Je už tradicí, že na Štědrý den vychází na našem portálu speciální článek. Tenhle bude obzvláště neobvyklý, protože se odkloníme od aktuálního dění v kosmonautice a na vlně žánru Sci-fi se podíváme do nepříliš vzdálené budoucnosti na to, jak by jednou Vánoce mohly být slaveny ve vesmíru. Pokud je to na vás příliš, mohu vám doporučit naše starší vánoční články. Dozvíte se v nich například, jak se slavily Vánoce naopak v minulosti ve vesmíru. Nebo se můžete ponořit do emotivních příběhů, které nám kosmonautika v uplynulých letech přinesla. Nabízíme také první vánoční příběhy z budoucnosti, které vyšly minulý rok. Tak vám přeji krásné Vánoce, hodně zdraví, spoustu příjemné nálady a nabízím trochu imaginace, literatury a nadhledu nad dnešním dnem.

Níže naleznete tři příběhy – povídky, každá vyprávěná trochu jinak, aby si přišlo na své co nejvíce čtenářů. V první se budeme pohybovat stále ve velmi blízké budoucnosti a poznáme známé aktéry. V druhé se vypravíme za čistým Sci-fi v poněkud románovém vyprávění o jednom ztroskotanci na Mars. Třetí část není ani tak povídka, ale podařilo se nám získat data z budoucnosti a přinést vám znění Wikipedie z roku 2081 o oslavách Vánoc ve vesmíru. Tak šťastné a veselé!

24. 12. 2037

Thomas Pesquet uzavřel poklop mezi modulem Zvezda a lodí Sojuz. Před tím se ještě naposledy podíval do stále osvětleného interiéru stanice. Tentokrát byl odlet opravdu zvláštní a těžký zároveň. Nebýt ostřílený zkušený astronaut, byl by možná uronil i slzičku. Ačkoliv měl poklop uzavírat ruský velitel lodě, vyprosil si na něm, aby to mohl být právě on, kdo tento akt učiní. V Rusku by s tím nesouhlasili, ale jeho kolega kosmonaut byl skvělý parťák a nezaváhal ani na chvíli.

Po uzavření poklopu stanice nepohasla. Všechny systémy dál pracovaly. Některé z nich i čtvrtou dekádu a to bylo na techniku, která svoji pracovní aktivitu prožila v tak nepříznivých podmínkách, více než obdivuhodné. Jedno z nejkomplikovanějších a nejpropracovanějších lidských děl, které kdy vzniklo, bylo i na konci své životnosti vzhledem k svému věku vitální a praktické. Pomník lidské snahy překonat nemožné. Místo, které doslova změnilo nejen vědu, ale doslova celý svět. Dílo, které jako maják zářilo do nekonečného vesmíru a říkalo, že lidé dokážou skvělé věci, když ve jménu vědy a míru spolupracují.

Sojuz se odpojil od modulu a několika zážehy se dostal nad stanici do bezpečné vzdálenosti. V této chvíli přišel okamžik, který se velmi dlouho připravoval. Na spodních portech stanice byly připojené lodě Progress a loď Cygnus. Stanice provedla otočku a nastal okamžik klidu, kdy se nic nedělo. Okýnko Sojuzu bylo obsazené a kosmonauti sledovali známý mohutný objekt stanice pod sebou. Stejně tak byla obsazena obrazovka netradičně umístěná nad hlavní palubní deskou Sojuzu, která ukazovala záběry ze dvou cubesatů s živým přenosem, které se nacházely v různých pozicích kolem stanice.

Pozemní operátoři vyslali signál, který aktivoval motory lodí Progress a lodě Cygnus. Svými zážehy zpomalily stanici, která stále relativně plochým letem začala klesat. Thomas Pesquet fotografoval celý manévr. Ze své pozice viděli proud spalin vycházejících z motorů připojených lodí a zcela jasně se projevila změna rychlosti stanice, která se od jejich lodi Sojuz začala vzdalovat.

Stanice byla stále menší a menší, až se ztratila za obzorem. Již jen s největším přiblížením na fotografiích od Thomase bylo vidět, že se kolem gigantického lidského výtvoru sem tam mihne obláček páry.

