Kulturní rozdíly mezi národy bývalého východního bloku a národy západní Evropy byly a jsou jistě v některých oblastech dosti podstatné. Jestliže se však začnou míchat do tak vážného a riskantního podniku, jako jsou lety do vesmíru, je to na pováženou. V prostředí, kde na bleskové reakci závisí úspěch astronomicky nákladné mise, či dokonce zdraví a život posádky, není čas na dohady. Proto jsou posádky sestavovány s dostatečným předstihem, aby si dokázaly vytvořit kolektivní stereotyp řešení nenadálých situací. Jenže co v případě, kdy na sebe narazí dvě osobnosti, které jsou – kulantně řečeno – nekompatibilní? Občas se taková situace přihodí a pak přicházejí na řadu různé scénáře. Buď se přítomní dohodnou na rozumném kompromisu, nebo se v průběhu letu vyskytnou vážné problémy a konflikty. Tím nejoptimálnějším scénářem je rozpoznání problému před letem a případné změny ve složení posádky. V roce 1981 se jeden souboj osobností odehrával v rámci posádky jisté ostře sledované mise a Vladimir Džanibekov měl v celém dění sehrát významnou roli…

Vladimir Džanibekov – pochybuj a věř (3/5)

Dokonalý profesionál

Program Interkosmos byl v jistém smyslu politickým nástrojem Sovětského svazu, kterým si zavazoval své satelity. Sověti však program používali i jako výkladní skříň a dávali světu na odiv svou velkorysost. Na konci sedmdesátých let ale měl program překročit svůj stín: došlo k dohodě mezi Sovětským svazem a Francií o letu francouzského občana na sovětskou orbitální stanici. V září 1980 přijeli do Moskvy dva zkušení francouzští testovací piloti, Jean-Loup Chrétien a Patrick Baudry. Po základním výcviku byli v roce 1981 zařazeni do posádek. Chrétienovi měl v hlavní posádce velet Jurij Malyšev a palubním inženýrem měl být Alexandr Ivančenkov.
Ovšem jakmile začala posádka trénovat spolu, objevily se velké rozepře mezi Francouzem a velitelem. Malyšev zastával názor, že internacionální kosmonauti jsou pouhými pasažéry. Vycházel tak ze zažitých zvyků, kdy internacionální kosmonauti u předchozích letů zasahovali do dění v Sojuzu minimálně. Jenže tentokrát vedle Malyševa neseděl příslušník vazalského státu, ale velmi sebevědomý zkušební pilot, zvyklý na zcela jiné jednání. Kdykoli chtěl Chrétien pomoci při ovládání systémů lodi, Malyšev mu přikázal, ať prostě jen sedí a nepřekáží. Chrétien velmi rezolutně odporoval, ale Malyšev byl neoblomný. Situace nakonec vygradovala natolik, že Francouz si jednou přinesl do simulátoru ostentativně polštářek a celé cvičení prospal.
Bylo jasné, že se něco bude muset stát, takhle hrozil mezinárodní skandál. Malyšev byl z letu promptně odvolán, jako důvod byly uvedeny problémy se zdravím. Jenže koho posadit na uprázdněné velitelské křeslo? Kohosi napadl Džanibekov – ten je přece zvyklý na západní styl, trénoval s Američany a na západě byl. Navíc už dvakrát letěl na stanici, takže zkušeností má dost. A tak se milý Džanibekov téměř ze dne na den ocitnul v základní posádce Sojuzu T-6, mezinárodního letu k Saljutu 7.
S Ivančenkovem a Chretienem začal trénovat od 10. ledna 1982 a času rozhodně nebylo nazbyt. Vladimir se ale ukázal být tím pravým, problémy v posádce jakoby zázrakem zmizely. Výcvik proběhl naprosto hladce. Asi týden před startem pak posádka tradičně procházela závěrečnými komplexními zkouškami na simulátorech. Téma, které si Džanibekov a jeho posádka vytáhli z obálek na stolku zkušební komise, znělo: “selhání radiotechnické soustavy během přiblížení ke stanici“. Jinými slovy, vedoucí simulace kosmonauty dostal do situace, kdy se během přibližovacího manévru ke stanici poroučel naváděcí systém Igla i palubní počítač. Kosmonauti tak byli nuceni operaci dokončit ručně. Džanibekov a jeho tým vše zvládli na výbornou a jejich další zastávkou měl být kosmodrom Bajkonur.

