Rok 1937 byl plný napětí, změn a událostí, které nevyhnutelně směřovaly k druhé světové válce – i když mnozí politici věřili, že tomu dokáží zabránit. Lidé se potáceli mezi protikladnými, ale stejně zhoubnými ideologiemi a Evropa byla hlavním místem sváru. Zatímco na východě Stalin prováděl své oblíbené čistky, na západě se Hitler pokoušel oslnit svět. V tomto roce ho však nejvíce oslnil zkázou vzducholodě Hindenburg, která našla svůj nebeský přístav v New Yorku a s ní třiatřicet nešťastníků. Gigantická vzducholoď byla jen další ukázkou toho, jak Německo přesvědčovalo svět, že je bohaté, plné síly a že je s ním třeba počítat. Bylo to teprve rok poté, co v Mnichově proběhly pompézní Olympijské hry. Ti více a nyní i ti méně vnímaví tušili, že se blíží něco zlověstného, ti, kteří nic vidět nechtěli, zavírali oči a situaci zlehčovali. A přesně někde mezi těmito všemi událostmi a politickým ceněním zubů se v tichosti a nenápadně měnila touha několika mužů v pouhý sen. A přitom ještě nedávno se zdálo, že své vesmírné vize mají již na dosah. Jejich sny jim totiž začala pohlcovat žízeň po válce, kterou plánoval jejich hlavní sponzor a podporovatel – armáda.

III. Ve stínu hákového kříže

Těžká doba pro snění

Tým Wernhera von Brauna hledal nové místo, protože základna v Kumennsdorfu jim už nedostačovala – byla příliš blízko zástavby a neumožňovala tak testy raket delšího doletu. Nápad, kam by se tým mohl přesídlit, však nadhodila von Braunova matka o Vánocích 1935, kdy byl Wernher u rodičů. Tehdy si stěžoval, že nemůže vybrat nové vhodné místo pro testy silnějších raket. Jeho matka prý tehdy bez váhání navrhla Peenemünde. Von Braun si místo na jaře prohlédl a byl nadšen, ideální odlehlé místo, kde se daly testovat rakety s doletem až 400kilometrů, to bylo přesně to, co hledal.

V této době čítal jeho tým už osmdesát členů a pracoval na třech raketách. První byla A-2, která za sebou měla již několik pokusných odpalů a měla se stát základem pro skutečně použitelné rakety. V roce 1936 se začalo pracovat na raketě A-3, která měla být samonaváděcí střelou, schopnou donést padesátikilovou hlavici do výšky dvaceti osmi kilometrů. Zároveň se na konci roku 1936 začaly rodit plány na novou, mnohem výkonnější raketu A-4, jež je mnohem známější pod označením V2. Právě kvůli A-4 bylo nutné přesídlit, protože to byl stroj, který potřeboval pro své testování mnohem větší prostor. V neposlední řadě potřeboval také mnohem vybavenější zázemí.

Peenemünde, odlehlá oblast u Baltického moře měla být komplexní základnou pro vývoj raket středního doletu. Měly se zde navrhovat, testovat a v neposlední řadě také vyrábět. Z počátku byl tento prostor budován jen pro tým von Brauna, ale v roce 1939 došlo k něčemu, co plány trochu změnilo. Luftwaffe se podařilo otestovat upravený letoun HE-112, který na sobě nesl první ne úplně dokonalý raketový motor. Byl to první let proudového letadla a něco, co si Hitler také velice oblíbil. Projekt proudového letadla však byla původně iniciativa soukromé společnosti Heinkel, až v pozdějších fázích vývoje přebrala iniciativu Luftwaffe. Peenemünde bylo tedy v plánech rozšířeno a rozděleno na dvě části. Východ patřil pozemnímu vojsku a týmu von Brauna. Západ patřil Luftwaffe a jejich projektu V1, tedy automaticky řízené raketové střely. Von Braun byl jmenován ředitelem výzkumného komplexu Peenemünde Východ, což v jeho pětadvaceti letech byla nevídaně vysoká pozice. Společně se jmenováním mu přišel i nový rozkaz. Jeho tým měl okamžitě přestat s testováním a vývojem malých raket a měl se zaměřit na raketu středního doletu, která umožní armádě stroj užívat jako zbraň. Dny snů a vizí letů do vesmíru skončily. Sponzorem a podporovatelem týmu byla armáda a ta chtěla zbraně.