V Austrálii byl zrovna večer a mnoho lidí na plážích při teplém vánku od moře oslavovalo Vánoce. Tentokrát nad sebou spatřili padající hvězdu, jak proces nad jejich hlavami nazvalo mnoho dětí, ale i jejich rodičů. Padající hvězda však tentokrát nebyla tak skoupá a zářila mnohem déle. Dokonce se rozpadla na tisíce malých drobných padajících hvězdiček.

„Něco si přejte.“ Nabádala své dvě malé děti maminka v plavkách na pláži v Sydney.

„Díky za všechnu vědu a mír.“ Řekl si pro sebe Thomas Pesquet, když dle jeho hodinek nastala chvíle, kdy měla stanice vstoupit do atmosféry.

24. 12. 2063

Jestli nám něco dostatečně nezdůrazňovali, když jsme se chystali na vědeckou misi na Mars, tak je to ta nekonečná, všeobjímající samota, která je oděná do hávu smrti. Být v malé vědecké základně u severního pólu Marsu, je něco, jako pobyt ve vychladlém pekle. I čerti zemřeli a zbyl jen porouchaný stroj na smrt. To je opravdu horší než smrt, horší, než to nejděsivější peklo, jaké kdy člověk vymyslel.

Tahle mise je od samého začátku hloupá. Základna na Marsu sice už dvě dekády funguje, ale poznání Marsu to prostě nestačilo a tak se rozhodli pro uskutečnění nízkonákladové mise k severnímu pólu, kde by se snad již dalo odpovědět na nějaké základní otázky o vývoji a možném vzniku života na Marsu.

Nicméně přistát s velkými loděmi na severním pólu Rudé planety není žádný med a vzhledem k rostoucím potížím a katastrofálním nehodám na hlavní základně, se celá mezinárodní výzkumná unie zmohla na jednu dopravní loď, dva malé huby, dva členy posádky a zásoby na čtyři roky. Vědecké vybavení mělo prioritu, pohodlí bylo někde vzadu a bohužel se to vymstilo.

Kolega, doktor Melnaris, nakonec onemocněl a díky mnoha složitým jednáním se ho samotného podařilo transportovat pryč. To se stalo před dvěma lety. Přišel jsem tak o zásobovací loď, ale zase mám zásoby jídla jednou takové. Takže se příliš nespěchá na záchranu. Výzkum zde má opravdu prioritu. Jen jsem si v poslední době musel přiznat, že trpím psychickými problémy ze samoty. Dá se s tím pracovat, ale je to velmi náročné. Před rokem mi navíc odešel zdroj komunikačního systému a stále se mi nepodařilo systém dostatečně zaktivnit. Zprávy si předáváme jen velmi omezeně. Mám před sebou ještě minimálně rok práce zde. Myslím, že to nezvládnu. To osamocení a krvelačný Mars, plíživé šedé ticho, které tu vládne, je hrozné.

Aby toho nebylo málo, tak před pár měsíci zmizel můj obslužný robot. Dokonce mám neblahé tušení, že ten robot během všech těch extrémních situací, co jsme tu zažili, svým způsobem zešílel. Jednoho rána tu prostě nebyl. Jeho stopy se ztrácely asi kilometr od základny v rozježděném CO2.

A aby byla situace dnes opravdu vytříbená. Jsou Vánoce. A zrovna tu máme komunikační black out, protože telekomunikační družice obsluhují hlavně rovníkovou část planety, zatímco pól je na tom s komunikací fakt zle. No, stejně mám problémy s energií pro přijímač, tak je to stejně jedno. Asi se dnes zastřelím. To by byly hezké Vánoce. Konečně bez trápení a už jen klid.

Nicméně jsem asi příliš oddaný úkolu, který tu provádíme, a zase z toho nic nebude. Tak šťastné a veselé.

„Píp, píp, píp…

Co se to děje? Podíval jsem se na obslužnou desku a ta hlásila, že detekuje pohyb v kilometrovém perimetru stanice. Promnul jsem si oči, poklepal si na spánky, abych se ujistil, že jsem v pořádku. Zdálo se, že ano. Relativně. Podezíravě jsem se podíval na hrnek s obsahem teplé tekutiny, Už notnou dobu nepřipomínal kafe, ale cosi zcela jiného.

Vstal jsem, oblékl si skafandr a vešel do pozorovací místnosti, která jako jediná měla větší okno. Pravda, bylo prasklé a musel jsem sem brát skafandr, ale aspoň něco. Za okny se setmělo a přicházela černočerná noc. Ani netušíte, jak moc dokáže být na Marsu tma, když zajde Slunce. A to teď v zimě je tu alespoň ten CO2 a trochu se tu odráží světlo z hvězd.