24. června 1982 se v 16:29 UT roztřásla země pod náporem plamenů z trysek ″semjorky“ v modifikaci Sojuz-U. Osvědčený nosič skrýval na své špici pod aerodynamickým krytem Sojuz T-6, na jehož palubě se Voloďa Džanibekov vydával potřetí do vesmíru. Řadil se tak mezi nejzkušenější sovětské kosmonauty, více startů měl v té době jen jeho starý parťák Oleg Makarov (ačkoli jeden z jeho letů trval pouze 21 minut). Jean-Loup Chrétien zažil během startu ošklivé překvapení – každý milník vzletu se zdál být úplně mimo stanovený časový plán. Když se podíval na své dva kolegy, zjistil, že jsou úplně klidní. Až po chvíli mu došlo, že má špatně seřízené hodinky! Orbitu dosáhl Sojuz T-6 nakonec zcela bez problémů a nastalo stíhání Saljutu 7, kde na návštěvnickou posádku netrpělivě čekali Anatolij Berezovoj a Valentin Lebeděv.
25. června nadešel den, na který se obě posádky zřejmě těšily nejvíce: Sojuz měl dohnat stanici a připojit se k ní. Všechno probíhalo nominálně, zdálo se, že to bude prostě jen další klasická stykovka (ne že by to kosmonauti nevítali).
Sblížení se pomalu dostávalo do finále. Stanici a Sojuz od sebe dělila vzdálenost 960 metrů. Naváděcí systém, respektive jeho ″mozek“, počítač Argon-16, nařídil orientačním tryskám, aby Sojuz obrátily zádí k Saljutu. Bylo třeba krátkého bliknutí hlavního motoru 11D426, aby Sojuz zpomalil a mohl tak vykonat další fázi přibližování ke stanici. Zážeh proběhl úspěšně a vzájemná rychlost lodi a stanice se snížila na 3,3 m/s. Počítač spustil další operaci, kterou bylo obrácení Sojuzu opět čelem k dokovacímu uzlu stanice. Sojuz však obrat nedokončil tak, jak kosmonauti čekali. Zbývalo 25° do dokončení úhledného salta a jemného usazení ve správném směru, když se loď začala potácet a počítač posádce oznámil, že přerušil automatické sbližování.
Aniž to kdokoli tušil, během obratu zpět k Saljutu se palubní gyroskopy dostaly blízko polohy, zvané ″zablokování závěsů“. To znamená, že závěsy jejich setrvačníků se dostaly téměř do zákrytu a tím hrozilo mechanické ″vymazání“ povědomí Sojuzu o tom, v jaké poloze se nachází. Počítač proto obrat přerušil a systém automatické kontroly se s kosmonauty šibalským blikáním výstražného tabla pro tento den rozloučil. Možná se Džanibekovi mihla hlavou vzpomínka na závěrečné zkoušky, každopádně na vzpomínání nebyl čas. Sojuz se blížil v pomalém kotrmelci k Saljutu a velitel byl nucen situaci vzít do vlastních rukou. Džanibekov se snažil zastavit rotaci lodi a současně určit, kde se nachází Saljut. Podle vzpomínek Chrétiena se na okamžik stanice objevila na matnici palubního periskopu a zdálo se, že zase vyklouzne ze zorného pole, ale Vladimir zareagoval tak bleskurychle, že to i zkušeného francouzského testpilota naplnilo obdivem. „Dokonalý profesionál,“ vyjádřil se později. 25 sekund po vzniku hrozivé situace byla krize zažehnána. O pár okamžiků později vylétl Sojuz a Saljut z dosahu sledovacích stanic.
Na stanici mezitím Berezovoj a Lebeděv pozorovali hrozivý tanec Sojuzu a začali přelétávat od jednoho okénka ke druhému, aby se ujistili, že dopravní loď není na kolizním kurzu s jejich kosmickým příbytkem. Oba se však rychle uklidnili, když spatřili, jak Sojuz nehybně visí asi 200 metrů od stanice a občasné zážehy orientačních trysek dávají tušit, že Džanibekov má vše pod kontrolou. Po sedmi minutách se oba stroje konečně dostaly do dosahu sledovací lodi v Gibraltaru a po krátké poradě s řídicím střediskem dostal Džanibekov povolení k ručnímu spojení se Saljutem. Vladimir dovedl svou loď v poklidu k zadnímu stykovacímu uzlu a v 17:46 UT k němu Sojuz T-6 připojil, přibližně o 14 minut dříve oproti původnímu plánu.
O tři hodiny později se příklopy otevřely a Džanibekov se svými kolegy vpluli do interiéru Saljutu. Poprvé v historii sdílelo pět lidských bytostí jednu kosmickou loď (během letu ASTP/EPAS zůstával vždy jeden člen posádky ve svém plavidle, proto byli v jedné lodi maximálně čtyři lidé). Stálá posádka přichystala návštěvníkům uvítací hostinu a Chrétien údajně obdivoval obrovský apetit Džanibekova a Ivančenkova, kterým proto začal přezdívat ″monstra“.
