sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
V roce 2025 pomohly systémy Space42 zachránit více než 660 životů při 25 nouzových událostech, od zemětřesení v Myanmaru, Nepálu a Turecku až po cyklóny v Mosambiku a záplavy v Nigérii. V každém případě rozdíl mezi přijatými daty a poskytnutou pomocí pramenil ze spolupráce mezi propojením, pozorováním a reakcí.
Čínský komerční startup Nayuta Space zabývající se vypouštěním raket Nayuta Space dokončil po sobě jdoucí kola financování Pre-A na podporu vývoje svého nekonvenčního konceptu rakety Xuanniao-R.
Francouzský družicový operátor Eutelsat a indický poskytovatel námořních služeb Station Satcom podepsali víceletou dohodu o rozšíření služeb OneWeb LEO, které vlastní Eutelsat, pro flotilu Satcomu.
Bývalý administrátor NASA Jim Bridenstine se připojuje ke společnosti Quantum Space jako její generální ředitel. Společnost se zaměřuje na nové příležitosti v oblasti národní bezpečnosti.
Rostoucí tlak na zabezpečení strategických vod vede k poptávce po důslednějším monitorování podmořské aktivity, což vytváří příležitosti pro autonomní plavidla připojená k družicím, která mohou sledovat oblasti mimo dosah vesmírných senzorů.
Polská kosmická společnost Eycore vypustila družici Eycore-1. Družici je určena pro pozorování Země s technologií radaru se syntetickou aperturou (SAR) od této společnosti. Start rakety Falcon 9 z vesmírné základny Vandenberg.
Společnost Voyager Technologies uvedla, že je připravena na případ, že NASA změní plány na podporu vývoje komerčních vesmírných stanic.
Interlune, startup s plány na získávání helia-3 z Měsíce, získal kontrakt od NASA na vývoj nákladu pro testování způsobů extrakce tohoto cenného izotopu z lunárního regolitu.
Indický startup Pixxel, který se zabývá hyperspektrálním zobrazováním, plánuje testovat technologii orbitálních datových center na družici Pathfinder, která je navržena tak, aby poskytovala geoprostorové informace přímo z vesmíru.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Start rakety je obecně velmi dramatický, dynamický a napínavý děj, tím spíše pokud jsou na palubě lidé. Ne nadarmo je prvních několik minut kosmické mise považováno za jeden z nejnebezpečnějších momentů. Konstruktéři se snaží posádku v prvotních fázích letu v rámci možností ochránit a většina pilotovaných kosmických dopravních prostředků disponovala a disponuje záchranným systémem. I tady se samozřejmě najdou výjimky z pravidla – posádky lodí Voschod nebo amerických raketoplánů byly v prvních několika desítkách sekund po startu zcela vydány na pospas štěstěně. Případů, které skončily ztrátou mise nebo dokonce smrtí posádky, známe povícero, v tomto žebříčku se však na průšvihy při startech podíváme z poněkud jiného úhlu. Zkusíme popsat pět případů startu, které skončily šťastně – tím je míněno, že kosmonauti nebo astronauti sice přežili (a někdy dokonce ani netušili, že byli ve smrtelném nebezpečí), ovšem jen o příslovečný chloupek. Jsou to případy, u nichž o bytí a nebytí rozhodoval občas zlomek sekundy, občas zase pouhé milimetry a pokud by byla tato tenká hranice překročena, nepomohl by ani sebelepší únikový systém, ani do dokonalosti vypěstované instinkty. Případy,
Bez ohledu na to, zda se Energiji podaří získat peníze na další etapu pilotovaného letu Miru, probíhaly přípravy, které počítaly jak s variantou, že se peníze podaří sehnat a bude možné k Miru poslat další expedici, tak s variantou, že se žádná expedice konat nebude a Mir bude v roce 2000 sveden z orbity. První varianta vyžadovala jeden nový Progress a jeden Sojuz, smutnější alternativa počítala pouze se startem Progressu. Stavba a příprava nákladních a transportních lodí trvá dlouhé měsíce a proto i konkrétní lodě, se kterými se pro rok 2000 počítalo, musely být zhotoveny v předstihu. V říjnu 1999 byly oba dva stroje dohotoveny a přepraveny na Bajkonur k testům. Na konci prosince byl Sojuz na Bajkonuru zakonzervován, protože jeho start závisel jak na plnění finanční stránky smlouvy mezi Energijí a Gold & Appel (která byla ke cti posledně zmiňované společnosti do puntíku dodržena), tak na úspěšném startu Progressu a jeho připojení k Miru. Sluší se ovšem dodat, že Progress s továrním číslem 250 nebyl běžným strojem, jaké dosud k Miru létaly. Jednalo se o novou generaci legendárního náklaďáku s označením Progress