Každopádně jsem na jihu spatřil malé světýlko. Bylo fialové, místy blikalo červeně. Co to jako má být? Dostal jsem docela strach, ale vzhledem k pevnosti stěn mého hubu, jsem se rozhodl, že případnému problému budu čelit raději dále od stanice v mém skafandru. Mám, když tak ještě jeden záložní. Vzal jsem si vzorkový laser na odpařování kamenů a vyrazil do přechodové komory. Proces v komoře trvá 8 minut. Bylo to dlouhých osm minut. Už dlouho mi zdejších osm minut nepřipadalo tak dlouhých.

Konečně se komora vyprázdnila, otevřel jsem dveře a vykročil jsem v podstatě už do naprosté tmy. Naštěstí je kolem hubu pár světel, které osvětlují okolí, čímž ovšem vytváří světelnou jeskyni, ze které není vidět do naprosté tmy kolem. Já jsem naopak vidět až příliš. Vypnul jsem tedy zdroj světel a po hraně hubu jsem se plížil na stranu, kde je okno pozorovací místnosti. Cítil jsem, jak mi po čele stéká pot. Co to sakra může být?

Podíval jsem se na jih a uviděl, že světlo se výrazně přiblížilo. Nicméně tentokrát to byla řada světýlek různých barev. Chvíli jsem na to nevěřícně zíral a uvažoval o tom, zda se nezačala kazit potrava tak, že mám halucinace. Ze všeho nejvíc ten přibližující se objekt vypadal jako vánoční stromeček. Asi jsem už po smrti, anebo mám obzvláště vytříbené halucinace.

Vkročil jsem do tmy. Říkal jsem si ještě, že mám jistou výhodu, protože okolí stanice mám prošlapané a vím o každém kamenu. Laserový vzorkový odpařovač jsem měl v pravé ruce a aktivovaný. V duchu jsem si říkal, co asi tak myslím, že s tím zmůžu. Kousek od hubu byl takový špičatý kámen, co vždy vyčuhoval ze sněhu. Schoval jsem se za něj a z této výhodné pozice jsem pozoroval přibližující se stromeček.

O pár minut déle už jsem rozeznával více podrobností. Stromeček neměl tak úplně tvar stromečku, ale vypadalo to jako robot ověšený svítícím řetězem. Za robotem kráčely další postavy a ty se zdály veskrze lidské. V té chvíli jsem opravdu netušil, zda spím, bdím, nebo jsem se už dočista zbláznil. Každopádně jsem při tom pomyšlení raději odložil laser, abych jediné lidi široko daleko ze samé radosti nepostřílel.

Když byla celá skupina tvořená robotem a sedmi lidmi blízko u mě, rozsvítil jsem svoji svítilnu na helmě a zřejmě jsem je poněkud vylekal. Všichni popadali a poskakovali v nenadále rozsvíceném světle. Jen robot zůstal stát. Uznávám, nemusel jsem na ně vyskakovat z poza kamene a v nestřežené chvíli si na ně posvítit. Každopádně další šok jsem měl já, jelikož jsem spatřil svého uprchlého robota, ovinutého ve vánočním řetězu.

Lidé, co s ním přišli, se začali pomalu zvedat a mohutně na mě gestikulovali. Naznačil jsem, že můj skafandr nemá aktivní komunikátor a vydali jsme se společně do základny.

„No a tak nám zbylo trochu paliva navíc,“ říkal zrovna kapitán Kirs „a i když nám to nechtěli povolit, přeletěli jsme nad Marsem a doletěli, kam to šlo, abychom pak měli ještě palivo na návrat na základnu. Dostali jsme se asi 40 kilometrů jižně od tvé základny.“

„A to jste sem šli pěšky?“

„Vzít si rover nepřipadalo v úvahu, kvůli jeho váze bychom přistáli asi pět set kilometrů daleko a to bychom s ním asi nedali.“

„A proč má ten můj robot řetěz kolem krku?“

„No, podařilo se nám robota přivolat pomocí záložní komunikační sítě, co mají roboti. A když už dorazil, uvědomili jsme si, že dorazíme kolem Vánoc. Tak jsme ti ho chtěli vrátit jako dárek. Společně s námi.“

A tak se u severního pólu Marsu slavily Vánoce, které zachránil jeden obstarožní robot, dlouhá pouť odvážných zachránců a nezdolný jedinec, který přes nepřízeň celé planety dokázal počkat a přežít.

