V roce 1969 začali konstruktéři z kanceláře CKBEM pracovat na trupech stanic, jež přebrali ze zpožděného programu Almaz. „Osvojené“ trupy měli přetvořit v DOS, tedy „Dlouhodobé orbitální stanice“. Trupy byly celkem čtyři a v letech 1971-1973 už byly tři z nich pod názvem Saljut vypuštěny na orbit. Zatímco vojenský program Almaz se mezitím dokázal vzpamatovat a zajistit alespoň jeden úspěšný pobyt posádky na palubě vojenské stanice (pro zmatení zahraničních pozorovatelů též vypuštěné pod názvem Saljut), jeho civilní protějšek na úspěch teprve čekal. V roce 1971 sice na palubě prvního DOSu posádka pobývala tři týdny, při návratu však vinou dekomprese návratového modulu transportní lodi přišla o život. Takováto mise se přes splněný program práce na stanici úspěchem nazvat nedá. V roce 1974 zbýval konstrukční kanceláři CKBEM poslední trup převzatý z výrobní linky konkurenční CKBM na konci minulé dekády. Do stanice DOS-4 vkládali její konstruktéři velké naděje, přestože bylo stále více jasné, že využití stanic podobného typu je velmi omezené…

Poslední civilní stanice „na jedno použití“

Koncem roku 1974 se na Bajkonuru chýlily ke konci testy čtvrtého exempláře stanice DOS. Stanice byla téměř věrnou kopií svého předchůdce DOS-3, který v květnu předchozího roku skončil předčasně svoji vesmírnou pouť pod označením Kosmos-557. Oproti prvním dvěma DOSům měla vylepšená křídla slunečních baterií, které byly nyní uspořádány do tvaru obráceného „T“ a bylo možné je natáčet tak, aby osvit Sluncem byl ideální.

Experimentální navigační systém Delta umožňoval kosmonautům určovat přesnou polohu stanice ve vztahu k zemskému povrchu a také určovat žádoucí polohu stanice v prostoru nezávisle na řídicím středisku. Orientační systém Kaskad zase onu polohu zabezpečoval s relativně malou spotřebou paliva. Systém zabezpečení životních podmínek obsahoval kondenzátor Priboj, poprvé otestovaný na předchozím Saljutu. Priboj recykloval vlhkost z potu a exhalace kosmonautů a doplňoval po pročištění kondenzátu do nádrží pitnou vodu (údajně nechutnala vůbec špatně).

Na rozdíl od předchozích stanic programu Saljut nesl DOS-4 na palubě i experimentální dálnopis „Stroka“. Díky němu nebyli kosmonauti vyrušováni řídicím střediskem uprostřed práce a odpadla nutnost zdlouhavého ručního zapisování denního programu každé ráno. Nový byl také palubní počítač Argon-16, který se stal „tažným koněm“ v oblasti sovětské kosmonautické kybernetiky. Byl používán na všech následujících stanicích včetně stanice Mir a služba tohoto typu počítačů trvala úctyhodných 25 let.

DOS-4 na palubě také nesl více než 2 tuny vědeckého vybavení. Centrálním kusem techniky byl opět teleskop OST-1 s pětadvaceticentimetrovým zrcadlem a ohniskovou vzdáleností 2,5 metru, spřažený s krátkovlnným difrakčním spektrometrem. Oba přístroje zkonstruovala Krymská astrofyzikální observatoř a hlavní náplní bylo pozorování hvězdné oblohy a zejména pozorování Slunce. Teleskop byl umístěn v kónickém pouzdru v „široké“ sekci stanice.
Od prvních dvou DOSů se vědecká výbava stanice nové generace odlišovala mimo jiné tím, že nebyl instalován ultrafialový teleskop Orion. To však neznamenalo, že by o přístroje byla nouze, kosmonauti měli pracovat se spektrometrem KDS-3, rentgenovým teleskopem RT-4, rentgenovým spektrometrem Filin-2, sestavou spektrometrů KSS-2 a Silja-4, fotoaparaturami KATE-500, KATE-140, BA-3K a dalším vybavením.

