Američané do projektu Shuttle-Mir vložili nemálo finančních prostředků a úsilí. Předpokládali, že jejich investice jim přinese důležité poznatky během plánovaných společných letů raketoplánů a Miru a také během pobytů amerických astronautů na palubě komplexu. Přestože jsou cesty do vesmíru samy o sobě riskantními, Američané zastávali filosofii, jejímž imperativem bylo nezvyšovat zbytečně riziko jak pro posádky, tak pro stroje. Když proto přišli Rusové s plánem na „snímek desetiletí“, pro jejich zámořské partnery to byl tak trochu šok. Tento „snímek desetiletí“ měl být pořízen Anatolijem Solovjovem a Nikolajem Budarinem během odletu raketoplánu od Miru. Neměl být ovšem pořízen zevnitř stanice, ale zvenčí! Sojuz TM-21 se Solovjovem a Budarinem se měl odpojit od Miru, provést oblet komplexu a následně zaviset u levoboku stanice. Mezitím se měl odpojit i raketoplán a posádka Sojuzu měla pořídit ony spektakulární záběry Atlantisu v době těsně před jeho odpojením a během něj. Přibližně po půlhodině samostatného letu se měl Sojuz opět připojit k Miru a Solovjov s Budarinem měli přejít na jeho palubu. Na krátkodobém odpojení Sojuzu nebylo nic zvláštního, Američany však znepokojoval fakt, že během této operace měl Mir zůstat bez posádky. Riziko, že by došlo ke ztrátě orientace stanice a střetu s raketoplánem bylo poměrně malé, horší byla možnost, že se z jakéhokoli důvodu Sojuz nedokáže s Mirem opět spojit. Pokud by následně Mir v důsledku ztráty orientace přišel o elektrickou energii, mohl se opakovat scénář z února 1985, kdy Saljut 7 potkal právě tento problém. Jen s obrovským úsilím a díky mistrovství posádky Sojuzu T-13 se podařilo stanici opět přivést k životu. Američané byli znepokojeni potenciální ztrátou vložených financí. Rusové však byli neoblomní. Manažer ruské části programu Shuttle-Mir Valerij Rjumin prohlásil: „To je naše riziko, ne vaše.“ Operace nazvaná „Rodeo-2“ dostala zelenou…

Rodeo-2

4. července 1995 se obě posádky probudily ve svých strojích. Američané v tento den slavili Den nezávislosti a doufali, že fotografie, které Rusové pořídí, budou stát za to a hlavně, že se Sojuz zase bezpečně připojí k Miru. Téměř na sekundu přesně ve 13:55 moskevského času začala první fáze operace Rodeo-2, když Solovjov odstykoval Sojuz TM-21 od zadního uzlu komplexu a pomalu jej začal oblétat. Zatímco se Budarin uvelebil v orbitálním úseku Sojuzu, Solovjov přesnými impulsy orientačních motorků loď zastavil ve vzdálenosti 90 metrů vlevo od Miru, zhruba na úrovni křídla Atlantisu.

Ve 14:09 Hoot Gibson stisknul tlačítko, kterým vydal povel k uvolnění háků, jež dosud poutaly Atlantis ke stykovacímu uzlu Kristallu. Obrovský černobílý stroj se začal téměř neznatelně vzdalovat od stanice rychlostí zhruba 4 cm/s. Když byl stykovací mechanismus Atlantisu vzdálen něco přes půl metru od svého protikusu na Kristallu, Gibson jemně popostrčil raketoplán bliknutím motorků RCS a vzdálenost se začala zvětšovat o něco málo rychleji. Stejně jako u mise STS-63, i nyní se raketoplán půlobloukem plavně přemístil do osy modulu Kvant-1. Krátce poté však začaly problémy.

V sále moskevského řídicího střediska jako mávnutím kouzelného proutku zhoustla atmosféra poté, co telemetrie ukázala, že se vypnul staniční systém Kurs. Nyní bylo nutné stykovku Sojuzu uskutečnit ručně. To by však neměl být pro Anatolije Solovjova problém. Ale skutečně špatné zprávy měly teprve přijít. Stalo se přesně to, čeho se obávali Američané. Hlavní počítač na Miru se rozhodl stávkovat v ten nejnešťastnější okamžik a stanice přešla do volného driftu. Kosmonauti, a prostřednictvím televizní kamery i řídicí středisko, sledovali, jak se stanice začíná pomalu otáčet. Solovjov a Budarin si rozhodně museli pospíšit.

