků Top 5 v minulých letech i nyní upozorňuje, že se jedná o čistě subjektivní výběr a řazení. Nuže, vzhůru do rizika!
Po celou dobu svého trvání musel program MOL obrazně plavat proti proudu. Z nadějného projektu, který se vezl na vlně optimismu v době, kdy člověk začal opatrně nakukovat do vesmíru, se pomalu ale jistě stávalo nechtěné dítě, s nímž si špičky USAF a administrativy nevěděly rady. Na jedné straně příslib velmi kvalitních zpravodajských informací a špičkové technologie srážely na straně druhé stoupající náklady, neustálé třenice ohledně lidského elementu na palubě a termíny klouzající stále více doprava. Argument ohledně stoupajících nákladů byl nepochybně validní – od svého oficiálního zahájení do konce roku 1968 cenovka programu vyšplhala přibližně na dvojnásobek původně plánované sumy. To bylo v době, kdy Amerika čelila obrovským výdajům kvůli válce ve Vietnamu a také kvůli mamutímu sociálnímu programu „The Great Society“, jenž byl vlajkovou lodí administrativy prezidenta Johnsona, skutečně nezanedbatelný faktor. Jen na dokreslení situace: MOL v roce 1968 představoval pro USAF celých 17 % rozpočtu RDT&E (výzkumu, vývoje, testování a evaluace). Jenže paradoxně od samého počátku program dostával méně peněz, než bylo zapotřebí. Ani jednou za celou dobu
Z historie dnes již víme, že vojenská orbitální stanice MOL se přes velmi pokročilou fázi rozpracování (a dokonce jeden testovací let s některými komponenty) zapsala do dějin kosmonautiky jako projekt, který nikdy neopustil startovní rampu. Přes všechny snahy a ne zcela malé finanční investice se okolnosti vlastně téměř nikdy nevyrovnaly do příznivé konstelace a MOL zůstal jen snem vojáků o vlastním dedikovaném kosmickém pracovišti a současně prostředku pro získání důležitých a hlavně aktuálních informací o protivníkovi (byť v tomto ohledu se nakonec vše vyřešilo s příchodem nových bezpilotních družic s přenosem obrazu v reálném čase). Stanice a její součásti nakonec zůstaly jen obrázky na rýsovacích prknech, hromadou šrotu a zmařenými nadějemi několika pilotů, kteří doufali, že se z její paluby budou dívat na svět tak, jak se zatím poštěstilo jen velmi úzké skupince smrtelníků. Přitom stačilo tak málo – více peněz a více politické vůle – aby se stanice MOL stala skutečností a svými výkony a možnostmi překonala i představy svých tvůrců z období, kdy koncept získával oficiální posvěcení. Příběh MOL totiž neměl končit pěti pilotovanými a několika bezpilotními lety. Mnozí
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.