26. prosince 1974 v 7:15:00 moskevského času se stanice vydala na orbit na špici nosiče Proton-K. Vše tentokrát proběhlo normálně a zúčastnění si začínali pomalu připouštět možnost, že kletba DOSů by mohla být zlomena. Podle plánu měly stanici navštívit postupně tři expedice. Pro tento účel byly zformovány čtyři posádky (Gubarev/Grečko, Lazarev/Makarov, Klimuk/Sevasťjanov, Kovaljonok/Ponomarjov), přičemž vždy záložní posádka měla provést následující let. Černý Petr padl na Valentina Kovaljonka a Jurije Ponomarjova, kteří vzhledem ke své pozici „na konci řady“ mohli počítat se svým letem pouze v případě neočekávané události u předchozích posádek. Budoucnost ukáže, že ani tato možnost jim do vesmíru nepomůže…

11. ledna 1975 v 00:43:37 moskevského času (tedy ještě 10. ledna ve 21:43:37 UT) se ke stanici na palubě Sojuzu-17 vydala první expedice ve složení Alexej Gubarev a Georgij Grečko. Druhý letový den proběhlo hladké spojení se stanicí a kosmonauti přešli na její palubu. Kosmonauty přivítal žertík techniků: nápis „Otřete si nohy“ u vstupu do stanice. První dny byly věnovány odkonzervování a oživování systémů a pak mohli Gubarev s Grečkem začít plnit vědecký plán letu.

Těžiště jejich práce spočívalo v obsluze teleskopu OST-1, ovšem nejprve bylo nutné provést opravu jeho zaměřovacího systému. Teleskop se totiž přes veškerou snahu posádky nedokázal zaměřit na Slunce. Nakonec Georgij Grečko přišel na to, že odkudsi dopadá na zrcadlo jasný odlesk a mate zaměřovací aparaturu. Záludnost onoho odlesku spočívala v tom, že na osvětlené straně orbitu svítil do zrcadla teleskopu nepřetržitě. Nakonec se specialistům z Krymské astrofyzikální observatoře podařilo nalézt způsob, jak teleskop opět uvést do provozu.

Kosmonauti dostali za úkol uvést stanici do takové polohy, aby osa teleskopu směřovala přímo do Slunce. K tomu však bylo zapotřebí zrcadlo nastavit tak, aby bylo přesně v polovině své pracovní výchylky. Jenže jediný způsob, jak toho dosáhnout, bylo poslouchat motorek, který vychyloval zrcadlo, změřit čas, za který zrcadlo pootočí z jedné krajní zarážky ke druhé a tento čas vydělit dvěma. Ovšem v šumu stanice nebyl onen motorek vůbec slyšet. S elegantním řešením pak přišel Grečko: vytáhnul z palubní lékárničky stetoskop, přitiskl jej ke konusu pláště teleskopu a voilà – náhle mohl motorek slyšet naprosto zřetelně! 26. leden 1975 znamenal návrat teleskopu OST-1 do služby.

Další zajímavá procedura spojená s teleskopem čekala na kosmonauty 2. února. Za dobu pobytu v kosmu povrch zrcadla poměrně výrazně degradoval. Intenzivní sluneční záření spolu s oblakem částic a plynů, který se nevyhnutelně vyskytuje okolo každého satelitu, stanici nevyjímaje, znamenaly pro zrcadlo pohromu. Znečištění nebylo možné zabránit, proto byl předem vypracován postup nanesení nové reflexní hliníkové vrstvičky. Úkonu se ujal opět Georgij Grečko a výsledek jeho snažení překonal očekávání. Viditelnost se rapidně zlepšila a kosmonauti mohli pozorovat detaily, které předtím ve znečištění zrcadla zanikaly.

O průběhu letu Gubareva a Grečka na rozdíl od mise Popoviče a Arťuchina velmi obšírně informovala sovětská média. Kosmonauti se objevovali na titulních stránkách novin, reportáže ze stanice přenášela televize, Bylo evidentní, že propagační mašinérie funguje na plné obrátky, je ovšem nutno přiznat, že zcela oprávněně. Gubarev a Grečko naplňovali rozsáhlý vědecký program, zabývající se jak zemským povrchem, tak atmosférou, stejně jako astrofyzikálními pozorováními.

Všechno ovšem má svůj konec a od 7. února oba kosmonauti balili výsledky experimentů, připravovali stanici k autonomnímu letu a oživovali systémy svého Sojuzu. V neděli 9. února pak za sebou uzavřeli poklop Saljutu. V 9:08 moskevského času se Sojuz-17 odpojil od stanice. Po separačním zážehu motorků Sojuzu byla ze Saljutu 4 za chvíli jen malá zářící hvězdička na pozadí temnoty vesmíru a po chvíli zmizela i ta. Gubareva a Grečka čekal návrat domů.

