German Arzamasov byl zlomeným člověkem. Onen páteční den se proměnil v noční můru a jediná karta, na kterou vsadil všechno, se ukázala být nesprávnou. Byl lékařem-chirurgem a do oddílu kosmonautů IMBP (Institutu medicínsko-biologických problémů) byl přijat v roce 1978. Od té doby trpělivě čekal na svou příležitost. Když byly sestaveny posádky expedice EO-15, měl hořkosladké pocity. Ocitl se na místě dubléra Valerije Poljakova. Stejně jako před šesti lety, i nyní měl zůstat na Zemi a sledovat, jak se Poljakov pokouší překonat rekord v trvání nepřetržitého pobytu ve vesmíru. Proč je zrovna on, Arzamasov, velitel oddílu kosmonautů IMBP, opět dublérem? Poljakov už svou šanci dostal, na Miru pobýval 240 dní, teď by mohl uvolnit místo pro další. A tak se Arzamazov rozhodl – teď, anebo nikdy. Na zasedání mezirezortní komise, jež měla v pátek 17. prosince 1993 zhodnotit přípravu posádek, předal komisi důvěrné písemné prohlášení, podle něhož je Poljakov nedostatečně připraven k letu a tím vzniká nutnost poslat do vesmíru jeho dubléra, tedy Arzamasova. Své argumenty podpořil také náznaky obvinění z nezákonného jednání – Poljakov se podle něj měl dopustit využívání služebních prostředků pro svou osobní potřebu. Šokovaná komise nevěděla, jak má na tato vážná a, nutno říci, divoká obvinění reagovat. Ani hodinu trvající debata nepřinesla žádný výsledek a komise se radila ještě v době, kdy v jedné z přilehlých místností Střediska výcviku kosmonautů probíhala tisková konference posádek. Když se ostatní kosmonauti o Arzamasově dopisu dozvěděli, nálada klesla na bod mrazu. Tohle nikdo nečekal. Stěny Střediska už zažily mnohé, ale takto blatantní podraz na kolegu a porušení subordinace, to bylo něco neslýchaného. Konkurence v rámci oddílu byla veliká a mnozí na svou příležitost čekali hodně dlouho, k takovým nesmyslným ranám pod pás by se však nikdo nesnížil. Nakonec komise rozhodla, že Arzamasovova obvinění jsou neodůvodněná. A aby toho nebylo pro zoufalého lékaře dost, jeho parťáci komisi sdělili, že s tímto člověkem odmítají být v jedné posádce a Arzamasov z ní byl s okamžitou platností vyřazen. Jeho riskantní krok se obrátil proti němu a dveře do vesmíru se mu uzavřely navždy. Jak se vyjádřil Jurij Glazkov, zástupce velitele Střediska přípravy kosmonautů J. A. Gagarina: „To není náš člověk.“ V červnu Arzamazov potichu odešel z funkce velitele oddílu kosmonautů IMBP a v prosinci 1995 byl definitivně vyřazen z oddílu v souvislosti s odchodem do zálohy ve věku pouhých 49 let…

Dramatické rozloučení

Pro expedici EO-15 byly zformovány tradičně dvě posádky. Trojice hlavní posádky, Viktor Afanasjev, Jurij Usačov a Valerij Poljakov začala svou bezprostřední přípravu k letu 16. srpna 1993 a záložní trojice Jurij Malenčenko, Talgat Musabajev a German Arzamazov už od 1. června. Původně se počítalo se startem v listopadu, ale problémy s dodávkou nosné rakety, které byly zmíněny v předchozím díle seriálu, prodloužil přípravu o dva měsíce. Dvojice Afanasjev a Usačov byla už sehraná z účinkování v záloze pro EO-14 a Valerij Poljakov na Miru pobýval v roce 1988. Přesto jim dvouměsíční prodloužení přípravy přišlo vhod, stejně tak i jejich záložníkům. Ve dnech 9., 10. a 13. prosince proběhly závěrečné státní zkoušky, které prokázaly připravenost posádek k letu.