Posádky se věnovaly biologickému výzkumu, materiálovým experimentům a dálkovému pozorování Země. Francouzskému astronautovi se dokonce dostalo cti vypustit malý subsatelit – pytel s odpadky, který byl zhruba jednou za týden vypouštěn ze speciální komůrky. Chrétiena také údajně trápila na začátku letu zácpa. Džanibekov vymyslel originální způsob, jak nebohému Francouzi pomoci. Když Chrétien zase jednou zaplul na palubní toaletu, všimnul si Džanibekov, že si nechal na hlavě sluchátka komunikačního systému. S poťouchlým úsměvem zalétl Voloďa nenápadně ke komunikačnímu panelu a rychle zvýšil hlasitost odposlechu ve sluchátkách naplno. Nebohý Chrétien byl hlukem otřesen a myslel si, že se na palubě odehrává nějaká strašná katastrofa. Když uviděl řehtajícího se Vladimira, rychle se dovtípil, o co jde a hned vzápětí zjistil, že jeho zácpa už rozhodně nebude problém.
Týden práce nakonec utekl neuvěřitelně rychle a 2. července za Džanibekovem a ostatními opět zaklapl příklop jejich Sojuzu. V orbitálním modulu dopravní lodi se Chrétien a Ivančenkov nasoukali do svých skafandrů a propluli do přistávacího modulu. Džanibekov se ale ve svém křesle ne a ne objevit. Stále ještě poletoval v orbitálním modulu a oblečen jen v bílých podvlékačkách (standardním vybavení posádek Sojuzů) tam cosi kutil. Když už hrozilo, že se celá procedura odpojení a tím i přistání opozdí, Vladimir na sebe konečně nasoukal skafandr a zaplul na své místo. V 11:03 UT se Sojuz T-6 odpojil a zahájil samostatnou pouť k Zemi. O pár hodin později, ve 14:20 UT, se ohořelý přistávací modul dotknul stepi nedaleko města Arkalyk. Dalších 7 dní, 21 hodin, 50 minut a 52 sekund do letového zápisníku Vladimira Džanibekova. I tentokrát absolvoval ještě téhož dne dva lety za řídicí pákou létající laboratoře TU-134LL.
Za svůj let si tentokrát Džanibekov vysloužil mimo jiné i francouzský řád Komandéra Čestné legie, ovšem kdesi v hloubi duše mu stále hlodal neposedný červík: už třikrát letěl do vesmíru a pokaždé na krátkou misi. Pokud poletí ještě jednou, chtělo by to zůstat tam nahoře trochu déle, než pouhý týden. Jeho přání se mu téměř vyplnilo. V dubnu 1983 byl jmenován spolu s Musou Manarovem do třetí stálé posádky Saljutu 7. Jmenování mělo ovšem jednu chybu: jednalo se o posádku záložní. S Manarovem trénoval do listopadu. Ve stejném měsíci se dočkal pracovního povýšení na místo zástupce velitele oddílu kosmonautů. Tušil ale, že v zákulisí se opět kuje něco, co se týká přímo něj osobně.
Z USA začaly prosakovat zprávy o tom, že při misi STS-41-G provede astronautka Kathy Sullivan první EVA něžného pohlaví v historii kosmonautiky. Navyklé stereotypy z dob šedesátých let ještě nebyly v sovětském vedení kosmického průmyslu úplně mrtvé. Zavládla mírná panika: první v otevřeném kosmu musí být sovětská žena! Volba padla na Světlanu Savickou. Hovořilo pro ni několik argumentů: nedávno strávila týden v kosmu na palubě Sojuzu T-7/Saljutu 7, takže zná procedury a nepotřebuje dlouhý tréning; je velmi zkušenou pilotkou; je etalonem komunistky s naprosto dokonalým životopisem a přesvědčením, a konečně – je fyzicky velmi zdatná a zvládne práci ve skafandru Orlan-D (Trochu jako kuriozita působí fakt, že její náhradnice pro nastávající let, Jekatěrina Ivanova zřejmě EVA vůbec nenacvičovala a pokud by musela letět záložní posádka, výstup by vykonali její dva mužští spoluletci). Podle všeho měla Savickaja poměrně velké slovo o tom, kdo bude velitelem dotyčného letu. Její rozhodnutí bylo poměrně jednoznačné, vedle sebe rozhodně chtěla mít Vladimira Džanibekova. Savickaja oceňovala jeho erudici i osobní vlastnosti.