Před několika dny oficiálně začaly letní prázdniny (byť neoficiálně jsou přinejmenším v případě nemalého počtu školáků v plném proudu již několik měsíců) a to pro náš portál znamená jediné: opět ožívá čistě prázdninový seriál žebříčků TOP 5. Oproti minulému roku, kdy se seriál věnoval výlučně epochální misi Apolla 11, bude toto léto ve znamení různorodosti, kdy se budou střídat techničtější témata s tématy malinko odlehčenými. A právě do druhé kategorie spadá dnešní žebříček. Kosmonautika bývá většinou lidí vnímána jako velmi nebezpečná a extrémně vážná činnost. Astronauti bývají například ve filmech zpodobňováni jako osoby ostrých rysů, kteří dávají pevně sevřenými ústy a přimhouřenýma očima najevo, jak hodně se soustředí na svou misi. Konstruktéři raket a lodí jsou zase v obecném povědomí uloženi coby šílení vědátoři s rozcuchanými vlasy nebo dokonale přesní puntičkáři připomínající humanoidní roboty. Pro mnohé lidi zkrátka v kosmonautice není místo pro humor, podivnosti, chyby, víru v nadpřirozeno nebo nevážné momenty. V dnešním díle TOP 5 se váženým čtenářům pokusíme uspořádat malou přehlídku zajímavých detailů týkajících se historie pilotované kosmonautiky, nad kterými
Problémy s financováním nebyly pro stanici Mir na konci devadesátých let nic nového. Už během stavby základního modulu musela být na nějakou dobu přerušena práce, protože sovětská ekonomika první poloviny osmdesátých let nebyla schopna zvládnout současně stavbu orbitální stanice a vývoj mamutího supernosiče Energija a raketoplánu Buran. Ani původní plány na výstavbu a provoz nebyly v období rozvratu sovětského hospodářství realizovatelné. Kosmonautika ustoupila v období Gorbačovovy vlády velmi výrazně do pozadí. A po rozpadu Sovětského svazu už se nikdy nevrátila na pozice, které zastávala v prvních dvou desetiletích své existence. Problémy byly všudypřítomné a také provozovatelé Miru se museli naučit velmi výrazně šetřit. Přestože byl provoz Miru financován státem, tok financí se rok od roku zmenšoval a bylo třeba hledat prostředky, kde se jen dalo. Nezastupitelnou roli měl program Shuttle-Mir, který nalil do ruské kosmonautiky velmi baculatou částku. Výrazný podíl na udržení komplexu naživu měly i kontrakty ohledně expedic občanů jiných států na palubu stanice. Nejčilejší byla v tomto ohledu Francie, která postupně na Mir poslala pět svých „spationautů“. Jenže s přistáním expedice
Začátek června 1999 přinesl pro stanici Mir nedobré zprávy. Státní financování provozu komplexu mělo končit v polovině roku a představitelům Ruské kosmické agentury a RKK Energija se nepodařilo zajistit prostředky z „mimorozpočtových zdrojů“, tedy ze strany soukromých investorů, které by umožnily pokračování letu Miru v pilotovaném režimu. Stávající expedice EO-27 měla tedy na konci své směny stanici zakonzervovat a o jejím dalším osudu měly rozhodnout následující měsíce. Stroje podle většiny lidí nemají duši a tím pádem ani pocity. Jako by se však Mir snažil přesvědčit své lidské hospodáře o opaku, přichystal si na 5. červen, tedy krátce po onom rozhodnutí o převedení do bezpilotního režimu, nepříjemné překvapení, které vypadalo jako výraz nesouhlasu stroje se záměry lidí. Toho dne totiž začal pomalu klesat tlak v interiéru stanice. Pokles nebyl velký, jeho rychlost byla necelé dva hektopascaly za den, nicméně rozhodně znamenal, že prostory stanice nejsou hermetické. Pro posádku to neznamenalo žádné ohrožení ani omezení, zásob stlačených plynů bylo na palubě dost a ještě téhož dne řídicí středisko zvedlo pomocí kyslíkových nádrží tlak v interiéru Miru
Boj za zachování stanice Mir se v zákulisí odehrával i na začátku roku 1999 s neztenčenou měrou. Na let trojice ve složení Afanasjev, Avdějev a Haigneré však půtky o to, zda má stanice zůstat na orbitě i v následujícím období, neměla valný vliv. Posádka expedice EO-27 se po odletu Padalky a Belly pustila do plnění svého programu. Ten byl z většiny tvořen vědeckými experimenty, zatímco údržbářské a opravárenské práce v něm hrály až druhé housle. Úsilí předchozích expedic, které se snažily stanici dostat do co nejlepší formy, se vyplatily. Mir tak mohl v roce 1999 plnit zejména úlohu platformy pro zkoumání a pozorování všeho druhu. Na sedmadvacátou expedici čekal sedmiměsíční program, který zahrnoval jak zkoumání biologických pochodů v beztížném stavu, tak materiálový výzkum, pozorování zemského povrchu i nebeských těles a v neposlední řadě i technologické experimenty. Život na stanici plynul bez větších vzrušení a krom občasných menších poruch a potíží se dalo říci, že trojice kosmonautů vpadla do rutiny, kterou narušovalo jen máloco. Na začátku dubna však měla být rutina narušena dvěma událostmi. První byla očekávaná a příjemná, druhá naopak neočekávaná