Jaký byl vztah von Brauna k Hitlerovi? To je těžká otázka, která je vzhledem ke své citlivosti těžko zodpověditelná. Ještě se k ní jednou vrátíme v příštím díle, nyní jen krátce popíšeme, jak von Braun vnímal nacismus ve třicátých letech. Pojí se k tomu jedna historka z roku 1933. Wernherův otec v roce 1933 dobrovolně rezignoval na pozici ministra zemědělství poté, co se moci chopil Hitler. Znechucen politikou a s obavami, kam by to mohlo vést, se chystal odstěhovat do klidu svého panství ve Slezsku. Pár dní před tím, než odjel z Berlína, se sešel s von Braunem. Mluvili spolu o nutnosti tohoto kroku. Otec namítal, že Hitler je bojechtivý člověk, který přivede Německo do války a sním i celou Evropu a že u toho rozhodně nechce být. Von Braun byl tehdy mladý a vzhledem k tomu, že ho politika zase tolik nezajímala, stal se v těchto letech trochu nepočítanou obětí propagandy. Odpověděl tehdy otci: „Ale náš Führer chce rozhodně mír.“ Do konce života prý von Braun nezapomněl, jak jeho otci ztvrdly rysy jeho tváře. Otec s ledovým klidem odpověděl: „Slyšel jsem, že v Berlínské galerii nyní visí obrovský obraz Hitlera v blyštivé zbroji. Muži si nenavlékají zbroj, pokud se nechystají do boje.“  Tehdy von Braun začal o všech změnách uvažovat v širším měřítku. Doba snění a vizí se nenávratně vytrácela pod vahou těžkých válečných strojů, které v Německu začaly sjíždět z výrobních linek.

Peenemünde

Ke konci roku 1937 byl už von Braun i celý jeho tým přestěhován do Peenemünde, které v té době bylo už skoro celé dostavěno. Tato nová základna byla soběstačná, byly tam obchody, vlastní elektrárna, ubytovny, školy a všechny potřebné provozy a testovací stavy pro vývoj raket. Za druhé světové války tam byl i zajatecký tábor, který byl zdrojem pracovních sil.

Von Baun se v pozici vědeckého ředitele komplexu však potýkal s nástrahami jeho mladí. Bylo mu pouhých šestadvacet a vzhledově vypadal ještě mladší. Často se stávalo, že si jen stěží zjednával respekt u některých vojenských pohlavárů. Působilo to však i komičtější situace. V místních barech mu na počátku jeho působení odmítali nalévat alkohol, ale to byl ten lehce řešitelný problém. Svůj zážitek má i Ernst Klauss, který do Peenemünde přišel v roce 1938. Tento mladý inženýr zůstal jeden večer dlouho do noci v práci při navrhování jednoho z ventilů. Během noci k němu přišel mladík, který se prý přišel podívat, kdo ještě tak dlouho v noci pracuje. Vyptával se na jeho rodinu, jeho záměry zde a na to, jak se mu líbí v práci. Až teprve druhý den zjistil, že tento energický a příjemný mladík byl vlastně jeho šéf, von Braun.

Von Braun také rád chodil na hudební představení do jednoho z berlínských barů. Miloval hudbu a po dlouhých pracovních dnech si vždy rád odpočinul. Navíc, když byl v Berlíně, byl tam většinou kvůli rozhovoru s některým z armádních velitelů a tak odpočinek a relaxace u hudby byla vždy vítaná. Jednoho listopadového večera roku 1937 se ho servírka v baru zeptala, zda mu už vůbec bylo jednadvacet, protože mladší do baru nesměli. Chtěla vidět jeho průkaz a ani poté, co si průkaz prohlédla, ho dovnitř pustit nechtěla. Pustila ho až po delším přemlouvání. Jak von Braun rád později vyprávěl, přemluvit servírku bylo tehdy podobné, jako sjednat si respekt u některého z generálů v nacistické armádě.