Třetím do party pak byl Igor Volk, o jehož roli se dlouho spekulovalo. Byl to protřelý zkušební pilot, ovšem důvod, proč obsadil sedadlo, které bylo dosud vyhrazeno pro lékaře nebo internacionálního kosmonauta, byl nejasný. Až po pádu železné opony vyšlo najevo, že Volk byl vedoucím týmu pilotů připravovaného raketoplánu Buran a jeho let s Džanibekovem a Savickou mu měl pomoci získat základní zkušenost s prostředím mikrogravitace a práce na orbitu. Krom toho pro něj byla ihned po návratu nachystána podobná lahůdka, jakou zažil i Džanibekov. Volk měl vykonat dva lety – jeden za řídicí pákou Tu-154 a vzápětí další, pro změnu v kokpitu MiGu-25. Tentokrát měly být testovány reakce člověka, který měl skutečně s Buranem létat.

Výcvik posádky začal 26. prosince 1983 a Džanibekovi se velmi hodil dávný výcvik pro výstup do volného kosmu, který kdysi podstoupil ještě s Pjotrem Kolodinem. Hodil se mu proto, že ven ze stanice měl se Savickou vystoupit právě on! Zpočátku vše vypadalo, že výstup bude poměrně jednoduchá záležitost – postavit jednoduchou konstrukci, pak ji zase rozložit, utáhnout a povolit pár šroubů, pohnout několika páčkami a nic více. Přeci jen – jednalo se o výstup pro výstup a cílem nebylo vykonávat nějakou smysluplnou práci, ale prostě předběhnout Američany.
Pak ale přišel V.P. Nikitskij, zástupce generálního ředitele koncernu Energija pro vědu, s velmi zajímavou možností. Doslechl se o posledních výzkumech Ústavu pro elektrické svařování v Kyjevě. Vzešla odtamtud idea na aparát na principu elektronového paprsku, který bude schopen tavit, řezat i pájet různé materiály a další aparát, který na stejném principu bude schopen na různé povrchy nanášet kovový film. Inženýrům se podařilo oba aparáty natěsnat do jednoho kontejneru a vrcholem jejich dovednosti pak byla pracovní část ve tvaru pistole, kterou kosmonaut držel v ruce a která v sobě skrývala ústí pro řezání a tavení i ústí pro pokovování. Celek dostal název УРИ -универсальный ручной инструмент (URI – univerzální ruční nástroj).
4. července 1984 Džanibekovova posádka složila úspěšně závěrečné zkoušky a mohla tak odletět na Bajkonur, kde na ně už čekala jejich loď, stroj 7K-ST výrobního čísla 18L, oficiálně známý pod jménem Sojuz T-12. Západní pozorovatelé si povšimli zajímavého faktu: vždy, když se v Sojuzu vydávala ke stanici tříčlenná posádka, snížil Saljut o něco svou dráhu, aby kompenzoval zvýšenou zátěž nosné rakety v podobě třetího kosmonauta. Tentokrát tomu však bylo jinak – přes avizovaný start Sojuzu se třemi osobami na palubě Saljut zůstával na dráze asi o 30 km vyšší, než by odpovídalo okolnostem. Jen zasvěcení věděli, že Sojuz T-12 bude startovat na špici vylepšeného nosiče Sojuz U2. Ten používal v centrálním stupni místo klasického kerosinu syntetické palivo ″syntin“, které poskytovalo motorům nosiče větší výkon.
17. července v 17:40 UT se Džanibekov vydal znovu do vesmíru, tentokrát počtvrté. Zdálo se to skoro jako rutina, navedení na orbit a stíhání Saljutu, tentokrát bez nepěkných překvapení. Den po startu z Bajkonuru, 18. července v 19:16 UT se Sojuz připojil k zadnímu uzlu stanice. Společná práce Džanibekova, Savické a Volka se základní posádkou Kizim, Solovjov a Aťkov probíhala hladce, mimo jiné opět probíhal Džanibekovi již velmi dobře známý experiment ″Rezonans“, byly také sbíráný vzorky ovzduší Saljutu. Zvláštností snad bylo pouze to, že Igor Volk na rozdíl od ostatních nepodstupoval pravidelná cvičení na běhacím pásu a dalších tělocvičných zařízeních. Lékaři chtěli napodobit co nejlépe podmínky, jaké bude mít na palubě Buranu.
