Když NASA uzavřela kontrakt na vývoj a výrobu lunárního modulu s firmou Grumman Aircraft Engineering Corporation, bylo součástí kontraktu mj. patnáct letových exemplářů a deset testovacích LTA (Lunar Test Article). Dva z nich, LTA-8 a -9, původně měly být určeny k letům v atmosféře: k získání zkušeností, výcviku astronautů apod. Velmi záhy se ale ukázalo, že to není šťastný nápad: lunární modul byl navržený k letům výhradně mimo zemskou atmosféru a i jiných specifických podmínkách. Jeho úprava pro lety v atmosféře by byla náročná a navíc by se takto potřebné informace nezískaly.

Proto přišlo středisko Flight Research Center (FRC) NASA v Kalifornii s návrhem volně létajícího simulátoru, který poslalo do ústředí kosmické organizace. Zde ale už na stole ležel podobný nápad od firmy Bell Aerosystems Company v Buffalu (stát New York). Nakonec FRC a Bell své síly spojily a vypracovaly koncept, na nějž Bell získal 18. ledna 1963 kontrakt ve výši 3,6 mil. USD. Měl vyvinout a vyrobit dvojici létajících zařízení LLRV (Lunar Landing Research Vehicle). Již z dřívější doby měl Bell zkušenosti s podobným strojem, kterému se přezdívalo „flying bedstead“ – „létající rám postele“. První podobné zařízení vyrobil britský konstruktér A. Griffith ve firmě Rolls-Royce. První lety (upoutané) provedl v srpnu 1953, volně pak letěl 3. srpna 1954. Zařízení TMR (Thrust Measuring Rig) je dnes k vidění v londýnském Science Museum. Nezávisle na něm pak začal zkoumat možnosti vertikálního startu s proudovými motory i Bell. Zařízení bylo podobné britskému stroji, z něhož převzalo i přezdívku. Tuto techniku pak firma nabídla v roce 1961 NASA. Na první studie získala v prosinci 1961 kontrakt 50 tisíc dolarů.

Výstupem spolupráce FRC a Bellu bylo jedno z nejprapodivnějších létajících zařízení v historii: trubková konstrukce, dolů směřující motory, čtyři podvozkové nohy a otevřená kabina pro pilota. Ten seděl v katapultovacím křesle mezi dvěma plexisklovými štíty, pohyb stroje ovládal kniplem a dvojicí pedálů. Po nastoupání do výšky zhruba 100 metrů (maximální dostup měl být 1200 m, ale v praxi ho nebylo nikdy dosaženo) zapnul automatickou řídicí sekvenci, kdy mohl dále ovládat let pomocí dvou motorů (každý s tahem 2250 N) na peroxid vodíku. Pět šestin hmotnosti stroje (1815 kg bez pohonných látek) eliminoval hlavní motor Electric CF-700-2V, stabilizaci zajišťovalo šestnáct trysek ve čtyřech kvadrantech využívajících peroxid vodíku. I když se LLRV od skutečného lunárního modulu výrazně lišil (pilot nestál, ale seděl, musel počítat s vlivem atmosféry, hlavní motor měl v automatickém režimu stálý tah, takže nebral v potaz úbytek hmotnosti stroje apod.), šlo o extrémně důležité zařízení, s jehož pomocí byly získány cenné zkušenosti.

Dne 16. dubna 1964 dorazila dvojice LLRV do FRC, po testech se na zařízení 30. října 1964 proletěl Joe Walker. Během čtyř minut absolvoval tři starty a přistání. Pochvaloval si „jízdu jako ve výtahu“. Pro první lety mělo LLRV nainstalována kolečka, ale při zkoušce 16. listopadu silný vítr roztlačil stroj po dráze. Jak konstatovali přihlížející, „to by se na Měsíci stát nemohlo“.

Poté následovalo pět dalších zkušebních letů – už bez pomocných koleček. Všechny lety byly do výšky zhruba 15 až 20 metrů s průměrnou délkou trvání tři minuty. Konečný verdikt zněl – zkušený pilot by s řízením LLRV neměl mít problémy, je jen vyžadována určitá znalost ovládání vrtulníků.

Následně byla firmě Bell zadána objednávka na výrobu tří skutečných lunárních simulátorů LLTV (Lunar Landing Training Vehicle), které mělo být mnohem věrnější kopií řízení lunárního modulu a také pilot měl mít výhled pouze oknem stejného tvaru i velikosti jako při měsíčním přistání. Vzhledem k tomu, že se očekávalo, že na Měsíc se bude létat pravidelně, předpokládalo se, že později dojde ke zkonvertování dvou původních LLRV právě na LLTV.

V té době dokončili technici v Langley Research Center (stát Virginie) výrobu dalšího trenažéru pro přistání na Měsíci, který se nazýval Lunar Landing Research Facility (LLRF). Tentokrát se jednalo o robustní konstrukci, v níž byla na padesátimetrovém laně zavěšena přesná kopie lunárního modulu. Toto zařízení bylo původně určeno pouze k testování letového hardwaru a softwaru, později však bylo upravené také pro výcvik astronautů. Oproti LLTV totiž mělo jednu velkou výhodu – astronaut v LLRF mohl stát podobně jako v lunárním modulu při přistání. Díky katapultovacímu křeslu musel v LLTV sedět, takže v tomto se jinak dokonalý simulátor od reality přece jen lišil. V LLRF trénovali astronauti před lety v LLRV/LLTV.