Nešťastné extempore Arzamazova však narušilo průběh předstartovních příprav. Ono obvinění z nepřipravenosti Poljakova k letu bylo „mimo mísu“ už jen při pohledu na známky, které oba kolektivy kosmonautů obdržely. Hlavní posádka dostala od zkušební komise až na jedinou výjimku (trenažér Pilot-732, který imituje samostatný let Sojuzu TM, a na kterém obdržela Afanasjevova trojice známku 4,95) stejné nebo lepší známky než dubléři. Žádost Malenčenka a Musabajeva o odvolání Arzamasova z posádky pak znamenala, že koncem prosince 1993 odlétalo na kosmodrom pět kosmonautů a Valerij Poljakov neměl dubléra.

A zrovna před Poljakovem stál přetěžký úkol: v plánu bylo podniknout ultradlouhý let, během něhož bude Valerij součástí hned tří dlouhodobých expedic. Stejně jako u jeho předchozí mise v roce 1988, i nyní se mělo jednat o půldruhého roku na orbitální dráze. A stejně jako minule, i nyní měla tato meta zůstat nepokořena – problémy s nosnou raketou a z toho vyplývající odklad startu na leden znamenal, že Poljakov nepobude na Miru zhruba 550 dní, ale i nyní plánovaných 427 dní bylo rozhodně úctyhodné číslo. Jeho hlavním úkolem mělo být sledování adaptace organismu na stav mikrogravitace, evaluace sanitárních a hygienických potřeb a vypracování zásad, jež by zajistily vysokou úroveň práceschopnosti a ochranu zdraví posádek při dlouhodobých letech.

Naštěstí se neopakovala situace z podzimu a raketa Sojuz-U2 byla samarským závodem Progress připravena včas. 6. ledna 1994 byla se Sojuzem na špici vyvezena na startovní rampu. O dva dny později v brzkém odpoledni zaujali Afanasjev, Usačov a Poljakov svá místa v kabině transportní lodi a v 15:05:37 místního času se dva měsíce odkládaný start patnácté expedice konečně uskutečnil. O devět minut později již byl Sojuz TM-18 na plánované dráze a začalo stíhání Miru.

Ciblijev se Serebrovem mezitím pokračovali v ukládce jednotlivých položek do návratového modulu své lodi, přičemž tento proces začal už během konce prosince. Kosmonauti dokončovali experimentální program své expedice a hlavně se třásli nedočkavostí, až uvidí na stanici nové tváře. Start svých kolegů, respektive stopy spalin za motory jejich rakety, se pokusili zaznamenat za pomoci aparatury Fialka.

10. ledna se Sojuz TM-18 přiblížil k Miru a začala konečná fáze sbližování. Spojení proběhlo naprosto hladce a o několik hodin později už byla posádka Mir pětičlenná. Vzhledem k nedostatku času (na fyzickou předávku stanice měly posádky pouhé čtyři dny) se kosmonauti ihned pustili do práce. A aby Valeriji Poljakovovi nebylo líto, že se jeho kolegové nestačí otáčet, hned od počátku se pustil do svých biomedicínských experimentů a pozorování. 13. ledna se kosmonauti uložili ke spánku už v 17 hodin moskevského času. Před nimi byl budíček ve dvě ráno a potom perný den s odpojením Sojuzu TM-17 a návratem Ciblijeva a Serebrova na Zem. Asi nikdo si v ten moment nepředstavoval, jak dramatické bude rozloučení starousedlíků se stanicí…

14. ledna v půl osmé ráno se Sojuz TM-17 odpojil od předního stykovacího uzlu Miru a o pět minut později se už nacházel ve vzdálenosti kolem třiceti metrů od komplexu. Nyní Ciblijev zastavil Sojuz na místě a začal manévr, kterým měl loď dovést do osy stykovacího uzlu modulu Kristall. Tam měl Serebrov, v té době se nacházející v orbitálním úseku Sojuzu, pořídit ze vzdálenosti přibližně 15 metrů fotodokumentaci uzlu APAS-89 a také cílového terčíku. V buducnu mělo dojít k příletu amerického raketoplánu a toto byla ideální příležitost ke kontrole, zda je stykovací zařízení Kristallu v pořádku. Jenže v tuto chvíli se již odehrával proces na jehož konci bude něco, co strašilo a straší všechny konstruktéry kosmických dopravních prostředků, a koneckonců i kosmonauty, v těch nejhorších nočních můrách.