Solovjov jistou rukou vedl svou loď tak, aby se dostala do osy Kvantu-1 a současně aby se ke stanici přibližovala. Budarin se mezitím vrátil z orbitálního úseku a usadil se na svém místě. Oba pak pracovali jako přesný stroj a k velkému ulehčení se dvaačtyřicet minut po odpojení Sojuz TM-21 stal opět součástí komplexu Mir. Jak se posléze vyjádřili pracovníci řídicího střediska, jen jednou v historii během sbližování a stykovky stanice rotovala s větší úhlovou rychlostí – bylo to během již zmíněné záchranné operace na pomoc mrtvému Saljutu 7 v roce 1985!

Na palubu Sojuzu nyní putovala od vedení letu velmi vřelá slova. „Toljo, gratuluji! Moc pěkně se ti to povedlo! Jste pašáci! Obrovské díky,“ chválil posádku a zejména Anatolije Solovjova jeho jmenovec a letový ředitel Vladimir Solovjov, sám zkušený bývalý kosmonaut. Po přechodu do interiéru stanice oba kosmonauty přivítala poplašná siréna oznamující poruchu počítače, která v tu dobu houkala už několik desítek minut. Naštěstí se ukázalo, že problém, který stál za onou poruchou, je pouze softwarový. Díky tomu bude možné počítač rychle přivést zpět do funkčního stavu a v průběhu několika dní opět roztočit gyrodyny. Do té doby museli Solovjov s Budarinem jen trochu šetřit elektřinou.

Mezitím se od stanice pomalu vzdaloval Atlantis s americko-ruským kolektivem na palubě. Do přistání zbývaly ještě tři dny a ty byly pro Děžurova, Strekalova a Thagarda vyplněny především medicínou. Ani nyní nezahálela kamera IMAX, na kterou byly v předchozích dnech zaznamenány mnohé okamžiky a scény společného letu s Mirem. Konečně v pátek 7. července nastal den návratu. Zatímco ostatní členové posádky Atlantisu se usadili do svých běžných křesel, trojice z expedice EO-18 se na spodní palubě raketoplánu uvelebila v křeslech, která byla sklopena o 90 ° oproti vertikále, takže v nich kosmonauti leželi na zádech. Jejich životní funkce byly průběžně monitorovány a spolu s nimi na middecku seděla také Bonnie Dunbar, která měla být coby lékařka k ruce zejména v okamžicích po přistání.

Po brzdicím zážehu se Atlantis začal nořit do atmosféry a směřoval k Floridě. Jeho trajektorie byla z těch, které byly používány zřídka – stroj se blížil ke svému cíli směrem od jihozápadu. Krátce před jedenáctou hodinou místního času se kola Atlantisu dotkla dráhy na Kennedyho kosmickém středisku. Pro astronauty mise STS-71 to byl konec relativně krátkého letu, během nějž ve vesmíru strávili zhruba 9 dní a 19 hodin, ovšem pro tři pasažéry na spodní palubě uplynulo od startu mnohem delších 115 dní, 8 hodin, 43 minut a 0 sekund. Norm Thagard se tak s velkým náskokem stal americkým rekordmanem v délce nepřetržitého pobytu ve vesmíru a současně měl na kontě nejvíce kumulovaného času mimo atmosféru ze všech občanů s americkým občanstvím.

Velmi brzy po přistání se ještě v kabině raketoplánu Norm postavil a do speciálního traileru, kde proběhly první lékařské prohlídky, došel po svých. Jeho dva ruští kolegové byli přeneseni vleže na nosítkách. Narozdíl od Thagarda, který měl díky poměrně málo napřaženému programu dost času na to, aby se dostal před přistáním do formy, Děžurov a Strekalov dostali během letu mnohem více „zabrat“ a zejména během hektických dní společného letu Miru a Atlantisu na potřebný tělocvik nebyl čas. Nicméně na vlastní nohy se oba postavili ještě týž den.

Po přistání se vyskytlo několik menších problémů. Tři z nich se týkaly Thagarda. Lékařům se příliš nelíbilo, když Norman hned po přistání začal chodit po svých, čímž znemožnil vědcům pozorovat a zaznamenávat okamžik, kdy se tělo začíná adaptovat na pozemské podmínky. To ale nebylo to nejhorší. Když si Norm několik dní před přistáním během jednoho telemostu z paluby Miru postěžoval na místní stravu, administrátor NASA Daniel Goldin mu v přímém přenosu slíbil, že jej po přistání bude čekat se zmrzlinovým pohárem a hotdogem. A své slovo skutečně dodržel, čímž ovšem opět do nepříčetnosti naštval lékaře, kteří při pohledu na Normana krmícího se zmrzlinou v duchu odškrtávali seznam vyšetření a analýz, které budou zralé na vyhození. Je jasné, že taková dávka tuku a sacharidů, navíc zčásti velmi studených, rozhodí biologické ukazatele – glykemií a teplotou tělesného jádra počínaje a celkovým stavem trávícího traktu konče. Dlužno dodat, že Děžurov a Strekalov si na zmrzlině a hotdogu pochutnali také, ovšem až po potřebných vyšetřeních a odběrech.