Výstavba Peenemünde se nakonec hodně prodražila. Bylo to jednak tím, že rakety potřebují drahé zařízení, ale také tím, že von Braun nepatřil k těm, kteří byli ochotni slevovat na požadavcích a kvalitě požadovaného zařízení. S koncem třicátých let se tak pojí mnoho historek o výstřelcích von Brauna a jeho týmu. Jeho konání často skončilo schůzkou s komisí, která dohlížela na financování. Jednoho dne si ho pozvali a ptali se, jak je možné, že jeden ze spínačů na raketu A5 je pozlacený? Von Braun s kamennou tváří odpověděl: „Protože udělat ho ze zlata celý by bylo moc drahé.“ A tím se celá situace vyřešila. Dalším z příkladu byl třeba tunel na testování raket při překročení nadzvukové rychlosti. Původně v plánech nebyl, ale jednoho dne přinesl von Braun jeho plány a požadavek na 300 tisíc říšských marek. Jeho stavba pak nakonec stála ještě o něco víc. Díky všem těmto požadavkům se však z Peenemünde stalo špičkově vybavené experimentální středisko.

V roce 1938 došlo k anexi Rakouska a Československo přišlo o své pohraničí. Pokud do této doby někdo nevěřil v územní nároky a válečné touhy Hitlera, nyní musel svůj názor přehodnotit. Snad krom britského premiéra Chamberlaina, jenž uvěřil Hitlerovým slovům o míru. Věřil, že Hitler zachová mír, pokud dostane, co nyní žádá. Chamberlaina od zjištění pravdy dělil necelý rok, podobně se krátila i jeho politická kariéra a začínala stoupat hvězda doposud opovrhovaného postaršího politika Winstona Churchilla.

Jak se blížila válka, měnila se i nálada v Peenemünde. Vojenský dozor byl stále přísnější a von Braun často přicházel do křížku s hlídkujícími vojáky, protože si často zapomínal svoji průkazku, bez které ho nikam nechtěli pustit, což byla jedna z věcí, která von Brauna dokázala velice rozladit. Společně s přísnějším dohledem vojenským se zpřísňoval i dohled myšlenkový. Kdysi veřejné diskuze o letech do vesmíru a přistání na Měsíci se začínaly přesouvat do soukromí a do malých skupin těch, kteří byli von Braunovi nejblíže. Armáda začínala dbát na to, aby se inženýři věnovali výhradně vývoji zbraní, nikoli svým podivínským plánům.

V roce 1939 byly v plném proudu práce na raketě A-4. Tato nová střela měla být něčím, co se ještě nikdo nedovážil postavit. Oproti dosavadním raketám nabízela nebývalý dolet až 340 kilometrů s tunovou hlavicí na své špičce. Raketa měla vážit čtrnáct tun a její běžný profil letu škrtal o hranice vesmíru. V původním plánu využití bylo, že bude použita jako prostředek na poničení protivníkovo zázemí daleko za bojovou linií, kam nedostřelilo dělostřelectvo.

V tomto roce se však vývoj zpomalil. Bylo to v důsledku toho, že Hitler a armáda začínali o zbraň ztrácet zájem, protože její vývoj trval příliš dlouho. Dostavba Peenemünde tak pokračovala ze zbývajících zdrojů a von Braun si už nemohl dovolit být tak velkorysý. Přesto se práce na A-4 nezastavily. Probíhaly testy jejího motoru, které zpočátku končily pravidelným výbuchem.

Invaze do Polska a počátek válečného tažení Hitlera celou Evropou byli pro tým v Peenemünde velice špatnou zprávou. Hitler v roce 1940 nařídil, že se ukončí financování všech projektů, které nebudou moci být nasazeny v horizontu jednoho roku. Toto rozhodnutí bylo podmíněno tím, že německé armády vítězily po celé Evropě jen za pomocí konvenčních prostředků a Hitler opojen svými úspěchy nechtěl zbytečně financovat něco, co už roky pohlcuje mnoho peněz a přitom není schopno dodat nic hmatatelného.