20. února 1999 oslavil Mir své 13. narozeniny – přesně před tolika lety byl totiž vypuštěn základní blok stanice. K tomuto výročí měl komplex a také jeho obyvatelé dostat dárek: ke startu se chystala vskutku mezinárodní posádka složená z Rusa, Francouze a Slováka, přičemž dva prvně jmenovaní měli na stanici zůstat coby část nové směny. Slovák měl zase po několika dnech doprovodit dosavadního velitele stanice domů. A stávající palubní inženýr si měl pobyt na Miru prodloužit a figurovat také v nadcházející expedici. Slunce bylo ještě schováno za obzorem, když se z velké budovy, kterou na Bajkonuru nazývají „ploščadka 254“ vynořily tři shrbené postavy ve skafandrech. Po nezbytném hlášení Státní komisi trojice nasedla do autobusu a byla převezena na „ploščadku 1“, což pro změnu není nic jiného, než slavná Gagarinská rampa. Tam kosmonauty opět čekalo několik oficiálních úkonů a pak už mohli nastoupit do výtahu a nechat se vyvézt ke špici rakety, kde na ně čekal jejich stroj – Sojuz TM-29. Paprsky slunce začaly zdráhavě osvětlovat rampu, když se tři muži usadili v návratové kabině
Do roku 1999 vstupoval komplex Mir s podepsaným rozsudkem smrti. Jeho další existenci stála v cestě ekonomická realita a peníze, které byly zapotřebí na jeho udržení v provozu, nebyly v dohledu. Malý záblesk naděje se ukázal v listopadu předešlého roku, kdy se objevil potenciální soukromý investor, ovšem státní představitelé se nebyli schopni do konce roku zaručit za soukromé investice a úderem silvestrovské půlnoci se tak smlouva mezi RKK Energija a oním investorem stala pouhým cárem papíru. K 1. lednu Energija evidovala u různých subjektů (včetně státu) nesplacené pohledávky ve výši přibližně 1,2 miliardy rublů a každý den se dluh prohluboval. O tom, že situace ohledně financování kosmického výzkumu byla v těch letech za hranou udržitelnosti, svědčil například i fakt, že na podzim 1998 musel pro nedostatek prostředků na dva měsíce přerušit svou činnost i CKB Progress, výrobce nosičů řady Sojuz. Vypadalo to, že tento rok se pro stanici skutečně stane posledním. Usilovná kampaň vedení Energije ale nakonec přeci jen slavila úspěch, když se podařilo přesvědčit novou vládu pod vedením premiéra Jevgenije Primakova, že Mir je předmětem
Orbitální stanice Mir měla původně fungovat jako výkladní skříň sovětského systému. Po rozpadu Sovětského svazu se však kosmonautika přesunula do pozadí zájmu a finanční tok se zúžil na malý pramínek, který jen tak tak dokázal komplex držet při životě. Korporace Energija, coby provozovatel stanice, se snažila finance na provoz získat nejrůznějšími způsoby. Asi nejvíce k udržení Miru přispěly internacionální programy. Během nich na komplexu pobývali občané nejrůznějších zemí, přičemž Energija si za jejich lety účtovala skrze Ruskou kosmickou agenturu příslušně velké částky. Mir byl také využíván jako skvělé prostředí pro natáčení reklam všeho druhu – od nápojů až po automobily. V neposlední řadě byly na palubě stanice umístěny komerční aparatury zahraničních firem. Asi největší finanční injekci Mir zažil s nástupem programu Shuttle-Mir, během něhož ke stanici přilétaly americké raketoplány a komplex se postupně stal domovem pro sedm amerických astronautů. S ukončením tohoto programu se však naplno projevil problém s chronickým nedostatkem peněz, obrovskou zadlužeností a nezájmem vyšších míst o kosmonautiku obecně, a tím spíše o unikátní stroj, kterým se bývalí pohlaváři
Po odletu raketoplánu náhle vypadala stanice mnohem prostornější a opuštěnější. Zatímco před příletem Discovery tvořily posádku tři osoby, nyní na palubě Miru zůstali pouze Talgat Musabajev a Nikolaj Budarin. Na nudu si však stěžovat nemohli. Bylo to spíše naopak – Valerij Rjumin se během svého krátkého pobytu na stanici vyjádřil v tom smyslu, že objem prací jak na ruském a kazašském vědeckém programu, tak na údržbě, by vyžadoval posádku nejlépe o šesti lidech. Musabajev a Budarin se tedy měli co otáčet. Navíc stále ještě dobíhal vědecký plán programu Shuttle-Mir a tak měli oba muži plné ruce práce s tavbou v píckách modulu Kristall, snímáním zemského povrchu, astrofyzikálními a biomedicínskými experimenty a dalšími položkami vědeckovýzkumného programu. Ke cti Musabajeva a Budarina je nutno podotknout, že jejich pracovní nasazení bylo velmi vysoké a oba muži v letovém plánu úspěšně odškrtávali bod za bodem. Na konci června proběhly také prověrky některých systémů stanice a z nádrží Progressu M-39 byly přečerpány pohonné látky do staničních nádrží. Tím byla de facto zahájena příprava na přílet nové směny, která měla v Sojuzu TM-28
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.