V říjnu 1967 byl s určitým zpožděním (příliš tenké stěny nádrží a odhalení vadných materiálů při závěrečné rentgenové prohlídce) dodán také první exemplář LLTV, který v prosinci následovaly zbývající dva. V prosinci 1967 byly obě LLRV (první z nich po absolvování 198 letů) odeslány na leteckou základnu Ellington AFB, kde již probíhala příprava posádek pro program Apollo.

Astronauti se zde začali prozatím teoreticky seznamovat s budoucími simulátory. Jako první zahájili v roce 1968 výcvik na LLRV astronauti Neil Armstrong a Charles Conrad, s nimiž se počítalo pro první dvě lunární přistání. Mimochodem, v té době se předpokládalo, že blíže nespecifikované dva LLTV budou umístěné přímo na mys Canaveral, aby posádka mohla nacvičovat přistání do posledního okamžiku před startem. Z tohoto plánu nakonec především pro nedostatek času sešlo.

V květnu 1968 měl Conrad na svém „kontě“ už třináct letů s LLRV, Armstrong o sedm víc. Šestého května 1968 pak absolvoval svůj 21. start s LLRV-1. Dosáhl při něm výšky 150 metrů a zahájil přistávací manévr. Byl ve výšce kolem sedmdesáti metrů, když se jeho stroj dostal do neplánované rotace – tuto se Armstrong pokusil korigovat korekčními motory, avšak bezúspěšně.

Naopak, stroj začal neřízeně padat na pravou stranu. Když Armstrong viděl, že situaci nezvládne, katapultoval se. Stroj dopadl na letištní plochu a explodoval. Následné šetření prokázalo, že hélium udržující tlak v nádržích paliva bylo vyčerpáno dřív, než se předpokládalo, takže stroj začal být nestabilní a stal se neovladatelným.

Do modifikovaných strojů LLRV a LLTV opět usedli zkušební piloti, aby je zalétali pro astronauty. Osmého prosince 1968 uskutečňoval Joe Algranti poslední let s LLTV-1 před obnovením výcviku astronautů. Probíhala čtvrtá minuta z plánovaného šestiminutového letu a pilot snížil výšku ze 160 na 65 metrů. Stroj náhle ztratil stabilitu, převrátil se a začal padat. Včasná katapultáž zachránila Algrantimu život. Tuto havárii totiž zavinil nečekaný závan větru, který stroj doslova „převrátil“ ve vzduchu.

Čtrnáctého června 1969 usedl za řízení LLTV Neil Armstrong (byl to jeho první let od nehody s LLRV-1). Za tři dny pak absolvoval čtrnáct startů a přistání, přičemž nalétal nějakých čtyřicet minut. O měsíc později pak úspěšně dovedl na Měsíc svůj výsadkový modul Eagle (Orel) a stal se prvním člověkem, který otiskl svou botu do netknutého měsíčního prachu.

Také další astronauti pokračovali v letech na trenažérech LLRV-2 a LLTV-2 a -3. V době, kdy se na nich zrovna nezacvičovali, udržovali tyto stroje v letuschopném stavu zkušební piloti NASA. Mezi nimi byl i Stuart Present, který v lednu 1971 „zrušil“ LLTV-2. Na nehodě nenesl žádnou vinu, protože byla způsobena selháním řídicí elektroniky. Opět se zachránil katapultáží.

Protože to byla už třetí havárie, objevil se požadavek na zastavení dalších zkušebních i výcvikových letů vzhledem k jejich nebezpečnosti. Donald Slayton, šéf oddílu astronautů, však oponoval: „Nemáme jiný způsob jak simulovat přistání na Měsíci, než s pomocí LLTV.“ A k tomu neoficiálně: „Raději ztratím jednoho muže na základně Ellington, než celou posádku u Měsíce.“

Zajímavá je rozhodně skutečnost, že na těchto strojích se nepřipravovali všichni astronauti vybraní k letu na Měsíc, ale jen velitelé posádek. Přistávací manévr měl totiž na starosti právě a výhradně velitel, takže nebylo zapotřebí, aby druhý člen posádky na trenažéru nacvičoval. Což je rozhodně zajímavá skutečnost, když si uvědomíme, že druhý muž z lunárního výsadku létal ve funkci Lunar Module Pilot (Pilot lunárního modulu). Tato byla ovšem veskrze „čestná“.

Třeba legendární ředitel letových operací Chris Kraft, který nás včera navždy opustil, si důležitost i nebezpečnost zařízení uvědomoval. Nechal se slyšet ve smyslu: „Po posledním přistání na Měsíci zajedu na základnu Ellington a ty stroje vlastnoručně přikovám řetězem k zemi, aby už s nimi nikdy nikdo nelétal.“

Třináctého listopadu 1972 uskutečnil astronaut Eugene Cernan poslední let na trenažéru LLTV-3 a o měsíc později byl úspěšnou výpravou Apollo 17 projekt završen. Na zdaru Apolla se nemalým dílem podílely také trenažéry LLRV a LLTV.

Přestože postupně došlo v programu ke třem nehodám (naštěstí vždy s dobrým koncem), byl hodnocen jako velmi úspěšný. Dnes se mohou trenažéru LLRV-2 obdivovat návštěvníci kalifornské letecké základny Edwards AFB, LLTV-3 je deponován v Johnsonově kosmickém středisku v texaském Houstonu.

O celém projektu vydala NASA monografii „Unconvential, Contrary, and Ugly“ (Nekonvenční, protichůdné a ošklivé), k níž napsal předmluvu Neil Armstrong: „Jednoho dne se lidé vrátí na Měsíc. Až se tak stane, budou velmi pravděpodobně potřebovat znalosti, technologie a stroje popsané v této knize.“