sociální sítě
Přímé přenosy
krátké zprávy
Společnost LeoLabs získala od amerických Vesmírných sil kontrakt v hodnotě 20,68 milionu dolarů na dodání upravené verze svého přenosného radaru Scout a předvedení této technologie pro obrannou misi, která jde nad rámec jejího dosavadního využití pro sledování družic a kosmického odpadu na oběžné dráze.
Výrobce malých družic a poskytovatel služeb pro kosmické mise Blue Canyon Technologies, který je součástí divize Raytheon společnosti RTX (NYSE: RTX), představil svůj nejnovější subsystém pro kosmická zařízení s názvem FleXbus. Jedná se o připravenou a letově ověřenou sadu komponentů, včetně špičkového subsystému FleXcore.
Japonský startup Sarmony zaměřený na radarové snímkování podepsal dohodu o vynesení své první demonstrační družice na raketě Kairos společnosti Space One.
Společnost Spire Global získala od NOAA kontrakt v hodnotě 28 milionů dolarů na vývoj a letovou kvalifikaci družice a hyperspektrálního mikrovlnného sondovacího přístroje pro operativní předpověď počasí.
Pentagon rozšiřuje využívání družicové sítě Starshield společnosti SpaceX na palubě vojenských letounů. Firmě přidělil novou smlouvu na poskytování služeb pro celou flotilu, která ukazuje, jak je tento systém postupně integrován napříč americkými leteckými flotilami.
Společnosti Phi Earth Technologies a australská firma zaměřená na zpravodajství o Zemi, LatConnect 60 (LC60), oznámily strategické partnerství, jehož cílem je překlenout mezeru v propojení družicového pozorování Země s ověřenými informacemi přímo z terénu pro projekty zaměřené na přírodě blízká řešení.
Tým NASA a průmyslových partnerů připravuje pokračování mise cubesatu k Měsíci. Vyvíjí dvojici malých družic, které budou na Měsíci testovat přiblížení a operace v těsné blízkosti jiného kosmického tělesa.
Společnost Redwire bude na základě licenční smlouvy s lucemburskou společností Edge Aerospace vyrábět jednotky pro zpracování dat a síťové přepínače. Firmy to oznámily 25. srpna na konferenci Small Satellite Conference.
Impulse Space zvýší frekvenci svých společných (rideshare) misí na geostacionární oběžnou dráhu, přičemž jako důvod uvádí silnou komerční poptávku.
Naše podcasty
Doporučujeme
Objednejte si knihy našich autorů a nahlédněte tak do historie kosmonautiky.
Poděkování
Náš web běží spolehlivě díky perfektnímu servisu hostingu Blueboard.cz, děkujeme!
Projekt vojenské pilotované stanice se na začátku roku 1966 v Reutovu, kde sídlila konstrukční kancelář Vladimira Čeloměje, sotva vybatolil ze startovní čáry, když se mu postavily do cesty velmi obtížné překážky. Tyto překážky však nebyly namířeny přímo proti projektu orbitální stanice jako takovému. Objevily se síly a kliky, jejichž cílem bylo zničit OKB-52 coby konstrukční kancelář a přetvořit ji na testovací závod s názvem „NIC“ (autor si je vědom zajímavé shody náhod ohledně akronymu, nicméně tento vynikne pouze v češtině, nikoli v ruském jazyce). NIC, tedy „научно-исследоватeльский центр (vědecko-výzkumné centrum)“ měl být pouhým nástrojem pro vývoj kosmických strojů, nikoli samostatnou entitou s vlastními projekty. Tento návrh byl vysloven na poradě u ministra všeobecného strojírenství Sergeje Afanasjeva. Bylo to pouze týden po smrti hlavního konstruktéra OKB-1, legendárního Sergeje Koroljova, a Čelomějovi možná hlavou prolétla myšlenka, že jeho trpký rival se jej snaží svrhnout ještě i ze záhrobí. Rivalita mezi konstrukčními kancelářemi byla v sovětském kosmickém průmyslu velmi ostrá a nejednou konkurenti využívali jakékoli prostředky, včetně politických pák, aby měli navrch. Jaká ironie –