„Vzdálenost je teď 25,“ ohlásil Ciblijev. „Trochu uber Vasjo! Brzdi, letíme k ní strašně rychle!“ opáčil znepokojený Serebrov. Sojuz se měl opět přiblížit ke stanici a zaviset ve vzdálenosti patnáct metrů. Pak se měl začít přesunovat ke konci modulu Kristall. Ale v patnácti metrech Sojuz pokračoval dál ve svém přibližování ke stanici a jeho pohyb se zrychloval. V řídicím středisku mohli jen bezmocně poslouchat, jak Serebrov zvyšujícím se hlasem nabádá Ciblijeva, aby brzdil a Ciblijev přerývaným hlasem dává najevo, že řízení jej neposlouchá. „Brzděte a proveďte odlet,“ pokusil se komunikátor ve středisku upozornit kosmonauty na blížící se nebezpečí. Ti o něm samozřejmě dávno věděli, ale Ciblijev byl evidentně bezmocný: „Já brz… brzdím!“ Do komunikace se vložil Serebrov: „Proč jsi ji nechal tak rozjet? Neletíme nahoru, ale zpátky ke stykovacímu uzlu. Brzdi, ksakru!“ Ubohý Ciblijev však nemohl nic dělat, páčku translace držel v zadní poloze tak, jak bylo třeba, ale loď jej jednoduše neposlouchala.

Z paluby Miru vše zatím sledovala trojice překvapených kosmonautů. Jurij Usačov posléze popsal scénu jako ze špatného hororu: „(…) Loď se začala vůčihledě zvětšovat. Bylo to jako by se roztáčela jakási pomyslná pružina – Sojuz se blížil stále rychleji.“ Zkušený velitel stanice Afanasjev, který v modulu Kristall pořizoval fotodokumentaci manévru Ciblijeva a Serebrova, na nic nečekal a houkl na své dva kolegy, aby okamžitě utekli do návratové kabiny Sojuzu. Podle Usačova byla situace tak vážná, že možná ani útěk do transportní lodi by je nemusel v případě kolize zachránit.

Mezitím se podobné myšlenkové pochody odehrávaly v hlavě Serebrova, který vše bezmocně sledoval v orbitálním modulu Sojuzu TM-17. Jak později vzpomínal: „Loď z nějakého důvodu Vasilije (Ciblijeva) neposlouchala a mířili jsme si to na solární panel, do oblasti stykovacího uzlu. Nabírali jsme rychlost a blížili se k Miru. (…) Pomyslel jsem si ‚Kruci!‘ U orbitálního modulu (Sojuzu) jsou stěny tenoučké a křehké a při nárazu modul určitě praskne. Za minutu-dvě bude vzduch pryč. Bylo mi jasné, že při příštím obletu Země orbitální modul i se mnou odstřelí pryč a návratová kabina půjde na přistání v balistickém režimu.“ Tohle všechno prolétlo Serebrovovi hlavou během několika sekund, ale v tu chvíli už tady byla stanice a úder byl nevyhnutelný. Těsně před střetem rychlost opadla – náraz (ve skutečnosti to byly dva letmé nárazy) zachytila jedna z hliníkových antén a její deformace loď zbrzdila, přesto Sojuz narazil do oblasti stykovacího uzlu Miru a v interiéru lodi se ozval hromový rachot. Serebrov posléze popsal: „Snad jsme stanici neurvali solární panel? Na Zemi nás za to zabijou! Podíval jsem se ven – a panel byl na svém místě. Ulevilo se mi. Stanice vinou nárazu ztratila orientaci, začaly brzdit gyrodyny. A vyšlo to tak šikovně, že se k nám stanice otočila stykovacím uzlem. A já jsem to všechno dokonale nasnímal. Ohlédl jsem se a vidím, že jsme roztrhnuli termální obšívku, pomocí které se udržují teplotní poměry na stanici. Žádné jiné poškození jsem nepozoroval.“