Přistání proběhlo ve 14:03:22 moskevského času zcela bezproblémově, byť počasí přivítalo posádku nárazy větru o rychlosti až 72 km/h a sněhovou bouří. Od startu uplynulo 29 dní, 13 hodin, 19 minut a 45 sekund. Gubarev s Grečkem tím překonali dosavadní sovětský rekord, který držela nešťastná posádka Sojuzu-11. Kosmonauti Sojuzu-17 dokázali splnit svůj letový program a bezpečně se vrátit zpět.

Stanice nyní létala autonomně a na zemi se začala připravovat další expedice. Ta měla setrvat na stanici podle plánu zhruba 30 dní a její posádku tvořili Vasilij Lazarev a Oleg Makarov. Tato sehraná dvojice již za sebou měla let na Sojuzu-12, což byl test inovované transportní lodě 7K-T a nových skafandrů Sokol-K po tragédii Sojuzu-11. Jejich start byl nyní sledován o to více, že o pár měsíců později se měl do vesmíru vydat Sojuz-19 ke společnému letu s americkým Apollem v rámci programu ASTP/EPAS.

5. dubna bylo vše připraveno a ve 14:04:54 moskevského času se raketa vydala vzhůru. Necelých pět minut po startu se měl zapálit třetí stupeň a vzápětí oddělit centrální stupeň rakety. Vinou technické závady však druhý stupeň zůstal částečně zachycen na třetím stupni. Vzápětí systém přerušení letu detekoval nepřípustnou odchylku od plánované trajektorie a automaticky oddělil Sojuz od rakety. Během balistického návratu do atmosféry Lazarev s Makarovem zažívali ohromné přetížení, které na svém vrcholu dosáhlo hodnoty 21,3 G a po letu trvajícím 21 minut a 27 sekund přistáli v zasněženém pohoří Altaj. Záchranářům se posádku podařilo evakuovat do bezpečí až druhý den.

Před odpovědnými činiteli nyní stály dva zásadní problémy. Prvním bylo přesvědčit Američany o tom, že systém způsobu dopravy posádek do vesmíru je bezpečný. Přesvědčování Američanů netrvalo dlouho – nosič Sojuz (tovární značení 11A511) neměl při startu společné mise vůbec figurovat, místo něj bylo v plánu použít vylepšenou verzi Sojuz-U (tovární označení 11A511U). Druhým problémem pak bylo zajistit využití Saljutu 4, který stále v autonomním režimu obíhal Zemi. Zde také nebylo co řešit: Lazarev s Makarovem měli své dubléry, kterými byli Pjotr Klimuk a Vitalij Sevasťjanov. Oba již měli za sebou po jednom kosmickém letu, Sevasťjanov dokonce osmnáctidenní maraton v rámci mise Sojuzu-9 a byli velmi dobře připraveni.

Bylo ovšem třeba také vyřešit fakt, že po dobu trvání mezinárodní mise Sojuz/Apollo měl mít Sovětský svaz ve vesmíru v jeden okamžik dva separátní stroje – Sojuz-19 a současně Saljut 4. Američané si kladli otázku, zda kapacita Sovětů bude na takové sousto stačit. I na tento problém měli Sověti odpověď. Před nedávnem vybudovali nové řídicí středisko podle amerického vzoru v Kaliningradu (nynější Koroljov) u Moskvy, ze kterého byly řízeny všechny pilotované lety od Sojuzu-13 včetně. Současně však bylo staré řídicí středisko v Jevpatorii na Krymu stále udržováno v provozuschopném stavu. Bylo proto rozhodnuto, že během sovětsko-amerického letu bude Sojuz-19 řízen z nového střediska u Moskvy a stanice bude obsluhována ze starého střediska na Krymu.

Nic tedy nebránilo startu nové expedice k Saljutu a 24. května se v 17:58:10 moskevského času vydal na svou cestu Sojuz-18 s Klimukem a Sevasťjanovem na palubě. Druhý letový den se Sojuz-18 hladce spojil se stanicí a posádka přešla na její palubu. Nejprve kosmonauty čekala fáze oživování stanice. Bylo třeba zapnout a otestovat více než padesát přístrojů a systémů. Po odkonzervování stanice se oba kosmonauti pustili do plnění letového plánu. Ten se nijak zvláště nelišil od programu předchozí posádky, na Klimuka se Sevasťjanovem čekala poměrně pestrá směs pozorování zemského povrchu, atmosféry i hvězd a Slunce, medicínské a technické experimenty.