Další problém vyvolal sám Norman první večer po přistání po přeletu do Houstonu. Původně bylo v plánu, že stráví několik dní v rukou lékařů v Johnson Space Center. Ovšem Thagard se postavil na zadní a trval na tom, že chce ještě týž večer domů. Násilím jej samozřejmě nebylo možné držet, proto Norman první noc na Zemi skutečně strávil ve své posteli ve Friendswoodu, který je součástí houstonské aglomerace.

Děžurov se Strekalovem si ovšem místo, kde po své misi stráví prvních pár týdnů, moc vybírat nemohli. Jednak na tom byli fyzicky mnohem hůře než Thagard a přestože se také několik hodin po přistání byli schopni postavit, částečnou izolaci od vnějšího světa přivítali – koneckonců u Rusů platí, že prvních několik dní po přistání také vždy stráví pod dohledem lékařů v Profilaktoriu Hvězdného městečka. Navíc neměli k dispozici žádné jiné ubytovací zařízení, než to v rámci JSC.

Jejich pobyt v USA byl ovšem zajímavý i z právního hlediska. Na území Spojených států totiž doslova „spadli z nebes“. Mezinárodní úmluvy praví, že v kosmickém prostoru neexistují státní hranice. Na své cestě na Floridu tedy Děžurov se Strekalovem hranici Spojených států neprotnuli, přesto se však ocitli na americkém území. A proto, aby mohli USA opustit a vrátit se do Ruska, potřebovali pasy, které s sebou neměli. O dokumenty se postarali ruští činitelé, kteří na kosmonauty čekali při přistání na Kennedyho kosmickém středisku. Víza pak musela být vybavena zpětně až při odjezdu kosmonautů ze Spojených států 24. července. Na začátku srpna se oba kosmonauti ještě na pár dní vrátili do Států, aby se účastnili setkání s prezidentem Clintonem a několika tiskových konferencí. Pak už následovala definitivní cesta domů a tradiční poletové rozbory.

Ty byly k posádce poměrně kritické, zejména co se týče oné „vzpoury“ ohledně výstupu do volného prostoru k uvolnění solárního panelu Spektru. Své výhrady na adresu posádky vyslovili jak letový ředitel Vladimir Solovjov, tak zástupce Generálního konstruktéra RKK Energija a současně šéfmanažer ruské části programu Shuttle-Mir Valerij Rjumin. Ona rebelie nakonec přišla Děžurova a Strekalova poměrně draho. Podle jistých zdrojů jim byla o 15 % snížena odměna za provedení letu. Důvodem mělo být „narušení subordinace“. Naštěstí, krom těch finančních, jiné konsekvence z odmítnutí uskutečnit výstup pro kosmonauty nevyplynuly. Strekalov už byl beztoho penzistou, který byl z důchodu povolán specificky na tuto misi a Děžurov nastoupil do běžné rotace posádek, přičemž se do vesmíru podíval v roce 2001 ještě jednou.

Mezitím se na Miru zabydlovala posádka expedice EO-19. Solovjov a Budarin museli po mírně dramatickém návratu na Mir ze všeho nejdříve dát do pořádku počítač Saljut-5B, jehož úlohu nakrátko převzal starý dobrý záložní Argon-16. Přestože porucha hlavního počítače nebyla tentokrát způsobena hardwarem, podle rozpisu měla tak jako tak v danou dobu proběhnout výměna několika bloků elektroniky v rámci údržby. Následně bylo možné uvést komplex do polohy potřebné pro roztočení gyrodynů. 7. července, tedy v den, kdy raketoplán Atlantis přistál po úspěšné misi, bylo na palubě Miru z hlediska orientace již vše v pořádku, gyrodyny se točily a solární panely nasávaly životadárnou energii ze Slunce.

Nyní se mohla dvojice kosmonautů pustit do práce, kterou jí určoval letový plán. Hlavním bodem pro nejbližší budoucnost byl výstup do volného prostoru, během něhož měli Solovjov s Budarinem uvolnit zaseknutou sluneční baterii na Kvantu-2 a také na Spektru. Původně měly tyto a další potřebné úkony proběhnout během dvou výstupů ve dnech 14. a 19. července, plánovačům se však díky vypuštění nepodstatných bodů harmonogramu podařilo seškrtat program výstupů tak, že druhá vycházka mohla být zrušena.