Od sedmdesátých do začátku devadesátých let minulého století se sovětská pilotovaná kosmonautika zaměřovala na dlouhodobý pobyt člověka ve vesmíru. K tomuto účelu sloužily stanice s názvem „Saljut“. Motivem pro provozování těchto stanic byl ostentativně mírový výzkum zaměřený na biomedicínská sledování, materiálové experimenty, dálkový průzkum Země, astronomická pozorování a podobně. Málokdo však v té době věděl, že pod pláštík mírového programu Saljut „vklouzlo“ i několik stanic s odlišnou konstrukcí a velmi odlišným zaměřením. Tyto stanice byly vesměs navrhovány jinými konstruktéry, jejich konstrukce nebyla totožná s mírovými Saljuty a jejich hlavním čelem bylo posloužit vojákům ke sledování nepřátelského území ve vysokém rozlišení. A přestože navenek tehdejší sdělovací prostředky přinášely zprávy o tom, že kosmonauti na palubách Saljutu 3 a později Saljutu 5 plní zadaný program ve prospěch vědy a národního hospodářství SSSR a spřátelených zemí, ve skutečnosti bylo hlavní náplní jejich práce něco zcela jiného. A navíc tyto stanice ve skutečnosti nesly zcela jiné jméno; jméno, jež je i dnes zahaleno jemným závojem tajemství a dohadů – Almaz…
Prázdninová sezóna je v plném proudu a přes občasné výkyvy počasí je momentálně zřejmě nejoblíbenější destinací rozhraní pevné země a nejbližší vodní plochy. Přesto se u nás vyskytují místa, která si zaslouží naši pozornost a návštěvu i za cenu toho, že jeden den oželíme zvýrazňování pigmentace pokožky prostřednictvím UV paprsků naší nejbližší hvězdy. V rámci našeho nepravidelného seriálu Cesty za kosmonautikou jsme navštívili dvě potenciálně zajímavá místa v našem hlavním městě, která by mohla potěšit fanoušky kosmonautiky. Přestože jsou obě dvě místa notoricky známá, možná se v nich najde něco, co stojí za shlédnutí. Naplnila tato místa naše očekávání? Nabízejí něco, co fanoušek kosmonautiky prostě musí vidět? Na tyto otázky se v tomto článku pokusíme odpovědět.
Ve většině lidí profese kosmonauta evokuje téměř dokonalé lidské exempláře, obdařené výjimečnými schopnostmi a blížící se ideálu dokonalosti ve všech směrech. Od železného zdraví přes skvělé vzdělání až po neotřesitelnou mentální stabilitu. Čtenáře, který na tyto stránky zabloudil až nyní a stále má v podvědomí právě takovou představu, však musím hořce zklamat. Co se týče zdraví – samozřejmě, do vesmíru asi těžko poletí člověk po několika infarktech, ale kosmonauti rozhodně nejsou etalonem dokonalého zdravotního stavu, což už se jeden krátký seriálek na tomto portále pokusil dokázat. Ani stran vzdělání není všechno pouze černé nebo bílé. Například první sovětský oddíl kosmonautů se, až na dvě výjimky, skládal z mužů, jejichž nejvyšším dosaženým vzděláním bylo to střední, začasté ve formě učiliště. Pravda, v dalších letech se důraz na vzdělání extrémně zvýšil a nyní už se do vesmíru bez titulu v kapse coby profesionál v žádném případě nedostanete. A co se týče mentální stability, ani tam není vše natolik růžové, jak bychom čekali. A právě touto poslední „položkou“ se bude zabývat dnešní díl