Z Miru situaci sledovali Afanasjev, Usačov a Poljakov. Nejdříve bleskově propluli do Sojuzu a uzavřeli za sebou příklop návratové kabiny. Po chvilce čekání, kdy se nic nedělo, změřili tlak v orbitálním úseku lodi, který byl propojen s prostorami stanice. Tlak se držel na normálu a proto trojice opět vplula do útrob stanice a každý se rozlétl k jinému iluminátoru, aby vizuálně prověřili, kde se nachází Sojuz Ciblijeva a Serebrova. Usačov z okénka kóje viděl, jak Sojuz TM-17 odlétá za stanici, v té chvíli byl vzdálen asi 30-40 metrů. „Podobalo se to záběru z Hvězdných válek,“ vzpomínal Usačov. Jakmile ztratil Sojuz z dohledu, rychle proplul do kajuty velitele, která se nacházela v širokém průměru pracovní zóny na levé straně. „Viděl jsem vzdalující se loď a cítil jsem, že jsme byli hodně blízko k… A Bůh s námi pěti – jak na stanici, tak v transportní lodi. Bylo trošku děsivé zjistit, že je možné se prostě takhle střetnout a pak – nazdar…“

Těsně po střetu vylétla stanice i se Sojuzem z dosahu retranslační družice Altair a operátoři v řídicím středisku si kousali nehty nervozitou a bezmocí. Netušili, jak je na tom stanice, netušili, jak je na tom Sojuz. Proběhla evakuace? Jsou všichni v pořádku? Když bylo po pěti minutách navázáno spojení přes sledovací loď Kosmonaut Pavel Běljajev, všem se ulevilo. Hermetičnost stanice i transportní lodi byla zachována. Ciblijev sdělil komunikátorovi, že vidí stanici zhruba napravo od Sojuzu. Ředitel letu vzápětí zakázal další fotografování a posádka se měla začít ihned chystat k přistání.

Naštěstí se ukázalo, že Sojuz neutrpěl poškození, jež by návrat na Zem zkomplikovalo – panovaly totiž obavy, zda úder nepoškodil orientační motorky. A stejně tak bylo štěstím, že se drama odehrálo v době, kdy byl Sojuz víceméně v oblasti podélné osy komplexu. Kdyby došlo k něčemu podobnému během traverzu ke konci Kristallu, mohl být poškozen stykovací uzel APAS nebo cílový terč určený pro budoucí stykovku s americkým raketoplánem. V případě poškození těchto součástí by mohlo být rusko-americké setkání ve vesmíru odpískáno.

Tři a půl hodiny po střetu se stanicí dosedla návratová kabina Sojuzu TM-17 s Ciblijevem a Serebrovem bez problémů v cílové oblasti jihozápadně od města Celinograd (dnešní Nur-Sultan – nový název pro Astanu). Počasí bylo slunečné, přesto panoval třeskutý mráz -24 °C. V okamžiku dosednutí kabiny uběhlo od startu 196 dní, 17 hodin, 45 minut a 22 sekund. Ciblijev se pochlapil a do lékařského stanu, který je na místě přistání Sojuzů pravidelně vztyčován, došel po svých. Během hodinového přeletu do Karagandy dokonce ze sedadla druhého pilota na několik minut převzal řízení vrtulníku. Večer téhož dne už spolu se Serebrovem v Profilaktoriu Hvězdného městečka zahájili poletovou rehabilitaci.

Okamžitě se rozjelo vyšetřování, jež mělo odhalit, proč se Sojuz Ciblijevovi vymknul z rukou a přes jeho veškerou snahu byl po nějakou dobu neovladatelný. Objevily se dvě verze příčin vzniku nebezpečné situace, jeden z pera vyšetřovací komise, druhá pak pochází od kosmonautů samotných.

Aby čtenář pochopil souvislosti, je třeba krátce vysvětlit princip ručního ovládání Sojuzu. Velitel má k tomuto účelu u svého křesla dvě páčky, obě s volností ovládání ve třech osách. Pravá páčka ovládá orientaci lodi v prostoru, to znamená její natočení do libovolné polohy. Levá páčka pak ovládá translaci, tedy pohyb směrem, kterým je páčka vychýlena. Vzdáleně lze tento systém přirovnat k řízení letadla, kdy pravá ruka na řídicí páce určuje sklon, náklon (bočení u letadel ovládají pedály) a levá ruka plynovou pákou ovládá rychlost letu daným směrem. Princip ovládání konstruktéři Sojuzu přejali právě z letounů – prvními veliteli těchto lodí byli v šedesátých a sedmdesátých letech piloti výkonných letounů (a koneckonců také Ciblijev byl před svým vstupem do oddílu kosmonautů stíhacím pilotem).