Stejně jako před každým výstupem, také nyní kosmonauti prověřili skafandry, připojili je k telemetrii, aby jejich stav mohl posoudit operátoři ve středisku a zástupci výrobce, schraňovali potřebné vybavení a nástroje a procházeli choreografii výstupu. 14. července pak přišel budíček pro dvojici mužů na palubě Miru po čertech brzy – už deset minut po půlnoci. Před půl šestou už byli kosmonauti v přechodové komoře Kvantu-2 a vypouštěli z ní atmosféru. Problémy však dělal zřejmě zamrzlý ventil, který bránil snížení tlaku na úroveň 9 hPa, která umožňovala bezpečné otevření příklopu. Dvojici nezbylo nic jiného, než na radu střediska opatrně pootevřít příklop po první zarážku, aby vzduch mohl vzniklou mezerou utéct do prostoru. Tři minuty před sedmou mohli Solovjov s Budarinem konečně vyrazit ven.

Prvním úspěchem výstupu bylo uvolnění zaseknutého křídla solárního panelu na Kvantu-2. Hned poté, co kosmonauti vypluli z přechodové komory, zjistili, že za problémem skutečně stojí špatně ukotvený manipulátor Strela, který sklouzl ze svého místa a opřel se o panel. Vzhledem k tomu, že kosmonauti tak jako tak Strelu hodlali během výstupu použít, vydali se po jejím rameni dolů na základní blok. Zatímco Solovjov tradičně ručkoval, Budarin využil dobrodiní vynálezu Alexandra Serebrova, který kdysi vyřezal z hliníku cosi jako rám obrazu, omotal jej lepicí páskou, navlékl jej na ráhno manipulátoru, pak se pouze odrazil a spolu s rámem sjel za pár sekund po celé délce Strely. Poté rychle uvolnili solární panel Kvantu-2 a během několika minut ustavili na základním bloku anténu amatérské radiostanice. Následovalo ručkování k přechodovému úseku.

Zde měli Solovjov s Budarinem provést inspekci modulů Spektr a Kristall. Moduly o sebe zachytily během přemisťování Kristallu 10. června. Na pohled modul žádné poškození nevykazoval. Kosmonauti měli nyní obrátit pozornost k radiálnímu uzlu, kde byl předtím přistykován Kristall. Před několika týdny z tohoto uzlu lehce unikal vzduch a přestože se vše vyřešilo obyčejnou lepicí páskou, vedení letu chtělo mít jistotu, že těsnění na stykovacím uzlu není poškozeno. Uzel však byl v naprostém pořádku a předchozí únik byl dost možná způsoben nějakou malou nečistotou, která se do těsnění dostala.

Hlavním bodem vycházky bylo osvobození doplňkového solárního panelu DSB-IV, který se zasekl ve zpola složené poloze. Na palubě raketoplánu Atlantis doputoval na orbitu nástroj připomínající obří zahradnické nůžky a s jejich pomocí měli nyní Solovjov a Budarin přestřihnout zámek, který držel panel v nerozevřeném stavu. Tato operace proběhla až neuvěřitelně rychle a kosmonauti ohlásili, že se baterie pootevřela zhruba o tři centimetry. Komunikátor dvojici nařídil, aby se přemístila do bezpečné vzdálenosti, aby ji rozevírající se baterie nezachytila a následně byl vydán dálkový povel k jejímu rozevření.

„Rozevírá se,“ hlásila vzápětí posádka. Baterie se hladce narovnávala. Tedy až do okamžiku, kdy se měl rozevřít poslední, pátý segment. Ten se však zastavil jen v napůl otevřené poloze a zůstal v poloze kolmo ke zbytku baterie. Po krátké poradě bylo rozhodnuto segment nechat být – baterie sice bude mít o něco menší výkon, ale nijak dramatické to nebude. Pro kosmonauty tím byl splněn veškerý program výstupu a mohli se začít přesunovat ke Kvantu-2 a přechodové komoře. První výstup expedice EO-19 skončil po 5 hodinách a 34 minutách. Spektr byl konečně v konfiguraci, kdy mohl do palubní sítě dodávat elektřinu víceméně podle plánu. Bezprostřední energetická krize byla zažehnána, před posádkou však stála spousta dalších úkolů…

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-71-photos/71p-014.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-71-photos/71p-047.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-71-photos/71p-015.htm
https://spaceflight.nasa.gov/history/shuttle-mir/multimedia/sts-71-photos/71p-022.htm
http://www.spacefacts.de/graph/sts/large_life/english/mir-19_1.htm (kredit: Spacefacts.de)