Asi každý, kdo se zajímá o kosmonautiku, ví, že než vzlétne raketa s družicí, sondou nebo kosmickou lodí, probíhá celá řada vyčerpávajících testů. Finanční částky, které jsou investovány do stavby kosmických strojů a jejich provozu, jsou bez přehánění astronomické a nikdo si netroufne tyto prostředky zahodit tím, že by daný stroj nevyzkoušel a neotestoval pro všechny možné a nemožné situace (a ani to někdy, jak známo, nestačí). Mnoho testů a prostředků k jejich realizaci bychom bez problémů dokázali poznat a také si velmi zhruba dokážeme představit průběh a cíl testování – stendy pro zážehy motorů, vibrační stoly, vakuové a termální komory, to vše jsou běžné rekvizity, které nikoho příliš nepřekvapí. Ale v historii kosmonautiky bychom našli několik vskutku interesantních testovacích prostředků či postupů, u nichž je na první pohled namístě poklepání na čelo. Ovšem na ten druhý pohled se jedná často o velmi chytrá řešení a prostředky, jak dosáhnout cíle – tedy otestovat daný systém. Stejně jako u ostatních článků ze série Top 5 autor předem upozorňuje, že výběr položek i jejich umístění na žebříčku je věcí čistě
Existuje dlouhá řada lidských aktivit, které s sebou nesou tu menší, tu větší míru rizika. Pilotované kosmické lety bezesporu patří do kategorie velmi riskantních podniků. Už jen myšlenka na to, nechat se připoutat do křesla na vršku obřího stroje s mnoha stovkami tun vysoce hořlavých látek, které by teoreticky měly postupně řízeným vznícením zvednout ono křeslo (a samozřejmě i kabinu či loď, ve které se křeslo nachází) do výšky několika stovek kilometrů a urychlit jej na neuvěřitelných 8 km/s, se vymyká všemu, co člověk kdy za svou historii podnikl. Riziko je zde opravdu enormní a vůbec nezáleží na tom, zda se jedná o první pilotovaný let nebo třístý třicátý první. Ovšem i v rámci těchto nebezpečných podniků by se daly najít mise, které svou podstatou šly na hranici, nebo dokonce za hranici, rizika, kterou lze z hlediska selského rozumu považovat za přípustnou. Autor se pokusil vybrat ty nejodvážnější, ovšem stejně jako u předchozích článků Top 5 v minulých letech i nyní upozorňuje, že se jedná o čistě subjektivní výběr a řazení. Nuže, vzhůru do rizika!
Po celou dobu svého trvání musel program MOL obrazně plavat proti proudu. Z nadějného projektu, který se vezl na vlně optimismu v době, kdy člověk začal opatrně nakukovat do vesmíru, se pomalu ale jistě stávalo nechtěné dítě, s nímž si špičky USAF a administrativy nevěděly rady. Na jedné straně příslib velmi kvalitních zpravodajských informací a špičkové technologie srážely na straně druhé stoupající náklady, neustálé třenice ohledně lidského elementu na palubě a termíny klouzající stále více doprava. Argument ohledně stoupajících nákladů byl nepochybně validní – od svého oficiálního zahájení do konce roku 1968 cenovka programu vyšplhala přibližně na dvojnásobek původně plánované sumy. To bylo v době, kdy Amerika čelila obrovským výdajům kvůli válce ve Vietnamu a také kvůli mamutímu sociálnímu programu „The Great Society“, jenž byl vlajkovou lodí administrativy prezidenta Johnsona, skutečně nezanedbatelný faktor. Jen na dokreslení situace: MOL v roce 1968 představoval pro USAF celých 17 % rozpočtu RDT&E (výzkumu, vývoje, testování a evaluace). Jenže paradoxně od samého počátku program dostával méně peněz, než bylo zapotřebí. Ani jednou za celou dobu