Von Braun tehdy dokázal, že s penězi dokáže pracovat i když je jich nedostatek. Z let, kdy měl peněz dostatek, si dokázal našetřit, aby konec roku 1939 a rok 1940 dokázal dál své pracoviště financovat a co víc, dokonce se jemu a hlavně zásluhou šéfa odboru naváděcích systémů, jistého Ernsta Steinhoffa podařilo sehnat po Německu tisíc nových inženýrů a pracovníků. Tým se tak zásadně rozšířil a začal pracovat mnohem efektivněji. Válečná vřava paradoxně umožnila širší spolupráci s německými vysokými školami a univerzitami. Vznikla tak sít vzdálených pracovišť, kde jednotlivý vědci a profesoři pracovali na dílčích technických detailech raket. To umožnilo rozsáhlejší vývoj a rychlejší postup. Navíc to přinášelo neotřelé nápady a inovativní postupy.

Mezi zapojené akademiky patřil i Hermann Oberth, který se v roce 1939 vrátil z Rumunska zpět do Německa. Von Braun ho zaměstnal v Peenemünde a přisoudil mu roli jakéhosi otce myšlenky a teoretika, který v celém projektu neměl žádnou významnou pozici. Von Braun ho z pohledu dneška používal jako jistého maskota a osobnost, která soustřeďovala myšlenky pracujících inženýrů. Bohužel už ani s Oberthem se nesmělo veřejně diskutovat o letech do vesmíru. Přesto se však inženýři často večer scházeli u von Brauna a společně s Oberthem diskutovali o budoucích vizích. Mnoho z nich potom vzpomínalo, jak jim von Braun vysvětloval, že raketa, která by byla schopna vynést kosmickou loď k Měsíci, by musela být několikanásobně větší než A-4, která se v té době připravovala na první testy. Přítomní inženýři si to tehdy představit neuměli – von Braun ano.

Mezi prací si von Braun našel čas i na své koníčky. Jeho velká láska – létání se v těchto letech mohla uplatnit naplno. Na schůzky do Berlína a na víkendy za svojí přítelkyní, létal s upravenou sportovním letounem Messerschmitt Tajfun. Letoun často používal i ke svým experimentům a ověřování teorií – k velké nelibosti jeho nadřízených a spolupracovníků. Rád létal za špatného počasí, a když už bylo hezky, nejraději to bral skrz občasné mraky, protože to dle jeho slov byla větší výzva. Sám také říkal, že zkušenosti s létáním za špatných povětrnostních podmínek mu napověděly mnohé o plánování trajektorií letů raket.

Na jaře roku 1942 došlo k prvním dvěma testům rakety A-4. Při prvním se sice raketa vznesla, ale ještě ani nedosáhla půl kilometrové výšky a explodovala. Druhá raketa si pro svůj odchod udělala větší show. Explodovala přímo na startovací rampě a celou jí zničila. Von Braun po druhém nezdaru klidně řekl: „No pánové, zpět za rýsovací prkna.“ Pamatujete na lekci, kterou dostal při pilování krychle? Trpělivost, kterou tehdy získal, se nyní musela opět uplatnit.

3. října 1942 došlo k třetímu pokusu. A-4 si to bez zjevných problémů vystoupala do osmdesáti kilometrů. Byl to ohromný úspěch. Inženýři a pracovníci v Peenemünde dlouho oslavovali. Von Braun vtipně poznamenal, že se tehdy pořádně prolil zevnitř. Plukovník Dornberger, který byl s týmem už od roku 1932 tehdy pronesl slavnou větu: „Uvědomujete si, čeho jsme dnes dosáhli? Dnes odpoledne se narodila kosmická loď!“ Vzápětí však dodal, že je to jen pouhý začátek, že se A-4 musí nejdříve uplatnit jako zbraň a poté se Německo může vydat ke hvězdám. Říkal, že to nejtěžší celý tým teprve čeká. A měl pravdu.

Článek na pokračování.

Zdroje obrázků:
http://gutenberger.ro/wp-content/uploads/2013/03/Wernher_von_Braun.jpg
http://graphics8.nytimes.com/images/2009/04/07/opinion/07sequence.480.jpg
http://vintagespace.files.wordpress.com/2010/12/165515main_peenemunde.jpg
http://www.andyross.net/braun_02.jpg
http://www.secondworldwarhistory.com/imgs/blitzkrieg-1.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/c/c9/Deutschesreich1939.png/300px-Deutschesreich1939.png