InterplanetaryWIKI
Meziplanetární Wikipedie

Vánoce v kosmickém věku

Tradiční Vánoce se poté, co lidé začali mnohem více žít ve vesmíru, výrazně proměnily. Význam samozřejmě zůstává skryt hluboko v základech tohoto křesťanského svátku, nicméně se v současné době jejich význam, způsob slavení a podstata proměňuje napříč lokalitami, kde žijí lidé. Výrazně se oslavy Vánoc změnily na Marsu, kde je již dlouho cítit silná snaha o regionální odloučení od Země a hledání vlastních významů a kořenů. Proslulé jsou pak takzvané Spojené oslavy Měsíce a Země a nesmíme zapomínat ani na netradiční zvyky na těžebních koloniích v Hlavním pásu planetek.

Vánoce

Vánoce jsou křesťanské svátky narození Ježíše Krista. Hlavní svátek (Narození Páně čili Boží hod vánoční) připadá na 25. prosince (na Marsu na 47. prosince^M – jednotlivé měsíce na Marsu (je jich 12) trvají 57 dní, jednou za čtyři měsíce dní 58). Na Zemi mu předchází doba adventní končící Štědrým dnem jako příprava na vlastní svátek, následuje doba vánoční trvající v římskokatolické církvi do neděle po 6. lednu, před druhým vatikánským koncilem do Hromnic 2. února,^[1] v jiných západních církvích do svátku Zjevení Páně (6. ledna). Ve většině pravoslavných církví se datum svátků stanovuje podle juliánského kalendáře, takže datum 25. prosince v současnosti připadá na gregoriánský 7. leden, respektive 35. leden^M na Marsu. První zmínky o křesťanském slavení Vánoc pocházejí z 2. století, pevné datum 25. prosince je doloženo ze 4. století z Říma. U Měsíce se Vánoce slavily poprvé 25. prosince 1969. První oslavy Vánoc na Marsu proběhly v roce 2036 – tehdy ještě probíhaly dvakrát za jeden rok Marsu, od roku 2060 pak probíhají jednou za marsovský rok. V Hlavním pásu planetek se Vánoce poprvé slavily v roce 2062.

Spojené oslavy Měsíce a Země

Tradiční oslava spojených Vánoce mezi Zemí a Měsícem vznikla o Vánocích v roce 2035 a inicioval je veterán kosmických letů, Američan Andrew Feustel, když na půdě kongresu USA a posléze i v OSN prosadil meziplanetární Vánoce. Původní myšlenka byla propojit lidi žijící odloučeně na základnách a stanicích ve vesmíru a na jeden den symbolicky propojit všechny jejich aktivity a vytvořit meziplanetární lidstvo.

Z počátku se Spojené Vánoce slavily posíláním videí a živými přenosy na náměstích velkých měst. V roce 2039 byl na Měsíc doručen první vánoční stromeček cíleně vypěstovaný právě pro měsíční prostředí na Zemi v lesíku kousek od města Ottawa. Z Měsíce pak dorazila série pomocí laseru obroušených měsíčních kamenů, které se rozdávaly dětským domovům po celém světě. Vždy dle národností astronautů (dřívější obecné označení všech lidí létajících do vesmíru) zrovna působících na měsíční základně.

Od roku 2049 pak probíhá o půlnoci mezi 24. a 25. prosincem laserové přání Vánoc, kdy se ze Země a zároveň z Měsíce posílají laserové vzkazy, které se promítají na oblačnost, do deště, či se zrcadlí na velkých absorpčních zrcadlech. Ze Země se pak stejným způsobem promítá do rozvířeného měsíčního regolitu, anebo rovnou na povrch.

Posádky stanic a základen na Měsíci pak slaví Vánoce tradičně 25. prosince u stromku dovezeného ze Země, popřípadě umělých stromků, které tradičně nesou šedé, modré a zelené barvy. Barvy symbolizují spojení Země a Měsíce a navazujících křesťanských tradic i daleko od rodné planety.