25. července pak nastal velký den. Měl proběhnout 14. sovětský výstup do volného vesmíru (57. výstup celkově) a současně 1. výstup, provedený ženou. Prvním měl být tento výstup i pro jejího kolegu Vladimira Džanibekova. V 15:55 UT se otevřel poklop přechodové komory stanice a Voloďa vykouknul ven. Ten pohled vždycky na chvíli vezme dech: nádhera volného prostoru, úžasné panorama Země a nekonečná čerň vesmíru, nefiltrovaná přes průzor ve stěně stanice.

Džanibekov nacvičenými pohyby upevnil na trup Saljutu pracovní lampu a Savickaja mu z komory podala kontejner s přístrojem URI, který Džanibekov umístil na pracovní místo. Pak jej Světlana vystřídala a připravila si URI k práci. Stanice vylétala z dosahu sledovacích stanic, a když bylo opět spojení navázáno, Savickaja začala přístrojem řezat titanovou destičku na speciálním držáku. Po šesti úspěšných pokusech s řezáním zkusila opět úspěšně na vzorek dvakrát nanést stříbrný film a poté šestkrát použila pájecí mód URI.
Konečně ji mohl vystřídat Vladimir a dával si velký pozor, aby nemířil přístrojem proti trupu stanice. Nebylo zaručeno, že se přístroj neporouchá, nakonec však poslouchal jako hodinky. Džanibekov během práce neskrýval spokojenost. „Jsem rád za tenhle skvělý pokus.“ Na margo přístroje prohlásil: „Určitě jej budeme v budoucnosti hodně používat.“ Zopakoval stejný cyklus prací jako Savickaja a dodnes, když mluví o URI, tvář se mu rozzáří. Z původně plánované vycházky s pofiderním programem se díky URI vyvinul zárodek velmi zajímavé technologie budoucnosti. Čas však ubíhal rychleji, než by si oba kosmičtí výletníci přáli. Zbývalo jen uložit vzorky obráběných materiálů, sebrat z povrchu stanice pár kazet s dlouhodobými experimenty a vrátit se zpět do přechodové komory. Po 3 hodinách a 35 minutách v několika ohledech historický výstup skončil.
Zdálo se, že čas ubíhá neuvěřitelně rychle, opět tady byl čas loučení. 29. července za posádkou Sojuzu T-12 zaklapl poklop jejich lodi a v 9:38 UT se Sojuz oddělil od stanice. Džanibekov se v duchu se Saljutem loučil, věřil, že ji už nikdy neuvidí. A, upřímně řečeno, možnost, že znovu uvidí Zemi z oběžné dráhy, byla stejně mizivá. Byl nyní nejzkušenějším sovětským kosmonautem a pochyboval, že ještě dostane šanci.
Návratový modul dosedl ve 12:55 UT nedaleko Džezkazganu po letu, trvajícím 11 dní, 19 hodin, 14 minut a 36 sekund. Okamžitě byly na místě záchranné týmy a v závěsu za nimi i novináři. Když se ptali na pocity velitele letu, Džanibekov, mžourající v odpoledním slunci, pronesl: „Program letu byl splněn. Jediné, čeho lituji, je fakt, že to byl opět krátký let.“ Vladimir měl za to, že právě skončila jeho poslední mise. Nesplnila se jeho naděje, že se do vesmíru podívá na dobu delší, než pár dnů. S kosmickými cestami je definitivně konec.
Jestliže je člověk zvyklý na život ve vysokém pracovním tempu a najednou z onoho kolotoče vypadne, připadá si jako v jiném světě. Co všechno zanedbal, kolik kamarádů už roky neviděl, co nestačil říci manželce a dětem. Džanibekov sice chodil do práce ve Středisku přípravy kosmonautů, nyní však měl mnohem více času na své blízké a sebe sama.
Jednoho večera v březnu 1985 přišli na návštěvu k Džanibekovým přátelé. Zábava se rozjela, došlo i na tradiční ruské přípitky. Pomalu se blížila půlnoc, když kdosi zazvonil u dveří. Lilija šla otevřít a za pár okamžiků stál v obývacím pokoji Alexej Leonov. „Polož tu skleničku,“ řekl Džanibekovi a pokračoval: „Zítra v sedm ráno máš nástup na lékařskou komisi!“ Leonovovi se prostě neodporuje, Vladimir proto skleničku skutečně odložil. Ostřílený kosmický veterán netušil, že stojí na prahu nejtěžší, ale také nejúspěšnější epizody svého profesního života…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

http://www.gctc.ru/media/images/news/2012/kosmonavti/dzanibekov/027.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/drawings2/soyuz-t-6_launch.jpg
http://www.spacefacts.de/mission/photo2/soyuz-t-12.jpg
http://www.spacefacts.de/graph/drawing/drawings2/soyuz-t-12_savitskaya.jpg