Podle oficiální verze problém pramenil z nesprávné polohy jednoho spínače. Původně měl Sojuz TM-17 instalován doplňkový pult ovládání lodi u výstupku, zvaného „blistr“ v orbitálním modulu. Právě okénkem v blistru Alexandr Serebrov během příletu ke stanici na začátku července 1993 fotografoval kosmický balet nákladní lodi Progress M-18 v rámci operace Rodeo. Aby mohl pořídit co nejlepší záběry, bylo nutné, aby během fotoseance přebral řízení lodi. Malý ovládací pult v orbitálním úseku tak obsahoval i obě páčky řízení. Ty byly aktivovány pomocí pultíku se dvěma přepínači, jenž byl nainstalován vedle křesla palubního inženýra v návratové kabině Sojuzu. Jeden přepínač aktivoval ovládání orientace, druhý pak ovládání translace. Aktivací dané páčky v orbitálním úseku se současně deaktivovala příslušná páčka v návratové kabině. To bylo nutné proto, aby kosmonauti nechtěně nepohnuli páčkami současně a aby se tak impulzy z nich v řídicím systému „nehádaly“.

Po sestykování Sojuzu se stanicí byl již nepotřebný doplňkový pult řízení z orbitálního modulu demontován. Ovšem pultík s přepínáním řízení mezi návratovým a orbitálním modulem zůstal na svém místě, kde ovšem Serebrovovi dost výrazně překážel. Se svolením střediska jej proto kosmonauti přemístili k nohám velitele. V blíže neurčené době došlo k nechtěnému přepnutí přepínače ovládání translace do polohy, která vypínala páčku v návratovém modulu a naopak aktivovala nyní již demontovanou páčku v orbitálním modulu. Ve velmi stísněném prostoru si toho kosmonauti nepovšimli.

Když pak Ciblijev po odpojení od Miru přepnul na ruční ovládání, jeho páčka ovládání translace byla nefunkční, čehož si Vasilij Ciblijev zprvu nepovšimnul. Když následně prováděl manévry pomocí páčky ovládání orientace, do celé věci se vložil dosud opomíjený faktor. Funkce orientačních motorků má za výsledek také malé, přesto měřitelné urychlení lodi v podélné ose. Změny orientace v prostoru jsou využívány převážně v době bezprostředně před spojením se stanicí, kdy se loď pohybuje směrem k ní a miniaturní změny rychlosti nemají na prováděný manévr žádný významný vliv. Nyní to však bylo úplně jiné – jak Ciblijev Sojuz natáčel do potřebné polohy, začaly se malé změny rychlosti sčítat a Sojuz se začal stále rychleji blížit k Miru. Ciblijev přesně podle předpisů začal brzdit pomocí páčky translace, jenže ta byla, jak už víme, v daný okamžik nefunkční. Z analýzy vyplynulo, že ubohý Ciblijev za páčku bez jakékoli odezvy ze strany lodi tahal celkově po dobu 68 sekund! Těsně před nárazem se mu podařilo páčkou ovládání orientace Sojuz navést na takovou trajektorii, která jej poslala mimo solární panely a také zabránila přímému střetu se stykovacím uzlem stanice. Místo toho se loď bokem otřela o termální obšívku v oblasti přechodového úseku.

Kosmonauti však měli pro proběhnuvší události mírně jiné vysvětlení, byť se týkalo stejného spínače. Problémy podle nich začaly během odletu od stanice. Došlo k němu za orbitálního dne a Ciblijev zjistil, že má problém: nesvítila lampička v interiéru návratové kabiny, odkud měl Sojuz ovládat. Potmě se létá špatně, proto přišly ke slovu okénka. Jenže levé bylo zakryto nákladem, jenž se měl vrátit na Zem. Proto Serebrov, ještě předtím, než odplul do orbitálního úseku, sejmul krytku z pravého okénka. Ovšem paprsky Slunce, jež svítilo zprava, dopadaly přímo na ovládací panel Sojuzu a téměř úplně znemožnily sledování a kontrolu luminiscenčních přístrojů. Protivný sluneční svit Ciblijeva nutil mhouřit oči a stínit si je dlaní. Podmínky tedy nebyly ani zdaleka ideální, nebyla to však příčina onoho průšvihu.