Oslavy Vánoc na Marsu

Slavení tradičních svátků dle určitých dat a kalendáře platného na Zemi, se na Marsu ukázalo jako problematické. Důvodem je rozdílná oběžná doba kolem Slunce a po roce 2039 i nově zavedené měsíce a dny, které nekorespondují s dny na Zemi a rozchází se i data. Meziplanetárně je sice používán univerzální pozemský kalendář, ale s rostoucí populací na Marsu, je přímo na Rudé planetě používán výhradně kalendář lokální.

Od roku 2042 se proto Vánoce neslaví dvakrát ročně dle pozemského kalendáře, ale pouze jednou za marsovský rok a to 47. prosince^M a symbolika byla posunuta k regionálním reáliím. Posun významu Vánoc na Marsu je oblíbeným tématem antropologů, kteří na této skutečnosti vystavěli už mnoho vědeckých prací a čerpali řadu grantů.

Význam Vánoc na Marsu:

I nadále jsou Vánoce oslavou narození Ježíše Krista, ale krom něj se slaví také první vypěstovaný strom ve velké hydroponické zahradě. Strom nesoucí jméno Jesus je v dobovém vysvětlení ztělesněním zasetého života na Marsu, který skrz odhodlání lidstva a samotného lidství, oživil mrtvou planetu. Jde o přenesení Stvořeného světa Bohem na nový svět budovaný lidmi.

Posádky v marsovských základnách a koloniích výrazně inklinují mnohem více k symbolice a přeneseným významům, což dle antropologa Johna Kentrama souvisí s mnohem těsnějším soužitím s nebezpečím a hrozbou nenadále smrti. Z podobných důvodů se dle Kentrama zvýraznila symbolika i ve středověku.

Tradice na Marsu:

Stejně jako se na Zemi 25. prosince rozdávají dárky, rozdávají se i na Marsu. Výhradně jsou to však potraviny a ovoce, jelikož předměty nemají na Marsu přenesenou užitnou hodnotu, ale je to spíše nutný prostředek přežití. Navíc jsou všechny předměty evidované a nelze úplně zatajit jejich výrobu, či dovoz a posléze předání spojené s překvapením.

Klasické vánoční stromky nahradilo setkání pod stromem Jesus a obecně se Vánoce slaví ve velkých hydroponických zahradách. Symbolika dost často míří na zázrak růstu rostlin a jejich schopnost vytvářet poživatelné komodity. Dost často se používá místo přání veselých Vánoc, přání bohaté a věčné úrody. Obecně se pak má za to, že ovoce a potraviny předává lidem a dětem Ježíšek, který sídlí v nejvyšší části koruny stromu.

Oslavy Vánoc v těžebních koloniích

V hlavním pásu planetek se nachází několik těžebních kolonií, kde dochází k robotické těžbě surovin. Stále je však nutné, aby zde působila lidská posádka a tak i zde došlo v průběhu času k vzniku různých vánočních tradic.

Je vypozorováno, že nepěkné prostředí a těžké podmínky v těchto stanicích lákají především ostřílené pány a dámy s notnou dávkou ironie, kteří dohromady vytváří poněkud specifické vánoční tradice. Posádky se však časem mění a mnohé zvyky existují jen krátce, některé však přežívají již celé dekády.

Nejoblíbenějším zvykem je speciální osvětlení těženého asteroidu pomocí světlometů a předpisy zakázaná EVA, při které celá posádka vystoupí na asteroid a nechá se na něm vyfotit. Tradičně jsou však všichni otočeni pozadím do objektivu. Má to symbolizovat význam Vánoc v těchto končinách.

Antropologové zachytili také další zvyky. Například při večeři 24. prosince dostane jeden člen posádky do hydratované stravy příměs čpavku v malém množství, což dokonale zkazí chuť jídla a zápach pak baví celou posádku. Jinou kratochvílí je pak neumělá destilace lihovin z dostupných komodit. Světlo světa tak na Vánoce už spatřila pálenka ze sušených řas, pomerančů i pivo vařené z těstovin. Dárky zde tradičně nosí Joe Platiňák, který představuje symbol štěstí pro hledače vzácných kovů. Když někoho Joe Platiňák navštíví, vyslouží si rychlou jízdenku zpět na Zemi, kde bude žít v ráji.

Zdroje obrázků:
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/02/OSIRIS_Mars_true_color.jpg
https://www.esa.int/…assigned_to_a_long-duration_mission_to_the_ISS3
http://www.earlywomenmasters.net/