Z historie dnes již víme, že vojenská orbitální stanice MOL se přes velmi pokročilou fázi rozpracování (a dokonce jeden testovací let s některými komponenty) zapsala do dějin kosmonautiky jako projekt, který nikdy neopustil startovní rampu. Přes všechny snahy a ne zcela malé finanční investice se okolnosti vlastně téměř nikdy nevyrovnaly do příznivé konstelace a MOL zůstal jen snem vojáků o vlastním dedikovaném kosmickém pracovišti a současně prostředku pro získání důležitých a hlavně aktuálních informací o protivníkovi (byť v tomto ohledu se nakonec vše vyřešilo s příchodem nových bezpilotních družic s přenosem obrazu v reálném čase). Stanice a její součásti nakonec zůstaly jen obrázky na rýsovacích prknech, hromadou šrotu a zmařenými nadějemi několika pilotů, kteří doufali, že se z její paluby budou dívat na svět tak, jak se zatím poštěstilo jen velmi úzké skupince smrtelníků. Přitom stačilo tak málo – více peněz a více politické vůle – aby se stanice MOL stala skutečností a svými výkony a možnostmi překonala i představy svých tvůrců z období, kdy koncept získával oficiální posvěcení. Příběh MOL totiž neměl končit pěti pilotovanými a několika bezpilotními lety. Mnozí v konceptu
Vleklé problémy s financováním a neustálé posuny termínů testovacích i operačních misí směrem doprava trápily program vojenské pilotované špionážní platformy MOL od samého počátku. Na jednu stranu je dost obtížně pochopitelné, proč pro USAF a potažmo vládu USA nebylo jednou z hlavních priorit získání pilotované pozorovatelny, jež by byla zcela nezávislá na počasí, geopolitických podmínkách (žádné starosti s povolením nebo naopak utajením přeletů různých zemí) a nezranitelné prostředky protivzdušné obrany. Na stranu druhou je faktem, že s tím, jak Spojené státy stále více zabředávaly do extrémně nákladného průšvihu ve Vietnamu a také s tím, jak se pomalu vylepšovala konkurence v podobě automatických špionážních družic, bylo velmi obtížné chronicky protahovaný a stále více se prodražující vývoj stanice ospravedlnit. Přesto vlastně až do náhlého ukončení programu poměrně mnoho participantů předpokládalo, že k zamýšleným letům jak bezpilotním, tak s posádkou nakonec dojde. Ne všichni však tento názor zastávali. Asi nejviditelnější skupinou programu (pokud se to tak, vzhledem k téměř naprostému utajení, dá říci) byli piloti. Ani oni nebyli jednotní v názoru na realizaci letů. Přesto si je autor naprosto
Program vojenské orbitální stanice trpěl již od dob své prehistorie zvláštním rysem, který vypadal téměř jako prokletí. Neustále se nad ním totiž vznášela mračna různého charakteru. Zpočátku to byla neujasněnost koncepce, posléze dilema člověk/stroj a v okamžiku, kdy konečně získal své místo na slunci, byl program de facto od svého počátku nucen zvládat chronický nedostatek kyslíku (rozuměj: financí). Tato situace měla za následek neustálé sklouzávání termínů plánovaných letů směrem doprava a tento trend se nepodařilo zastavit až do hořkého konce celého dobrodružství jménem MOL. Zatímco ještě v červnu 1965 plány počítaly s prvním nepilotovaným startem do konce roku 1968, například v červnu 1967 už byl termín prvního startu posunut na duben 1970 s tím, že první pilotovaná mise měla být realizována až na konci téhož roku. Připomínalo to podivně obrácenou perspektivu, v jejímž rámci čím déle zainteresovaní běželi k cíli v podobě vynesení první stanice na orbitu, tím více se jim tento cíl vzdaloval. Krásně to vystihl „Bo“ Bobko, jeden z druhé skupiny pilotů MOL. Bobko si nakreslil graf, kde vynesl
Na webu Kosmonautix.cz používáme soubory cookies k zajištění správného fungování našich stránek, ke shromažďování anonymních statistických dat a pro lepší uživatelský zážitek. Více informací najdete zde.
Děkujeme za registraci!
Prosím, klikněte na potvrzovací odkaz v mailu, který vám dorazil do vaší schránky pro aktivaci účtu.
Děkujeme za registraci!
Pro vytvoření hesla prosím klikněte na odkaz, který Vám právě dorazil do Vaší E-mailové schránky.