Zřejmě nejmilejším vědeckým vybavením byl pro kosmonauty miniaturní skleník „Oazis“. Byly v něm prováděny pokusy s růstem rostlin v beztíži, už první posádce se přes příliš bohatou zálivku podařilo vypěstovat malé výhonky hrachu – ze 36 hrášků jich vzešly tři. Klimuk se Sevasťjanovem ovšem v souvislosti s Oazisem projevili zajímavou iniciativu. Na palubu na radu jednoho ze svých známých lékařů propašovali malé cibulky a dvě z nich zasadili do skleníku. K obrovskému překvapení všech se cibulky ujaly a kosmonauti mohli okusit, jak chutná pravá kosmická cibule. Chutnala prý podobně jako ta pozemská, pouze trochu více pálila.

K oblíbeným kratochvílím posádky patřilo i pozorování mušek rodu Drosophila. Vzhledem k jejich rychlému životnímu cyklu bylo možné pozorovat všechna stádia jejich vývoje v beztížném stavu. Postupně však většina mušek uhynula, včetně nejoblíbenější z nich, kterou Klimuk se Sevasťjanovem pojmenovali „Ňurka“.

Stranou nezůstávalo ani pozorování Země a vesmíru. Posádce Sojuzu-18 se 12. června poprvé v historii podařilo z vesmíru pozorovat noční svítící oblaka, během dalšího pokračování letu je pozorovali ještě několikrát. První pozorování světélkujících oblak bylo vlastně malým opožděným dárkem pro Klimuka, který dva dny předtím oslavil třiatřicáté narozeniny. Kosmonauti se věnovali také studiu Slunce, podařilo se jim zachytit několik velmi aktivních oblastí slunečního disku.

Ovšem největší překvapení letu kosmonauty čekalo čtrnáctý den letu. Ve výpisu dálnopisu Stroka se objevil šifrovaný vzkaz, že se trvání letu prodlužuje o 35 dní. Původně byl v plánu 28-denní let s přistáním 22. června. Kosmonauti byli překvapeni a tak trochu rozčarováni. Není jednoduché rozvrhnout síly tak, aby člověk dokázal vydržet tak dlouhé odloučení nejen od svých blízkých, ale i od pozemského prostředí. A každý den navíc je znát, natož celý měsíc. Klimuk po přečtení vzkazu vykřiknul: „Jak o 35 dní? Vitaliji, zeptej se raději znovu…“ Sevasťjanov poslal na zem dotaz, zda není v „šifrovce“ chyba. Za nějakou dobu přišla odpověď ve stejném znění jako v předešlém případě, ovšem nyní bylo na konci napsáno: „Přistání – 26. července“!

Vedení letu se rozhodlo vzhledem ke stavu stanice vyžít její kapacitu naplno. Protože všechny tři pilotované Sojuzy určené pro Saljut 4 byly použity a další expedice nebyla v plánu, měla Klimukova posádka zdvojnásobit délku svého pobytu a důkladně tak otestovat systémy zabezpečení životních podmínek.

Přes neočekávané výrazné prodloužení délky letu si oba kosmonauti dokázali zachovat dobré vztahy a občas si užít i trochu legrace. Jednou například Klimuk potřeboval vyměnit film ve fotoaparátu. Zavřel se tedy do Sojuzu, zakryl iluminátory a v téměř dokonalé tmě se dal výměny filmu. Sevasťjanovovi však nic neřekl. Sevasťjanov ve stejné době pozoroval zemskou atmosféru a jako na zavolanou se objevily svítící oblaka. Vitalij chtěl rychle svého velitele přivolat, ten však nebyl k nalezení. Pak si všimnul, že je zavřený poklop do Sojuzu, bylo tedy jasné, že Klimuk je v transportní lodi. Sevasťjanov zaklepal na poklop. Z nitra Sojuzu se ozvala naprosto reflexivní otázka: „Kdo je tam?“ Sevasťjanov s potlačovaným smíchem odpověděl: „To jsem já, Sevasťjanov!“. Klimuk už měl film vyměněný, proto vyzval svého kolegu, aby přilétl za ním. Sevasťjanov tedy otevřel poklop a naoko vážně se zeptal: „Pjotre, ty jsi čekal někoho jiného než mě?“ Teprve teď absurdita celé situace Klimukovi došla. Smích fungoval jako skvělý ventil.