Ciblijev pohledem zkontroloval onen panýlek se dvěma ovladači u svých nohou a oba přepínače byly ve správné poloze, tedy skloněny ke značce „1“, které znamenalo, že loď je ovládána z návratové kabiny. Palubní dokumentace nařizovala ověřit správnou funkci páčky ovládání orientace, což Ciblijev učinil, o kontrole funkce páčky ovládání translace však v dokumentaci nebylo ani slovo. A tady měl být zakopaný pes: přepínač pro páčku ovládání translace bylo nutno k přepnutí do správné polohy dotlačit kousíček za značku „1“. Podle Serebrova by takový detail měl být odhalen ještě během příprav před startem, ovšem nestalo se tak. Přepínač proto, byť zdánlivě ve správné poloze, nepřepnul ovládání translace na páčku v návratové kabině.

Která z těchto verzí je pravdivá, to už se asi nedozvíme, obě strany se drží svého narativu. Nicméně na doplnění je třeba přidat i noticku z oficiální historie koncernu Energija. Podle ní bylo v návratové kabině Sojuzu TM-17 po přistání nalezeno množství osobních předmětů kosmonautů. Jednoduše řečeno, Ciblijev se Serebrovem si domů přivezli zhruba 30 kg „suvenýrů“.

Když se o tom dozvěděli specialisté odpovídající za sestup z oběžné dráhy a přistání, chytali se za hlavu. Na Sojuz bylo 30 kg nákladu navíc velmi mnoho. Jak už bylo řečeno v jednom z předešlých dílů, běžně se v Sojuzu nazpět k Zemi vozí zhruba 50 kg nákladu, eventuálně 120 kg v případě, že je posádka pouze dvoučlenná. Tři desítky kilogramů nad nominální hmotnost nejsou v tomto kontextu zanedbatelnou položkou. Nehledě k tomu, že „legální“ náklad, který je pečlivě zanesen do dokumentace, je v návratové kabině velmi pečlivě rozmístěn kvůli centráži. Vedení Energije dokonce na základě tohoto zjištění ustavilo komisi, jež měla zkoumat, zda mohlo přetížení Sojuzu mít vliv na jeho ovladatelnost během krizové situace. Jednoznačný závěr nepadl, nicméně možnost vlivu změny hmotnosti a centráže na vývoj událostí vyloučena nebyla.

Na další osudy Ciblijeva a Serebrova kupodivu neměly turbulence v závěru letu Sojuzu TM-17 větší vliv. Serebrov měsíc po přistání oslavil padesáté narozeniny a v květnu 1995 odešel z oddílu kosmonautů i z řad zaměstnanců Energije na penzi. Bylo mu jasné, že po čtyřech odlétaných misích s přihlédnutím ke svému věku už nemá mnoho šancí na jmenování do další hlavní posádky. Bylo třeba uvolnit místo mladším.

Vasilij Ciblijev byl rok po přistání jmenován do funkce zástupce velitele oddílu kosmonautů a v budoucnu na něj čekal ještě jeden let, který ovšem, stejně jako ten popisovaný v předešlých odstavcích a dílech seriálu, nebyl prostý překvapení a dramat. To však teprve čekalo v oparu budoucnosti. Zatím se na Miru rozkoukávala trojice mužů z expedice EO-15 a bylo jim jasné, že hned v úvodu dostali do vínku pořádný kus práce navíc oproti plánu. Jaké poškození vlastně Mir utrpěl? A bude třeba provést neplánované opravářské práce ve volném prostoru?

   
(článek má pokračování)
   

Zdroje obrázků:

http://www.spacefacts.de/more/cosmonauts/photo/arzamazov_german_2.jpg (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/mir/large/mir-15.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://www.spacefacts.de/mission/large/english/soyuz-tm-18_2.htm (kredit: Spacefacts.de)
http://epizodyspace.ru/bibl/nk/1994/1/02.jpg (kredit: Novosti kosmonavtiki)
http://epizodyspace.ru/bibl/nk/1994/1/09.jpg (kredit: Novosti kosmonavtiki)