15. červenec znamenal vyrovnání rekordu. Za hranicemi atmosféry pobývalo teprve podruhé v historii současně 7 lidských bytostí (rekord, jež vytvořil v roce 1969 let Sojuzů-6, -7 a -8, a jenž byl vyrovnán nyní, překonal až o dekádu později let raketoplánu Challenger při misi STS-61-A). Klimuk a Sevasťjanov s nadšením a napětím sledovali průběh společného letu svých kolegů a měli také možnost si prostřednictvím rádia s Leonovem a Kubasovem popovídat. Po přistání Sojuzu-19 pracoval Klimuk a Sevasťjanov v koordinací s Američany v Apollu. Vzhledem k tomu, že na palubách obou strojů byly k dispozici rentgenové teleskopy, pozorovaly obě posádky stejné zdroje rentgenového záření v hlubokém vesmíru.

V předposledním červencovém týdnu kosmonauti začali stanici opět připravovat k autonomnímu letu a zabezpečovali také výsledky experimentů. Oddělení Sojuzu-18 od stanice proběhlo 26. července a po hladkém průběhu návratu do atmosféry přistál Sojuz s Klimukem a Sevasťjanovem v 17:18:18 moskevského času nedaleko města Arkalyk po misi trvající pro Sověty rekordních 62 dní, 23 hodin, 20 minut a 8 sekund. Po vystoupení z návratového modulu Klimuk dokázal sám dojít k lékařskému stanu, Sevasťjanova museli záchranáři lehce podepírat…

Stanice však ani po odletu druhé a poslední expedice nezůstala ladem. V kanceláři CKBEM v té době probíhaly snahy o zvýšení životnosti transportní lodi 7K-T Sojuz. Dosavadní zaručená životnost lodi na orbitu byla zhruba 60 dní. Pro plánované expedice však bylo nutno navýšit „resurs“ na 90 dní. Pozemní testy vylepšených systémů byly v polovině roku 1975 úspěšně ukončeny, zbývalo pouze vyzkoušet úpravy přímo na orbitu. 17. listopadu byl tedy vypuštěna bezpilotní loď 7К-Т №64 s oficiálním označením Sojuz-20. Na jeho palubě Sojuzu byly mušky Drosophila, malé želvy, semena a rostliny. Dva dny po startu se Sojuz-20 v automatickém režimu spojil se stanicí. 16. února 1976 se od stanice odpojil a následovalo bezchybné přistání po úspěšném letu trvajícím necelých 91 dní.

Saljut 4 létal v autonomním režimu ještě celý další rok, operátoři a konstruktéři testovali jeho systémy skutečně až na limit. Bylo ovšem patrné že další posádku už by Saljut hostit nedokázal. Už v průběhu pobytu Klimuka a Sevasťjanova se na stěnách údajně začínala vyskytovat plíseň a výhled z iluminátorů byl vinou znečištění a poškrábání skel ne zcela ideální.

Na začátku roku 1977 už byl Saljut za hranicí svých možností. 3. února byl dán povel k uskutečnění brzdicího manévru a tentýž den statečná stanice ukončila svou existenci na orbitu rozpadem nad Tichým oceánem. Saljut 4 vydržel fungovat více než 25 měsíců a pro Sověty znamenal jednoznačný úspěch. Poté, co Američané triumfovali pobytem tří posádek na své stanici Skylab, začínal Sovětský svaz své rivaly konečně dohánět…

 
(článek má pokračování)
 

Zdroje obrázků:

http://www.spacefacts.de/graph/salyut/large/english/salyut-4_1.htm (kredit: Spacefacts)
https://img-fotki.yandex.ru/get/68946/97833783.117b/0_174552_94701b46_XXXL.jpg
http://www.astronautix.com/graphics/e/ensa61.jpg (kredit: Mark Wade)
http://xn--h1aagokeh.xn--p1ai/wp-content/uploads/2015/12/%D0%93%D1%80%D0%B5%D1%87%D0%BA%D0%BE-2.jpg
http://spacefacts.de/mission/alternate/large/english/soyuz-17_4.htm (kredit: Spacefacts)
http://spacefacts.de/mission/large/english/soyuz-18.htm (kredit: Spacefacts)
http://spacefacts.de/graph/in-flight/large/english/soyuz-18.htm (kredit: Spacefacts)